Poslední andělův nářek12

18. března 2016 v 21:39 | SakuraUchihaHaruno13 |  Kapitulovky

Sluneční paprsky připomínající tekoucí zlato se vedraly do pokoje, v němž dva chlapci spokojeně spali. Bill ležel Tomovi v náručí a klidně oddechoval. Spal jako už dlouho ne. Tomova přítomnost se pro něj stala něčím přímo magickým. S ním se nemusel ničeho bát, všechno se zdálo snazší nebo odplulo kamsi do pozadí, odkud se jen těžko navracelo zpět. Našel, co celý život potřeboval, v osobě, kterou mu do života vnesla autonehoda.
Tom se zasněně usmál, když spatřil, že Bill ještě spí. Svoji ruku, kterou měl do té doby kolem pasu, zlehka přesunul trochu níž a pohladil mladíka po bocích.
Bill se téměř neznatelně zavrtěl a vyloudil ze sebe jakýsi blíže neidentifikovatelný zvuk.
Tom se znovu usmál a tentokrát svou ruku přesunul k jeho zadečku, kde si neodpustil pořádný, přesto láskyplný stisk.
Bill zakňoural, ale stále se neprobouzel, proto dredáč zvolil trochu jinou metodu. Svým klínem se začal pomalu třít o Billův zadeček, zatímco svou ruku přesunul k vnitřní straně stehna, odkud putoval stále výš. Zlehka ho pohladil v oblasti rozkroku a postupně přidával na intenzitě.
Billovi netrvalo moc dlouho, aby se vlivem všech těchto podnětů vzbudil. Byl sice dost zmatený, následně i neskutečně nadržený, ale bylo to jeho nejkrásnější probuzení v životě.
"Dobré ráno," zapředl Tom a něžně ho kousl do ouška, zatímco rukou stále rejdil v jeho rozkroku.
"Dobré," začervenal se Bill a mírně zaklonil hlavu, když se Tom dotkl jednoho hodně citlivého místa. "Co tě to napadlo?" chtěl vědět, i když v tu chvíli měl v hlavě úplně jiné obrazy.
"Jen jsem si řekl," začal potichu, "že bych svému miláčkovi mohl dopřát krásné ráno," odtušil klidně, zatímco chtivě sledoval Billovy rty, které se mu následně samy nabídly k polibku.


"Jsi ten nejlepší," pousmál se Bill a svým zadečkem se začal třít o Tomův rozkrok za sebou.
"To jen díky tobě," odvětil a políbil Billa na čelo, zatímco si ho stáhl pod sebe a začal ráno, jak se sluší a patří.
***
Padlý anděl Malum se vyžíval ve svém novém postavení, jako by to odjakživa byl smysl jeho života. Byl schopný celé hodiny jenom sedět a sledovat, jaké strašné hříchy se světem nesou. Občas měl i možnost dostat se do podvědomí jednoho z psychicky slabších jedinců a napovídat mu, co v dané situaci dělat. Stal se jakýmsi jeho vnitřním hlasem, který k němu promlouval a vedl ho ke strašlivým činům.
"Krásně u nás zapadáš," ozval se temný hlas. Malum se otočil a spatřil Ira, svého kolegu, který mu pomáhal.
"Děkuji," řekl a mírně se poklonil. "Tohle jsem měl dělat už dávno."
"Zatím můžeš jenom radit, postupně si ale získáš větší pravomoci a budeš moct konat," slíbil mu.
"Konat?" tázavě pozvedl jedno obočí, zatímco v mysli viděl nádherné výjevy toho, jak sám někomu způsobuje bolest.
"Ano, přesně tak," přitakal Iro. "Budeš moct sám škodit, jak budeš chtít."
"Tak proč už není svět jen v bolestech?" zajímal se. "Když ostatní mohou, proč zde není nastolená naše nadvláda?"
"Již u samotného počátku bylo nastoleno jedno pravidlo, které dosud platí a není v našich silách ho změnit," dal se do vysvětlování.
"Jaké?" otázal se zvědavě.
"Pravidlo rovnoprávnosti," řekl, jako by byl znechucen tím, že to neví. "Co se stane, musí být vyváženo opakem. Jakýkoli hřích je následně nahrazen dobrým skutkem a naopak. Jedna oběť padne nám, druhá jim. Nedá se s tím nic dělat."
Malum nad tím dlouho přemýšlel, snažil se v tom najít nějaký smysl.
"Třeba za to, že my jsme nyní získali tebe, oni dostanou jednoho svatého z řad lidí, který po celou dobu svého života bude konat dobro a nakonec se stane andělem."
"Takže všechno, co provedu člověku, budou moci oni napravit?"
"A mnohdy ještě víc," upozornil ho. "Nejdřív léčí způsobené rány a pak se snaží ten efekt udržet a znásobit, na to mají právo v případě, že my jsme začali. Vše musí být v rovnováze."
"To nezní dobře."
"Ale je to zákon," tvrdě se na něj podíval, jako by se s ním už dál nemusel bavit. "Proto si laskavě dávej bacha, co děláš, bude to mít opačné následky!" poslal jeho směrem ještě poslední výhružný pohled, než odešel.
***
Nový Anděl osudu se zalíbením listoval v knize a kontroloval, že je vše, jak má být. Čas od času něco lehce napravil, přidal příležitost nebo šťastnou náhodu, aby měli ti, co si to zaslouží, patřičnou odměnu. Těšila ho jeho práce, cítil se tak svobodný a zároveň zodpovědný za osud všech lidí.
Zvědavě nakoukl do Billova života a žasnutím oněměl. Řádky, ač jich bylo neskutečně mnoho, si četl stále a stále dokola, jako by jim snad ani po sté nevěřil. Původně měl v plánu mu život ještě trošku zkrášlit, ale jakmile viděl, co ho čeká, neměl co jiného dodat nebo vepsat, vše bylo perfektní. Až moc…
***
Marcus šel kluky upozornit, že je čas snídaně. Váhavě zaklepal na dveře a dopřál jim dostatek času, než vešel. Nevěděl sice, co přesně se za dveřmi odehrává, ale nějak podvědomě tušil, že kdyby bez zaklepání vtrhl dovnitř, mohla by nastat situace trapná pro obě strany.
"Dobré ráno Marcusi," začal s úsměvem Bill, který si právě dopínal kalhoty.
"Dobré," pozdravil jen tak na půl Marcus, zatímco odvrátil pohled od Toma, který se právě soukal do košile.
"Co máme k snídani?" zeptal se Bill, aby odpoutal Marcusovu pozornost.
"Vlastně nevím," pokrčil jednoduše rameny, jako by ho to vůbec nezajímalo.
"Fajn," odtušil mírně Bill. Tohle se mu nelíbilo.
"Tak už pojďte," vyzval je a společně s nimi vyrazil chodbou, aby je dovedl na snídani. Chlapci ho beze slova následovali, zatímco si mezi sebou vyměňovali významné pohledy. Snad jen slepý by nepoznal, že spolu něco mají. Marcus se to ale rozhodl okatě ignorovat. Párkrát se mu to tu stalo, ale nechtěl to moc řešit, byla to jejich věc, i když se mu moc nezamlouvalo, že jsou to zas dva kluci.
"Co budeme dnes dělat?" šťouchl Tom do Billa, zatímco se v jeho očích odrážela neskutečná touha.
"Nemůžeme přece tak často," napomenul ho laškovně, zatímco si svůdně skousl rty a vyzývavě zamrkal.
"Jako by ti to vadilo," odfrkl si a pod stolem ho pohladil od lýtek až ke stehnům. "Sám to chceš!"
"Vážně?" poslal jeho směrem nejistý pohled, zatímco si jeho ruku ze svého stehna posunul kousek výš.
"Určitě!" řekl rozhodně Tom a silně ho stiskl.
"Tak dobře," svolil nakonec Bill.
Tom se vítězně pousmál, zatímco zlehka Billovi připomněl, jak je naprosto úžasný.
Bill se neskutečně začervenal a stydlivě odvrátil svůj pohled k talíři. Dřív se studem problém neměl, ale Tom na něj tak nějak zvláštně působil, že každé jeho slovo v něm vyvolávalo patřičnou reakci.
Po snídani spolu v klidu odešli do pokoje, kde si zopakovali ranní akci. Oba v sobě měli dost energie a touhy. Bylo pro ně téměř nepředstavitelné, že by měli přestat nebo se krotit. Jednoduše to nešlo.
Bill pak chvíli zůstal ležet a přemýšlel o svém životě. Když si vzpomněl, jaký život vedl předtím, musel se jen naivně usmát. Teď byl sice v pasťáku, ale přehodily se mu životní priority. Našel si přítele, uznal, že dřív žil špatně a ještě se snažil pomáhat ostatním, i když svými zvláštními metodami.
"Co bude, až odsud odejdeme?" Zajímal se najednou Tom, který ležel vedle něj a zkoumal prasklinu na stropě. "Myslíš, že to vydrží?" znejistěl.
Bill se k němu otočil, zlehka ho políbil na čelo a následně na rty. Tichým hlasem mu zašeptal přímo do ouška: "Já se tě nevzdám!"
Tom, ač to neměl v povaze, se příšerně začervenal a usmál se, jako by to byla snad ta nejhezčí věc, kterou kdy slyšel.
"Vezmu si tě k sobě domů, když budeš chtít," nabídl mu Bill. "Sice nevím, jak se to bude líbit našim, ale snad to půjde," pokrčil rameny a povzbudivě se usmál.
"Nabídl bych ti totéž," začal Tom, "kdybych mohl."
Bill se mu zhluboka podíval do očí a zeptal se: "Chceš o tom mluvit?"
Tom chvíli váhal, dokonce měl pocit, že se mu do očí hrnou slzy. Na okamžik uhnul pohledem, jako by nechtěl, aby ho Bill viděl ve slabé chvilce.
Černovlasý chlapec si jeho tvář natočil zpátky, opuštěnou slzičku z ní setřel a vzal si ho do náruče.
"Jsem tu pro tebe, kdykoli budeš potřebovat," připomněl mu a lípl malou pusinku do dredů.
Tom se stočil v jeho náručí, položil si hlavu na jeho rameno a potichoučku spustil: "Měl jsem vždy problémy se svým nevlastním otcem…on mě nikdy neměl rád, vlastně ani já jeho, ale on mě začal nenávidět dřív, než já jeho," začal lehce zmateně, ale Bill ho nepřerušoval. "Vzal si mojí matku potom, co mi zabil otce, což se klasicky zametlo pod koberec, on měl peníze, postavení a všechno kolem, já jsem byl po tátovi, svým vlastním. Všechno, rebelie, kouření, bary, holky, všechno…byl jsem tak nějak rozmazlenej, ale měl jsem tvrdej režim, imrvére jsem dostával od kluků na hubu, že jsem ji sahal na holky, beru to, měli na to právo, zasloužil jsem si to, ale svýmu otčímovi jsem nedal jedinej důvod, aby mě nenáviděl, byl jsem jen jak můj otec a to byl ten nejhorší prohřešek. Několikrát se mě snažil zbavit, abych už vypadl z baráku a mámu nechal bejt, chtěl si s ní začít úplně novej život a novejma dětma a bez zkaženýho synáčka," pokračoval tiše, přičemž stále vzlykal. "A teď po tý bouračce…" chvíli nebyl schopný vůbec mluvit, až později našel sílu to vyslovit: "Po tý bouračce se mě oba zřekli!"
Tom silně vydechl, jako by z něj spadla největší tíha světa. Všechny svaly v jeho těle ochably, srdce mu šíleně tlouklo, jak čekal na Billovu reakci.
Bill ho stále držel a nepouštěl. V hlavě si sumíroval, co právě slyšel. Věděl, že Tom bude za chvíli plnoletý, takže se zákony nebude problém, pak už nebude mít právo je vidět, pokud by se neodvolal nebo tak, do čehož ho v tu chvíli tlačit nechtěl. Věděl, že je teď jeho povinností, aby mu pomohl. Svojí nabídku s tím, že u něj může bydlet, neodvolal, právě naopak. Vštípil si jí a byl schopný udělat snad všechno proto, aby to vyšlo.
Teď zatím ale jenom seděl a hladil Toma na zádech a tichounce mu zpíval jakousi melodii, která se mu náhle vynořila v mysli. Neměl pocit, že by ji někdy slyšel, zdálo se, jako by přišla sama úplně odnikud.

SakuraUchihaHaruno13
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 el el | 26. března 2016 v 10:08 | Reagovat

Krásne :) Keď si tak prezerám tvoj blog, cítim takú... nostalgiu ? Neviem ako ten pocit nazvať. Už dlho som tu nebola. Ani na twincest blogu. A ani TH v mojich sluchátkach už dlho nezazneli. Viac ako pol roka myslím. Neviem prečo. Možno preto, že už som definitívne vyšla z detstva, z puberty, keď ma tieto veci sprevádzali mojimi dňami. Dnes už nie. Všetko je tak iné... tak úžasne iné. Možno už je čas uzavrieť túto kapitolu života. Dospieť. To je koniec koncov to čo chcem. Ešte pred tým ti však venujem svoje posledné ĎAKUJEM. Za všetko.

2 SakuraUchihaHaruno13 SakuraUchihaHaruno13 | 26. března 2016 v 11:14 | Reagovat

[1]: Jsem rada, ze se tvuj zivot posouva dal, verim, ze je to stastna zmena v tvem zivote. Doufam, ze v tobe prece jenom zustane kousek toho veseleho ditete, kym vsichni jsme.
Nemas vubec za co. Ja dekuji tobe, ze ses se mnou podelila o svoji cast a nenechala me bez rozlouceni. Neskutecne si toho vazim. Dekuju!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama