27. srpna 2015 v 10:44 | SakuraUchihaHaruno13
|
Holky začaly po poradě částečně zmatkovat a začaly hned s tím, že neusnout samy, čímž tak nenápadně vybízely kluky, aby se o ně postarali. Tom byl stejně u holek už zabydlený, takže tam nebyl problém.
Po poradě jsem se šel v klidu vysprchovat, dodělal jsem si vše potřebné a pak jsem ještě chvilku bloudil po táboře, abych se nadýchal krásného nočního vzduchu. Chodil jsem od jedné lampy ke druhé a tak nenápadně jsem pozoroval okolí. Pak se ozval tlumený výkřik jedné z holek a ke mně se později doneslo, že mezi stromy kolem tábora zahlédly záblesk světla odrážejícího se od nože. Naivky…
Strach jsem začal pociťovat až v okamžiku, kdy kolem tábora projelo auto. Vzpomněl jsem si, jak mezi řečí hlavní vedoucí zmínil, že kdybychom zahlédli auto, které se až nebezpečně přibližuje k bráně tábora, máme tam jít jako skupina, aby případného útočníka náš počet odradil.
Byl jsem zrovna poblíž brány, když jsem zahlédl, jak se auto přibližuje k bráně. Za sebou jsem měl jenom párek vyděšených holek, které napadlo vzít si do rukou kameny a jít mu vstříc. Uznal jsem, že větší kameny ze štěrkové cesty by mohly být dobru zbraní, proto jsem následoval jejich příklad, a samozřejmě jako kluk jsem musel jít první. Ony šly za mnou tak, aby byl znatelný náš větší počet.
Dech se mi zrychloval každým okamžikem, kdy jsem se blížil k bráně, za níž se nacházelo auto, které právě zastavovalo. V rukou jsem křečovitě svíral kameny a přemítal jsem nad tím, kam bych měl správně mířit, přitom jsem ale stále pokračoval blíž a blíž k bráně. Holky si jen několik kroků za mnou šeptaly, jak je tohle děsivé.
Auto plně zastavilo, vypnula se světla a dveře se začaly pomalu otevírat. Už už jsem se napřahoval, že po vystupujícím hodím kámen, když se za mnou ozvalo: "To je zdravotnice!"
Kameny jsem zahanbeně hodil na zem a přistoupil jsem k ní blíž.
"Copak to tu je?" chtěl vědět se smíchem. "Uvítací výbor?"
Netrvalo moc dlouho a hned věděla, co všechno se tu stalo. Nebyla nijak moc vyděšená, ale optala se, jestli bude tábor nějak hlídaný, na což jsme jí okamžitě kladně odpověděli.
"Toho kluka si tam na chvíli nechají," sdělila nám. "Chtějí na něm ještě něco pozorovat, i když si nejsem jistá, co přesně," pokrčila rameny. "Neměl to nijak vážné, ale tak pro jistotu jsem jim ho tam nechala."
Večer i noc proběhly v klidu a nic dalšího se díkybohu nestalo.
Ráno jsme se zase všichni sešli před štábem a hlavní vedoucí nám řekl, že tentokrát ty hlídky necháme být, že to bylo jenom kvůli jistotě.
Odpoledne jsem dohlížel na holky, jak kroutí obručemi kolem svých útlých těl, a snažil jsem se ignorovat svádivé kroucení boků, které se pokoušela předvádět jedna patnáctiletá holka. Nejradši bych si na sebe nalepil ceduli, že o holky zájem nemám, ale to bych byl vystaven dost nepříjemným otázkám, proto jsem to radši nechal být.
Ve chvíli mého přemýšlení nad tím, co to máme dneska k večeři, a jestli budu schopný to pozřít nebo ne, jsem na svém pase ucítil čísi ruce. Ty ruce s dlouhými prsty, které v červnu objímaly můj penis, bych poznal snad všude.
Během vteřiny jsem byl vyzdvihnut do výšky, přičemž jsem uslyšel zdrchaný a unavený vzdech, po němž následovalo postavení mé osoby zpátky na zem.
"Ale no tak," posteskl jsem si. "Přece nejsem tak těžký."
"To ne, ale já jsem unavený," přiznal dredáč, který mi prvně po několika dnech věnoval pozornost.
"A z čeho? Cos dělal v noci?" vyletěla ze mě první otázka, která mě napadla.
"Hlídal tábor, třeba?" Jízlivost a ironie v jeho hlasu byla tak znatelná, že jsem se neopovážil říct cokoli dalšího. Udělal jsem ze sebe blba, který neví o těch hlídkách, protože sám nehlídal.
A přesně takhle vypadaly další naše rozhovory. Byl jsem za totálního idiota, takže jsme se nezmohli na víc než pár slov.
Další dokonalou ukázkou našeho rozhovoru byla potřeba mého týmu opálit vlajku na okrajích, aby to vypadalo lépe a my zakryli místa, která jsme nestihli ničím nabarvit. Koho jiného jsem měl požádat než zarytého kuřáka? Jasně, že jsem šel za Tomem, který mě zavedl k sobě do chatky, kde jsme se schovali v koupelně, on vytáhl svůj zapalovač a já mu ukazoval, kde je potřeba to opálit.
Chvíli jsem mlčky držel vlajku a jenom jsem sledoval, jak se dokáže vypořádat s lehkým doutnáním i maličkým ohněm.
"Jak vidím, už s tím máš zkušenosti," prohodil jsem.
"Jo," přitakal. "Pálím dost."
"I sebe?" Horší dotaz mě vážně nepadnout nemohl.
"Jo, i sebe," odvětil a pak mezi námi další dlouhé ticho, které jsem nakonec prolomil suchým 'děkuji' a odešel jsem.
Trochu uvolněnější atmosféra nastala v okamžiku, kdy jsme jednou po poradě zůstali a dali jsme si se zdravotnicemi alkohol. Tomův kamarád byl okamžitě nalitej, což mi připomnělo sraz, takže jsem jenom čekal, kdy se nalije Tom. Ten se samozřejmě nalil, ale pořád u něj byla ona, takže nebyla možnost si něco začít.
Od štábu jsme se přesunuli směrem k jídelně, abychom narušili spánek dětí, a tam jsme otevřeli další vína-bílé a červené. Pak se k nám dostala i vodka a nakonec i skotská.
Vydržel jsem asi do tří do rána, kdy jsem stále udržoval konverzaci se svojí vedoucí. Jak ale čas plynul, ostatní chtěli hrát hry. Seskládali jsme se do kruhu a posílali jsme se polibky na rty. V tu chvíli jsem litoval své špatné pozice, kdy jsem byl mezi svojí vedoucí a jednou zdravuškou, místo toho, abych chytil flek vedle Toma.
Polibky byly takové zahřívání, postupně jsme si začali dokolečka foukat do pupíku, což už někdo podstupovat nechtěl, ale stejně byl přinucen. Nevyšší level, který opět zvládli všichni, kdo byli přítomni, spočíval v kousání do zadku. Tohle už bylo docela nepříjemné a objevovaly se už i nadávky na to, kdo tuhle hovadinu vymyslel. Nebránil jsem se ničemu, měl jsem upito sice jenom kousek, ale nechtěl jsem trhat partu, proto jsem zůstal, ale další alkohol jsem si už ústům nepřiložil.
Někdo následně zavedl pravidlo, že ten, kdo půjde spát, dá pusu na dobrou noc všem v kruhu. Nešlo o žádné pusinky na tvář, ale na rty, jak to bylo dřív do kruhu.
Hezky jsem čekal a přemítal jsem nad tím, jestli mám jít spát teď a políbit Toma, nebo jestli mám počkat, až půjde spát on.
Ještě než jsem se stihl rozhodnout, se postavil a začal obcházet celý kroužek, přičemž každému popřál dobrou noc a lípl mu pusu na rty.
Vyčkal jsem na svou příležitost a nechal jsem se od něj lehce políbit, ale přišlo mi to tak odfláknuté, že jsem si ho chytil při odchodu a natáhl jsem se ještě pro druhou, abych měl skutečnou dobrou noc a sladké sny.
Nebyl jsem tak naivní a nečekal jsem, že Tom půjde hned spát. Nikdy to nedělal, místo toho se s holkama z chatky díval na film.
Následně jsem byl svědkem rozcvičky a jakéhosi cvičení, které předváděly naše opilé dívky a to pro mě bylo jasné znamení, že už je čas spát. Políbil jsem zbytek toho kroužku, který už nečítal tolik lidí jako na začátku a šel jsem spát. Ani jsem se nepřevlékl, zuby jsem si taky nečistil, jelikož jsem předpokládal, že chuť alkoholu a zubní pasty není to pravé ořechové.
Když už jsme u toho, co chutná a nechutná, po jedné z porad nám zbyl okurkový salát, který jsme si rozlili do plastových kelímků a pili jsme ho, jelikož jsme neměli nic z příboru po ruce. Průběžně jsme to prokládali kostičkami čokolády a taky nechutnými levnými wasabi kuličkami, které samy o sobě chutnaly jako zvratky. Pro zlepšení chuti jsme ale měli po ruce Piňakoladu, takže jsme to nějak přežili.
Další zážitek, který mi naskytl, byl tak trochu nepříjemný. Na mojí chatce jsme měli Evžena a Bonifáce, což byli pavouci, kteří nám tam lezli. Nebyli to ale nějací prťaví pavoučci, byli velcí a ty jejich tlusté nožičky…fuj. Přiznám se i bez mučení, že jsem zarytý arochnofobik, takže jsem se mohl zbláznit pokaždé, když jsem je viděl. Můj spolubydlící se jednoho snažil zabít, jenže mu utekl do škvíry v rohu. Bylo by to ještě v pohodě, kdyby to škvíra nesousedila právě s mojí postelí. Takže jsem celou noc spal na posteli spolubydlícího, který si ji se mnou ochotně vyměnil. Druhou noc se ale přišlo na to, že byl další nad postelí, na níž jsem tu noc spal, a když se po něm hodila bačkora, spadl do postele a pak už se nenašel, takže jsem odmítal spát i tam.
Druhý spolubydlící přetrpěl můj nápad a dovolil mi spát přes noc u něj v posteli.
Podobně by to pokračovalo snad i dál, kdybych jednou v noci před poradou nenašel dalšího na stropě a nezavolal si na něj Gustava, který ho postříkal svojí voňavkou a pak ho zabil.
V tu chvíli jsem byl ale stejně vyklepaný a věděl jsem, že tu jsou další, které jsme ještě nezabili.
Odvedl mě k lavičce, kde seděl Tom, který hrál na mobilu a naoko hlídal klid v okolních chatkách.
"Já už tam spát nemůžu!" řekl jsem. "Je jich tam moc, já se bojím!" zněl jsem jako malá ukňučená holka, ale nemohl jsem si pomoct. "Klidně bude spát venku na lavičce, ale ne tam!"
"Ale prosím tě," ozval se Tom tím svým ledově klidným hlasem. V ruce měl zapálenou cigaretu a strčil mi ji k obličeji. "Uklidni se a dej si," nabádal mě tiše. "Věř mi, bude ti líp," pokračoval a jemně odklepal popel. Trochu popotáhl a dal ho zase ke mně, abych zkusil svoje první cigáro v životě.
"Ne," odmítl jsem. "nemůžu." Bránil jsem se. Nikdy v životě jsem to nedělal, tak dlouho jsem se držel v kuřáckém světě jako nekuřák, tak proč teď?
"Ale nedělej scény jako panička," ozval se někdo zezadu. "Tvoji rodiče jsou kuřáci, tak dokaž, že patříš do rodiny a kuř!"
"Jo Bille, dej si," nabádal mě Gustav, který mi ještě před chvílí zabíjel pavouka. "Alespoň to zkus. Nikdo po tobě nechce, abys kouřil, jen si trochu ulev."
"Pojď a kuř, kuř, ty děvko!" ozvalo se spíš pro odlehčení atmosféry než pro mé skutečně uražení.
Podobné řeči následovaly celou dobu, takže jsem vlastně neměl ani jinou možnost. Navíc představa toho, že tu cigaretu ještě před chvílí objímaly Tomovy rty, byla až moc lákavá.
10. 8. 2015 v 21: 53 jsem to prvně zkusil.
Nejdřív jsem nebyl schopný to vtáhnout do plic, takže velká část přišla na zmar, ale Tom mi ochotně ukázal, jak na to. Bylo to zase po dlouhé době, co mi věnoval nějakou pozornost. Tak proč ne?
"Nevím, co na tom všichni máte," řekl jsem, když jsem dokouřil. Trochu se mi motala hlava, lehce jsem si zakašlal, ale nebylo to nic hrozného.
"To uvidíš," poznamenali všichni kuřáci sborově.
"Fakt nevím," trval jsem si na svém. Kámoš proto obětoval jedno své mentolové, aby mi ukázal, že mi to může chutnat, navíc mi Gustav slíbil borůvkový. Řekl bych, že takhle zaopatření nikdo jiný nebyl. Mezi sebou kšeftovali jenom velice neradi. Zjistil jsem, že nekuřákovi dá cigaretu snad každý, kuřákovi ne.
Dokouřil jsem a pěkně se mi motala hlava. Zvedli jsme se a šli jsme na poradu, přičemž mi Gustav řekl, že to, co mi Tom dal, byl sedmičková Viceroyka, z čehož jsem teda moc nepochopil, jestli to bylo silné nebo slabé. Řekl, že silné, tak jsem mu věřil. Stejně by to bylo jedno a pavouci byli už mimo mě, ani jsem si na ně nevzpomněl.
Na poradě jsme probírali zítřejší celodenní výlet. V poznámkách jsem měl snídani a večeři, ale oběd jsem tam neměl, proto jsem se po skončení porady, kdy ještě všichni seděli na svých místech, zeptal, jestli je oběd nějak posunutý.
V tu chvíli se ozval výbuch smíchu a nechápavé pohledy se upřely mít směrem.
"Jsi v pohodě, třeba?" ozval se Tom, který z toho měl taky srandu, "Nechceš třeba ještě jedno?" zasmál se. Užívání slova třeba v každé jeho větě mi teď začalo lézt na nervy.
"Co je?" nechápal jsem a otočil jsem se na hlavního vedoucího.
"Tak ještě jednou," povzdechl si naoko unaveně, sám se taky smál, "zítra je celodenní výlet, všichni máte balíčky s řízkem na cestu…"
"Ajo," došlo mi. Bože já jsem ale pitomec.
"Ale jestli chceš," nabídl se hlavní pouštěč melodií, "klidně ti zahraju šopák," zasmál se. Ta písnička se používala, když jsme potřebovali děti svolat na jídlo.
"Tak jo," pokrčil jsem rameny. "V kolik to bude?"
Všichni jsme šli ven, kde se konalo hromadné kouření cigaret. Se zdravotnicí jsem si dal jedno napůl, pak jsem měl práska od Toma. K tomu mi řekl jediné: "Je to tvoje volba, já tě do ničeho nenutil, jasný?"
Druhá zdravotnice nad tím jen kroutila hlavou a říkala mi, že se pozvracím. Dala mi kýbl a řekla, abych se teď najedl a zaměstnal žaludek něčím jiným. Gustav se nabídl, že má čokoládu a že můžu spát u něj i s tím kýblem.
Okamžitě jsem souhlasil, jelikož to znamenalo, že nebudu v pavoučích spárech a navíc dostanu čokoládičku!
Ještě jsem vysprchoval, vzal jsem si deku a polštář a nastěhoval jsem se ke Gustavovi i se svým kýblem.
Snažil jsem se spát, ale měl jsem moc živé sny. Viděl jsem před svýma očima postavu, která se snad jen zdánlivě podobala Tomovi. Ta postava se ke mně shýbla a chtěla mě políbit. Sám jsem se nastavil polibku, než mi došlo, že je to jenom výplod mojí mysli.
Ještě několik minut jsem se trápil svými živými představami, než jsem uslyšel, jak se do pokoje dostává Gustav. Myslel si, že spím, tak se snažil být potichu.
"Nemusíš se tak snažit," zahlaholil jsem, "jsem vzhůru."
"Nespíš?" nechápal.
"Mám moc živý sny," nadhodil jsem.
"Asi máš už pěkně zkouřenej mozek," utahoval si ze mě.
"Možná," přitakal jsem. "Máš tu čokoládu?" zeptal jsem se bez obalu a počkal jsem si, až vytáhl něco ze skříně.
"Dáš si Oreo nebo Tucky?" zeptal se.
"Tucky jsem ještě neměl," odvětil jsem.
"Tak jo," souhlasil a vlezl si se mnou do postele. Rozsvítili jsme baterku a jedli jsme tuckovou čokoládu. Teda spíš jsem jí jedl jenom já, Gustav jen přihlížel tomu, jak mizí.
Mezi námi se rozvinula konverzace, která pokračovala až do půl třetí do rána. Gustav měl za sebou nešťastný vztah a já se mu přiznal se všemi svými vztahy, s Andym, Tomem i dalšími. Bylo to tak uvolňující a příjemné. Na druhou stranu jsem ale cítil jistou ironii. Něco podobného jsem si představoval s Tomem, místo toho jsem měl vedle sebe Gustava, který mi řekl, že Tom dobře ví o jejím příteli a nečekal by na ni. Prý o ni ani nestojí.
"Jestli ho ale chceš, tak za ním jdi," nabádal mě. "Řekni mu to, vyznej se mu, nebo ho nech už konečně jít. Nic mezitím neprožívej, jen se tím zbytečně zabíjíš." Jeho slova měla něco do sebe. Přece jenom jsem chtěl z toho být venku, ne vně nerozhodnosti.
Gustav byl tak strašně hodný a pozorný kluk, kterého jsem si neskutečně vážil. Nejradši bych vyškrábal oči holce, která si s ním dva týdny hrála na vztah a pak mu řekla, že jenom doufala, že se zamiluje, což se nestalo, takže to ukončila.
Zašli jsme společně ještě na další cígo, a tak nějak se stalo, že jsem měl na poprvé v sobě čtyři.
Následující ráno jsme se zase sešli před štábem, abychom si připomněli program.
Tom už tam byl a kouřil. Stoupl jsem si vedle něj, popřál jsem všem dobré ráno a podíval se na něj.
Tak nějak zvláštně se na mě usmál a nabídl mi. Odmítl jsem, protože v kruhu bylo pár menšinových nekuřáků, mezi něž jsem taky patřil.
Odpoledne jsem si ho vyhledal a požádal jsem ho o další. Nebylo to kvůli tomu, že bych to potřeboval, byla to jen záminka k rozhovoru.
"Jsem na sebe hrdý," sdělil mi, když jedno vytahoval z krabičky. "Přiměl jsem zarytého nekuřáka kouřit."
Jenom jsem se pousmál. "Půjdeš se mnou?"
"Ne, teď jsem byl," odvětil. "Ale je to tvoje volba, jasný?" zopakoval svá slova. "Jestli do toho spadneš…" v hlase měl tón prozrazující smích.
"Nespadnu," odvětil jsem sebevědomě.
"Víš, kolik před tebou to řeklo?" odfrkl si a otočil se, když uslyšel dívčí hlas, který nepatřil nikomu jinému než Frederice.
"Tak zatím," řekl jsem a šel jsem na jediné povolené kuřácké místo v táboře, o němž věděli vedoucí, prágoši a děti kuřáci, kteří byli za hlavním vedoucím, přiznali se k tomu a požádali ho o to, aby tu mohli kouřit.
Později jsem dostal to slíbené borůvkové, které mi i docela chutnalo.
Večer jsme zase seděli na lavičce a začalo se to znovu řešit.
Gustav řekl, že už mi nedá.
Tom vzápětí hodil jedno přede mě na stůl, podíval se mi do očí a zase řekl: "Je to tvoje volba." Po chvíli dodal. "Víc by ses ale hodil k sobě do rodiny."
Poslal mi i zapalovač. Celou dobu jsem jím pod stolem škrtal a přemýšlel jsem nad tím, jestli to mám skutečně udělat nebo ne. Víc bych se hodil k sobě do rodiny? To má být vydírání?
O chvilku později jsem mu to obojí vrátil.
"Dobře děláš," usmál se a vzal si to zpět. On mě pochválil! Tom mě skutečně pochválil! Byl jsem tak děsně šťastný.
Pak ale přišla moje hlídka. Chatička číslo jedenáct dělala bordel jako vždy. Byli to starší kluci, takže s tím prakticky nešlo moc dělat, ale pomohli mi. Požádal jsem je, jestli náhodou někdo nemá, a jeden z nich, takový hrozný čahoun, mi řekl, že má ručně balený. Chtěl jsem to zkusit, tak jsme šli. Vzal i oheň a za chatkou jsme si zapálili.
Přistihl nás další kuřácký prágoš, který si dal s námi a řekl nám, že to škrtání je vidět na dálku, ale že na nás nikdo nepřišel.
Když jsme měli dokouřeno, poděkoval jsem a vrátil jsem se ke štábu, kde na mě čekal spolubydlící s tím, že mají dnes padat hvězdy. Došel pro deku, pak jsme si lehli na zem a sledovali oblohu, kterou zakrýval jeden velký mrak, takže jsme z toho měli velký kulový.
Skoro jsem tam usínal, pak se ale kámoš zasmál a já otevřel oči. Nad námi se někdo skláněl. Hned jsem nepoznal, kdo to je. Teprve po několika sekundách a jeho smíchu jsem poznal Toma.
"Dáš si práska?" nabídl mi a podal mi cigaretu.
Bez problému jsem přijal a několikrát silně popotáhl. Od něj cokoli.
Následující ráno měl budit právě on. V ten den jsem zjistil, jaký je rozdíl mezi pusinkou a polibkem a nebyl jsem z toho moc odvařený.
Napsal jsem si, že chci, aby mě vzbudil jemně, pusinkou a aby bylo cítit, že kouřil. Nedokázal jsem se vzdát té slasti, kterou mi přinášela jeho vůně smíšená s cigaretovým kouřem. Ať jsem kouřil nebo ne, tohle byla moje jistota, moje zázemí.
Ráno jsem se probudil ještě před budíčkem, jelikož jsem byl netrpělivý, jak se s tím popere. Těšil jsem se na tak moc, že jsem nemohl od pěti ráno znovu usnout. Jenom jsem si dokola přehrával s možnostmi, jak by se to mohlo odehrát.
Spal jsem na horní palandě, což pro něj mohlo být trochu komplikovanější, ale věřil jsem, že se s tím nějak popere.
Ještě před tím, než přišel, jsem si pořádně vyčistil zuby a natřel jsem si rty jelením lojem, aby byly o něco jemnější, až se naše rty znovu setkají.
Ráno přišel, stoupl si na spodní postel, ani se neobtěžoval šplhat ke mně nahoru, rychle mi lípl pusu na tvář a dýchl na mě, aby tak splnil vše, o co jsem si napsal.
Byl jsem zklamaný, ale stěžovat jsem si nemohl, splnil, co jsem napsal. Jen byl očividně dost vyčůraný.
Zbytek se tak nějak semlel, takže jsem seděl na lavičce pro kuřáky, která se nacházela v nepřístupnosti dětských očí a kouřil jsem svoje symbolicky poslední cigárko s Gustavem. Moc dobře jsem si uvědomoval, že mám před sebou ještě poslední tři hodiny a pak tento krásný letní sen skončí. Rozplyne se jako mlha nad ránem a zbyde z něj jenom vzpomínka, která nikdy tělo nenaplní přesně takovými pocity, jaké jsem prožíval.
Lehké motání hlavy, téměř neznatelný třas kolen, v hlavě úplně vymeteno a v srdci mír.
Celý život jsem říkal, jak je to špatné a pak jsem tam sedával s těmi kuřáky. Za čtyři dny to bylo dohromady čtrnáct cigaret, které jsem vyprosil od ostatních. Největším mým sponzorem byl Dachs, který si balil sám. Byl to ten čahoun z jedenáctky, který si se mnou zatancoval i můj poslední ploužák.
Slíbil jsem, že je to moje poslední, týden a půl po táboře jsem to však zkazil. Dal jsem si tři se svými kamarády, silnými kuřáky. A stále se ještě opovažuji světu tvrdit, že nejsem kuřák, což bych nyní přirovnal k tomu, že stále miluji Toma.
Otevřely se mi oči, alespoň na okamžik jsem skutečně prozřel. Nechám ho jít, a když se vrátí, přijmu to s hrdostí, ne s neukojitelnou touhou. Když se nevrátí, osud mi do karet přihraje někoho jiného, možná i lepšího.
Tak sbohem ty, kterýs mi tolik pomotal hlavu. Měj se hezky, mládenče, kvůli kterému jsem se vzdal své zaryté rozhodnosti o tom, že si cigaretu v životě nepřiložím k ústům. Odpluj, vrať se, vzpomínej, nebo zapomeň, člověče záhadný, avšak tak důležitý.
Sbohem, lásko. Snad jiný díru v mých prsou po tobě vyplní, snad zázrak se přihodí, snad zapomene oba.
Nechť se vzpomínky na naše nikotinové polibky rozplynou, jako dým z cigaret, jež právě vydechuji.
A nikdy se už nevrátí.
SakuraUchihaHaruno13
Ten koniec bol krásny. Len škoda, že si nenabrala odvahu povedať mu to. Možno by to tak bolo lepšie. Tá časť o cigaretách je tiež z tvojho života ? Neviem... trochu ma to desí. Vidím v tom seba. V 16 som ochutnala svoju prvú cigaretu (myslím že Marlboro to bolo), o pol roka tráva a o rok som už skúšala tvrdé drogy. Dúfam, že ty tak neskĺzneš.