close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

-Rozpolcená mezi dvěma světy22

25. června 2015 v 21:57 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
Ahojky lidi:),
Chtěla bych Vás jenom upozornit, že během následujících dvou měsíců bude moje aktivita nepravidelná a bude se odvíjet od toho, jestli budu mít vůbec čas psát nebo jestli se někde naskytne možnost připojení k internetu. Nesmutněte, nějaký dílek tu (snad) přistane a další aktivita bude záležet na povinnostech atd. Doufám, že vás během té pauzy tahle povídka neomrzí a budete tu i s dalšími díly.
SakuraUchihaHaruno13
Sakura se o Sayuri starala ve dne i v noci, mateřství ji neskutečně vyčerpávalo, ale snažila se nelitovat svého rozhodnutí. Nechtěla se své dcery vzdát jen proto, že vyšlo najevo tajemství o záměně rodů. Ať už byl Itachi kdokoli, urozený nebo obyčejný, milovala ho stejně a klidně by to celé přešla, kdyby se v Narutovi nezrodila touha napravit dřívější křivdu.

Nikdo netušil, kde se to v něm bere, ale byl odhodlaný vrátit se do druhého světa a říct si o to, co mělo být právem jeho, přičemž úplně ignoroval skutečnost, že na jeho trůně už někdo sedí. Nestaral se o to, že je nynější panovník tyran a nenapravitelný rváč, chtěl získat šanci být se Sakurou, která mu byla celý jeho život odnímána.
Vydal se opět do knihovny, aby si k tomu zjistil něco víc. Narazil však na něco úplně jiného, ale nebylo to zas tak moc k zahození. Došlo mu, že aby mohl vládnout, bude potřebovat nějaký majetek, jímž by mohl platit svým poddaným. Potřeboval něco, co by z něj toho krále udělalo. Nemohl se spoléhat, že by po svém odstoupení hlava rodu Uchiha nechala víc, než by bylo nutné.


V jedné velké knize, na níž narazil, našel zmínku o ohromném pokladu, který prý pomůže každému dostát svého vytouženého postu. V Narutovi zahořela touha po Sakuře, jež byla ještě více podporovaná zvědavostí týkající se toho pokladu. V jednom momentu se v jeho hlavě objevilo tolik myšlenek i možností, tolik teorií a představ, až se z toho málem zbláznil. Chtěl to, chtěl to strašně moc, toužil po tom tak, že byl schopný vzdát se všeho, co mu dosud bylo známo. Jedna chvíle v životě jej poznamenala natolik, že se z něj náhle stal úplně jiný člověk. Už jenom ta představa, že bude mít vlastní zemi, jíž bude vládnout, že bude neskutečně mocný a majetný, zatímco na něj bude v ložnici čekat Sakura, ta představa se pro něj stala vším, co ve svém životě náhle měl. Člověk by řekl, že zešílel, on to nazýval svou cestou ke štěstí. Nic jiného ho nezajímalo, vše ostatní bylo nepodstatné, měl svůj sen, svoji vizi, a byl připravený pro její splnění udělat úplně všechno. Všechny ostatní starosti a tužby se náhle rozplynuly jako cigaretový kouř, nic jiného už v jeho životě nemělo důležité místo.
Knihu četl od rána do noci a od noci do rána. Četl ji jednou, podruhé, potřetí…posedmnácté a stále ještě neměl dost. Potřeboval znát každé slovo nazpaměť, aby se mohl vydat na cestu. Četl o všem, co bude k nalezení pokladu potřebovat. Četl příběh toho, který poklad vytvořil, využil a ukryl. Neustále se vracel k tomu, co všechno mu to může přinést, zatímco ignoroval, co všechno mu to vezme.
Dávno již je to tomu, co Benedikt Koktavý svými kroky chodil po zemi. Dlouhá doba uplynula od chvíle, co naposledy vydechnul při psaní knihy nazvané Pokladem samotného jádra. Přísahou jsem byl nucen přepsat jeho slova a vložit je do této knihy, aby jeho dědictví padlo do rukou správných. Záležeti si dal, když svá slova psal a sám sobě diktoval. On, rozený chudák vyrůstající v špíně největší, spící pod nebem širým, v jednom dni stal se boháčem obrovským. Náhle nic svaté mu nemohlo být, drahý kov i mince rozhazoval všude kolem, přítomnost spanilých dam ve dne v noci k potěšení mu byla. Nikdo tušení neměl, jakážto tajemství stála za tímto převratem jeho životním.

Až dojdeš na světa kraj,
Pod podešve se podívej.
Cestou k mládí dozraj,
Mládni ke stáří a bude ti hej!

Až slunce pohladí jen tebe,
Věz, že jiného mráz všude zebe.
Až zříš jasně modré nebe,
V ohni znič sám sebe.

Pak vodou projdi,
Prach tvůj vítr si vezme,
Ten nakonec pohřbí sama země.
Sám sebe v svých útrobách najdi.

Rad drž se,
Jen ty pomohou,
V míru udrž se,
Vydrž ránu mnohou.

Co hledáš, v zemi ukryto není,
Pod vodou tiše nespí,
Ve vzduchu se nevznáší,
Ni v ohni se nenadnáší.

Až dojdeš pouť,
Zbaven všeho i všech,
Prozřeš, srdce začne ti zlátnout,
Vděčen budeš za každý dech.

Tajemství jest ukryto hluboko,
Však poznat je i seshora,
Zahlédnout jej může bystré oko,
Nenajde ho bez mozku svalnatá hora.

Věz, že dobře ti radím,
Pýcha shodí tě ke dnu.
Nyní však k svému hrobu pádím,
Čemu jsem chtěl, již dávno vládnu.

Toť jeho slova v znění přesném. Zda leckdo pochopí jich význam, hádankou zůstane mi navěky. On však šťasten vydechl duši svou, v hrobě ještě na všecky se usmíval, spokojen jest i nyní, v nebesích pěje společně s anděly, země lehká jest jemu. Básník, blázen, šťastlivec…tak změnil se z chudáka, blázna a smolaře. Příkladem život jeho stal se jistě nejenom pokolení mému. Stvořil něco, jež šťastlivce učiní z každého, kdo své hrdlo připraví a nastaví prameni věčné radosti!
Sláva nelze pět, učinil toho přespříliš, však neustále nepochopen zdá se. Ale toť slova blázna, čili mě. Hovořím, spíš píši zde do větru. Má slova nevyřčena zůstanou, jich smysl nepochopen jest nyní, nepochopen nikdy, čtení až nelidským hříchem stává se. Však víra má nekolísá, on žil, jelikož věřil. Proto nyní já doufám, což srovnatelné s vírou jest jen lehce, srovnatelné přesto jest, poselství dojde. Snad k dívce tělo své prodávající? Snad k zchudlému šlechtici? Snad k pýchou obleženému hlupáku? Snad k pracovitému a šťastnému?
Bůh jest jediný, kdo ví i tehdy, skomírajíc veškerá mysl lidská. Obracím tedy tvář k nebesům, modlitbu ze rtů mých skapávající plynouti nechávám ve věčném prameni. Oči topené slzami, pláči - ach ano! Pláči! Voda skrápí tváři mou, oheň sežehl tělo mé, popel nadějí odvát jest větrem, v zemi následně pohřben. Já - čekajíc zde na konečné štěstí - umírám! Ještě slova poslední zde sepíši, již poslední řádku mysli zbabělé a choré! Srdce radostí mi puká! Ach Bože! Já zde skomírám! Zaprášený nuzný kumbálek - hrobka moje! Písmo - psané krví zmírající existence! Temnota obmykající nebohého starce! Ach ano! Dospěl jsem ke konci zdárnému! Pouť se loučí s bláznovství mým! Já zvedajíc ruku, mávající té pouti - jsem zde! Na prahu konce stojím! Jaká to doba - srdci tluče! Ach ta bolest! Ach to štěstí! Rozpolcen ve dví - držíc stále v jeden kus! Ach skutečně - Kdo mou duši spasí?
Nezřím nebe! Mylně blábolil jsem! To peklo jest! Ty plameny horoucí! Ach ne! Tento druh potěšení - osud zmařil mi! Upálen či vidlemi upíchán?

Bože - duši mou spas!
Ďáble - kuš! Nech mě být!
Bože - nenech mě peklu napospas!
Ďáble - dej mi možnost žít!

Ach! Bože! Anděly svatý!
Světu dávám sbohem své poslední!
Chci být jak vy - do nebe vzatý!
V pekle budou k člověku bezohlední!

Konec můj!
Začátek tvůj!
Na mně - hnůj!
Ty při světle stůj!

SakuraUchihaHaruno13
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama