Sakura si sedla vedle postýlky, kde spinkala Sayuri a začala tichým hlasem předčítat úryvky z knihy, která jí propůjčila úplně jiný pohled na celý její život.
V dobách dávno minulých, blízkých však našim časům, svět náš zmítán byl v ohromné a urputné válce několika hněvivě rozezlených rodů. Rod vznešený Hyuuga dlouho rozepři táhl s věhlasným rodem Kakashi. Krvelačné bestie na obou stranách stínajíce jednu hlavu za druhou odmítali míru se konečně podvolit a příměří uzavřít. Zde o řešení pokus byl nabídnut, démonicky silný rod Uzumaki po sedmi letech ustavičných bojů vložil se diplomaticky i vojensky do věcí těchto svárů v naději na jejich plné pohřbení.
Tolik stalo se, že člověk až bojí se vypovědět úplně vše. Kolik z nich padlo a kolik dalších na nich stolovalo? Kolik hektarů země krev statečných i naivně věřících bojovníků skrápěla? Hrůza odpovědět! Hřích jen pomyslet! Však větší stíhán jest největším. Radši tvrdě vzpomínat a varovat pokolení další před nelidskostí bojových sporů, nežli v míru svou mysl přechovávat a chválit dobu předešlou, kdež zmenšil se počet rodových příslušníku na méně než polovinu.
Ženy a děti-hlady jich pomřely nejvíce, muži ranami války padli. Kdežto panovníci hovíc si v křeslech, s úsměvem na hříchem zčernalých rtech plánovali, jakážto další území zkusí podvolit své vlastní koruně i tradici.
Čas smrti jest nastolen! V chudobě, v bídě i ztroskotání rozumu žíti se muselo. Všichni hnijíc v nemocech, zdraví modlíc se za nemocné, mocní usmívajíc se nad rudnoucí matičkou zemí, bojovníci lopotíc se za vidinu smrti, jež největší odměnou jim bude. Úděsy hnilobného zápachu dusili celičký nás svět, nikde skrýše nebylo. Buď budeš živý a dusit budou tě mrtví rozkladem těl svých, či mrtvým staneš se a živé sám dusit budeš. Spásná ruka nepřicházejíc z nebes, déšť vsakujíc se do země, berouc s sebou i rudé stružky všech jejích obětí. Den rudě počínajíc, nemilosrdně pokračujíc, končíc barvou zčernalých rubínů, jež cenu svoji ztrácejí jako lidský život v těchto krutých časech.
Tisíc zemřelých?
Kéž by!
Desítky tisíc zemřelých?
Bože, modlím se za ty pouhé desítky!
Snad stovky tisíc život položilo?
Stále ještě můžeš počítat, mudrci!
Až miliony jich pomřelo?
Stále ještě nejsi přesný, příteli vševidoucí.
Tolik tvrdíš! Ach bože! Několikanásobně více?
Mnohanásobně! Jedna hvězda na nebi je za jednoho mrtvého svíce.
Vše ponořeno do válečné temnoty neočekávajíc zradu. Uzumaki postupně uvolnil celou svou armádu, aby zasáhl do toho nepřípustného krveprolití. Sám však bitvy se neúčastníc, snad aby chránil sebe i své nástupce. Velice prohloupil v této situaci, nevědomky stal se přímým terčem. Neurození, nesoucí hrdě jméno Uchiha, zaútočili na krále a jeho rodinu. Královská krev tekouc jako víno při honosné večeři, až zdálo se, že nikdo skutečně urozený nezůstane živ. Zde nastala další mýlka našich spletitých dějin. Jeden z rodu přežil, unikl před zlobou povstaleckou. Ještě jako dítě balené v plenkách přeneseno do bezpečí věrnou služebnou držíc se tajně naživu a následně sloužíc na hradě Haruno pro nejjasnější princeznu.
Rod Uchiha přijal ukořistěnou korunu a posadil se na trůn, jenž patřil nyní zchudlému šlechtici. Následně všechny zprávy o těchto bitvách zaslepeny podplácením a lžemi ustaly. Do podvědomí všech vstoupila nepravdivá skutečnost hlásající čistokrevnost rodu Uchiha.
Tajemství toto ujal jsem se poslat dál a upozornit ztraceného dědice na jeho práva. Snad svědomí mou mysl sžírá, proto přeji skutečnému dědici návrat na jeho post. Zároveň s tím posílám omluvu starého blázna za všechny, kdož mu v jeho životě učinili příkoří a odepřeli mu, co právem jemu náleželo.
Strašlivá válka, v níž více zemřelo, než přežilo, skončila. Svár nebyl vyřešen, žádná ze stran neměla navrch a vojsko téměř padlého rodu nezmohlo se v krveprolití nad nic jiného než vlastní smrt.
Kakashi přijal příměří s rodem Hyuuga po tak strašlivém pění písně smrti, až se to celé zdálo směšné. Země zpustošená, bez úrody, bez možnosti žít, bez zvířat i lidí pokorně skláněla se pod rudou nebeskou branou a modlila se za věčné odpuštění, jež by přineslo nějakou potravu a naději na alespoň nějaký život. Každá kapka deště za hrozivé bouře omývala všechny krvavé stopy, hřejivé paprsky nebes vytahovaly rostlinky do výše, vřelá slova Boží dodala požehnání těm, kteří přežili a pohřbít všechna těla navršená na sobě měli za úkol. Kouzelníci udělali vše pro lživou skutečnost, jež lze vidět nyní. Zelená tráva plná života, jež vyrostla z půdy orosené krví a pohřbívající mnohé mrtvé. Lesy táhnoucí se kam až oko dohlédne, živíc v sobě parazity a mrchožrouty pochutnávající si na zbytcích rodů Uzumaki, Kakashi, Hyuuga a dalších. Lesknoucí se hladiny jezer a řek, jež naplněny jsou pouze slzami a nadějemi pozůstalých. Blankytné nebe skrývající bouře čas. Hvězdy zářící na nebi, připomínající mrtvé. Jedna hvězdy svítí vždy za jednoho padlého během války. Nebe jest tedy plno všech našich mrtvých, zatímco naivní jen k noční obloze svůj zrak upírají a žasnout nad její krásou. Krásou zrozenou ze smrti, dokonalostí doprovázenou krveprolitím.
Nyní vše vypovězeno jest, já umřít konečně se odeperu, plný pýchy s vědomím, že předal jsem skutečnost skrytou v srdci všech, jež z nerozvážnosti a pobouřenosti padli.
Sakura knihu odložila a složila si hlavu do dlaní. Dech měla mělký a přerývavý, srdce jí tlouklo, jako by jí šlo o život, když si uvědomila, že Sayuri není čistokrevná, má v sobě pouze polovinu vznešené krve.
Nevěděla, jestli to má Narutovi říct a uvalit tak na něj povinnosti a starosti, jež se snoubí s vládou, nebo zda má mlčet a odpírat mu jeho po právu vysloužené panství. Nedokázal si ani představit, jak by to nesl Itachi nebo jeho otec. Jak by se pak chovali obyčejní lidé, kdyby vyšlo najevo, že oslavovaný a krutý vládce je jen obyčejný zloděj koruny?
V hlavě měla šílený zmatek, neuvědomovala si, jaké všechny změny jí toto prozření přineslo. Byla by radši, kdyby to tajemství nechala v klidu spát a nepátrala po něm, jenže nyní už bylo pozdě. Ten, který jí byl celý život oddaný a podřadný se měl nyní stát jí nadřazeným. Už odmala znala skutečného dědice, jen o tom netušila. V životě se zamilovala do obyčejného a nicotného muže, jež ji připravil o její počestnost a ještě od ní utekl. Nedokázala si představit, co by mohlo být horší, než tohle uvědomění.
"Je vše v pořádku?" zajímal se Naruto, když dorazil do pokoje, kde malinká Sayuri z plných plic řvala, zatímco Sakura ležela na posteli s malou knížkou a zdála se duchem nepřítomná.
"Cože?" růžovlasá dívka sebou trhla. Teprve teď si uvědomila, že se její nečistokrevná dcerka dožaduje pozornosti.
"Přihodilo se něco?" zopakoval svou otázku v trochu jiném znění Naruto a sklonil se nad postýlku, aby Sayuri pochoval v náručí.
"Vše je dobré," ubezpečila ho a vzala si ji k sobě. "Možná jen potřebuje přebalit."
"Co je to za knihu?" otázal se Naruto a velice opatrně si do rukou vzal malou knížku v křehké kožené vazbě, která vypadala, že toho moc nevydrží.
"No," Sakura se na moment zarazila. "Chtěla jsem z ní předčítat Sayuri," vyklopila popravdě. "Chceš si ji taky přečíst?" navrhla a dala se do jedné ze svých mateřských povinností.
"Jsou to pohádky?" pozvedl Naruto jedno blonďaté obočí a pokusil se rozluštit nápis na jejím hřbetu. Bezúspěšně.
"Ne tak docela," odvětila Sakura a silně se kousla do rtu. Věděla, že mu nemůže bránit v tom, aby se o sobě dozvěděl pravdu, ale nutit ho přece taky nemohla.
Naruto knihu opatrně otevřel a rychlým pohledem přelétl první stránku. Jeho pohled se zarazil v jednom jediném místě: démonicky silný rod Uzumaki…
"Sakuro?" vyslal jejím směrem zmatený pohled. "O čem se tam píše?"
Princezna jenom pokrčila rameny. "Jestli to chceš vědět, přečti si to, já ti to nebudu převyprávět, na to je to až moc složité."
"Složité?"
"Taky to číst nemusíš," vyhrkla. "Je to nějaký historický pramen, ani nevím, jestli je důvěryhodný nebo je to jen nějaká báchorka jednoho z mých předků," pokrčila rameny a dál se věnovala maličké Sayuri.
Naruto si knížku pořádně prohlédl a následně ji položil zpět na Sakuřinu postel.
"Ještě o tom popřemýšlím," řekl a odebral se pryč z pokoje, zatímco bojoval se silnou touhou chňapnout po té maličké knížce a celou ji prostudovat. O svojí rodině nikdy nic nevěděl, byl sám už od svého dětství a tohle byla možnost, jak se něco dozvědět. Samozřejmě to všechno taky mohly být výmysly, ale proč by si někdo vymýšlel? Nějaký pravdivý základ to přece muselo mít.
Proto se ani ne po minutě vrátil do Sakuřina pokoje a knížku si od ní vypůjčil. Byl zvědavý, co se dozví, proto si našel klidné místo, kde se usadil a dal se do tichého čtení toho historického pramene.
Nechtělo se mu ani věřit, co z toho vyplývalo. Místy se mu pohupoval žaludek na výjevy, jež autor popisoval, ale donutil se zůstat v klidu a dočíst to celé až do úplného konce, jehož prostřednictvím se pokusil pochopit, jak to bylo s jeho rodinou.
Nebyl schopný něčemu takovému uvěřit, měl velký problém přijmout možnost, že by mu v žilách kolovala královská krev, zatímco Itachi je jen nějaký obyčejný podvodník.
S tímto uvědoměním mu ale došlo, že kdyby se vrátil do druhého světa a pomohl Sakuře dostat se zpět, mohl by se stát jejím mužem a po jejím boku vládnout, což byl jeden z jeho největších snů. Před ním se otevírala možnost být konečně se Sakurou a ta možnost v něm vzplála tak silně, že už na nic jiného nechtěl čekat a chtěl jednat.
SakuraUchihaHaruno13










wau... konečně pravda... doufám že to není jediné tajemství..
už se těším na další..