close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

-Rozpolcená mezi dvěma světy18

30. května 2015 v 12:53 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
Sakuřino srdce bylo dočista namaděru. I kdyby jí ho někdo z těla vyrval a tloukl do něj bez přestání paličkou, až by ztratilo veškerou krev i život, až by z něj zbyla jen nechutná fašírka, nebolelo by to tolik, jako právě teď. I kdyby jí srdce prostříleli brokovnicí, i kdyby s ním nakládali jakkoli, nedokázalo by se to vyrovnat tomu pocitu těžkosti a bezmoci, jež právě cítila. Chtěla za ním jít, toužila být mu neustále nablízku, ale nezdálo se, že by bylo možné jí vyhovět. Všechno se najednou zdálo být úplně jiné, vše ztratilo smysl i hloubku. Vše ztratilo svůj tvar i původní záměr, zůstala tu jen nekonečná červí díra uvnitř jejích prsou, která se s každou vzpomínkou ještě násobila. Vše bylo dočista ztraceno a zmařeno. Po Itachiho odchodu už nic nemělo takovou cenu jako předtím. Zářivé paprsky slunce byly spíš vlezlé a studené nebo vřelé a hřejivé. Všechny teplé barvy nebes, jež postupně přecházely do modré, se jí vysmívaly svou neochvějnou podporou zlatavého kotouče, jenž nemůže tak snadno vyhasnout jako Itachiho láska k ní. Veškeré mraky narážející do sebe jí jen posílaly další zprávu o tom, že ona se již s nikým nebude moci spojit, jako právě ony. Vítr ševelící v korunách stromů odnášel staré a přinášel naději na nové začátky, ale Sakura byla tak zatvrzelá, že to nevnímala. Nechtěla to vnímat, nechtěla nic, chtěla jen jeho. To toho chtěla tolik? Prožít zbytek života v hřejivé náruči své spřízněné duše. Cítit tu nekonečnou a spalující horkost kůže, podmanivě přijímat veškerá gesta, pohyby i pohlazení, vnímat tu nikdy nekončící blízkost, žít po boku samotné dokonalosti, hýbat se s vědomím neochvějné ochrany svého partnera, slyšet ta překrásná slova, jak přejí krásné ráno, šeptají slova lásky a loučí se při odchodu do říše snů.

Mít ve své existenci osobu, na níž se může vždy spolehnout, s níž má společné vzpomínky, již bezpodmíněně miluje, nehledě na to, jak se právě cítí, ve stejném poměru přijímat a dávat ty líbezné polibky, jež dokážou mezi sebou jen dva pro sebe se přesně hodící, vše v naprosté harmonii, vše sladěné jak rajská hudba doprovázena radostným cvrlikáním ptáčků pějící píseň zamilovaných, na každém rohu vidět vzkvétat štěstí, vdechovat vůni nikdy nekončící touhy, slyšet každičké přání, jež je tak snadné pro toho druhého vyplnit, vše tak krásně barevné, bez jediného kazu nebo temnoty, vše opředené dokonalostí okamžiku, vše odehrávající se pod nebeskou klenbou s božími anděly, dočista vše olemované nebeskou září nadcházející úsvitu. Vážně je toho tak moc?
Sakura si nedokázala dál představit svůj život, kamkoli šla, cokoli dělala, viděla nebo slyšela, všude se střetla s Itachim. Vše jí ho tolik připomínalo, vše jí tolik ranilo, vše ji trápilo a mučilo. Jediné, co na tom všem shledávala jako pozitivní, byla předchozí noc, již s ním prožila. Za celý život se jí nestalo nic podobného. Scéna přímo přetékala emocemi a neukojitelnou touhou z obou stran, takové bezprostřední spojení mezi nimi nikdy dřív nebylo, žádný zážitek ani slovo by to nedokázalo nehradit nebo pošpinit. Ač si byla skutečně vědoma, že je vychovávaná v pravidle, že něco takového je přístupného až po svatbě, nedokázala to zastavit. Rodina se na ni vykašlala, neměla tedy další právo jí mluvit do života. Tohle bylo její svobodné a dobrovolné rozhodnutí, které s plným vědomím přijala jako nejlepší možném rozloučení, i když by byla ve skutečnosti nejradši, kdyby Itachi nikdy neodešel. Stále ještě netušila, proč ji vlastně opustil, žádný důvod nebyl dostatečně pádný, aby mu dával právo ukončit jejich krásně se vyvíjející vztah, jež měli před sebou. Neměl ji opustit, nepřál si to ani jeden, neprospělo to nikomu z nich, ale i tak si Itachi vedl svou, že není jiné východisko. Postavil ji před hotovou věc, aniž by se jí předem zeptal. Rozhodl za ně za oba v domnění a vidině vyššího dobra, což Sakuře přišlo víc než nesmyslné. Přišla o svoje nalezené štěstí, ztratila svoje všechno během několika málo okamžiků a totálně zmatená netušila, co bude dělat dál.
Zatímco se Sakura zahleděla do svých problémů, Naruto se v malé vedlejší koupelně přemlouval k nějakému činu. Celou noc jen nečinně seděl a poslouchal rajskou hudbu Sakuřina hlasu, jež však nebyla určena jemu. Zda-li někdy doufal, že růžovlasá dívka skončí v jeho náručí, teď pozbyl veškerých nadějí a mylných představ. Všechny situace, které si vysnil, se rozplynuly jako ranní mlha a on se mohl jenom modlit za to, aby nevyšla najevo skutečnost, že byl všeho tajným svědkem. Neměl právo narušovat jejich soukromí, měl se přemístit nebo někam zmizet, ale on to celé přečkal a vytrpěl. S neskutečným bolem v srdci si musel přiznat věčnou porážku. Sakura přišla o Itachiho, ale Naruto přišel o Sakuru. Byla to tak zásadní rána pro oba, že se několik dní nebyli schopní dorozumívat.
Další dny Sakura přečkala v slzách, aniž by byla schopná komukoli vysvětlit, co se stalo. Do školy musela, ze školky byla omluvena. S kamarády se nesetkávala, jelikož nikdo nikdy nevěděl, kdy propukne v další hysterický pláč. Byla dočista nezvladatelná. Rodina se jí snažila vnutit nějaké uklidňující prášky nebo dokonce psychiatra, ale odmítla. Nebyla schopná ničeho, jenom bezcílně bloudila svojí myslí plné vzpomínek a připomínala si tolik překrásných okamžiků, jež se už nikdy nebudou moci opakovat. V mysli se tichounce modlila za Itachiho návrat. Chtěla ho zpět i proti jeho vůli. Neměla na vybranou, stala se někým úplně jiným. Přes jednu noc z ní byl dočista jiný člověk, kterého by z jejího vlastního paláce vyhnali, kdyby ji viděli. Zarudlé a uslzené oči, nedbale upravený zevnějšek, který už hraničil s pohledem na šílence, ústa, z nichž nevychází žádná hláska, osoba, jež nereaguje a jen se patlá ve svých myšlenkách, jako by to snad mohlo něco změnit.
***
Itachi zasmušile seděl u překrásného jezera lemovaného urostlými stromy. Jeho zarmoucený pohled se rozplýval někde pod vodní hladní hladinou, aniž by skutečně zaznamenal nějakou rybku nebo vlnu. Před očima mu tančily obrazy jeho milé přesně v okamžicích předchozí noci. V očích převládala bolest, na rtech mu však ulpěl toužebný úsměv. Neměl na vybranou, miloval ji, čehož si byl zajisté vědom, ale věděl, že jejich spojení a společný život nejsou tím nejlepším východiskem z celé situace. Srdce mu plálo láskou po jediné osobě, zatímco rozum jasně říkal, že nesmí. Měl svou hrdost a jako vyhnanec nesměl spoléhat na osoby ze své minulosti. Nesměl se ztrácet ve svých vzpomínkách, ale přesně to on dělal, přemýšlel nad Sakuřinou věčnou dokonalostí a přitom byl úplně lhostejný okolnímu světu. Bylo mu zcela ukradené, že má před svým zrakem nádherné jezero, jež odráží veškerou záři. Když k němu přišel, měl spíš nutkání naplnit ho svou prohnilou krví, životodárnou tekutinou, která tolik ublížila nevinné a překrásné dívce, jež si to v žádném případě nezasloužila.
Ač byli od sebe vzdáleni tolik nekonečných dálek, přecházejících z jednoho světa do druhého, jejich chování bylo dosti podobné. Oba litovali rozhodnutí, které černovlásek učinil, oba topící se v minulosti a nadějích doprovázených slůvkem kdyby. Oba spojeni silným poutem s tím druhým, myslíc na skutečnost zdající se jako pouhý strašidelný sen, jako noční můra, která po dostatečném vystrašení zmizí. Jenže nemizela, ať čas plynul jakkoli rychle, chyceni v té všemohoucí kleci byli stále. Ať si kdokoli říkal cokoli, skutečnost se neměnila, zůstala stále stejná. Záviselo jenom na nich, jak se k tomu postaví. Své další kroky měli plně ve svých rukou, i když se oběma zdálo, že vykročit je nemožné. To raději zůstat stát na jednom místě a doufat v nevrácení minulosti, než žít budoucností a přijmout skutečnost toho, co se stalo. Oba s věčně otupělými smysly učinili první krok společně, ve stejnou chvíli, ač to vůbec netušili. Třináct, to bylo to číslo, které se jim stalo šťastným. Třináctý den po jejich odloučení nestala nepatrná, avšak důležitá změna v jejich chování a jejich životech.
Sakura začala vnímat Narutovu přítomnost natolik, aby si povšimla, že neoplývá takovou energií, jako dříve. Snažila se přijít na to, co se v jeho životě zhroutilo, jenže nebyl příliš sdílný. Tvrdil, že je vše v naprostém pořádku, ať se ještě víc nezatěžuje. Přijala to, aniž by se tím dál zaobírala. Rozhodla se ignorovat uslzené oči, jež byly neustále orámovány šedivými kruhy a odnímaly tak azurově modrým očím jejich obvyklou životní jiskru. Přiměla se tedy nevnímat do krve rozkousaný ret i popelavý odstín jeho pleti. Z každého jeho ohybu přímo čišela marnost a únava, ale sám to nechtěl přiznat.
Sakura se občas pokusila Narutovi pomoct, jenže on nebyl schopný se na ni pořádně podívat. Nikdy to nevysvětlil, jenom uhýbal pohledem a dělal vše pro to, aby se s ní nutně nemusel dostat do kontaktu. Většinu svého času trávil v druhém světě a hledal Itachiho. Co s ním měl v plánu, to ani on sám nevěděl. Možná ho chtěl zbít za to, co si to k Sakuře dovolil, možná ho chtěl přemluvit, aby se vrátil, třeba ho chtěl z pomsty zabít, sám netušil.
Itachimu se podařilo si rovnat priority. Teď, když se zbavil svého minulého života, měl konečně volné ruce a mohl se plně oddat svému novému já, které v něm začalo klíčit jen díky Narutovi. Začal si užívat svou novou identitu a přestal se tolik trápit minulostí. Nemuselo trvat dlouho a on jednoduše zapomněl.

SakuraUchihaHaruno13
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama