Naruto měl štěstí. Sakura se asi po hodině unavila natolik, že v přehrávání písní skončila a šla normálně spát. Cítila se tak naplněná štěstím a vnitřní energií, zatímco její tělo bylo skoro bez života. Byla skutečně šťastná.
Když svítalo a Sakuře zazvonil budík, cítila se jako znovuzrozená. Ze snů si pamatovala jen útržky, které hned zapomněla, ale i tak jí přišlo, že má dokonale odpočatou mysl, zatímco se jí v těle ozývala tlumená bolest svalů. Musela ale uznat, že to stálo za to.
U snídaně ji matka sdělila, že by bylo dobré, kdyby se zase zastavila ve školce a něco jim tam převyprávěla. Sakura souhlasila pod tou podmínkou, že se před odjezdem ještě setká se svými přáteli a trochu si s nimi promluví. Nikdo v tom žádný problém neviděl, pokud se nepočítal Neji, který ji měl dovézt zpátky, ale na něj se nikdo moc neohlížel. Matka byla přesvědčená, že je to výborný nápad a rozhodla se, že se podívá, jestli třeba nějaká pizzerie nepotřebuje řidiče. Přišlo jí, že by to Neji mohl zkusit, aby pořád tak neremcal.
Během jízdy do školy Neji uvažoval nad tím, jestli by měl poslechnout rady své matky a nějakou tu brigádu si sehnat. Zvažoval to ze všech možných úhlů a došlo mu, že nějaké peníze by se mu hodily. Chtěl si trochu auto vylepšit, už delší dobu přemýšlel o nových poklicích nebo přehrávači, který mu rodiče odmítali koupit. Kdyby si na to ale vydělal sám, nemohli by mu říct ani popel a on by se mohl před kámoši vytahovat, že má to nejmodernější, co lze sehnat.
Hinata nad ničím takovým dlouho nepřemýšlela, ale věděla, že když bude jediná, která nebude nic dělat, bude nejčastější terčem narážek a tak podobně. Se svým vkusem na oblečení, který Sakura nikdy nebyla schopná pochopit, se rozhodla dělat výpomoc v butiku s oblečením. Byly tam věci všech možných světových značek a elegantního vzezření, poseté flitry a výšivkami. Průměrná cena jednoho kusu oblečení se pohybovala kolik tisíce korun a její výpomoc, jak se dozvěděla, by byla dobře placena za předpokladu, že prodá víc, než ostatní pomocnice. Vzala to jako výzvu a společně se svým bratrem byli rozhodnutí, že se o svém zájmu pochlubí rodičům, aby nebyla jenom Sakura tou dokonalou.
Ve škole se Sakura domluvila s celou svoji partou, že se opět sejdou u ní doma, aby si opět promluvili o svých životech. Potom by všichni odešli a ona jela vyprávět dětem. S jejím plánem všichni souhlasili a společně přetrpěli hodiny strávené ve škole.
Po obědě se tedy šlo k Sakuře, kde se jim svěřila ona se svým příběhem. Vysvětlila jim, jaké postavení jí příslušelo a jak se z toho luxusu dostala pryč. Dopodrobna jim vylíčila úplňkovou noc, při níž sešla na zakázané místo. V celém paláci bylo jedno jediné místo, kam nikdo nesměl. Ani král, ani královna, natož pak princezna. Věděla to, znala ta pravidla moc dobře, přesto se ale rozhodla, že jej poruší. Tolik toužila vědět, co musí být schováno před zraky všech existujících.
To, co tam je, neznám ani já, ani tvůj otec, říkávala jí matka.
Když to ale nikdo neví, proč se toho nezbavíte? Když to nikdo nesmí vědět, nebylo by lepší, kdyby to neexistovalo? Tázala se jako malá dívka, jíž skutečně byla.
To by se toho nejdřív někdo musel zbavit, vysvětlovala jí matka. Ale ten, kdo by to udělal, by to mohl zjistit a to by nebylo správné. Je to tak lepší, nikdo neví, co tam je, ale všichni vědí, že to tam je. Skutečně je to tak lepší.
Sakura byla schopná to několik let respektovat, ale čím byla starší, tím její zvědavost rostla. Nedávalo jí to smysl a chtěla to vědět. Proto se jednoho večera vydala dolů do sklepení, kde čekala a hlídala stráž. Za nimi stály silné dubové dveře opatřené všemožnými závorami a kouzly. Vrátila se zpět a začala přemýšlet nad tím, jak se dovnitř dostat. Pravda byla v tom, že přes dveře se dovnitř dostat nemohla, ale přemístění jí žádný problém nedělalo. Skutečně se jí podařilo dostat se dovnitř a ve světle drobné svíčky zahlédnout stěny obležené policemi s knihami všech barev, druhů a velikostí. Myslela, že tajemství najde v jedné z nich, ale než se stačila dát do hledání vhodné knihy, místností se rozezněl nesnesitelný řev. Byla tak omámená, že si neuvědomila, že se v místnosti nachází maličká víla fungující jako poplach, který je slyšet až v oblacích. Její plán byl zmařen, dostala se dovnitř, ale byla přistižena strážcem, který neumí číst, takže se ono tajemství nedozví. To bylo chytré a ona se ocitla v pasti.
Během chvíli se k ní přemístili strážci v doprovodu jejích rodičů a ona věděla, že tohle je její konec. Byla přistižena při něčem, za co by někoho jiného popravili. Ona dostala milost, musela se vzdát všech svých pravomocí a byla vyhnána. Tajemství tedy bylo ochráněno a zatím se nikomu nepodařilo ho rozlousknout.
Následovali dlouhé soudní procesy, než ji konečně vyhnali a ona přešla ze svého světa do nového. Naruto ji dobrovolně doprovodil a Itachi si přecházel, jak chtěl.
Jakmile skončila se svým vyprávěním, všechny pohledy se upřely na Sasukeho, jestli se i on rozpovídá, ale on mlčel. Tím se jejich setkání ukončilo, všichni se rozloučili a odešli.
Sakura se přichystala, v mysli si probrala příběh andělské dívky vypovězené z nebe za hřích lidské a pozemské lásky s dobrým koncem na Zemi, a požádala matku, aby ji dovezla do školky.
"Co jim budeš vyprávět tentokrát?" zajímala se matka, když sedla za volant a připásala se.
Sakura jí ve zkratce vysvětlila, o čem to je. Snažila se zachovat dějovou linii jako u svého skutečného příběhu, aby se v tom neztratila. Děti si stejně nevšímaly, co je na tom stejného. Bylo jim jedno, že vypráví stále podle jednoho vzorce, byly spíš nadšené z toho, v jakém je to vždy prostředí a jaké ty postavy jsou. Nejdřív princezna, teď andělská dívka…
"To je zajímavé," pochválila ji matka. "To si vymýšlíš sama?" chtěla vědět.
"Jistě," přitakala Sakura. "Nic jiného ty nezbedové ani slyšet nechtějí," usmála se.
"Snad ti to vydrží dlouho," popřála jí matka, když ji vysazovala před školkou. "Neji tě večer vyzvedne, a pak bude večeře," slíbila matka a s lehkým zamáváním odjela.
Sakura se zhostila svého úkolu, sedla si k dětem a začala jim vyprávět o dívce s andělskými křídly, která se zamilovala do obyčejného člověka a kvůli své lásce byla vypovězena z nebe a musela žít mezi lidmi. Učila se od nich všechno potřebné a nakonec se s ním setkala. Po dlouhém seznamování, šprýmaření a blbnutí se do sebe skutečně zamilovali a žili si spokojeně v manželství jako lidé. On se nikdy nedozvěděl, čím byla dřív, ale i tak spolu byli šťastní.
Po školce ji Neji skutečně vyzvedl a doma je oba čekala teplá večeře v podobě kuřecího rizota. Když se všichni najedli, chvíli si spolu ještě povídali, než se každý rozešel k sobě.
Sakura měla ve svém pokoji Itachiho a Naruta, který seděl v koupelně a předstíral, že jejich rozhovor neposlouchá.
Itachi se stavil, aby si se Sakurou promluvil a přiznal jí, k čemu se odhodlal. Svěřil se jí s tím, že utekl od svého otce a rozhodl se žít někde jinde.
Sakura byla nadšená z jeho odvahy, než se dozvěděla celou skutečnost. Itachi sice odešel od svého otce, ale svůj svět opustit nechtěl. Měl tolik vzpomínek a závazků, že nebyl schopný z něj vystoupit. Navíc zastával svůj tvrdohlavý názor, že když už není dědicem, jeho láska k ní už ztrácí cenu. Trval na tom, že si zaslouží někoho s titulem a ne jenom utíkajícího nespokojence.
Ač oba věděli, že se Sakura už do svého světa nevrátí a nebude moct znovu vládnout, Itachi ji opustil. Byli oba vyvrheli vlastní rodiny, zbaveni práv a moci, takže mohli být spolu, ale Itachi tu možnost nevnímal a ignoroval ji. Chtěl zůstat ve svém světě bez Sakury, aby si plně uvědomil svou vinu za všechno, čeho se pod vlivem svého otce dopustil. Potřeboval cítit vinu a pokoření, aby mohl doufat v odpuštění. Měl znovu totálně zastřenou mysl. Když mohli být konečně spolu, přístupni plné lásce bez násilí, rozhodl se oba psychicky trápit. Jeho minulost, ač se jí vzdal, klepala na vrátka v jeho srdci a odmítala ho plně opustit. Nechtěl se vzdát celého svého minulého života, chtěl žít v tom krásném světě, kde se zbavil koruny. Tušil, že by nikdy nebyl schopný se přizpůsobit světu, v němž se nacházela jeho milá, a proto jí slíbil své poslední sbohem, než ji plně opustí.
Byl rozhodnutý zabít tu vzkvétající lásku, která se mezi nimi začala tvořit. Rozhodl se, změnil názor, odešel. Z jejího života, z jejího světa, z její láskyplné náruče. Utekl od pohledů těch jarně zelených očí. Odmítl dál sledovat ty jemné rty prahnoucí po něžném polibku. Vzdal se všech práv i všech tužeb.
Před svým odchodem ale potřeboval své srdce naplnit Sakuřinou skutečností.
Nevnímaje Naruta ve vedlejší místnosti, opatrně se k Sakuře naklonil a zcela lehce ji políbil. Polibek plný zoufalé touhy po něčem víc vyústil v nepředvídatelné. Hladovost a vášeň stoupala každý dotekem dvou milenců, loučících se jeden s druhým. Každé pohlazení, každý kus oděvu, který byl z postele odhozen jako nepotřebný, trhal Narutovi srdce na kusy, ale těm dvěma přinášel momentální pocit dokonalého uspokojení. Nocí se nesl zvuk zoufalství, jež se mísil s hlasitými vzdechy značícími spokojenost.
Oba dva ztratili hlavu a odevzdali se jeden druhému, zatímco Naruto za zavřenými dveřmi, propouštějícími téměř vše, přišel o své srdce. Věděl, co se vedle děje a též si byl vědom toho, že by tam neměl být, ale přebýval tam pro případ, že by se Sakuře něco stalo.
Při každém jejím bolestném projevu měl sto chutí tam vtrhnout a celé to zarazit, ale věděl, že by nedokázal unést ten pohled, kdy se jeho milovaná, zbavena všeho studu, oblečení i soudnosti, nachází v náruči jiného muže. Zůstal tam a trápil se každým jejím vzdechem, myslíc na to, jaké projevy by se nesly nocí, kdyby tam vedle s ní byl on sám…
Jediné, co po Itachim zbylo, byl jen cár papíru s verši potvrzujícími jeho odchod.
Jen poslední slůvka a půjdu,
Poslední žalostný pohled a jsem pryč.
Již víckrát mě nespatříš, daleko budu.
Poslední pohlazení, než spráská mě žalu bič.
Neutápěj se v lítosti, má drahá,
Vše jednou začíná, vše jednou končí.
Kéž doprovází tě věčná odvaha,
Jen ať tvá duše v milosti beze mě tančí.
Už jen to poslední sbohem,
Pouhé uvědomění prázdnoty.
Sama víš, rozcházeli jsme se v mnohém,
Dřív ani teď…nikdy nepadli jsme si do noty.
Slunce tiše a pomalu vystoupalo na obzor, aby probudilo přírodu a vítr šeptající skutečnost, jež zasáhla tolik srdcí.
Už jen poslední políbení,
Jen poslední dotek horké kůže.
Dva milenci ztrátou pohřbení,
Jimž pouze Bůh život vrátit může.
SakuraUchihaHaruno13










Jaj chudák Naruto.. a i Sakura.. jaj to jsem zvědavá jak se teď bude k ní chovat.. a jest-li k ní bude pořád cítit to samé.. Jinak opět parádní díl a už se těším co vypadne ze Sasukeho a zajímalo by mě co je v těch knížkách..