close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

-Rozpolcená mezi dvěma světy16

16. května 2015 v 15:03 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
Sasukeho pokoj se po skončení Gaarova vyprávění ponořil do hlubokého ticha a těkavých nervózních pohledů. Nikdo se nijak nechtěl vyjadřovat ke Gaarově bolestné minulosti.
"Tak se asi uvidíme zítra," prolomil tu nehlučnou bariéru Sasuke a pokynul všem, aby se začali zvedat k odchodu. Vyvedl je z domu a každého zavezl, kam si řekli.

Itachi stál v trůnním sále, jemuž vévodilo obří, bohatě zdobené křeslo, na němž pyšně seděl jeho otec a povýšeně na něj shlížel. V jeho tváři se zračila snad jen jediná emoce a tou byla pohrdavost. Slova svého syna nebral nijak vážně. Nechápal, jak ho mohl jeho vlastní syn požádat o to, aby změnil své chování. Nešlo mu na mysl, jak může ten kluk soudit, co je správně a co ne.
"Jaké jsem ti v tvém princovském životě učinil příkoří? Mohl bys mi to povědět?" V jeho tváři se na chvilku mihl pocit křivdy, který jasně říkal: Jak si o mně může můj syn myslet něco špatného?
"Neustále omezuješ svobodu mou i svobodu mé matky," začal opatrně Itachi, aniž by uhnul pohledem, z těch nechutně temných očí, v nichž se zračila neústupná temnota.
"Tvá matka," povzdechl si otec, jako by se nechtěl takovými malichernostmi zabývat, "si tento život vybrala. Stala se mou ženou, musela počítat s tím, že je tu pouze kvůli tvému zrození. Žádná jiná práva nebo povinnosti nemá. K vládě není potřeba, dovoluji si usoudit, že je zde nyní už neprostá nepotřebná."


Itachiho tato slova silně zasáhla. Nechtěl poslouchat o tom, jak jeho otec pohrdá jeho matkou jen kvůli tomu, že sám v mládí ztratil svou pravou lásku. Nic z toho, co ho zasáhlo v minulosti, mu nedávalo právo pohrdat ženou, jež se podílela na zrození dědice.
"Když jsme si nyní ujasnili věci týkající se té ženy," zakoulel očima, jako by toto byla skutečně ta poslední věc, na níž chce ve svém životě myslet, "můžeme přejít k tomu, čím jsem si kdy zprotivil tebe," navrhl. "Jsi královským dědicem, žiješ v překrásném paláci, máš možnost se fyzicky vyvíjet. Máš možnost studovat historii naší rodiny, cizí jazyky a vše potřebné, co je pro budoucího krále důležitou součástí, a ty si ještě dovoluješ vystoupit a sdělit mi, že nejsi spokojen?" Odfrkl si. "Nevděk světem vládne, toť pravda nejvyšší," zklamaně zavrtěl hlavou a věnoval svému synovi zhnusený pohled. "Jsi jen parazit, který si ještě stěžuje a ničeho mu není dost!"
"Nevidím důvod, proč bych měl být neustále fyzicky týrán, čemuž ty neustále říkáš fyzický rozvoj. Ať už jsi ve svém životě přišel o milovanou ženu i dítě, nemusíš na nás svou zapšklost přenášet. Nemusíš neustále nenávidět, můžeš si vybrat jinou cestu."
"Ty mi máš tak co radit!" rozohnil se jeho otec. "Jsem se svým žitím plně spokojen!"
"Dobrá tedy," přikývl Itachi a ze svých prsou vzal do rukou znak vlastní rodiny. Několikrát prsty přejel po jeho povrchu, než ho společně s řetězem, na němž visel, hodil otci k nohám. "Pak tedy nemám jinou možnost." Pohled svých onyxových očí soustředil na znak klouzající po naleštěné mramorové podlaze, zastavujíc se jen kousek před honosným královským trůnem. "Sbohem, otče," prostě se rozloučil a se svěšenými rameny vypochodoval z místnosti. Neslyšel, že by se ho otec snažil nějak zastavit, neslyšel žádný pohyb, bylo dokonalé ticho. Jeho otec mu v odchodu nebránil. Byl to jasný znak toho, že dál nestojí o jeho přítomnost.
V chodbě zastihl svou matku, která se krčila u dveří a tiše jejich předchozímu rozhovoru naslouchala.
"I-Itachi," tichounce vzlykla a chytila svého syna za ruku. "Prosím…"
"Je mi líto," zavrtěl hlavou a silně ji objal. "Nechci být králem, jakým je on," šeptal jí do ucha. "Stejně bych nemohl být králem, pokud bych neposlouchal jeho rozkazy a nebyl stejně zlem prolezlý jako on."
"Synu můj," přes slzy skoro nebyla schopná mluvit. "Itachi…"
"Nemohu ti nijak pomoci, těšit tvé rozbolavěné srdce může snad jen myšlenka na to, že jsem se konečně rozhodl žít jinak a lépe."
"Co já si teď počnu?" rozvzlykala se ještě více jeho matka.
"Buď silná," poradil jí. "Nebo můžeš jít se mnou," nabídl jí. "Rozhodni se, jak uznáš za vhodné. Já jsem si svým stanoviskem jistý, skutečně odcházím. Nechci však, abys kvůli tomu smutnila. Tvá vina to není."
"Dobrá," smířlivě přikývla. "Zůstanu zde a pokusím se zmírnit škody," přislíbila. Ještě naposledy svého syna pevně objala, naposledy jej políbila na tvář, než mu dala své poslední sbohem.
Itachi nechtěl odejít. Doufal, že se jeho otec zkusí změnit, ale teď mu náhle bylo jasné, jak moc naivní byl. Znal svého otce dost dobře na to, aby se mohl bláhově domnívat, že kvůli němu zkusí žít jinak.
Hrdě zvedl hlavu, jako by si nechtěl připustit svou porážku a pomaličku se šinul ven z hradu, který byl celý život jeho domovem. Nyní to bylo už zapovězené místo, do něhož se za žádnou cenu nechtěl nikdy vrátit. Byl vyhoštěn, ale vyhostil se sám. Zdálo se mu to až ironické, ale už nehodlal své stanovisko změnit. Byl přece královského původu a králové své slovo plní. Nyní ovšem mohl polemizovat nad tím, zda je stále hoden trůnu, když opustil svou rodinu a vzdal se všech práv na vládu.
Už se nechtěl vrátit, už neměl důvod zde přebývat. Jediné, co mu mohlo chybět, byla jeho milující matka, která se pro něj celý svůj život snažila obětovat úplné maximum.
Netušil sice, kam půjde, ale jedno věděl jistě, bude to tam, kde najde Sakuru.

Tu noc neměla Sakura kvalitní spánek. Neustále se budila pod náporem obrazů zobrazujících Gaarův život. Byla tak unavená a zmožená, že by nejradši prospala celý následující den, ale strach z dalšího strašlivého probuzení jí v usnutí bránil.
"Vaše výsosti," temnotou pokoje zněl Narutův rozechvělý hlas. "Pokud mohu něco udělat…?"
"Naruto," povzdechla si. "Proč nespíš?"
"Protože ani vy nejste schopná vlastní oči zamhouřit," odvětil oddaně.
"To je moje starost," bránila se. "Klidně spi," nabádala.
"Nemohu," odporoval. "Neustále se vedle mě třesete a převalujete. Nemohl bych spát, ani kdyby neměl nařízeno probdít s vámi každou vaši hrůznou noc."
"Tak co budeme dělat?" zajímala se.
"Máte chuť na nějakou noční procházku či se vám chce pouze odpočívat za zvuku mého hlasu?" dal jí na výběr ze dvou nejčastějších možností.
"Spíš asi to druhé," rozhodla se po chvilce zvažování. Nedokázala si představit, že by teď bloudila městskými ulicemi a snažila se myslet na něco hezkého.
"Dobře," přikývl Naruto a trochu se posunul na posteli, aby si Sakura mohla vybrat pohodlnou polohu na ležení. Nakonec zvolila tu, kdy se hlavou opírala o jeho nadzvedající se hruď. Naruto ji rukama objal a na několik vteřin blaženě zavřel oči. Nemohl si odpustit pomyšlení na to, kolik výhod mu jeho služba této mladé dámě poskytuje.
Naruto se už nadechoval, že začne, ale Sakura ho najednou přerušila. "Nechceš si pustit nějakou hudbu?" navrhla. "Kiba mi ve škole do mobilu dostal několik skutečně nádherných skladeb a obstaral mi i sluchátka. Ukázal mi, jak se to používá a jak mám ty písně zapnout, snad to tedy vyjde."
"Volba je čistě jenom na vás," připomněl jí a s neznatelným zklamáním si povzdechl. Elektronice tohoto světa moc nerozuměl, a když si navíc představil skladby, při nichž se Sakura v Sasukeho autě uvolnila, trochu se otřásl. Zrovna tento žánr se mu příliš nezamlouval. Byl zvyklý na smyčcové kvarteto, líbeznou hru píšťal či klavíru. Toto mu přišlo příliš divoké a nic neříkající.
"Tak počkej, jen to najdu." Sakura vstala, přešla ke stolu, kde si vzala mobil a začala v něm hledat. Hodnou chvíli hledala tlačítko, které by ji zavedlo do menu, dalších pár minut prozkoumávala všechny možnosti, než narazila na hudbu a poté už jen zapojila sluchátka a navolila skladbu, jejíž název začínal jménem Bon Jovi.
Vrátila se zpět do postele, lehla si jako předtím a jedno sluchátko podala Narutovi, aniž by mu dala na výběr, zda chce poslouchat taky nebo ne. Rozhodla za něj, musel poslouchat s ní.
Jak se ještě před chvílí cítila unavená, nyní měla energie na rozdávání. Píseň nesoucí název It's my life jí rozproudila krev v žilách. Se zavřenýma očima poslouchala úvodní tóny, které jí během chvíle zrychlily dech. Jak píseň pokračovala, její myšlenky se ocitly někdy v úplně jiném světě. Sama neovládala trhavé pohyby své hlavy nebo poklepávání nohou. Tiše, přesto energicky si zpívala každé hluboké woah woah. Postupně, jak se jí píseň začínala dostávat pod kůži, přidala i prozpěvování refrénu. Byla do toho zažraná tolik, až se jí Naruto bál. Zdálo se, že kromě chytlavé melodie nevnímá nic jiného. V tu chvíli, i když si nebyl jistý proč, vypadala skutečně šťastně. Její ústa formulovala slova, což s její neznalostí angličtiny vytvářelo jakousi hatlamatilku, nad níž se Naruto chvílemi usmíval.
Nejradši by jí přenechal i druhé sluchátko, jelikož sám věděl, že pro něj něco takového není, ale nechtěl ji nijak rušit nebo dokonce urazit. Neptala se na jeho názor, za což tichounce děkoval Bohu. Nedokázal si představit, jak by jí vysvětloval, že se mu to příliš nelíbí.
Ona byla ale očividně úplně jiného názoru. Po skončení této skladby vyhledala jinou. Interpretem byla skupina s názvem Metallica, jejíž píseň byla o dost klidnější. Nesla název Nothing else matters. Proti téhle skladbě neměl Naruto tolik jako proti té první. Přesto mu ale přišlo, že hlas hlavního zpěváka je jakýsi utahaný a nebyl mu moc sympatický.
Zatímco Sakura jemně prsty poklepávala do svého stehna v rytmu hudby a občas se zkusila se zpěvákem spojit a něco zazpívat, což působilo spíš komicky než umělecky. Dost často se jí text pletl, což bylo způsobeno velkou neznalostí, ale pomalu se do toho začínala dostávat. Skutečně bylo vidět, že tohle je na tomhle světě jedna z věcí, která se jí líbí. Skutečně nikdy ji neviděl tak vyvádět, jako právě před chvílí. Přišlo mu, že tyto skladby prožívá víc, než cokoli jiného ve svém životě. Vnímal to, viděl, jak se mu před očima mění a sám to nedokázal zastavit. Zastavit to ani nechtěl, byla spokojená, což si ve svém životě plném násilí skutečně zasloužila. Proto radši o svém názoru mlčel a snažil se přetrpět, když jako další skladbu zvolila We will rock you od skupiny Queen.
Cítil se sice dost omezován, když opět začala hlavou pokyvovat do rytmu a celým tělem se nepatrně vlnila, jako by taky chtěla se všemi dupat.
Jenom se podíval na zářící budík a zjistil, že tento teror, pokud se Sakura nerozhodne v přehrávání písní skončit, bude trvat ještě necelých pět hodin do zazvonění budíku.

SakuraUchihaHaruno13
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama