close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

-Rozpolcená mezi dvěma světy14

1. května 2015 v 19:09 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
Neji přijel před budovu školky a pořád nějak nespokojeně brblal. Nechtěl Sakuře dělat šoféra, ale taky nechtěl mít zbytečné problémy s matkou, proto se svým autem zajel k jediné žluté budově ve městě. Vypnul motor, vystoupil a zamkl. Vešel předními dveřmi, u nichž čekala usměvavá žena, která se ho ptala, pro kterého nezbedu si jde. Jenom poklidně odvětil, že šel vyzvednout svoji sestru, která se měla účastnit nějaké akce a číst dětem. Dál už to nerozváděl a podle pokynů vystoupal ke zdobeným dveřím. Vešel dovnitř a spatřil Sakuru v kroužku dětí, jak jim barvivě něco vypravuje. Zrovna přeříkávala tu otřepanou fráze A žili spolu šťastně až do smrti.
Děti byly očividně dost nadšené a nechtěly, aby Sakura odešla. Přály si od ní další pohádku nebo alespoň slib, že přijde i příště. Sakura byla dost rozpačitá a netušila co říct. Slušně se rozloučila, vyslechla si upřímný obdiv od vychovatelky a pak společně s Nejim odešla.
"Máš ráda děti?" zeptal se nevěřícně Neji, když vycházeli z budovy a mířili k autu.
"Nesoudí po první vteřině, co tě vidí," odvětila. "A neovládají tolik sarkasmus a ironii," pokračovala Sakura. "Takže asi ano, mám děti ráda."
"Jsem sarkastický a ironický?" podivil se Neji. "Tak to je mi tedy novinka," pronesl nespokojeně.
"Neřekla jsem, že jsi," bránila se Sakura, i když si sama musela připustit, že nějaký záměr vůči němu v tom přece jenom byl.


"Ale myslela sis to," doplnil a nastartoval. "Vím, že já ani sestra se nechováme příliš pohostinně nebo vřele," uznal a pohlédl na ni jako ještě nikdy. "Ale ani ty nejsi tím největším pokladem pod sluncem. Najednou se musíme dělit s někým, kdo ani nepatří do naší rodiny. Je to dost složité, navíc jsi divná a to hodně. Mluvíš až moc spisovně, nosíš věci, co vypadají jako z minulýho století a v pokoji si povídáš sama se sebou, až to zní pošahaně," naráz ze sebe dostal pár základních věcí, které ho na ní štvaly.
"Dobře," přikývla. "Každý jsme nějaký."
A pak bylo zase ticho. Člověk by řekl, že ten krátký rozhovor mezi nimi něco změní, ale zdálo se, že ta hluboká propast mezi nimi se nijak nezmenšila. Sakura to chápala. Navíc teď měla k dobru tři kluky, kteří, jak tajně doufala, by se na ni nemuseli vykašlat. Potřebovala nějaké přátele. Itachi byl její přítel a Naruto strážce, ale i tak chtěla mít po ruce i někoho jiného. Zatím to nevypadalo na to, že by si našla nějakou kamarádku, proto se spokojila se třemi kluky.
Po svém příchodu domů zaregistrovala, že se matka ještě nevrátila, a tak zaplula do svého pokoje, kde ji čekalo malé překvapení. Na posteli seděl Naruto a vedle něj Kiba, Gaara a Sasuke. Itachi prý zmizel do druhého světa.
"Co vy tady?" zeptala se a přisedla si. Nebyla moc zvyklá na návštěvy.
"No," začal trochu rozpačitě Kiba. "Nevím…ehm…prostě bych se chtěl s vámi podělit o svůj příběh," trochu stydlivě se podíval na všechny přítomné a čekal na protesty, které ale nepřišly.
"Tak fajn," odkašlal si a začal. "Než jsem se dostal sem, byl jsem učedníkem pekaře v malé vísce nedaleko panství, které patřilo králi Hatake Kakashimu. O rodiče jsem přišel při požáru, když mi bylo šest. Poté se mě ujal pekař a začal mě zaučovat svému řemeslu. Neměl jsem bůhvíjaký talent, ale šlo to. Rozuměl jsem tomu a taky jsem věřil, že se jednou stanu pekařem a budu mít vcelku poklidný život. Čím víc jsem byl ale starší, začal jsem se zajímat o knihy a řemeslo jsem zanedbával. V knihách jsem se dočetl, že náš svět není jediný. Někde jsem našel různé zmínky o jiném světě, kde to funguje jinak, kde jsou jiní lidé, kde jsou jiná pravidla a zvyky. Ve všech pramenech ten svět byl vykreslován až hanebně a špinavě. Přišlo mi, jako by to psal někdo s nosem hodně nahoru. Soudit, co je odlišné, není vždy to nejlepší řešení. No ale to je jedno, postupně jsem byl zvědavý čím dál víc. Chtěl jsem vědět víc, ale knihy mi na to už nestačily. Začal jsem se probírat starými svazky, kde bylo i zaznamenáno, jak se dá mezi těmito světy cestovat.
Neodolal jsem. Nemohl jsem. Chtěl jsem zkusit žít někde jinde, někde, kde bych každý den necítil jasnou ztrátu svých rodičů, někde, kde bych mohl dělat, co chci, ne stát jen u pece nebo válet těsto. Volně žít a neposlouchat ty krále, královny a jejich rozmazlené dcerky a synáčky.
Několikrát jsem tu bránu zkoušel otevřít, až se mi to konečně povedlo. Nebylo to jednoduché, časově to bylo dost náročné a všechna ta pravidla a postupy mě dost unavovaly, ale nakonec jsem to přece jenom zvládl. Měl jsem před sebou vchod do jiného světa, do jiného života a do jiné reality. Bez rozmýšlení jsem překročil hranice a ocitl se v tomto světě. Jediný problém byl v tom, že jsem se už nedokázal dostat zpátky. Tady jsem byl úplně cizí a neznámý, neznal jsem pravidla ani lidi. Musel jsem se protloukat, než se mě jako dvanáctiletého kluka ujala velice milá rodina. Několik měsíců jsem žebral na ulici a kradl, než si mě povšimla starší dáma, která už dlouho toužila po synovi. Poskytla mi veškerou péči, i lásku, která mi v mém rodném světě chyběla. Nechtěl jsem se vrátit zpátky. Odešel jsem z toho ráje do téhle špíny, jak to často popisovali spisovatelé našeho světa, a začal jsem jiný spokojený život. Odešel jsem dobrovolně a nelituju toho."
V Sakuřině pokoji se na hodnou chvíli usadilo tíživé ticho, než se ozval Gaara: "Vážně jsi šel dobrovolně?"
Kiba jen přikývl a pošimral Akamara za ušima. "Akamaru byl se mnou v tom druhém světě a taky se mu tady zalíbilo, viď?" Pořádně podrbal pejska na břiše.
"Díky," žes nám to řekl." Sasukeho hlas nezněl příliš nadšeně. Nejspíš by byl nejradši, kdyby ten příběh neslyšel, netvářil se nijak radostně.
Naruto upřel svoje blankytně modré oči na Kibu a nechápavě zavrtěl hlavou. "Skutečně nerozumím tomu, co vás přimělo opustit tak krásnou zemi." Zdálo se, že chvíli přemýšlí, ale nějak se mu nepodařilo přijít na důvod, proč by měl dobrovolně odejít.
"Tobě se to mluví," odfrkl si trochu uraženě Kiba. "Tys určitě odmalička žil v přepychu a v krytu královské rodiny. Měl jsi možná dost práce, ale nikdy jsi nestrádal. Žil sis po boku princezny, těšil ses náklonnosti krále a královny a byl si vždy v bezpečí a v pohodě. Měl jsi daleko snazší život. Vše bylo pohádkové, viď?"
"Kibo!" okřikla ho Sakura. "Není to, jak se domníváš," snažila se ho přesvědčit.
"To je v pořádku," klidnil ji Naruto. "Svým způsobem máš pravdu," opustil se od vykání, jelikož usoudil, že v tomto případě to skutečně nemá cenu. "Mně se nemohlo stát tolik, co tobě. Nasazoval jsem život pouze v případě, kdy byla ohrožena slečna Sakura, nikoli každý den, jako ty. Uznávám, že život v paláci byl více než příjemný, ale můj život se skládal i z probděných nocí, ustavičných bojů a proplétání se nebezpečnými místy jako Itachiho sídlo, aby mohla být moje princezna zachráněna." V jeho slovech byla slyšet bolest vzpomínek a zklamání nad zdáním jeho dokonalého života. Nestěžoval si na to, co prožil, smířil se s tím, dělal to rád, ale nepřišlo mu správné, aby si Kiba myslel, že měl dokonalý život, když tomu tak nebylo.
Po dalším tíživém tichu všichni postupně odešli. Sakura se místo úkolů rozhodla pořádně vyspat. Najedla se, vyčistila si zuby, zkontrolovala vše potřebné a ulehla do postele. Na spánek nemusela čekat dlouho. Po celém dlouhém dni byla dost unavená, že vedle klidného Naruta usnula.
Kolem třetí ráno se v pokoji stavil Itachi. Nebylo to z téhož důvodu, jako když přišel dřív. Tentokrát v ruce svíral krabičku větších rozměrů, kterou měl už spoustu let skrytou pod matrací postele. Byla to krabička pokrytá zlatým saténem, která skrývala Sakuřina dětská tajemství.
Přistoupil k posteli, kde spal Naruto a vedle něj i Sakura. Přiklekl k posteli ze strany, kde tušil tělo své milované a jemně jí pohladil po růžových vlasech, které v temnosti místnosti působily až neskutečně pochmurně. Mozolnatými prsty přejížděl po pokožce její tváře a pokračoval až ke krku. Chvíli ji šimral na klíční kosti, než ji uchopil za rameno a lehoučce s ní zatřásl. Napoprvé nereagovala, proto to zkusil znovu. Svůj obličej mezitím přiblížil k tomu jejímu a jenom jemně a velice něžně se rty otřel o ty její.
Sakura sebou mírně cukla a nespokojeně si povzdechla, než otevřela oči. Chvíli jí trvalo, než ve tmě rozpoznala siluetu svého snoubence.
"Itachi?" zašeptala. "Co tady děláš?" zajímala a podívala se na svítící číslice na budíku.
"Něco jsem ti přinesl," přiznal Itachi a přiměl Sakuru, aby se posadila, zatímco on sám stále klečel u postele. Do rukou jí vložil onu krabičku a čekal, jak se zachová. Netrvalo moc dlouho a ona ji poznala. Patřila jí, ale už dlouho ji neviděla. Dost dlouho k ní neměla přístup, jelikož ji jako malá ztratila. Teprve teď jí došlo, že ji celou dobu měl Itachi. V té krabičce bylo hodně přihrádek a v každé něco měla. V některé z nich po tolika letech ještě našla stříbrný prsten, který jí věnoval její otec k pátým narozeninám. Kousek vedle našla maličkou fotografii svého strážce, jak se ještě zaučoval. Jinde zase kapesník, který jí věnovala matka se svými iniciálami. Dále našla i dopis, který jí napsala babička těsně před svou smrtí, v němž tiše doufala, že se z její vnučky stane moudrá a spravedlivá královna. Dále našla i rolničku, s níž si tak ráda hrávala její kočička. Nebo se mohla znovu pokochat krásou diamantových náušnic, které dostala ke svým sedmým narozeninám. A nakonec našla šatičky, které ráda oblékala svým panenkám.
V tu chvíli byla plná emocí a vzpomínek. Nádoba s uzavřenými city se rozbila a ona se nedokázala ovládat, usmívala se, brečela a smála se najednou. Byla chycená v pasti svých vlastních vzpomínek a nostalgických okamžiků. Před očima měla obrazy ze své vlastní minulosti a najednou nevěděla, kým je, co chce a jak se cítí. Byla totálně zmatená a mimo.
Itachi se vyškrábal k ní na postel a silně ji chytil kolem ramen. Držel její třesoucí se tělo a natáhl se k polibku, po němž tak dlouho toužil. Nebyla v tom žádná zbrklost ani vášeň. Byla to obyčejná něha a rozvážnost. Jako by se znovu poznávali, jako by jeden druhého neznali a potřebovali o tom druhém zjistit těch pár základních informací na začátek.
Itachi pomalu hladil Sakuru po zádech, dotýkal se jí spíš jen zkusmo než plánovaně. Nepřebíral iniciativu jako dřív, nesnažil se ji zranit, nešlo mu o nadvládu, v tu chvíli mu šlo skutečně o ni. Prvně v životě dokázal dát do polibku tolik lásky, kolik k ní ve skutečnosti cítil. Poprvé ve svém životě na ni vzal ohled a choval se k ní, jako by si jí neskutečně cenil.
Pokojem se nesla zkoumavá a nadějná nálada věčné lásky mezi dvěma snoubenci, kteří jako by si náhle nalezli cestu k sobě.
Všechna ta uplynulá léta zmizela, vše bylo náhle pryč. Zbyli tu už jenom oni v pozadí s tichým oddechováním Naruta.
Jen oni a jejich znovunalezená láska.

SakuraUchihaHaruno13
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 dakyra dakyra | 1. května 2015 v 20:48 | Reagovat

Ty me chces zabit... :D to bylo uzasny... Uz se tesim na dalsi... ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama