close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

-Rozpolcená mezi dvěma světy13

25. dubna 2015 v 14:52 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
Itachi vedl celou skupinku druhým světem k místu, kde se nacházelo jeho sídlo. Měl možnost přepravit sebe i někoho dalšího do svého světa, což se v tomto okamžiku dost hodilo.
Kiba a Gaara se na chvilku pozastavili, aby nasáli atmosféru tohoto místa. Zdálo se, že se utápí ve vzpomínkách na svět, z něhož byli vyhoštěni. V návrat už nejspíš přestali doufat a teď to bylo tady. Blankytně modrá obloha prosycená jasnými zlatavými paprsky slunce. Čistá vůně lesa a čerstvě posekané trávy. Mír a harmonie, které na ně dýchaly z každé strany, naprostý klid a dokonalost.
Když se pak Sakura podívala na Sasukeho, vyzařoval z něj spíš šok než vlna vzpomínek. Byl dočista ohromen tím rozdílem od světa lidí. Tady nebyly stopy po násilí nebo vzdoru. Nikde nestály stěny pomalované graffiti, žádné nedopalky, flusance nebo žvýkačky. Ve vzduchu nebyl cítit cigaretový kouř ani kouř páleného uhlí nebo smogu. Vše bylo tak čisté a jasné, že se tomu jenom těžko věřilo. Jejich pochůzku doprovázelo bujaré švitoření ptáčků prosycené štěstím. Tóny písně, kterou zpívali, zněli uším příchozích tak radostně a nadějně. Byl to jiný svět, v němž ale násilí taky existovalo. Násilí v podobě Itachiho, jeho otce nebo dalších nesmiřitelných tyranů. Na krajině se to ale nijak nepodepisovalo, násilí se odehrávalo za stěnami budov nebo v blízkosti hradů. Čisté louky nebo lesy nebyly hříchem poskvrněni. Tito lidé se v sobě uchovali tolik důstojnosti, aby v lese nepohazovali mrtvoly, jak se stávalo v obyčejném světě lidí. Neubližovali přírodě nebo alespoň ne tolik, jak lidé z druhého světa.


Itachi je nepřemístil přímo do hradu, protože si chtěl cestu trochu prodloužit, aby si mohl se Sakurou promluvit.
"Co se vlastně stalo?" nevinně se ho zeptala Sakura. Její oči protkané něhou na něj hleděly se zájmem a milosrdenstvím, jak to neuměl nikdo jiný. Jeho vlastní otec na něj hleděl jenom jako na nutnost, na úkol. Jeho matka se s ním moc nevídala, měla to zakázané, ale i tak v těch několika málo minutách, co s ní mohl za týden strávit, poznal, že se na něj dívá mile a provinile, jako by ho chtěla chránit, ale nemohla. Naruto se na něj často díval jako na soka, někdy jako na zrůdu, jako na stvůrnou kreaturu, ale v momentě, kdy ho viděl, jak si zoufalstvím pálí ruce, aby se dostal z pasti, do níž ho dostal jeho otec, mu dokázal pomoct. Vyléčil jeho zranění na rukou a následně se pokusil dostat i k jeho srdci, aby ho zbavil všech křivd a zášti.
"Stalo se toho dost, má princezno." Sakura se téměř neznatelně zarazila. Takhle ji oslovoval vždy jen Naruto. Itachi neuznával její titul nebo nárok na trůn, nezdálo se, že by vnímal, že je stejně důležité krve, bral ji vždy spíš jako oběť, trofej nebo něco na ten způsob. Dřív ho ani nenapadlo projevit jí nějakou úctu nebo něco na ten způsob. Viděl, že to nedělá ani jeho otec. Řídil se svým nenáviděným příkladem. Otec se s matkou nebavil, ignoroval ji nebo jí nařizoval, aby mu nechodila na oči. Žádného hezkého slova se od něj nikdy nedočkala. Bral to jako samozřejmost, myslel si, že tak to má být, že tak je to správné. Až Narutovo ochranářské chování vůči Sakuře, jeho respekt, něžná slova a ochota se kdykoli obětovat, kdykoli znevýhodnit sebe pro její prospěch nebo probdít u její postele celou noc ho přesvědčilo, že by to mohlo jít i jinak, ale nikdy neměl odvahu na to, aby to zkusil, netušil jak. Znal násilí, znal krutost a měl to tak zažité, že se mu to líbilo. Musel uznat, že si často užíval ty chvíle, kdy stál na krvácející Sakurou a viděl na ní znaky své síly. Teď se za to děsně styděl a litoval toho. Cítil vinu za všechno, ale netušil, jak by se měl omluvit, jak by jí měl vynahradit všechny ty roky bolesti.
"Naruto je skvělý ochránce," řekl jí s mírným úsměvem, když se snažil zahnat slzy. Uvědomoval si, co všechno provedl, ale už to nemohl vrátit. Navíc nechápal, jak to Sakura mohla snášet a nebránit se, nedokázal přijmout a pochopit, že Sakura nechala, aby ji bil a využíval. Vždyť to celé bylo posazené mimo logiku, nedávalo smysl, aby ho nechala, aby ji tyranizoval, ale ona s tím neměla problém. Nestěžovala si. Když se bránila, tak jen proto, aby ho poškádlila a vybudila k větší akci a brutalitě.
"Je to i skvělý léčitel," pokračoval a vzpomínal. "Jsem rád, že tě má na starosti právě on." Slzy mu zase začaly stékat po tváři, bylo tak těžké mluvit o někom, koho náhle shledal lepším než je on sám. Naruto se ji vždy snažil chránit, zatímco on byl ta zrůda, která jí ubližovala. Začínal se uchylovat k sebelítosti, bylo to nevyhnutelné, když náhle prozřel a viděl to všechno v pravém světle.
"Radši ten rozhovor ukončete," vložil se do toho Kiba. "Jsme tu, abychom našli Naruta, jejího strážce, ne kvůli tomu, abyste si vyřizovali své srdceryvné záležitosti, na to si dopřejte soukromí. Uleví se jak vám, tak nám."
"Jak myslíš," pousmála se Sakura a trochu přidala do kroku při představě, že bude muset stihnout to čtení.
Itachi taky zrychlil a za pár minut dorazili k jeho sídlu. Prošli bránou a postranními dveřmi vešli vchodem pro sloužící do ušpiněných komor, z nichž vycházelo mnoho chodeb. Schválně volil tuto cestu, aby nebyl svým otcem zpozorován. Nesměl si brát návštěvy, Sakuru také tajil.
Prošli několika kumbály, kuchyňkou a místností pro pracovní nářadí. Následovali Itachiho do chodby, která se postupně svažovala dolů. Vyznal se tam i po tmě a po paměti hledal kopku, v níž strávil předchozí noc s Narutem.
Nikdo z nich s sebou neměl oheň ani nic, čím by ho mohl rozžehnout, proto se spokojili s temnotou. Itachi je zavedl na místo, odkud ráno odešel, a zjistili, že Naruto v kopce stále ještě podřimuje. Itachi se tomu vůbec nedivil, určitě musel vynaložit hodně úsilí na to, aby ho vyléčil.
"Vezmeme ho ke mně domů," navrhla Sakura. "Snad se probere ještě před skončením školy, aby se to stihlo celé nějak napravit," zadoufala.
"Dobře," přikývl Gaara a opatrně vzal blonďáka do náručí, aby ho nevzbudil. Už několikrát se s ním viděl, byl svědkem i Sakuřiných podvodů, kdy jí Naruto pomáhal, ale nemohl jí to mít za zlé, jelikož v otázkách, které sám nevěděl, důvěřoval Narutovi. Poslouchal, co diktoval Sakuře a psal si totéž. Podváděl společně s ní. Klidně by se vsadil, že to má Kiba a Sasuke stejně. Proč taky nevyužít šance, když se naskytne?
Itachi je všechny bleskově přemístil na místo, kde se posledně popral s Narutem. Gaara položil klidné tělo modrookého kluka na Sakuřinu postel a rozhlédl se po jejím pokoji. Neodolal a nakoukl do skříně, kde už měla pověšené některé svršky, které si nedávno koupila. Jen vzdáleně mu to připomínalo oblečení, které kdysi nosila jeho přítelkyně z druhého světa. Jemná krajka, světlé decentní barvy a korálkové zdobení ve stylu dřívější doby.
"Tak dobře." Sakura se posadila na postel vedle Naruta a pokynul ostatním, aby si sedli na židli, na zbylý kousek postele a případně pak na psací stůl. Její pokoj nebyl moc zařízený na návštěvy, ale vešli se tam.
"Takže co budeme dělat?" zajímal se Sasuke a jakýmsi zvláštním pohledem sledoval Itachiho. Sakuru opět zachvátila ta neskutečná podoba těch dvou chlapců, stejný odstín vlasů, stejně temné oči i základní rysy v obličeji.
"Kdo vlastně jste?" zeptala se Sakura. "Nechci být nějak nezdvořilá, ale proč jste mi neřekli, že jste taky z našeho světa? Museli jste to vědět díky Narutovi, tak proč jste mi nedali vědět?"
"Vskutku záludná otázka," poškrábal se vzadu na hlavě Sasuke. "Možná protože jsme nechtěli být za idioty…?"
"A mezi sebou jste to věděli?" zajímala se. Předchozí poznámce radši nevěnovala pozornost.
"Ne," odpověděli všichni sborově.
"Nejspíš bychom to ani nezjistili, kdyby ses neobjevila ty a neměla návštěvy v podobě strážce nebo snoubence," pokračoval Kiba. "Neměli jsme jak na to přijít. Nic nás nespojovalo, všichni jsme se přizpůsobili normálnímu životu, nebylo potřeba tlachat o jiném světě, nikdo by totiž neporozuměl."
"Dobrá tedy," Sakura lehce přikývla. "Já jsem princezna z rodu Haruno, jediná pokrevní dědička, jíž po právu náleží množství majetku ve formě pozemků, zlata, hradů, zámků a tak podobně," pokusila se nějak rozhoupat konverzaci.
"Chceš říct, po právu náleželo," opravil ji Gaara a s přihlédnutím na její situaci. "Pokud vím, tak jsi teď tady u nás a tvůj majetek už není tvůj, vyhostili tě, zbavili se tě, už nic nemáš," připomněl jí tu skličující realitu, v níž se skutečně nacházela.
"Máš pravdu, náleželo," povzdechla si a trochu se posunula na posteli. Jemně zavadila o Narutovu ruku, který následně něco zamumlal. Pohladila ho po hřbetu jeho ruky a dočkala se další nesrozumitelné reakce. Když tak pokračovala, probral se. Otevřel své azurově modré oči a pohlédl do celé místnosti. Byl trochu zmaten počtem lidí, kteří se tam nacházeli, ale brzy si zvykl. Sakura je všechny představila, to proběhlo v klidu. Největším šokem byl ale fakt, že Itachi seděl jenom kousek od Sakury a neubližoval jí. Neměla na sobě žádné známky zápasu nebo týrání. Vypadala v pořádku.
Sakura mu ve zkratce vysvětlila, jak se to všechno semlelo a požádala ho, aby se postaral o paměť jejích spolužáků a učitelů. Nezdálo se, že by byl Naruto plně při síle, ale souhlasil. Byla přece jeho vina, že svou moc vyplýtval předchozí den a pak si taky připočítal ten Itachiho výstup. Byl přesvědčený, že za to taky trochu mohl, proto se postavil a šel do školy, kde se dal do slíbené práce.
Jakmile všichni zapomněli, Kiba, Gaara, Sasuke i Sakura se posadili zpět do školních lavic a dělali, že se nic nestalo. Po škole šli na oběd a pak domů. Prostě další obyčejný den.
Po příjezdu domů Sakuru přivítala její nová matka. Spěšně jí řekla o tom, co by asi tak měla dětem číst a s radostí ji odvezla do školky. Během cesty se rozplývala nad tím, jak se těší na večer a Sakura jí to jen přála. Začala si myslet, že teď už bude všechno lepší. V rodině se cítila lépe, Itachi se měnil, stále měla Naruta a přibylo jí i pár přátel z jejího světa.
Sakura si vystoupila a vkročila do žlutě namalované budovy, v jejichž oknech zářily nakreslené kytičky, sluníčka a motýlci. Usmála se při tom pohledu a vzpomněla si, jak se jako malá ráda honila za motýlky. Vešla otevřenými dveřmi dovnitř, vystoupala po schodech do druhého patra a zaklepala na dveře, které byly ozdobené spadanými podzimními listy pospojovanými provázkem.
Otevřela jí usměvavá zrzavá žena. Sakura se představila a řekla, že jde jako záskok za svou matku. Žena ji pozvala dál, představila ji dětem a podala jí knížky, z nichž měla číst.
"Ahoj děti," usmála se Sakura a sáhla po první knížce, kterou viděla.
"Tu známe!" křikly na ni vzápětí děti. Tak ji odložila stranou a hmátla po další. "Tu jsme už taky slyšely hodněkrát!" upozornily jí. Postupně to tak dopadlo se všemi knihami.
"Tak dobrá," povzdechla si. "A slyšely jste někdy příběh o mladé princezně z rodu Haruno?" zkusila to. Odpovědí jí bylo hlasité a energické ne. Holčičky byly nadšené a kluci na začátku trochu ohrnovali nosy, nechtěli poslouchat o růžových princeznách a špercích. Sakura to vytušila a tak si svůj příběh trochu poupravila. Zachovala základní dějovou linii o princezně, strážci i snoubenci, pozměnila důvod odchodu do jiného světa, přidala pár situací a zvláštních postav.
Děti byly z jejího vyprávění skutečně nadšené. Bylo to jiné než pohádky, které slýchaly dřív, bylo to originální, z jiného prostředí, ale stále to neslo rys pohádky. Sakura přibarvovala situace, vynechávala přebytečné násilí a sama si k tomu vymyslela svůj šťastný konec.

SakuraUchihaHaruno13
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama