Líné ranní slunce si našlo cestu k Sakuřině tváři přes nedostatečně zatažené závěsy. Mírně ji zašimralo na tváři a prosvítilo její pokoj. Chvilku na to se ozvalo řinčení budíku, které snící dívku vytrhlo z jejích vizí a vrátilo ji do skutečného světa, v němž musela nyní žít.
Otevřela svoje jarně zelené oči a prohlédla celou místnost. Čekala, že zahlédne svého oddaného strážce, jehož vlasy se budou v ranním slunci zlatavě lesknout, ale nespatřila ho. Svýma očima prohledala celou místnost křížem krážem, ale nikde nebyla schopná spatřit azurově modré oči a nádherný, milý a hlavně uklidňující úsměv. Neslyšela ani tichounké šeptání krásného rána, jak tomu bývalo dřív. Neslyšela ten medový hlas, který občas zrána míval jakýsi chraplavý podtón.
Místnost byla prázdná, byla tam úplně sama.
Rychle vstala z postele a radši se všude ještě podívala. Nechtělo se jí věřit, že by s ní Naruto nebyl. Předchozí večer s ní ještě byl. Tak kam se sakra vytratil?
Sakura ho zkusila zavolat, ale bezúspěšně. Nic se neozvalo, ani se neobjevil. Naruto, který byl s ní, kdykoli to jen šlo, byl nyní pryč, aniž by jí dal předem vědět, kam se chystá.
Cítila se dotčeně. Měla ho ráda, potřebovala ho a on si jen tak odešel, aniž by jí informoval, kdy se hodlá vrátit. V době, kdy spala, utekl a nenechal jí žádný vzkaz, což od něj bylo víc než drzé.
S lehce uraženou náladou se převlékla a zamířila dolů na snídani, kde jí její nová matka přivítala s milým úsměvem.
"Jak se ti spalo, zlatíčko?" optala se starostlivě a položila jí na stůl talíř s lívanci.
"Krásně," odvětila Sakura a chvilku ženu pozorovala. Nebyla si jistá, jestli ji někdy viděla takhle šťastnou. "Omluvte mou smělost, ale stalo se něco, o čem bych měla vědět?"
"To víš, že ano," usmála se trochu baculatá žena a podala jí javorový sirup. "Dnes mám narozeniny a můj muž mi přichystal velké překvapení na večer, někam společně půjdeme," spokojeně se zasnila. "Už se tak těším, je to už dlouhá doba, co jsme spolu někde byli," přiznala. "A ještě předtím mám jít do školky předčítat dětem pohádky," vrhla další snový pohled někam ke stropu. "Mám děti ráda, jsou tak roztomilé."
"Mohla bych jít s vámi?" zajímala se Sakura. "Třeba bych jim četla za vás, abyste měla více času se připravit na tu vycházku," nabídla se. "Tedy pokud netrváte na tom, že jim musíte číst vy," omluvně na ni pohlédla. Uvědomila si svou dotěrnost a zastyděla se za to, že se tam chtěla nějak vetřít, když matka řekla, že má děti ráda. Připadala si najednou tak hloupě. Navíc jí ani nepopřála k narozeninám, což ve vteřině napravila.
"Ty bys to pro mě udělala?" dostalo se jí reakce. "Nemám totiž co na sebe, klidně bych mohla jít na nějaký nákup, zatímco ty bys byla s dětmi…?" Zauvažovala. "To vůbec není špatný nápad, nedávno jsem ve výloze jednoho z butiků viděla takové hezké šaty, možná bych…" zbytek věty vyzněl do ztracena, když se do místnosti nahrnul Neji s Hinatou.
"Takže jsme domluvené, po škole tě tam zavezu a večer tě vyzvedne Neji, platí?" nadšeně se usmála.
"Co já?" nechápal Neji a vrhl k Sakuře zvláštní pohled.
"Asi platí," přikývla Sakura a podívala se na svého nového bratra.
"Večer vyzvedneš Sakuru ze školky, zavolá ti, dobře?"
"A co tam bude dělat? Nepůjde s námi do školy, ale půjde si hrát s kostičkami?" vložila se do debaty Hinata.
"Sakura se nabídla, že dnes půjde do školky číst místo mě," utnula sourozenecké posměšky a vtiskla Sakuře do ruky mobilní telefon. Ukázala jí, kde najde kontakty, kde je Nejiho číslo a řekla jí, co musí zmáčknout, aby se mu dovolala. Předpokládala totiž, že Sakura svůj mobil nemá, nebo má ale jiný model, tak jí radši obeznámila s tím, jak tenhle používat.
"Děkuji," rozzářila se Sakura. Bylo to snad prvně v životě, kdy držela takovou malou krabičku a takovým využitím. Byl to starší otevírací tlačítkový mobil s maličkým displejem, ale i tak se Sakuře líbil.
"Nemáš za co," usmála se matka a přinesla další lívance pro své děti. Pak se rozloučila a odešla.
Všichni se v klidu nasnídali a vyrazili do školy. Rozbité okno se už neřešilo.
"Počkej ještě," zarazil Neji Sakuru, když se chystala jít do svojí třídy. "Upřímně je mi jedno, co děláš, klidně čti těm malým smradům, ale varuju tě," trochu ztišil hlas, "jestli něco provedeš, půjdeš hezky tam, odkud jsi přišla," pohrozil jí tím, po čem ona toužila za všeho nejvíc.
"Jak myslíš," pokrčila rameny. "Bydlím u vás ale až do konce studií, nemám se kam vrátit."
"To je mi upřímně jedno," pokrčil rameny. "Prostě nic nepokaz, jasné?" S tím lehce zvedl obočí a klidným krokem odkráčel.
Sakura se zhluboka nadechla a zamířila do své třídy, kde ji jako jediný přivítal Kiba s Akamarem. Několikrát ho podrbala za ušima a na břiše, zatímco jí Kiba vyjmenovával, z čeho všeho budou psát. Sakura by to normálně neřešila, kdyby tu měla Naruta, který byl tak ochotný, aby chodil po třídě, nakukoval ostatním do sešitů nebo nahlížel k učitelům a diktoval jí správné výsledky. Teď byl ale v tahu.
Pak nastala první hodina, kterou s nimi měla Kurenai. Hned na začátku všem rozdala papíry a začala s diktováním základních letopočtů a několika pojmů, které měli vyplnit. Sakura se v duchu tiše modlila za Narutovu přítomnost, ale stále se neukazoval.
Když se potom otevřely dveře, jejím tělem proběhla naděje, že tuhle písemku neodevzdá úplně prázdnou. Jakmile ale spatřila nově příchozí osobu, došlo, že písemku nejspíš neodevzdá vůbec.
"Někdo špatně zavřel," mávla nad tím rukou Kurenai a přešla ke dveřím, aby je zavřela, zatímco černovlasý kluk vstoupil dovnitř.
V následující vteřině se ze svých lavic zvedli hned tři kluci. Kiba vedle Sakury převrátil židli, jak se hnal ke dveřím. Gaara se jako by probral z jakéhosi snění a následoval Kibu. Jako poslední zareagoval Sasuke.
Všichni tři přiběhli k Itachimu, jako by plně vnímali jeho přítomnost, chytili ho za ruce a přidrželi ho u zdi.
"Tentokrát ne." Celá třída slyšela Sasukeho výhružná slova. "Už ne."
Sakuře zatrnulo. Všichni ve třídě ztuhli a jenom sledovali, jak se tři jejich spolužáci snaží držet u zdi něco, co nikdo z nich neviděl. Navíc ta Sasukeho slova…Nic nedávalo smysl, nastal blázinec.
Itachi zvedl hlavu a podíval se přes celou třídu, až spatřil Sakuru. Ta na něj hleděla s obavami a starostlivostí. I na tu dálku viděla, jak má zarudlé oči. Všimla si tmavých skvrn pod očima i krve na rukou. Přišlo jí ale, že se na ni dívá jinak než obvykle. Měla dojem, že v ní už nevidí jenom kořist, jíž chce dosáhnout. Klidně by se vsadila, že v jeho očích viděla skutečných strach o ni jako o ženu, ne jako o vlastní majetek.
"Ne!" ozval se rázně Kiba a odvrátil Itachiho hlavu od Sakury. "Už ne!"
"Kluci," vydechla unaveně Sakura a zvedla se ze svého místa, zatímco plně ignorovala Kureaiiny pokyny a pohledy všech ostatních. "Nechte ho přece," nabádala je a přešla k nim. "Vždyť mi neublíží," pousmála se a zkusila vzít Itachiho obličej do svých dlaní, ale Gaara ji odtáhl od Itachiho dál.
"Na to nemáš důkaz," oponoval Sasuke a přidržel Itachiho pevněji.
"Copak se stalo?" chtěla vědět Sakura, jelikož poznala, že tohle není obvyklý Itachi. Normálně by sebou zmítal, mlátil by, kopal, snažil by se osvobodit, ale tentokrát tam jenom oddaně stál a snažil se vyhledat Sakuřiny oči, aby se jí mohl omluvit. Chtěl její odpuštění, přál si setřást všechnu tu vinu, kterou k ní cítil. Chtěl se zbavit toho břemene, všech těch vzpomínek na její bolest a krev, na všechno, co jí kdy provedl. Potřeboval se jí omluvit, potřeboval jí ukázat, že ho to skutečně mrzí. Litoval toho, teď toho skutečně litoval, teď když si to uvědomil, když si uvědomil, jak moc se podobá svému nenáviděnému otci, litoval toho, co kvůli němu dělal.
"N-naruto," vzlykl Itachi a v očích se mu objevily slzy.
"Co ti Naruto udělal?" chtěla Sakura vědět. Nedokázala si představit, co špatného by mohl její strážce udělat. Když ale viděla, jak je Itachi mimo, dostala strach, že Narutovi jen slepě důvěřovala.
"Pomohl mi," vzdychl a po tvářích se mu začaly předhánět slzy. "On mi sk-skutečn-ně po-pomohl," usmál se.
Sakura si vzpomněla, jak se ráno vzbudila sama. "Kde je?" chtěla vědět.
"U mě," odvětil. "V kopce," doplnil, když se Sakura lehce zamračila.
"Jdeme za ním," rozhodla Sakura a zamířila pryč ze třídy. Kiba, Gaara, Sasuke, Itachi i Akamaru jí následovali.
Kurenai za nimi stačila křiknout, že budou mít neomluvené hodiny, než se za nimi zavřely dveře.
Jakmile se ocitli venku, všichni se zastavili a podívali se jeden na druhého.
"Měli bychom si ujasnit, kdo jsme," navrhla Sakura. "Všichni vidíte Itachi, což znamená, že jste ze stejného světa jako on," začala Sakura a podívala se na každého z nich. "Otázkou ale je, proč jste tady a ne tam."
"Co kdybys začala ty, princezno," obrátil se k ní Sasuke. "V tomhle světě bylo všechno v pořádku, dokud jsi nepřišla ty se svým strážcem a nezačalo to vyrušování v hodinách v podobě Itachiho návštěv."
"To je fakt," přidal se Gaara. "Všichni na tu návštěvu, kdy jste rozmlátili polovinu třídy, už zapomněli, ale my ne. Na nás ta Narutova technika nefunguje. Chtělo by to nějaké vysvětlení. Proč tě zmlátil zrovna ve třídě? Kdyby to bylo soukromě, pak je to vaše věc, ale vsadit to na veřejnost nebyl zrovna nejlepší nápad."
"To je moje vina," ozval se Itachi. "Nedošlo mi, co to způsobí. U nás o tom každý věděl, bylo to normální." Styděl se za to, co musel říct. Říkal totiž, že si všichni zvykli na ten stav, který je v tomto světě, v očích těchto lidí naprosto zvrácený a nepřijatelný.
"Dobře, ale proč tě vyhostili?" chtěl vědět Sasuke s pohledem upřeným na Sakuru.
"A tebe?" reagovala.
"Tohle nikam nevede," usadil je Kiba. "Radši půjdeme za Narutem, popovídat si můžeme potom," navrhl. Sakura jenom přikývla a modlila se, aby všechno klaplo a ona stihla to čtení ve školce. Navíc pak ještě musel Naruto všem znovu vymazat paměť.
Všechno se to nějak zkomplikovalo. Navíc Sakura netušila, že narazí na někoho ze svého světa. A teď poznala rovnou tři, kteří ovšem nebyli příliš sdílní s tím, jak se stalo, že jim nebylo dovoleno zůstat. Ani ona se nechtěla chlubit s tím, za co musela odejít.
SakuraUchihaHaruno13










Uzasny.. Ty mi zlepsujes soboty... ;) jsem zvedava jak to dopadne.. A jestli sakura stihne to cteni.. Prosim at stihne...
uz se tesim na dalsi dil a na objasneni nekterych veci... 