Sakuře se podařilo během chvilky klidně usnout. Narutovo tělo ji příjemně hřálo a ona se mohla oddat svým snovým myšlenkám a představám.
Naruto nepřestával vyprávět, i když vycítil, že ho už Sakura neposlouchá. Rád přemýšlel takhle nahlas a vyjadřoval svůj názor na celou prekérní situaci, která je oba nyní obestírala.
Itachi se nezdržoval přemýšlením nad tím, jak by se měl do Sakuřina pokoje dostat, aniž by něco nepoškodil. Jednoduše rozbil okenní tabulku a skočil do vnitřku spoře osvětlené místnosti, kde Naruto ve svém náručí svíral Itachiho snoubenku.
"Okamžitě odstup," varovně začal Itachi a přistoupil k posteli, kde se právě Sakura probouzela kvůli zvuku tříštění skla.
Naruto se líně pousmál, jako by nešlo o nic vážného a vzápětí Sakuru převalil na druhou stranu postele, donutil ji, aby se postavila a stoupl si mezi ni a Itachiho.
Poté s vyrovnaným výrazem nasupenému Itachimu odvětil: "Donuťte mě, vaše výsosti." Přidal uměle a zároveň posměšně provedenou poklonu, která byla jasnou provokací.
"Ty!" Itachimu pro tuto chvíli došla slova. Nedokázal si vzpomenout na nějakou podřadnou existenci, která by plně popisovala, jak strašnou nechuť k blonďatému ochránci chová.
"Itachi…?" kuňkla Sakura. Byla plně vzhůru a veškerou svoji pozornost soustředila na černovlasého muže.
Itachi ji ale v ten moment nevnímal. Byl plně zaneprázdněný Narutem, který ho svým vystupováním vytáčel k nepříčetnosti.
"Odpusťte mi tu drzost," ozval se opět Naruto. Netvářil se, že by žádal odpuštění nebo že by snad k nově příchozímu vyjadřoval pokoru. "Co vás přivádí v tuto dobu k nám?" dokončil svou otázku a přidal další ze svých lehce arogantních úsměvů. "Pokud vím, noc není pro snoubence tou nejlepší dobou, nebo se snad mýlím?" Celou dobu mluvil plynule a nadřazeně, což Itachiho žralo čím dál víc. "Až po uzavření sňatku je přípustné, aby se dva lidé opačného pohlaví stýkali v nočních hodinách, že je to tak?" Podle zásad jejich světa měl pravdu. Většinou neměli dva lidé příliš soukromí, vždy u nich musel být nějaký dohled, pokud se nepočítaly chvíle, kdy Itachi Sakuru bil.
"Ty jeden červe!" křikl jeho směrem Itachi ve chvíli, kdy se ozvalo naléhavé zaklepání na dveře a s tím i spojené volání: "Sakuro? Sakuro, jsi v pořádku? Co se stalo? Slyšeli jsme nějaký rámus!"
Do této chvíle otupělá Sakura přikročila ke dveřím a zlehka je pootevřela. "Někdo mi hodil do ložnice kámen," vysvětlila a svým výrazem se snažila dodat historce na pravdě.
"A viděla jsi ty vandaly?" zajímal se věcně Neji, aniž by se jí zeptal na její zdravotní stav.
"Ne," tichounce odpověděla, když se pokojem nesly další nadávky směřované Narutovi, které Neji s Hinatou nebyli schopni postřehnout.
"Tak to okno něčím vycpi, vyřešíme to ráno," velice neochotně jí poradil, přičemž si dával pozor na to, aby slyšela zklamání a nechuť v jeho hlase.
"Nediv se," zašeptala jejím směrem Hinata, když byl Neji na odchodu, "jsou s tebou jenom starosti!"
Sakura zavřela dveře a podívala se po pokoji. Itachi to už nervově nezvládl a chytil Naruta pod krkem. Momentálně ho tiskl ke zdi a pravou rukou mu pevně svíral krk, aby mu zamezil možnost dýchání.
Naruto v obličeji znatelně rudl a snažil se všemožně kopat kolem sebe. Když to nevyšlo, vyzvedl svoje ruce do úrovně Itachiho obličeje a palci silně zatlačil proti jeho očím.
Překvapený Itachi stisk povolil a sáhl si k očím, aby zjistil, jak jsou na tom. Jakmile shledal, že se mu nic vážného nestalo, obrátil se k Narutovi, který nyní stál v rozbitém okně a vyzývavě k němu shlížel. Veškeré znaky předchozího škrcení jako zrychlený dech nebo červeň ve tváři zmizely a on byl plně připravený znovu bojovat.
Když se k němu Itachi vrhl, Naruto pozadu skočil z okna, ve vzduchu se několikrát přetočil, než nohama dopadl na tvrdou zem. Itachi ho následoval a Sakura nakonec taky.
Itachi dopadl jenom kousek od Naruta a napřahoval se k ráně. Byl silnější než Naruto, jeho trénink byl tvrdší a účinnější, přesto mu ale Naruto dokázal dlouho vzdorovat.
Sakura dopadla na záda a vyrazila si dech. V životě padala už z větších výšek, ale zatím se nenaučila dopadat ladně jako Naruto nebo Itachi. Většinou její skoky dopadly nějakým zraněním nebo minimálně modřinami.
Naruto se jedné ráně vyhnul, druhou zablokoval, třetí taky vykryl, čtvrtou využil k protiútoku a pátá ho silně udeřila do hrudníku. Když se potácel a hledal svůj ztracený dech, na jeho břicho, ruce, krk i nohy dopadala jedna rána za druhou. Itachi byl setsakramentsky rychlý a s Narutem se nepáral. Každou ránu myslel vážně.
Naruto byl z tréninku na něco zvyklý, vždycky mu ale říkali, že to v boji bude horší. Varovali ho, že se s ním protivník nebude bavit a prostě mu bude vrážet jednu ránu za druhou. Poučovali ho o tom, že to bude bolet a on s tím počítal, ale vždy byl nově a nově překvapován tím, v jaké míře se ta bolest do jeho těla dostávala. Mohli mu stokrát říkat, že se bolestí nebude moci postavit, ale on tomu nevěřil, dokud se tak nestalo. Jejich varování bral na vědomí, ale i tak pro něj ta nepříjemně pulzující místa na těle byla něčím nezvyklým.
Sakura se k nim dobelhala a nabídla se, že se nechá zbít místo Naruta.
"Nepřísluší tvému postavení sdílet jedno lože s pokrevní dědičkou trůnu!" řval na něj mezi ranami. "Nejsi na tolik dobrý, aby ses mohl těšit z jejích doteků a přítomnosti!" poučoval ho. "Nemáš oprávnění poučovat výše postavené!" tím myslel jejich předchozí debatu. "Máš ji jenom chránit, plazit se za ní, ale v žádném případě být s ní v blízkém fyzickém kontaktu!" Planul vztekem. "Jsi jenom podřadná krysa bez práv, jsi na menší příčce než podpůrný otravný hmyz, jsi nic v porovnání s ní nebo se mnou, ale přesto se nevzdáváš a stále si domníváš, že by mohla změnit svůj názor?" posmíval se mu, když Naruto ležel na zemi a dával svým učitelům za pravdu. Ten pocit, kdy člověk není schopný se hnout, je tak nesnesitelný. A navíc si na něj ten černovlasý namyšlenec otevíral držku. Blonďák měl pocit, že se propadne do země. Cokoli jiného než tahle veřejná potupa a poslouchání výčtu vlastních nedokonalostí spojených s jeho postavením. "Jsi jenom pošetilec zaslepený růžovým stínem poblázněné lásky," pošeptal k němu a mírně do něj kopl, aby se ujistil, že není schopný dál bojovat.
"Jsem možná pošetilý," zakuckal se a vyplivl na zem vedle sebe sliny smíchané s krví, "zato ale ty," dal si záležet na tom, aby zřetelně vyslovoval, i když ho celé čelisti a tváře bolely a v puse měl pachuť krve, "ty, ty jsi jenom chudák," pokračoval, i když se mu před očima zatmělo, "chtěl bych ti vlastně už nějakou dobu říct, že mi nezbývá nic jiného, než tě litovat," z posledních sil ta slova vyřkl, než sebral dostatek odhodlanosti, aby se zvedl na rukou a za stálého opakování čtyř slov ve své mysli a v bolestných křečích se postavil. Bolest je jen iluze. Bolest je pouhá iluze. Bolest je jenom iluze. Iluze a nic než iluze.
"Co jsi to řekl?" Itachi skryl překvapení nad tím, že se zdevastovaný Naruto dokázal postavit, svůj hněv ale neovládl.
"Je mi tě líto," zopakoval Naruto a kousek poodstoupil. "Musí být hrozné žít bez lásky," dal se do vysvětlování. "Nedovedu si ani představit, že bych místo štěstí a úsměvů přijímal denně jenom bolest a nadávky. Nejspíš bych si nezvykl na nenávist vlastního otce a přehnané požadavky, které nikdo na světě nedokáže splnit," Naruto to říkal tak, že Itachimu nezbylo nic jiného než jenom stát, poslouchat a bojovat s vnitřní bolestí, kterou mu Naruto právě působil. Nedokázal ho ani umlčet, jak jeho mysl zaplavily vzpomínky a srdce mu pukalo žalem a uznáním pravdivosti jeho slov. "Mrzí mě, co se ti stalo. Kdybych proti tomu mohl něco udělat, kdybych to v minulosti tušil a mohl to zvrátit, klidně bych to udělal." Ta slova byla upřímná. Sice to znělo zvláštně od kluka, který Sakuru miloval a nenáviděl jejího snoubence, ale on to myslel vážně. Ten boj mu otevřel oči, nejspíš ho Itachi tloukl tak silně, že mu (jak se v normálním světě říká) rozsvítilo. Došlo mu, že kdyby nebyl Itachi vychováván násilím a nenávistí, nerozséval by všechny špatné emoce a rány všude kolem. Kdyby byl vychováván normálně, mohl z něj být obyčejný, galantní a milující muž, který by Sakuře nikdy neublížil. Přesně tohle Narutovi došlo, když ležel na zemi a vedle něj se rozrůstala kaluž jeho vlastní krve.
"Naruto!" okřikla ho zděšeně Sakura. Teprve teď byli schopní brát její přítomnost na vědomí,
"Možná máš pravdu," zašeptal Itachi tak tiše, že si Naruto nebyl jistý, jestli ta slova skutečně slyšel nebo si je vymyslel v tichounkém ševelení větru. "S tebou by byla šťastnější, ochránče," špitl ještě tišeji a nakonec beze stopy zmizel.
"Jsi v pořádku?" Naruto i Sakura tuto otázku vyslovili ve stejnou chvíli.
Sakura pokýval hlavou a Naruto si ji pozorně prohlédl. Opatrně se dotkl jejích zad, aby jí podepřel v chůzi, když sykla bolestí. Vůbec neváhal a svoje léčitelství přenesl na její tělo. Šlo spíše o zmírnění bolesti než plnohodnotné léčení.
"Ale co ty?" odporovala hlasem, ale tělem neuhnula.
"Já to zvládám," ubezpečil ji a po všech částech těla, které jí obalil zeleným léčivým světlem, soustředil své schopnosti na sebe.
Když byli oba v pořádku, vrátili se do pokoje a Naruto spravil rozbité okno, aby nebyly se Sakurou jenom starosti.
Po jejich nočním dobrodružství se oběma dobře usínalo. Sakura byla tak unavená, že se ani nebránila Narutovu pevnému objetí.
SakuraUchihaHaruno13










Omlouvám se že píšu až po dlouhé době, ale nebyl čas..
ale k povídce.. noupřímně mi Itachiho slova vzala dech..
Prý "Možná máš pravdu,"a ten zbytek.. wau..
tohle jsem nečekala..
to jsem zvědavá jest-li ještě něco udělá bo ji nechá... jsem zvědavá jak to dopadne se zbytkem...
ale věřím už v NaruSaku..
a už se velmi těším na další díl...