Na město padl večer dřív, než Sakura čekala. Zůstala ještě chvíli vzhůru, aby se mohla věnovat svým úkolům a povinnostem. Během večeře se každý pokus o delší debatu setkal s neúspěchem, proto se všichni opět spokojili s hlubokým tichem, které trvalo do doby, než si Sakura vymyslela nějakou věrohodnou výmluvu, aby mohla odejít.
Nebyla spokojená s tím, co se tady děje. Cítila se opuštěná, jelikož si neměla s kým povídat. Naruto s ní mohl být jenom tehdy, kdy byla sama nebo jí lidé nevěnovali příliš pozornosti. Pominula-li Kibu, který s ní sem tam prohodil nějaké to slovo, což bylo nejspíš jen kvůli tomu, že s ním seděla, neměla tu nikoho jiného než svého nejvěrnějšího strážce.
Když pak uléhala do postele, vzduch vedle její postele se lehce zatřepotal a během několika krátkých vteřinek se před ní znovu zjevil. Skoro to vypadalo, jako by tušil, kdy je smutná a opuštěná. Nejspíš to tak i bylo, přece jenom o ní věděl snad nejvíc a její povahu měl dokonale přečtenou. Trápila se tady a to nejen proto, že se jí zrušila svatba a ona se úplně odřízla od své rodiny, bylo to taky kvůli tomu, že potřebovala společnost a pozornost. Potřebovala kolem sebe lidi, potřebovala jejich lásku nebo alespoň náklonnost, jako tomu bývalo dříve. Tady se setkávala jedině s opovržením, které přicházelo až po nepřehlédnutelné vlně hlubokého nezájmu a ignorace, na což nikdy nebyla zvyklá. Všichni se s ní dřív bavili, denně se vídala s krásnými úsměvy a mírnými poklonami, každý se chtěl hřát v jejím světle, každý s ní chtěl alespoň chvilku pobýt, ale tady byla dočista jako z jiné planety. Necítila se tu dobře, byla to pro ni velká změna, kterou se jí Naruto snažila zpříjemnit, ale nedokázal zázraky. Nemohl jí nahradit lásku její rodiny, nemohl jí smazat vzpomínky a zklamání nad tím, že jí její vlastní rodina zavrhla a odmítla jít do vyhnanství s ní. Nebylo v jeho silách ani zbavit jí samoty, když byla nucena opustit Itachiho, kterého přes to všechno, co jí provedl, hluboce milovala.
"Beze snu i bez spánku," začal Naruto svým jemným medovým hlasem, "předu si svou hádanku," vyhledal její pohled a vnitřně zajásal, když se její rty zvlnily do lehkého úsměvu, "zda někdy svou princeznu, v náruči své naleznu."
"Naruto," zašeptala tiše. Byla ráda, že ho vidí.
"Slečno," levou ruku si přitiskl k srdci a zlehka se uklonil, "chystáte se spát či bdít?" Pohlédl na ni s čirým zájmem, že nemohla pochybovat o jeho upřímnosti.
"A co ty?" oplatila mu otázku. Byla ráda, že se o ni stará jako vždy, ale někdy jí přišlo, že by mu neměla být tak nadřazenou, vždyť je od sebe dělila jenom cennost krve. Nic jiného.
"Jsem schopen zvládnout obojí," odvětil slušně a přistoupil blíže.
"Nejsi unavený?" chtěla vědět. I když její srdce patřilo Itachimu, dokázala projevit jistý zájem o Naruta a jeho zdraví. Byl to přece její bojovník, její ochránce a její opora. Bez něj by sotva něco zvládla, bez něj by už nejspíš nebyla a přesto se choval, jako by mu nebyla nic dlužná.
"Zvládl jsem všechny zkoušky a testy," připomněl jí trochu dotčeně. "Jsem připraven na obojí," pousmál se.
"Dobrá," úsměv mu opětovala. "Měla bych na tebe takovou malou prosbu," řekla a vyhledala jeho blankytně modré oči, které se v jemném světle lampičky nepatrně leskly.
"Copak, má paní?" Z jeho hlasu nebyla patrná žádná jedovatost ani zlost, jak to bývalo u Itachiho. On měl tak jemný hlas, že jí zevnitř nepatrně rozechvíval. Jeho hlasem zněla i zpráva o počasí jako rajská hudba. Problém byl ale v tom, že tohle ona nebyla schopná vnímat. Pro ni existoval jedině Itachi, nikdo jiný.
"Mohl bys mi něco vyprávět?" požádala ho a trochu se posunula na posteli, aby měl místo.
"Samozřejmě," pokynul na souhlas a ulehl vedle ní. Chvilku počkal, než se hlavou opřela o jeho poodhalenou hruď a zavřela své překrásné oči.
Svoje ruce ovinul kolem jejího útlého tělíčka a nepatrně si ji k sobě ještě více přivinul. Nevnímal, že se mu se Sakurou na hrudi bude hůře vyprávět, nedokázal na této situaci vidět nic špatného. Stávala se totiž jenom zřídka a on si ji chtěl plně vychutnat. Cítil jemnou vůni jejích vlasů, které ho ještě navíc lehce lechtaly na hrudi. Cítil, jak jí bije srdce, vnímal každý její nádech i nepatrné zachvění víček. Přesně v těchto chvílích se s ní dokázal plně spojit a cítit každý její pohyb a vnímat emoce ještě dřív, než je projeví. Jednalo se o zvláštní jednostranné spojení, které cítil pouze on, jelikož byl do ní zamilovaný. Jenže ona to netušila, stala se slepou od doby, co prvně spatřila Itachiho temnou dokonalost, která ji vábila a stahovala k sobě, aniž by se mohla jakkoli bránit. Jednalo se o lásku snoubenou s poblázněním a šílenstvím. Někdo by to měl zakázat, ale jediný, kdo protestoval, byl Naruto, který do toho neměl co mluvit.
"Kdysi dávno," začal a hruď se mu napjala, jak se do ní snažil vehnat co nejvíc vzduchu, "žil jeden malý chlapec na obrovském panství. Měl zdědit trůn a všechno živé ve své rozlehlé zemi," pokračoval, když nic nenamítala. Trochu se zavrtěla, ale oči neotevřela. Nejspíš chtěla usnout za doprovodu jeho kouzelného hlasu.
"Ten chlapec se již od útlého dětství lišil od ostatních. Měl uhelně černé vlasy, jež si nechával narůst až po lopatky. Jeho oči temnější a nevyzpytatelnější než samotná noc dokázaly uhranout jednu překrásnou, velice žádanou, slušně vychovanou a ve všech ohledech talentovanou dívku se jménem kouzelným jako ona sama. Dívka s jasně růžovými vlasy je v tomto příběhu ztělesněním veškeré dokonalosti, jíž žádná pozemská bytost není schopná konkurovat. Zatímco dívka byla vychovávána ve slušnou a přívětivou dívku, chlapci byl souzen opak. Ač o tom každý věděl, nemluvilo se o tom. Příběh toho chlapce byl tragický, ale ne tolik jako skutečnost, že to všechno přežil a začal spokojené dívce ubližovat."
Sakura nespokojeně zavzdychala, ale nic neřekla. Nejspíš tušila, kam ten příběh směřuje, ale nechtěla Naruta rušit. Sama moc dobře věděla, že když jí Naruto vypráví o Itachim, mívá o svém snoubenci sny, které jí dost často blaží a je s nimi naprosto spokojená. Na první pohled možná působil temným odrazujícím dojmem, lidé ho také často popisovali tak, že až nahání strach, ale ona na něm viděla jen to dobré, čehož čím dál víc ubývalo.
"Ten kluk s proradnou a prohnilou černou duší…"V tenhle okamžik si od Sakury vysloužil nepřesně mířený kopanec.
"Není prohnilý," zamumlala. Její hlas zněl jeho uším tak sladce. Očividně byla unavená a ospalá, což se odráželo v jejích pomalých a klidných pohybech. Slova, která se snažila vyslovit, pro něj byla jako z nějaké dálky. Nenamáhala se, aby otevírala pusu, prostě si něco tichounce žbrblala, aniž by se starala o tom, jestli jí Naruto rozumí.
"Ten kluk na počátku nebyl tak špatný," opravil se dost neochotně Naruto. "Až výchova z něj udělala monstrum, které si dalo za úkol všechny kolem zmučit mučením nejváženější a nejkrásnější dámy v okolí." Od Sakury se ozvalo další nespokojené mumlání, ale nebylo tomu moc rozumět.
"Nikdy se o tom moc nemluvilo, ale ten kluk si zažil příšerné dětství. Nezažil den, kdy by nebyl mlácen nebo psychicky snižován na nejnižší možnou hodnotu. Do hlavy se mu snažili dostat všemožné zásady, které obrátily jeho světlou nevinnost v nekončící temnotu a sebeužírání…" Naruto pak pokračoval příhodami, které Sakura v minulosti s Itachim zažila a které si pamatovala jen matně. Snažil se poukázat na to, jaký je to násilník, ale neuspěl.
Zatímco Naruto uspával Sakuru, Itachi opět překročil hranici dvou světů.
Tiše bloudil ulicemi města a přemítal nad tím, co mu dnes řekl otec. Per aspera ad astra. Přes překážky ke hvězdám. Nebylo to prvně, co tohle slyšel. Už jako malému mu to říkal, když ho bil. Již od dob, kam mu sahala paměť, viděl svého otce s tlustým koženým páskem, jak nad ním stojí a zasypává jeho tělo množství šlehů, z nichž se na jeho těle tvořily rudé prolínající se pruhy, jež na několika místech silně krvácely. Celé tělo měl poseté jizvami od toho, že ho jeho otec bil za všechno, co udělat. Když něco provedl, špatně odpověděl nebo nějak chyboval, byla otcova ruka s páskem poháněna zlostí. Pokud odpověděl správně, dostal jen ránu, která byla jenom o kousíček mírnější. Otec to odůvodňoval tím, že ho to posílí. Často taky slýchal právě ono Per aspera ad astra.
Musel znát dějiny svého rodu, každý rok, každé přesné datum, data narození a úmrtí stovek svých předchůdců, doby jejich vlády, způsoby jejich vlády, reformy, bitvy, vítězství, prohry a všechno kolem. Když chyboval, krvácel, když odpověděl správně, krvácel též. Postupně už nešlo o sílu úderu, ale o výraz v otcově tváři. Čím víc rostl, rány začínaly nabírat na síle a jedna druhé se rovnaly. Otec už nerozlišoval, kdy má být skutečně potrestán, jenom jeho obličej prozrazoval znepokojení nad synovými neznalostmi.
Pokud odmítl odpovědět, od čehož se hodně rychle opustil, byl seřezán tak, že ležel na podlaze ve své vlastní krvi. Příliš vysílen na to, aby se kroutil nebo kňučel, příliš zlomený na tom, aby se zkusil bránit, příliš pokořený na to, aby svému otci pohlédl do očí a protestoval. Otec ho pak z té podlahy vzal, vystoupal s ním do nejvyšší věže, z níž na silné tyči visel prapor s erbem jejich rodu a lano, které bylo kolem tyče ovinuto, mu obmotal kolem kotníku pravé nohy a spustil ho. Jeho syn tedy visel hlavou dolů ve výšce nejvyšší věže přivázaný pouze za pravý kotník. Byl to risk, lano mohlo kdykoli povolil nebo se přetrhnout. A on neměl na vybranou, musel se dívat dolů pod sebe a přemítat, zda je dnešek jeho posledním dnem.
Když dostatečně porozjímal o svém životě, musel se dostat zpátky, nikdo mu ale nepomohl. Otec odešel a matka o tom nevěděla, a kdyby přece jenom ano, nedokázala by mu pomoci. Sloužící měli přísný zákaz za ním chodit, proto se Itachi musel z této pasti vždy dostat sám. Šlo o zapojení břišního svalstva, aby se mohl chytit tyče, pak se na ní musel hodnou chvíli udržet, aby zhodnotil svůj následující postup. Přemítal nad tím, zda se má odvázat už teď a riskovat pád, nebo se nejdřív s obtížemi dostat k oknu a pak se nějak odvázat. Rozhodl se pro první možnost. Jak visel hlavou dolů, zapojil břišní svaly, až se rukama chytil tyče blízko své pravé nohy. Levou nohou se za tyč zahákl, břichem udržoval svou pozici, uvolnil obě ruce a dal se do rozvazování smyčky, která věznila jeho pravou nohu. Jakmile k tyči nebyl vázán, musel se tyče rychle zachytit, aby nespadl. Rukama a oběma nohama se přidržoval, zatímco jeho hlava stále visela dolů.
Snažil se ignorovat krev v obličeji a silné hučení v uších. Pomaličku se přesouval blíž a blíž k oknu, vědom si toho, že každá byť sebemenší chyba by ho mohla stát život. Když byl už jenom kousíček od okna, spustil obě nohy a narovnal se do pozice, kdy se rukama držel tyče a jeho tělo ho táhlo dolů. Nohama několikrát vykopl, aby se dostal na parapet. Když se mu to podařilo, uvolnil ruce a přepadl do vnitřku věže. Celý zpocený, s bijícím srdcem a ztuhlou krví v žilách si uvědomil, že si právě zachránil svůj život.
Jak tak procházel ulicemi města, jeho myšlenky se blížily drobounké Sakuře. Neměl problém s tím, aby ji našel, snadno se dostal k parapetu jejího okna, ale když spatřil scénku uvnitř jejího pokoje, nepatrně sebou škubl. Viděl, jak ji její strážce objímá, jak se ona tiskne k jeho poodhalené hrudi a tichounce oddechuje, a vzedmula se v něm silná vlna vzteku. Jak si to ten podřadný dvořan může dovolit? Držet v své náruči poklad největší? On, spodina nejhoršího druhu, si dovoluje blažit se v její přítomnosti a užívat si jejích letmých doteků a úsměvů? Vždyť má za ni nasazovat život, bdít a sloužit jí, ne zastávat místo jejího přítele a myslet si, že mu to beztrestně projde!
Itachi se opět nedokázal ovládnout, nemohl přenést přes srdce, že se Sakury dotýká někdo jiný. Mysl se mu ponořila do temnoty. Jediné, co věděl, bylo, že to takhle za žádnou cenu nenechá.
SakuraUchihaHaruno13










Ako... normálne anime nečítam , nejako ma to nezaujíma , ale toto je vážne dobré. Zaujalo ma to a určite budem čítať ďalej.
Nech už tu je ďalší diel , trochu sa bojím , čo Itachi urobí.