7. března 2015 v 15:13 | SakuraUchihaHaruno13
|
Tento školní den se obešel, aniž by se ve třídě nebo kdekoli jinde v prostorách školní budovy objevil Itachi a všechno obrátil naruby.
Sakura šla společně s ostatními na oběd, jakmile skončilo vyučování. Snažila se s někým dát do řeči, ale nešlo to příliš dobře. Nikdo se s novou tváří nechtěl příliš znát. Bylo pro ni těžké zapadnout, když vlastně netušila, jak by se měla chovat a jak koho oslovovat. Nezdálo se ani, že by jí to chtěl někdo nějak vysvětlit nebo alespoň přiblížit. Musela si zvyknout na všechny možné nadávky, které si mezi sebou všichni posílali, jako by to byla naprosto samozřejmá součást mluvy, která se objevovala snad v každé vyřčené větě. Nerozuměla tomu, proč se lidé mezi sebou takhle oslovují. Vždycky myslela, že když má někdo k někomu výhrady, mohou své spory řešit v soukromí a ne stavět na odiv veškerou svou nevhodnou slovní zásobu. Jí samotné se příčilo vzít nějaké z těch slov do úst a následně je vůči někomu použít. Přišlo jí to nelidské, neetické a netaktní. Co se pak týkalo toho, když ji tak někdo oslovil, nedokázala se dost dobře bránit. Neměla v zásobě žádné drzé nebo uštěpačné poznámky, kterými by mohla někomu konkurovat. Ani po tom netoužila. Nepřišlo jí, že by se to k ní hodilo. Přece jenom v sobě uchovávala naději, že se jí podaří dostat domů a tam by na ni určitě nebyli pyšní za to, kolik nevhodných slov se ve světě lidí naučila.
Na obědě tedy seděla u prázdného stolu ve středu jídelny a jediným jejím společníkem byl Naruto, který ji na oběd doprovodil a když si k ní nikdo nepřisedl, ujal se své povinnosti nenechávat ji nikde samotnou na pospas nudě.
"Jak se vede Itachimu?" zajíkla se Sakura. Nechtěla mluvit moc nahlas, aby nebyla ještě za většího cvoka.
"Nebyl jsem za ním," přiznal Naruto. Neviděl důvod, proč by měl kontrolovat, jestli je její trýznitel v pořádku.
"A proč ne?" chtěla vědět Sakura.
"Nejsem si jistý, zda jste mě o to žádala," vymluvil se Naruto. Skutečně si nepamatoval, že by ho Sakura požádala o to, aby za ním šel. Možná se ho na něj ptala, ale jasný pokyn k zjištění mu nedala.
"Možná ne," připustila polohlasně. "Ale i tak bych byla ráda, kdybych věděla, co dělá," povzdechla si a strčila si do úst kousek těstovin, které nevypadaly příliš vábně. "Snad se nenudí nebo netrápí," zamyšleně pokývala hlavou a podívala se Narutovi do očí. Nevšimla si, jak si nespokojeně povzdechl a v duchu pronesl něco, co mohlo znamenat něco jako: Ten se nenudí, jen přemýšlí, kde vás znovu zastihne. Nahlas ale nic neřekl.
"A co má matka? Mluvil si s ní?" pokračovala v polohlasné debatě.
"Neměl jsem příležitost se s ní spojit," řekl Naruto. "Nejsem příliš vítán či oslavován ve světě, z něhož jste byla vyhoštěna," připomněl jí. "Stále jsem váš nejvěrnější, možná i spolučinitel."
"Ale jdi," mávla nad tím rukou Sakura. "Oba moc dobře víme, že jsem si za to mohla sama a tys mě nemohl zastavit. Nemají žádné právo tě odmítat mezi svými řadami."
"Znáte zákony," reagoval. "Kdo jednou je poruší, více příležitostí se mu nenaskytne. Smrt čeká každého, kdo vzepře se písmu zákona," odrecitoval, co znalo i každé pětileté dítě u nich. "Zákon nesedí každému, ale je to zákon a rozhoduje. Tresty se nemírní, pouze se uděluje milost při vhodném vysvětlení a prokázání čistoty krve," pokračoval. "Známe to všichni," pokrčil rameny.
"Čistota krve," odfrkla si Sakura a přestala se konečně nípat v jídle, které by stejně nebyla schopná strávit. "Mám čistou krev jenom proto, že jsem právoplatná dědička trůnu?" zeptala se. "Znamená to snad, že ty nemáš čistou krev jenom kvůli tomu, že ti v budoucnu nebude dovoleno vládnout?" Při této poznámce píchlo Naruta u srdce. Nebude umožněno vládnout. Tím jasně naznačovala, že ona sama nemá v plánu vzít si ho s sebou na trůn. Byla plně spokojená s myšlenkou, že bude vládnout společně s Itachim. I když tuhle skutečnost znal až moc dobře, slyšet to z jejích úst bylo horší, než kdyby mu to stále opakovali všichni dvořané. A ona navíc ani netušila, jak mu tím ubližuje. Domnívala se, že všichni s její svatbou souhlasí. Ani jí nenapadlo, že by se někomu ulevilo, když se všechno kolem svatby muselo zrušit kvůli jejímu vyhostění ze země.
"Neměla byste se tímto zaobírat," poradil jí. "Spíše se radujte, že vás o hlavu nepřipravil kat."
"Možná máš skutečně pravdu," připustila a vstala. Odnesla téměř celou porci svého oběda a šla čekat do šatny na svoje nevlastní sourozence. Zatímco oni jeli autem, ona šla pěšky. Ani jí nenabídli, že by mohla jet s nimi, prostě odjeli a ona šla do jídelny po svých. I přes to značné zpoždění byla s obědem rychlejší než oni. Hinata a Neji stále ještě seděli u stolu a něčemu se vesele smáli. Byli tak přirození a tak šťastní, když zrovna nebyla v dosahu. Sakuře to přimělo staré dobré časy, kdy se u jídla sešla celá rodina včetně strážců, a hodovalo se. Všichni si povídali, nálada byla velice uvolněná a všichni se smáli. Všichni si byli blízcí a navzájem se znali. Nebylo to jako teď, kdy u každého jídla, které musela sníst u nich doma, vládlo napjaté ticho, které s největší pravděpodobností způsobovala právě ona a ona to moc dobře věděla. Uvědomovala si, že se všichni v její přítomnosti snaží být milí, ale nejde to úplně perfektně. Proto často předčasně odcházela a dopřávala jim prostor, aby se mezi sebou mohli normálně bavit a trochu uvolnit. Tím se ale zároveň odcizovala, nedopřávala jim čas, aby ji lépe poznali. Jenže ona věděla, že jí v hloubi duše ani znát nechtějí. Byla tam jako vetřelec, který nesmí odejít, jako někdo, kdo je na obtíž, kdo je přebytečný, ale oni se jí nemohli zbavit. Její rodina jí to zařídila, ale dostala jí tak do nepříjemné situace, kdy je téměř nemožné, aby si k sobě našli nějakou skutečnou cestu. Byla od nich úplně odříznutá, i když u nich bydlela.
Neji a Hinatou dojedli o dost později, a když pak narazili na Sakuru, jejich úsměvy a radost, která z nich vyzařovala během oběda, dočista pominuly. Sakura jednoduše předstírala, že si toho nevšimla a následovala je do auta. V tichosti dorazili domů, kde se každý odebral do svého pokoje a plně se věnoval úkolům a povinnostem, které měl. Na Sakuru tentokrát padlo, aby vynesla odpadky a umyla kuchyň. Beze slova se toho ujala a tiše přemýšlela nad tím, jak se vede Itachimu. Ve své hlavě neměla moc místa pro někoho jiného. On se jednoduše stal náplní jejího života. Byla na něm dočista závislá. Milovala jemné rysy jeho obličeje, těšila se, až se bude zase moci topit v černých hloubkách jeho očí. Prahla po tom dotýkat se jeho svalnatého těla, toužila po tom líbat jeho horké rty. Nemohla si pomoci, všechno na něm ji dokonale dohánělo k šílenství.
Stále ráda vzpomínala, kdy ho viděla prvně. Byla ještě malá, nemohlo jí být víc než pět let. V tu dobu si hrála s Narutem na jedné prostorné louce, kde zrovna kvetly všechny možné barvené květiny a vytvářely krásnou podívanou pro jejich nevinné oči. Slunce v tu dobu jenom slabě zářilo, ale i tak je na těle hřály jeho paprsky. Sakuřiny rodiče stáli ve stínu jednoho z nejbližších stromů a zaujatě debatovali s jinou rodinou, jejichž syn byl jenom o trochu starší než Sakura. Už předem se domlouvali na tom, že by bylo nejvhodnější tyto dva potomky spojit a posílit tak zemi. Na řadu přišlo i probírání všech výhod, které to ponese. A ačkoliv jejich potomci byli zatím jenom děti, neubránili se plánům na svá vnoučata, která by jim měly jejich děti přivést na svět. Chtěli, aby se zemi dařilo i po další generace, proto zvažovali všechnu způsoby, jak toho docílit.
Itachi se odpojil od svých rodičů a jistým sebevědomým krokem, který byl u tak malého dítěte překvapivý, se blížil směrem k Sakuře a Narutovi. Byl sice dost malý, ale i tak rozuměl tomu, co jeho rodiče chtěli. Nemuseli mu to vysvětlovat, pochopil, že tamta usmrkaná holka, která pobíhá po louce, jako by neznala nic krásnějšího, se má stát jeho ženou. Nebo někým takovým, kým je pro jeho otce jeho žena.
Zprvu si ho vůbec nevšímala. Vypadalo to, jako by veškerou svoji pozornost upírala na letící motýlky s různě barevnými křídly. Běhala za nimi, zpívala jim a snažila se na kratičký okamžik polapit jejich krásu ve své dlani.
Už tehdy mu přišla tak naivní a hloupá. Viděl, jak je šťastná z každé situace a možnosti. Neuvědomovala si nebezpečí, byla jemná, něžná a hříchem nedotčená. Sálala z ní nevinnost, neznalost bolesti a hněvu. Měla dětsky krásnou tvářičku, oči rozzářeného nepohasínající jiskrou světla a hlas uzpůsobený něžnému dětskému smíchu. On ale nic z toho neznal, nechápal, jak se může ze všeho radovat a všemu se tak hloupě smát.
"Hej ty," křikl tehdy jejím směrem, aby si získal její pozornost. Měla se jmenovat Sakura jako třešňoví kvítek, který měl stejnou barvu jako její vlasy, zároveň byl taky tak nevinný a slabí.
"Copak?" obrátila k němu svoje velké zářivě zelené oči, které přímo přetékaly veselím.
"Přemýšlela jsi někdy o smrti?" To byla první otázka, kterou jí kdy položil. Byl malý, ale jeho otec s ním tato témata už často probíral. Jejich svět to potřeboval.
Druhá otázka následovala hned potom, co na něj místo odpovědi jenom zmateně koukala. "Víš, jak bys chtěla zemřít?"
"O co ti jde?" zajímal se tehdy Naruto, který věděl, že by ji tohle mohlo rozrušit.
Itachi jeho přítomnost dokonale ignoroval. Nestál mu ani za to, aby povýšeně odsekl, že se s ním nikdo nebaví. Jednoduše ho přehlížel. A pozornost svých temných prozíravých očí soustředil na Sakuru.
"Smrt?" optala se nevinně Sakura, jako by snad nerozuměla. Chviličku se rozmýšlela při pohledu na toho neznámého chlapce. Měl na sobě černé kalhoty, tmavé kožené boty na podpatku a onyxově černou košili, která kolem vrhala matné odlesky. Havraně černé vlasy mu vzadu splývaly až ke krku, kde je měl na pevno sepnuté černou gumičkou, i když to ani nebylo potřeba. Dva přední prameny mu visely kolem obličeje a vítr mu je občas zavál do nekonečně hlubokých a temných očí, které jí od prvního okamžiku fascinovaly. Když se do nich zahleděla, měla pocit, že ztrácí pevnou půdu pod nohama. Přišlo jí, jako by nic nebylo podstatné, za pár krátkých okamžiků propadla jeho dokonalosti.
"Smrt je jenom začátek," řekla nakonec, aniž by dokázala odtrhnout oči od toho úchvatného chlapce. Nebyl jako nikdo, koho by někdy dřív potkala, byl jiný, krásný, tajemný a dokonalý. "Přeji si umřít šťastná, plná radostných vzpomínek na život. Chci, abych za svůj život dokázala pomoci a můj odchod pro ostatní nebyl úlevou. Nechci v životě prožít bolest, strach a utrpení, to jen pro ty, kteří netuší, co je smyslem života. Chci být šťastná a veselá, jelikož pravým důvodem, proč tu jsme, je ten, abychom byli společně šťastní," neviňoučce zamrkala svýma jarně zelenýma očima, které kypěly spokojeností. Byla to zvláštní slova od dívky, která sotva mohla vědět, co je to život. Byla teprve na začátku a už dokázala říct, jak by si přála umřít.
"Štěstí a radost je jen pro slabochy, kteří nedokážou snést bolest," oponoval jí pohrdavě. "Jsi slabá a hodně naivní, vůbec ničemu nerozumíš," zavrhl její názor. Tohle mu dokonale stačilo, aby si o své budoucí ženě udělal jasný obrázek. Jeho otec mu vždy říkal, že žena v jeho životě je sladkým zlem a potěšením po tvrdé práci. Říkal, že ženu bude potřebovat, aby bylo všechno v pořádku a mohl vládnout. Žena by ho měla umět potěšit a rozptýlit od náročnosti života, ale to by mohla dělat jenom stěží, když by jenom seděla v koutě a truchlila nebo naivně snila o překrásném světě. Často mu říkal, že až nastane správný čas, pozná ženu, s níž bude muset strávit zbytek svého života. Říkal mu, že volba nebude tak úplně na něm, vše se bude odvíjet od toho, co by bylo pro království nejpříhodnější. Itachi se tedy smířil, že jeho budoucí žena bude jenom paličatá a uplakaná nebo věčně zasnilá. Oba dva byli sice za stejného světa, ale byli úplně jiný. Lišily se jejich povahy i způsob výchovy. Itachi věděl mnohem dřív, že budou spolu. Vždy rád předem věděl pravdu, aby si mohl připravit následující postup. Už tehdy byl zklamán tím, jaká je Sakura křehoučká a naivní. Nehodlal jí splnit její přání o životě plném šťastných vzpomínek. To skutečně neměl v úmyslu.
SakuraUchihaHaruno13
skvělý díl... doufám, že poodhalíš Itachiho výchovu, chtěla bych vědět proč se tak chová a proč to dělá..
a chci se taky zeptat na jaký pár to je, ale zároveň to vědět nechci... chápeš mě proč viď?..
Jinak doufám, že Sakur nějak zapadne a najde si kamarády..
mno, ale vím jistě že už se těším na další díl..