Nebyla překvapená, když jenom několik vteřin po tom, co ho spatřila, cítila bolest. Nebylo to prvně, nebylo to ani naposledy. Zvykla si. Oproti předchozím situacím se však něco změnilo a to dost. Kdykoli předtím to bylo v jejich světě, kde je mohli oba dva všichni vidět, i když se stýkali na dost odlehlých místech. Tato situace se lišila v tom, že všichni, kdo byli ve třídě přítomni, Itachiho neviděli. Všichni mohli pozorovat, jak se Sakuře odvrací hlava, ale už neviděli tu pěst, která to způsobila. Všimli si, že se v křečích chytila za břicho, ale už nebyli schopní pozorovat, že to způsobil jeho kopanec. Pro někoho to možná mohlo působit dost komicky, někdo z počátku cítil jakousi nervozitu a strach, jelikož to předchozí rozražení dveří nebylo ničím viditelným opodstatněno, ale postupně se od toho všichni opouštěli a začali na Sakuru pokřikovat, aby to přestala předstírat. Skutečně si mysleli, že je to jenom nová holka, která se snaží být zajímavá tím, že zinscenuje nějaké přepadení. Všem to přišlo jako výborný herecký výkon, který se ale postupně měnil na něco, co už skutečně nedávalo smysl. Itachi Sakuru vyzdvihl do vzduchu a mrštil s ní směrem k tabuli, do níž s velkou ránou vrazila a následně bezmocně dopadla na zem. Z jejich pohledu to vypadalo, jako by ji nějaká neviditelná síla nadzvedla a ona přeletěla kus třídy.
Když se snažila vyhrabat na nohy, Itachi ji si silně udeřil do hlavy a uzemnil ji tak. Trochu se pohnula, a když opět projevila touhu se zvednout, chytil ji Itachi za límec a vyhodil ji do vzduchu, kde ji následně nesměroval tak, aby dopadla na učitelský stůl, který za doprovodu silného křupnutí rozlomila na dvě poloviny.
V tu chvíli už každému začalo docházet, že tohle není jen tak nějaká hra. Sakura ležela mezi dvěma polovinami stolu a něco tiše mumlala. Nikdo jí nerozuměl kvůli krvi, kterou lačně polykala a následně plivala kolem sebe.
Itachi se k ní sklonil. Rukama se opíral o zem vedle její hlavu a s výrazem šílence se sklonil k jejím zakrváceným ústům a chtivě ji políbit. Kousal ji do rtu, tělem se na ni tiskl, jak nejvíc mohl a kdykoli měl možnost, roztouženě volal její jméno.
Tohle netrvalo víc než dvacet vteřin, pak se totiž zvedl, znovu ji vyzdvihl do vzduchu a mrštil jí o protější zeď. Sesunula se k zemi. Tělo se jí třáslo, nedokázala určit, jestli je to vzrušením, strachem nebo vyčerpáním. Bolelo ji to, stejně jako vždy. Ústa se jí topila krví, jak tomu vždy bylo. Chtěla, aby to pokračovalo, stejně jako kdykoli předtím. Věděla, že když se pokusí vstát, zkusí něco říct, nebo dá jakkoli najevo, že je při vědomí, donutí ho tím se o ni znovu a znovu zajímat. I přes to, že měla zarudlé tělo od všech dopadů na všechno možné ve třídě, i přes veškerou bolest a krev, která zapatlala Hinatino oblečení a pokapala zem, lavice i některé z jejích spolužáků, se pokusila znovu dostat na nohy. Přichytila se nejbližší lavice a pomaličku si začala stoupat. Ještě to dokázala. Její tělo i mozek zvonily na poplach. Měla by ležet na zem a nehýbat se, měla by se začít dávat do kupy, ale její srdce to nedovolilo. Vstala, aby se mohla dožádat další bolesti od násilníka, který její srdce spoutal železnými řetězy a pokaždé, když nebyl s ní, se ty řetězy utahovaly na nesnesitelné a velice bolestivé sevření.
"Ještě nemáš dost?" se zájmem ji sledoval a pomalým krokem se k ní šinul. Ruce měl ležérně strčené v kapsách a s uspokojením sledoval Sakuru před sebou. Vlasy měla slepené krví, která pramenila za silné rány na temeni hlavy, kterou si nejspíš způsobila, když rozlomila lavici. Nohy se jí třásly, celkově to vypadalo, že s každým okamžikem padne k zemi, ale nestalo se tak. Něco tiše odpověděla, ale nerozuměla tomu ani ona sama. Její hlas jí přišel děsně cizí, jako vždy, když nastala podobná situace. Před očima se jí dělaly mžiky, nebyla schopná se pořádně soustředit, okolí se s ní točilo a bylo dost rozmazané. Jediným pevným a ostrým bodem byl Itachi, který několik málo kroků před ní vytahoval pravou ruku z kapsy, aby jí zasadil další ránu.
Nikdo tomu nemohl zabránit. Sakura schytala silnou ránu do hrudníku, která jí vyrazila dech, což mělo značný podíl na její následné ztrátě vědomí.
Itachi se sklonil k jejímu tělu, které se unaveně sesulo k zemi. Rty se otřel o ty její a pak ji zvedl. Na rtech mu ulpěla její krev, kterou bral jako bonus toho všechno a se silným uspokojením ji všechnu slízal. Aniž by věnoval pozornost komukoli z okolí, vyhodil její nehybné tělo do vzduchu, které za doprovodu silného zvuku tříštění skla proletělo oknem a po pádu několika metrů vzduchem s tupou ránou dopadlo na zem.
Na těle jí přibylo několik řezných ran, ale žila. Ani ten pád z několika metrů jí nedokázal usmrtit. Itachi přistoupil k oknu, prohlédl si zakrvácené střepy a jeden z nich si vložil do kapsy. Poté se samozřejmou ladností vyskočil na parapet a s mrštností kočky dopadl na zem vedle Sakuřina nehybného těla. Se spokojeným úsměvem si ji přehodil přes rameno a společně s ní zmizel.
Ve třídě bylo ticho pouze na několik vteřin. Jakmile ze všech opadl prvotní šok, začali na sebe různě pokřikovat a dožadovali se po Kurenai vysvětlení. Značná část pohledů ulpěla taky na Hinatě, jelikož to byla ona, která ji do třídy přivedla. Nikdo tomu nerozuměl. Před nimi ležely dvě poloviny učitelského stolu, na zemi se leskli kapky krve a Sasuke, Gaara i Hinata na svém oblečení měli jasné stopy již zaschlé krve. Všechny to totálně vykolejilo, že se pak už nikdo nedokázal na nic soustředit a Kurenai je poslala domů, aby si mohla promluvit s ředitelem.
Itachi se dostal do svého světa a Sakuru bránou vzal s sebou. Nikdo o její přítomnosti nevěděl. Z toho by byly jenom problémy. Potřeboval ji přivést na obvyklé místo jejich schůzek. Ne snad proto, aby si s ní mohl promluvit, bylo to proto, že mu chyběla. Neovladatelně toužil po jejích rtech, které se nyní pod nánosem krve zbarvily do výrazně rudé, která postupně přecházela do té nevábně vypadající hnědé.
Nacházeli se v podzemních prostorech Itachiho sídla. Nikdo jiný tam přespříliš nechodil, proto si je přizpůsobil svým potřebám. V rohu bylo provizorní lůžko skládající se ze sena. Vedle stál sud s vínem, přes nějž byl přehození jeho starý černý plášť, z něhož už vyrostl. Používal ho jako občasnou přikrývku. Jediným světlem byla louč na stěně, kterou sirkami zapálil po tom, co Sakuru položil na seno v koutě. Plameny na stěnách vytvářely různé stíny a obrazce, které působily dost pochmurně. Itachi si sedl na studenou podlahu vedle ní a pozoroval ji. Hrudník se jí zvedal jenom nepatrně, víčka měla pevně sevřená a nic nenasvědčovalo tomu, že by byla plně při vědomí. Během svého pozorování se svým obličejem přiblížil k tomu jejímu, jazykem jí obkroužil rty, aby z nich dostal chuť její krve. Byl zvrhlý, byl násilnický a šílený. Jazykem zajel do jejích úst, kde svůj jazyk namáčel ve směsi jejích slin a její krve. Bylo to pro něj něco jako návštěva ráje. Nedokázal si to odepřít, na světě neznal snad nic lepšího než chuť její krve.
Když měl poté dost, beze slova vstal. Aniž by se ujistil, zda je v pořádku nebo jí věnoval jakýkoli letmý pohled, odešel. Moc dobře věděl, že se z toho dostane. Vždycky to tak bylo. Když odešel, aby se vrátil k důležitým povinnostem následníka trůnu, vždy se Sakura dala do kupy a zmizela.
Ani tentokrát to nebylo jiné. Naruto se ze svých pochůzek dostal do školy, kde začal Sakuru hledat. Nikde ji ale neviděl, zaslechl ale útržky rozhovorů, které se týkaly nové dívky, která během hodiny vypadala, jako by ji napadla nějaká neviditelná síla a ona následně vyletěla oknem a zmizela.
Nepotřeboval víc vědět, tohle byla jasná mapa, která vedla jenom k jednomu cíli, a on moc dobře věděl, kde by ji měl hledat. Itachi se v normálním světě neorientoval, neznal ho, proto Naruto předpokládal, že bude v jejich světě na obvyklém místě. Neváhal a prošel bránou, která ho přivedla na zelenou louku s krásně rozkvetlými stromy a keři. Nad vším se klenula jasně modrá obloha, na níž švitořili ptáci. Za normálních okolností by se nechal unést tou nenásilnou krásou s mírumilovným podtextem, ale tentokrát se dal do běhu. Nohy měl trénované a směr znal až příliš dobře. Tolikrát se musel dostávat do toho prohnilého sklepa, že by tam trefil i poslepu. Už ani nepočítal, kolikrát se jeho pevné svalnaté tělo protahovalo uzoučkým okénkem, které nešlo pořádně zavřít a jehož sklo bylo umazané od něčeho, co připomínalo směs stoleté špíny v kombinaci se zaschlou krví z doby, kdy se hrad stavěl. Obratně dopadl na tvrdou podlahu a v přítmí se rozhlédl, jestli tu náhodou ještě Itachi není. Hořící louč byla znamením, že tu ještě nedávno byl. Když se pak v jejím světle rozhlédl, našel ji tam, kde byla vždy. Ležena na zádech na něčem, co dle jeho názoru mohlo být podestýlkou pro koně nebo králíky. Nebyl rád, jak s ní zachází, celé to všechnu mu přišlo až moc přehnané, ale sám proti tomu nedokázal bojovat.
Ve světle ohnivých plamenů obdivoval její překrásnou tvář, která byla nyní zohyzděna tmavými fleky, které představovaly modřiny. Obličej měla místy umazaný od krve, stejně tak oblečení a zbytek těla. Víčka kryla její oči, které ve šťastných chvílích přímo zářily jarně zelenou barvou. Jeho paní, jeho princezna, která vždy měla jakousi jiskru života a pokoru k ostatním, před ním nyní ležela jako již tolikrát předtím a kromě dechu, který byl tak mělký a nepravidelný, že to vypadalo, že za chvíli úplně vymizí, nebylo nic, co by nasvědčovalo, že v sobě tu krásnou životní jiskru ještě má.
Naruto se musel okřiknout. Nepřišel přece proto, aby obdivoval její nepohasínající krásu a připomínal si, jak moc ji má rád. Přišel proto, aby ji opět přivedl k té šťastné existenci, která měla trvat do té doby, než si Itachi opět usmyslí, že ji zbije. Když byli v jejich světě, většina členů rodiny i stráží to věděla. Oba rody byly plně seznámeny s tím, co se děje, ale jelikož jim hodně záleželo na pokračování této pokrevní linie, nic neudělaly. Sakura si taky nikdy nestěžovala, nikdy se ani slůvkem nezmínila, že by jí to bylo nepříjemné nebo že by jí to vadilo, což jenom jejich sňatek mělo uspíšit. Možná by se vše změnilo, kdyby nebyla spokojená s jeho chováním, ale ona vždy všechny ubezpečovala, že je vše v neprostém pořádku a že jí nic není.
Naruto se nervózně kousl do rtu a přiblížil se k ní. Pohledem zkontroloval všechna zranění a snažila se odhadnout, která z nich jsou nejvážnější. Po tichém zaklení propletl prsty svých rukou a přidržel je nad Sakuřinou hlavou. Svou pozornost věnoval místu na temeni hlavy, kde tušil velkou ránu. Vždy dokázal podvědomě vycítit nejvážnější zranění, i když je jeho oči nebyly schopné spatřit, jako právě teď, kdy Sakuřino temeno hlavy neviděl. Pevně zavřel oči a představoval si, jak se z jeho rukou line zářivě zelené světlo, které obaluje místo zranění a postupně ho zaceluje a zmenšuje. Před očima viděl místo, kde jí hustě rostly vlasy, a představoval si, že tam není žádná krev ani rána. Viděl jenom jednu z dalších jizev, kterou jí Itachi za její krátký život stihl způsobit.
Stejně pokračoval i na zbytku jejího těla. Čerstvé rány se s vypětím jeho sil měnily na výrazné jizvy, ale krev zůstávala tam, kde zaschla. Její dech se postupně vracel k normálu, i když to vypadalo, že bude mimo ještě dost dlouho."Takhle je to pořád," pronesl suše, když si byl jistý, že ho nikdo neslyší a pohladil Sakuru po tváři, kde se už nevyjímala žádná modřina. "Vždycky jsem ji chránil, ošetřoval její zranění, byl jsem s ní, když její nálada nebyla zrovna nejlepší, staral jsem se o její psychiku. Ale proč vlastně?" Moc dobře to věděl. "Jenom proto, aby on měl k dispozici čisté, nezraněné a nevinné tělo, které by mohl podle své nálady mučit a ranit."
SakuraUchihaHaruno13









