close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

-Rozpolcená mezi dvěma světy2

7. února 2015 v 14:26 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
Školní budova už zdálky nepřipomínala nic, co by se dalo popsat slovy: krásný, nový nebo moderní. Byla to vysoká budova postavená před více než sty lety a zdálo se, že všechny pokusy na nové a veselé omítnutí byly hned na začátku odsouzeny k nezdaru, proto budova vyhlížela šedivým a pochmurným dojmem, který skoro v každém z nově příchozích vyvolal pocit úzkosti a strachu. Sakura s tím jako jedna z mála neměla žádné problémy. Její svět byl plným budov, které na první pohled působily velice nevábně. Zvykla si, že vnitřek povětšinou nabízí mnohem více než pochmurný první vnější pohled. Znala to tak dobře, že ji ani nepřekvapilo, když se vnitřek budovy úplně lišil. Zbyly tam sice pozůstatky silných podpěrných sloupů, které své doby sloužily jako podpěra stropu, ale stěny byly vymalovány světle modrou barvou, na stěnách se nacházely hodiny neznámého a dle jejího názoru velice nového a neotřelého designu. Když jenom nahlédla do vnitřku některé z učeben, musela si dát za pravdu. Každý třída nebo místnost byla vymalovaná do nějaké světlé a veselé barvy. Stěny pokrývaly fotografie studentů i jejich všemožných úspěchů. Celkově to vypadalo, že všichni náhle zapomínají na to, jak budova vypadá zvenčí.
Hinata Sakuru zavedla do třídy, kterou s ní sdílela. Jejich věk byl přibližně stejný, i když si obě ve svých životech prožily něco úplně jiného. Sakura se měla ještě před chvílí vdávat, zatímco Hinata jenom nezávazně chodila s některými chlapci. Sakura vše brala vážně a nechápala moderní humor, zatímco Hinata dokázala odložit svůj stud a dokázala se všemi žertovat téměř na jakékoli téma, které Sakuře většinou přišlo až příliš oplzlé.
Neměla s sebou Naruta, nešel s ní jako doprovod, s největší pravděpodobností bloudil někde po světě a zamýšlel se nad tím, jak by se mohla vrátit zpět.
"Někam si sedni," vyzvala ji tiše Hinata, aniž by jí věnovala přespříliš pozornosti. Sakura se plně věnovala vzpomínkám na svůj svět a všechno srovnávala. Její pohled přelétl celou místnost, které všichni říkali 'třída' a dřív, než by to dokázala ovládnout, se rozeběhla k chlapci s havraně černými vlasy a onyxově černýma očima. Znala ho, stoprocentně věděla, kdo to je. Ty oči si nemohla splést, i když musela připustit, že vlasy má mnohem kratší než za normálních okolností, kdy se vídali.
"Porušil jste pravidlo přecházení jenom proto, abyste mě mohl i nadále vídat?" zajímala se s očima upřenýma na toho chlapce, který všechny odvrhoval svým chladem a nepřístupnou maskou. Zdálo se, že i její přítomnost mu není zrovna dvakrát příjemná. Na to chladné zacházení byla zvyklá, ale něco tady nesedělo. Nedostalo se jí žádné jedovaté poznámky nebo jakýchkoli jiných slov pronesených zatrpklým a nepřívětivým tónem.
"Co? Co to meleš?" Nikdy v jeho očích neviděla takové překvapení jako právě nyní. Krotil své emoce, všechny kromě vzteku a násilí. Nikdy nedával najevo šok, zděšení nebo strach. Náklonnost a lásku vyjadřoval počtem kopanců, škrábanců a ponechávání jizev. Lišil se.
"Jste snad Uchiha Itachi?" Sakura si stihla povšimnout své netrpělivosti. Neměla ráda, když si s ní někdo hrál, ale jemu vždy dokázala snadno odpustit.
"Ani jedno," dopřál jí chladný pohled svých nepřístupných očí, "ani druhé," odsekl a odtažením dal jasně najevo, že se s ní už nehodlá více bavit.
"A kdo tedy jste?" přála si znát odpověď. Nedokázala se smířit s tím, že si z ní dělá legraci, nikdy to nedělal. Nikdo z nich neznal kouzla vtipu.
"Přestaň mi pořád vykat, ty náno," usadil ji a s notnou dávkou arogance odkráčel na chodbu. Do třídy se vrátil až se zvoněním na hodinu.
"Co to tu předvádíš?" sykla jejím směrem Hinata. "Vím, že nejsi tak úplně normální, ale zkus mluvit normálně. Proč mu vykáš? Tam, odkud pocházíš, nedokážete poznat, když je v tvém okolí někdo, na koho nemáš? Tohle," hodila hlavou směrem na chodbu, kam odkráčel, "je Hatake Sasuke. Je to úplně jiná liga, za ním nemůžeš jen tak přijít a bavit se s ním. Je nad tvoji úroveň!"
"On je z královského rodu? Z rodu Hatake?" Sakura nikdy o takovém rodě neslyšela, nejspíš musel žít hodně daleko od nich. Ani v historických svazcích neobjevila žádnou zmínku o tom, že by spolu jejich rody válčily nebo uzavíraly mír. To jméno jí bylo úplně cizí.
"Ty jsi asi vážně úplně mimo, co?" Hinata s ní očividně ztrácela trpělivost. "Není to žádnej král, ani princ," usadila ji. "Něco takovýho u nás nenajdeš, týhle zemi vládne prezident, krále spíš královnu maj jenom v Anglii, možná i ve Španělsku nebo někde jinde, ale tady ne." Její obličej prozrazoval, jak moc jí pohrdá. Sakura ničemu nerozuměla, sice jí už bylo vysvětleno, že tento svět se neskládá z různých rodů a dynastií, ale nedokázala pochopit, podle čeho se tedy určuje to, že on je 'jiná liga', jak říkala Hinata. Sakura byla pokrevní dědičkou, nad ní byli jenom králové a královny. Celé tohle rozvrstvení společnosti jí nedávalo sebemenší smysl.
Když do třídy vešla učitelka, která se představila jako Kurenai, Sakura musela stále přemýšlet, jak to celé bylo myšleno. Seděla vzadu vedle kluka, který se jí s úsměvem představil jako Kiba. První, čeho si Sakura stačila všimnout, byl pes, který se mu kroutil v batohu. Musela se ho zeptat, jestli je to povolené.
"Normálně ne," připustil Kiba a pohladil svého pejska po hlavě, "ale Akamaru dostal výjimku. Můžu ho tu mít, jenom ho musím hlídat a uklízet po něm. Ředitel z toho není sice moc nadšený, ale moji rodiče dokážou být dost přesvědčiví."
"Kdo jsou tvoji rodiče?" zeptala se. Nedokázala si představit, proč by měl zrovna Kiba dostat výjimku. Hinata jí vysvětlila, že zde nejde o modrou krev nebo dědičnost trůnu, blíže jí však neseznámila s tím, podle čeho se zde lidé dělí.
"Táta je doktor a máma pracuje na cvokárně jako psycholožka, proč se ptáš?" obrátil k ní pohled.
"Ale jen tak," mávla nad tím rukou a snažila se vnímat slova, která Kurenai pronášela. Z nějakého důvodu se jí ale to slova zdála být cizí a moc jim nerozuměla. Tiše se pokárala za to, že si ještě nezvykla na jejich mluvu a obrátil svůj pohled k oknu, skrz něhož do místnosti pronikalo jen několik slunečních paprsků. Svůj první školní den si představovala úplně jinak. Vnímala to jako seznámení s ostatními, ale ostatní očividně neměli zájem o to ji znát. Kurenai o ní sdělila jenom základní informace, ale v nikom očividně nevyvolala nějaký patřičný zájem. Hinata ji celou dobu ignorovala a tvářila se spíše, že ji vůbec nezná. V tu chvíli Sakuře došlo, že asi na jejich poměry není dost dobrá, ale nemohla se tomu divit. Celý život znala něco úplně jiného, byla nadřazená, měla své ochránce a většinou se k ní lidé chovali hezky, zatímco tady klesla pod svou úroveň, snížila se na post těch obyčejných lidí a ani pro ně nic neznamenala. Nemohla se chovat tak, jak to uměla. Všichni jí neustále kárali za její mluvu i za to, jak 'snobsky' a 'povýšeně' se chová, jako by snad byla někdo víc. Jenže ona byla, v žilách jí proudila cenná krev rodu Haruno, ale nikdo o tom nevěděl. Vyhnanství do tohoto světa pro ni bylo tím nejhorším, co se v jejím životě odehrálo, tím si byla naprosto jistá.
Sasuke se na ní ani nepodíval. Úplně ignoroval pohledy, kterými ho sledovala. Byla tak strašně přesvědčená, že se nezmýlila. Ty onyxové oči dokonale znala, byly to ty uhrančivé oči, které ji svedly, a jejich majitel si ji měl po právu vzít. Bezpečně znala ty černé vlasy s modrými odlesky, do nichž vždy ráda zabořila ruku a užívala si jejich hebkost. Když ho ale celou hodinu sledovala, uvědomila si, že něco tak úplně nesedí. Její snoubenec měl v obličeji vždy dvě hluboké vrásky připomínající spíše jizvy, jeho pohled byl povětšinou také vyspělejší a k ní se choval úplně jinak. Jinak byla podoba dokonalá.
Lekla se, když začalo zvonit na přestávku, ten zvonek jí přišel tak děsně otravný a hlučný. Na svém zámku nikdy nic takového neměla, její vyučování se měřilo podle hodin a její soukromí učitelé bedlivě hlídali čas. Nikdy nedošlo k omylu. Překvapilo ji, že tito učitelé nejsou tak dochvilní a na hodinu přichází o několik minut později, než by měli. Všem ostatním to očividně nevadilo, ale ona se cítila být okrádána o svůj čas, který by mohla věnovat svému vzdělávání.
Netušila, co by měla o přestávce dělat. Hinata se schovala v hloučku plném kluků, Kiba šel s Akamarem ven, aby se trochu proběhl a Sasuke znovu opustil třídu. Jakmile se vrátil, sedl si na židli a ignoroval kohokoli, kdo se s ním snažil zapříst rozhovor. Povětšinou použil nějaká hodně nelichotivá slova, o nichž Sakura ani netušila, co znamenají, ale podle výrazu dívek i kluků, kteří ho obtěžovali, usoudila, že to asi není nic hezkého. Sama se s nadávkami prvně setkala až v tom světě a to od něj. Hinata ji dost často nevlídně oslovovala a stále dokola jí opakovala, že je pitomá, hloupá nebo sebestředná, což si k ní samozřejmě v jejím světě nikdo nedovolil.
Když chtěla svůj pohled za Sasukeho přemístit ven, všimla si, že ji někdo upřeně pozoruje. V tomto případě by bylo spíš vhodnější použít výraz 'zírá'. Byl to kluk s ohnivě červenými vlasy a zelenýma očima, které byly zvýrazňovány černotou kolem, jako by snad nikdy v životě nespal. Jeho pohled byl jako tvrdá a ledová maska, která nepropouštěla žádné emoce, krom ničím nekryté a hluboké bolesti.
"Jsem Gaara," houkl na ní, když si ho konečně všimla. Víc se od něj nedočkala, až na ten prozíravý a hluboký pohled, který jejím směrem stále vysílal. Cítila se dost nepatřičně. V jejím světě na ni nikdo nezíral, jenom s obdivem a ve vhodné vzdálenosti sledoval, jak se jí daří. Cítila, jak jí zrychluje srdce a tělem se jí plíží jakýsi pocit, který je podobný nepříjemnému a dotěrnému šimrání na duši. Odvrátila od něj pohled a vyhlédla z okna, aby stihla zpozorovat, že se Kiba vrací. Se zvoněním vpadl do třídy a sedl si vedle ní. Byl udýchaný, ale očividně šťastný. Akamaru si zase vlezl do batohu a tiše štěkl, zatímco ostražitě sledoval okolí.
"Neboj, nekouše," usmál se Kiba, jakmile si všiml Sakuřina zvláštního pohledu, který na jeho psa upírala. Sakura se musela taky pousmát. Její snoubenec Itachi měl taky psa, ale byl to velký černý pes, který vzdáleně připomínal spíše vlka. Normálně jí sahal k bokům, když se mu však podařilo stoupnout si na zadní, byl o kousek větší než Sakura. Na první pohled z něj sálala sebejistota a nebezpečí. Vědělo se o něm, že on kouše a to velice rád. Živil se čerstvým masem, které si ulovil a ještě teplou krví. Byla to bestie.
Druhá hodina začala jako ta první. Kurenai pokračovala ve vysvětlování všeho možného, co je bude následující rok čekat, zastavilo ji až prudké rozražení dveří, které následně vyletěly z pantů. Všichni tím směrem stočili pohled, ale nikdo nic neviděl. Jenom Sakura postřehla, že ve dveřích stojí vysoký, černovlasý mladík s černýma a hlubokýma očima jako dva dlouhé tunely vedoucí někam do neznáma.
"Tak tady jsi," pronesl tvrdým, ale zároveň i úlevným hlasem. On jako její snoubence jí už dlouhou dobu nevykal, zatímco ona jemu stále ano.
"Samozřejmě," přikývla tichounce. "Proč jste mě hledal?" optala se. Ignorovala všechny překvapené a nejisté pohledy, které se jejím směrem upírali. Nikdo netušil, s kým to mluví. "Chcete mi říct, že se již mohu vrátit? Našel jste nějaký způsob, jak bych mohla zaujmout místo po vašem boku a vládnout?"
"Zatím ne," odvětil ještě chladněji. Sakura mu věnovala další pohled ještě před tím, než se na ni násilně vrhl.

SakuraUchihaHaruno13
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama