close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

-ItaSasuNaru-Full Triangle Love 12-Konec

18. února 2015 v 20:27 | SakuraUchihaHaruno13 |  Mé náhlé nevyzpytatelné nápady (Yaoi)
Zvláštností v dalších událostech bylo, že se to podobalo mému snu. Nebylo to úplně doslovné, netrefil jsem se ani s odhadem, kdo bude nahoře a kdo dole, ale základní myšlenka, že na nás narazí policie, se stala skutečností.
Dřív, než jsme se sami stihli probudit, obléct nebo cokoli jiného, jsme uslyšeli klepání na okno. Znělo dost naléhavě a neodbytně. Dokonce jsem měl chvíli pocit, že když nebudeme reagovat, někdo zvenčí nám to okýnko vyrazí.
Itachi trochu pootevřel okýnko a pohlédl na strážníka v uniformě, který s lehce šokovaným, ale stále ještě vážným pohledem sjel celý vnitřek auta včetně nás.
O něčem se společně v němčině dohadovali, zdálo se Itachi začíná být dost podrážděný. Jeho výraz se postupně měnil z naštvaného na posmutnělý. Nechápal jsem až do doby, kdy se na nás otočil a sdělil nám, že musíme na stanici. Neochotně a trochu rozechvěně jsme se oblékli a pak jsme se nasoukali do dvou policejních aut, která parkovala jenom kousek od nás. Itachi nám sdělil, že tohle je prý soukromý pozemek, kde není povolené delší dobu pobývat. Byly tím myšleny naše noční hrátky a stání s autem poblíž.
Když jsme dorazili na stanici, setkali jsme se s pěti strážníky. Představili se jako Kakashi, Gai, Asuma, Baki a Jiraiya.
Předpokládali jsme, že půjde o normální věc. Prostě se nás zeptají, jak dlouho jsme tam byli, co jsme tam dělali a pak možná zaplatíme pokutu, ale nedošlo k ničemu z toho.


Itachi se s Jiraiyou o něčem dohadoval. My jsme jenom seděli stranou a poslouchali jsme. Dei a Sasuke rozuměli, ale já ne. A nikdo z nich mi nechtěl předkládat, aby o nic nepřišli, takže jsem přišel o veškerý význam konverzace. Mohl jsem si jenom domýšlet, že tohle není prvně, co se Itachi objevil na policejní stanici, jelikož to vypadalo, že se ti dva nějak dobře znají, ale ne zrovna v tom kladném slova smyslu. Jiraiya za Kakashiho podpory doráželi na Itachiho a snažili se z něj něco dostat. Možná nějakou informaci nebo tak. Chvíli co chvíli si Kakashi rozhodně sahal za opasek k obušku, jako by ho chtěl v nejbližších vteřinách vytáhnout a mrštit jím proti Itachimu. Stejně i Jiraiya si nenápadně pohrával s pouty, zatímco Itachiho hypnotizoval tvrdým a nesmlouvaným pohledem.
Měl jsem z toho hodně špatný pocit. Itachi, který byl za normálních okolností velice sebevědomý a ve všem si byl jistý, se nyní zdál být jaksi v rozpacích. Viděl jsem ho tak prvně v životě a popadla mě šílená úzkost. Tohle nemohlo vést k dobrému konci. Bohužel to vedlo ke konci ještě horšímu, ale o tom až později.
Když se s nimi ještě hodnou chvíli hádal, začaly se rozdíly mezi jejich silami stávat čím dát většími. K těm dvěma se postupně přidali ti zbylí tři. Každý na Itachiho něco pokřikoval a on jim nestíhal odpovídat. Snažil se sice klást nějaký odpor, snažil se zachovat si jakous takous hrdost, ale neměl šanci. Divil jsem se, že mu nepomohl Sasuke nebo Diedara, ti vedle mě seděli jako přikovaní a tvářili se, jako by podobnou situaci již zažili a věděli, že nejlepší je to, co právě dělají, jenom sedí a mlčí. Moc jsem jejich názor nesdílel, přišlo mi, že bychom do toho měli zasáhnout, ale nebylo jak. Oni nechtěli a já ani netušil, co po něm chtěli. Němčina mi prostě dělala problémy a já mohl stejně jako oni jenom sedět a sledovat, jak Itachiho pokořují.
Celkově to nedávalo žádný smysl. Kdyby šlo vážně o nějaký pozemek, mohli se zeptat i nás. Nechápal jsem, proč to všechno jde jenom přes Itachiho.
Vleklo se to dost dlouho na to, abych si uvědomil, že tohle vážně není normální. Konec s sebou přinesl jisté změny. Když se Itachi vzdal, s čímž jsem nepočítal ani v té nejnemožnější fantazii, dostalo se pozornosti strážníků i nám. Nebyly to moc krásné ani laskavé pohledy. Nebylo v tom nic milého ani shovívavého. Hleděli na nás s neskrývanou žádostivostí a vítězství z jejich strany. Zamknuli dveře a pak se k nám pomalu přiblížili, očividně neměli kam spěchat. Potom se každý z nich dostal k jednomu z nás a nacpal nám do pusy nějakou velkou a těžko zpolykatelnou pilulku. Zacpali nám ústa, abychom ji nemohli vyplivnout a zaklonili nám hlavy, aby do nás lépe zapadla. Náš dávicí reflex je vůbec nezajímal, naše tělo to nechtělo přijmout, ale nemělo na vybranou. Cítili jsme, jak se s jistým odporem pilulka dostává víc a víc do našeho nitra. Nejspíš si toho všimli a přistrčili nám láhev něčeho, co jsme podle nich měli pít. Nebyla to ani voda ani alkohol. Netvářilo se to ani jako mlíko, čaj nebo kafe. Byla to prostě neidentifikovatelná tekutina, kterou jsme do sebe měli dostat. Smrdělo to šíleným způsobem a chutnalo to ještě hůř, ale ve výsledku nám to trochu pomohlo.
"Tak co bude dál?" chtěl jsem vědět.
"Radši mlč," sykl na mě varovně Sasuke, který byl očividně dost vyděšený.
Chtěl jsem se ještě na něco zeptat, ale nedokázal jsem ve své mysli tu větu zformulovat. Udělalo se mi náhle tak špatně, že jsem se musel opřít o stěnu. Chytil jsem se za hlavu a dostal jsem za sebe něco, co mohlo připomínat skřek raněného zvířete. Vnitřek vlastního těla mě pálil, jako by ve mně hořel táborák. Téměř okamžitě mě orosil pot a moje hlava byla jako po nějakém výbuchu. Ani jsem nezaregistroval, kdy jsem klesl na kolena. Ucítil jsem silnou a náhlou bolest, která mě na to upozornila. Netuším ani, kdy se mi v ústech ocitla tvrdá a oválná věc, která nemohla být ničím jiným než naběhlým údem jenom z policajtů.
Netuším ani, jak se odehrál ten zbytek. Moje vzpomínky jsou v tomhle ohledu strašně matné, rozmazané a neúplné. Mám pocit, jako by je překryla nějaká hustá mlha, která mi nedovolí jít skrz. Víc než tohle si z toho dne nepamatuji. Možná i ostatní klesli na kolena a byli nuceni kouřit strážníkům, kteří se s největší pravděpodobností postavili do kroužku a vytáhli z kalhot své nástroje, třeba taky ne.
Možná se stalo něco víc, třeba nám v tomhle malátném stavu zneužili ještě více, než si pamatuji. Rudé šrámy na těle, jejichž příčinu si nedovedu přímo vysvětlit, by tomu nasvědčovaly. Možná i to, že mě příšerně bolel zadek, jako by se jím někdo snažil protáhnout tank nebo něco takového.
Každopádně se ten den stal něčím, co jsem nikdy nechtěl opakovat. Byl to den, po němž se mi rozpadl můj dokonalý život.
Protože když jsem se probudil, věděl jsem, že je něco špatně. Nebyl jsem ani na policejní stanici, ani v autě, ani u Itachiho ve vězení nebo v ložnici. Tohle místo mi bylo až moc povědomé. Znal jsem to až příliš dobře na to, abych se mohl seknout. Byl jsem doma.
Všechno se rozpadlo, plakáty na stěnách hovořily jasně o mém bývalém vkusu. Byl jsem zpět v Japonsku.
Všechno se zdálo být stejné, jako když jsem to opustil. Dokonce mě na chvíli napadlo, že jsem umřel a teď se brodím v nějaké jiné sféře a hledám ve svých věcech, ale ta celková bolest a otupělost mě přivedly zpátky do reality. Nebyl jsem mrtvý, ale moje srdce se tak cítilo. Mysl jsem měl úplně vyflusanou, tělo znavené a srdce mrtvé. V duši tolik děr, jako by na mě někdo mířil brokovnicí a ani jednou neminul cíl. Bylo po všem.
Vedle mé hlavy ležely dvě obálky. Projela mnou naděje, že je to od Itachiho a Sasukeho, nemýlil jsem se. V prvním dopise stálo:

Ahoj Naruto,
Je mi velice líto, ale svůj život už budeš muset žít dál beze mě. O tom, co jsme s tebou dělali, nikomu neříkej. Už takhle mám na krku obvinění z únosu, nepotřebuju, aby k tomu ještě přibylo něco ve smyslu, že jsem tě znásilňoval. Prostě drž jazyk za zuby a na všechno zapomeň!
Itachi.

Moc hezké rozloučení, pomyslel jsem si trpce. Prostě drž jazyk za zuby a na všechno zapomeň! Opakoval jsem si. Moc hezký konec.
Ten druhý byl ale jiný.

Čau Naruto,
Nikdy jsem nechtěl, aby to takhle dopadlo. Pořád si musím říkat, co by se stalo, kdybychom tě nikdy do Německa nedovezli, ale musím připustit, že chvíle strávené s tebou byly těmi nejkrásnějšími v mém životě. Dělám to velice nerad, nejsem s tím ještě plně smířený, jelikož mému srdci vládneš pouze ty a já bez tebe nedokážu ani pořádně dýchat, natož pak žít, ale osud tomu tak chtěl, abychom my dva byli už navždy rozděleni. Přišlo se na to, kde jsi a převezli tě zpátky, jelikož tě ty policajti poznali. Itachi teď řeší, jak se z toho vykecá. Bylo to dost nahnuté.
Taky doufám, že si moc nepamatuješ z těch posledních chvil v Německu, jelikož tam se přestupku dopustili ty policajti. Což se samozřejmě neřeší. Dei má teď taky jakési problémy a na mě padá taky část viny, takže bude lepší, když budeme od sebe a to už nejspíš navždy.
Je mi to strašně moc líto,
S láskou Sasuke.

Nemohl jsem říct, které rozloučení bylo horší. První bylo plné výhružek a to druhé mi do očí vehnalo slzy. Znamenalo to úplný konec mého dobrodružství. Totální konec naší zvrhlosti a lásky.
Konec našich hrátek, konec nás všech.
Úplný konec.

SakuraUchihaHaruno13
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama