-Rozpolcená mezi dvěma světy

24. ledna 2015 v 14:50 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
Všude kolem vězela temnota přerušovaná pouze několika miliardami zářících hvězd. Nic je nezastiňovalo, byl krásný výhled na noční oblohu, která měla být za méně než čtyři hodiny prosvětlena zářícími paprsky slunce.
Sakura seděla na střeše domu, v němž momentálně přebývala. Její život, který se na úplném začátku zdál být naprosto krásný a dokonalý, zažil před krátkou dobou silný zvrat, který vše uvedl do pohybu nechtěným směrem. Nikdy nebyla normální ani obyčejná, její původ převyšoval většinu z těch, kteří jí nyní obklopovali. Nebyla z tohoto světa, ale dostala se sem. Byl to trest pro dědičku trůnu za neodpustitelný hřích. Ve svém světě patřila k váženému rodu, měla všechno, co jenom chtěla. O její bezpečnost se starala spousta strážců, každý den měla něco na práci a ještě před krátkou dobou měla těsně před svou vysněnou svatbou. Všechno se ale zbořilo jako domeček z karet, když ji vyhostili z jejího království, rodiště i světa.
Pamatovala si všechny zážitky, vnímala smutek nad tím, co ztratila a toužila se tam vrátit, jelikož byla sama. Nebyla plnoletá, v normálním světě musela bydlet u lidí, kteří si ji pod svou ochranu vzali jen proto, že byli zmanipulováni jejími pravými rodiči, kteří ji měli rádi, ale nejspíš ne natolik, aby do vyhnanství uprchli s ní.
Bylo pár minut po třetí hodině ranní a ona stále zůstávala na té střeše a v duchu se modlila za to, aby se mohla vrátit zpět ke své rodině, svému snoubenci a všem ostatním. Tento svět pro ni nebyl úplně stvořený, musela se přizpůsobovat věcem, které nikdy předtím neznala, vedla se jiná móda a dost rychle pochopila, že když se nepřizpůsobí, nadělá si jenom víc starostí.
Její pohled stále přelétal oblohu nad její hlavou, jako by stále hledala ten utajený vchod, který by ji měl přenést zpátky do jejího světa. Nechala si své růžové vlasy čechrat větrem, propouštěla chlad na svou kůži a oči stále nabádala k tomu, aby jí ukázaly cestu domů.
Nedočkala se, nikdy to nepřišlo. Ani na kratičký okamžik nezahlédla svou záchranu. Znemožnili jí všechny cesty zpět, až tak jí opovrhovali, až tak jí nenáviděli.
V rukou svírala znak, což bylo nejspíš to jediné, co jí ponechali. Byl to znak rodu Haruno, který v jejím světě měl moc a něco znamenal, zatímco tady z ní byla jenom další bezvýznamná holka s nejistou budoucností. Byla předurčená vládnout, studovala, co bylo potřeba, rozvíjela své schopnosti, aby v budoucnu dokázala ochránit všechny, za něž bude muset nést zodpovědnost, ale nebylo ji umožněno tento den zažít.
Ten kus kovu, co neustále nosila na krku, přitisknutý nejblíže k srdci, schovaný pod vším obyčejným šatstvem, v sobě nesl lásku i nenávist ke své zemi. Kus kovu skládající se převážně ze stříbra, prokládán zlatem, ocelí, zirkony i větším diamantem ve tvaru srdce, byl jedinou hmatatelnou připomínkou, kterou jí ponechali. Neměla právo se vrátit zpět, neměla ale ani právo zapomenout. Všechna ta krajina plná lesů, šumící potok i její přepychový zámek, všechno to měla ve vzpomínkách společně s událostmi, které tam zažila. Její právo na trůn zmohlo v tomto případě pouze to, že byla vyhnána a nesměla se vrátit, ostatní by za ten čin zaplatili životem. Vyhnána vlastní rodinou, která se jí ani nesnažila kontaktovat. Zavržena přáteli, jež se ani nenamáhali ji navštívit. Zmožena touhou po svém snoubenci. Ale také obšťastňována přítomností svého strážce, jenž se na nic nevykašlal.
A právě to se stalo. Kousíček vedle se vzduch zatetelil a o vteřinu později se vedle ní zhmotnil její nejvěrnější strážce.
"Zdravím," pronesl s lehkou úklonou a posadil se na střechu vedle ní. "Copak se míhá v hlavě velevážené dámě v tuto velice brzkou ranní hodinu?" zajímal se a upřeně se jí zadíval do očí. Byl to vyšší blonďáček s azurově modrýma očima, které na ni vždy shlížely tak jemně. Jakožto její strážce a oddaný bojovník měl tělo vycvičené každodenním tréninkem, takže při lepším světle mohla Sakura zahlédnout vyrýsovaný svalnatý hrudník, který poodhalovala tenká bílá košile s nabíranými rukávy. Byl starší jenom o dva roky, ale ochráncem jí byl už od té doby, co byla malá. Nepamatovala si, že by kdy měla jiného hlavního strážce. Vždy měla jenom jeho a potom ještě několik těch méně důležitých.
"Chtěla bych zpátky," pronesla toužebně jako již několikrát v tomto světě.
"Stýská se vám?" pohodil jemnými blonďatými vlásky, které byly na dotyk tak jemné.
"Samozřejmě," pokývala na souhlas a znovu vzhlédla k obloze. "Přišla jsem o rodinu i snoubence," připomněla. "Zde mám cizí lidi, kteří navíc mají ještě jednu dceru a syna. Nezapadám sem. Jsem z úplně jiného světa. Nemám tu své věrné přátele, nic zde neznamenám." Člověku by přišlo, že její nafoukanost by už nemohla být větší, ale na člověka, který celý život žil v přepychu a jeho budoucnost se skládala ze svatby a následnému vládnutí poklidnému kraji, v němž povětšinou panoval mír a harmonie, si vedla ještě docela dobře. "Mám tu jenom tebe, Naruto," zašeptala hláskem, který nezněl ani z poloviny tak zlomeně, jak se právě cítila. Uběhly sice už tři týdny od doby, co byla vyhnána za svého světa, ale stále si ještě nedokázala zvyknout na tu myšlenku, že musí žít tady bez všeho, co pro ni dříve bývalo samozřejmostí.
"Následoval bych vás kamkoli," prohodil tichým hlasem, jenž v sobě nesl takovou jemnost, která ji opět připomněla časy štěstí, "klidně i na tu šibenici bych za vámi šel," pokračoval ještě jemněji, "slečno Haruno." Jeho oči v tom brzkém ránu zářily jako vždy. Dokázal být pozorný vůči krásným maličkostem a díky tomu si stále uchovával svou dobrou náladu. Z celého jejího světa byl jediný, kdo ji následoval v době vyhnanství. Sloužil u ní již od raného mládí a nedovedl si život představit bez ní. Porušil tedy pravidlo a přecházel oběma světy. Okamžitě tak klesla jeho pověst a všichni se na něj začali dívat skrz prsty, jelikož pro všechny z jejich světa bylo vše z toho druhého pouhou špínou a hanebností. On ale dobrovolně následoval tu, jež vytvářela celý jeho život. Musel se vzdát většiny svých schopností a už se nemohl nikomu kloudně podívat do očí. Všichni, kteří mu byli u stráže podřízení, na něj najednou shlíželi, jako by byl stejně špinavý jako ten svět, do něhož chodí. Považoval to za svou povinnost, ale nejen to, dělal to rád. Přišlo mu příliš nelidské, aby jeho paní vyhostili úplně samotnou, proto se stal jejím jediným společníkem z druhého světa.
"Jsi milý," polichotila mu a pohlédla mu do očí. Přes všechnu tu jeho nevinnost, úslužnost a věrnost, milovala někoho úplně jiného. "Vždy jsi tu pro mě byl," dodala.
"Beze snu i bez spánku," začal medovým hlasem, "předu si svou hádanku," stále spojoval jejich pohledy, "zda někdy svou princeznu," jeho ústa se postupně vlnila do lehkého úsměvu, "v náruči své naleznu." Oba to znali nazpaměť, říkával to vždy, když nemohla usnout nebo se jakkoli trápila.
"Kdy ses vlastně stal strážcem mého spánku?" položila otázku, na niž už dlouho hledala odpověď. Úplně přesně si nepamatovala, kdy došlo k tomu, že by se mezi jeho povinnosti dostala i tato drobnost.
"Jsem hlavním strážcem pokrevní dědičky trůnu," zapředl. "Mou povinností je starat se o vaše zdraví a neustálé bezpečí," řekl a trochu se zamyslel. "Přišlo mi, že je mou povinností dohlížet, zda je váš spánek poklidný," pokračoval a stále byl myslí trochu ještě někde jinde. "Proto jsem si taky uložil, že vás budu bavit během vašich probděných nocí," dokončil.
"Děkuji," pronesla a snažila se schovat červeň na svých tvářích. "Tak co budeme dělat?" chtěla vědět. "Vstávat mám až kolem sedmé, zítra je prý první školní den nebo co."
"Tuto otázku jsem očekával," usmál se. "Proto jsem již předem prozkoumal různá zákoutí tohoto světa, abych vás mohl něčím zabavit. Došel jsem však k tomu, že v tuto dobu by pro vás byla nejspíše nejlepší poklidná procházka tichými ulicemi tohoto města," navrhl. "Nejsem si tak úplně jistý, zda by se vám líbilo navštívit hlučná místa plná muziky, nebo přeplněná světová náměstí," dodal na svou obranu.
"To by šlo,"přitakala. "Vyznáš se tu?"
"I kdybychom se ztratili," mávl nad tím rukou, "vždy nás dokážu přenést zpátky na tuto střechu," bez náznaku jediné starosti odpověděl a stoupl. Podal jí ruku, aby se o něj mohla při zvedání zapřít, následně ji vzal do náruče a společně s ní seskočil na dlážděný dvůr kousíček od místa, kde parkovala auta.
Prochladlé město je mezi svými ulicemi přivítalo notnou dávkou studeného větru, který jim měl být připomínkou brzkého rána. Sakura na sobě měla tmavé džíny, seprané černé triko a bílou mikinu. Dost často jí přišlo směšné, co si na sebe musela oblékat. Byla totiž zvyklá na řasené sukně s volánky a silně utaženým korzetem. Móda tohoto místa jí přišla nemístná, ale trochu se zchladila, když přišla na to, že své obvyklé šaty může najít jedině v divadelních šatnách, jako by to byl snad výsměch jejímu světu.
Ráno v ulicích nikdo nebloudil, nejspíš byli jediní, které v tu dobu napadlo procházet se ulicemi a společně vzpomínat na jejich svět. Všudypřítomná nepřítomnost lidí jim oběma vyhovovala, Sakuře v tom, že ji nikdo nemohl pokládat za šílenou, když se v noci procházela a bavila se sama se sebou, a Narutovi v tom, že mohl být Sakuře tak blízko a nikým nerušen.
Věci se měly tak, že Naruta nikdo neviděl, jelikož nebyl právem vyhnán a jenom v tomto světě bloudil. Navíc nikdo z nich neměl představu, jak se věci budou dál vyvíjet. Sakura musela chodit do školy, což ve svém světě nemusela. Měla soukromé učitele, kteří se věnovali jenom jí a ne nikomu dalšímu. Od svých 'nevlastních' sourozenců, kteří se do jejího života dostali skrze rodinu, u níž momentálně přebývala, se dozvěděla, co všechno to obnáší a vůbec z toho nadšená nebyla. Navíc se stále musela potýkat s pocitem, že mezi ně nepatří. Její 'sestra' Hinata byla neskutečně stydlivá dívka, s níž si přespříliš nerozuměla. A její 'bratr' Neji na tom byl poměrně hůř. Několikrát ji nařkl z toho, že je to jenom panovačná a pitomá nána, která se chová, jako by jí měl patřit celý svět. Vztahy měli mezi sebou sice dost napnuté, ale i tak spolu musely žít. Minimálně do té doby, než se Sakura osamostatní a bude moci fungovat jako dospělý člověk, což si sama nedokázala tak úplně představit, jelikož v obou světech tohle pro ni znamenalo něco úplně jiného.
Stále se nevzdávala své touhy se vrátit, i když jí postupně začalo docházet, že proti tomu s největší pravděpodobností nic nenadělá. Neznala pravidla, neznala zvyky, ale taky neměla jinou možnost než se přizpůsobit. Už dávno by zkusila zahubit svou vlastní existenci, kdyby tu pro ni nebyl Naruto a v srdci ji neplála naděje, že jednou dojde k nečekanému zvratu a ona se zase zpět vrátí do svého starého života.
Pět minut před sedmou se vrátili ze společné procházky na střechu jejího domu. Naruto se ještě stačil uklonit a jemně jí políbit ruku a následně zmizel. Sakura si oknem vlezla do pokoje přesně ve chvíli, kdy se ve dveřích objevila Hinata s tím, že má vstávat. Docela se divila, že je už vzhůru a dokonce oblečená, ale stejně jí navrhla, aby se podívala do jejího šatníku a zkusila si tam něco vybrat, jelikož Sakura žádné osobní věci neměla, jenom svůj znak, o němž nikdo nevěděl. Poděkovala jí a zašla do jejího pokoje, kde si prohlédla obsah skříně. Nebylo tam nic, co by se jí tak úplně zamlouvalo, proto jí Hinata pomohla. Půjčila jí světlé džíny s flitry po stranách, navlékla jí do obyčejného černého tílka, přes které hodila top přes rameno a po obvyklých ranních procedurách je Neji odvezl do školy. Sakuře tak začalo první skutečné dobrodružství tohoto světa.

SakuraUchihaHaruno13
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vicky Vicky | Web | 24. ledna 2015 v 15:09 | Reagovat

super .) pekný blog :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama