V noci se v hlídání vystřídali. Hidan vzbudil Deidaru kolem desáté hodiny večerní a uložil mu za úkol Sakuru hlídat. Z postele nevylezl, neproměnil si s ním místo. Zůstal v posteli, v náručí jí pevně svíral a snažil se usnout, zatímco si Deidara přistrčil k posteli židli a pozorně Sakuru sledoval v jemném svitu svíčky, kterou zapálil. Pohledem zkoumal její obličej, naslouchal věčnému tichu a snažil se přijít na to, zda se v tom tichu ozývá její dech nebo Hidanův. V tom zlatavém světle viděl její zašedlou tvář a hned za ní obličej spícího Hidana. V tu chvíli se neubránil myšlence, jaký by oni dva tvořili pár. Když nad tím v tu chvíli přemýšlel, došlo mu, že ji Hidan bránil a prokázal svou velkorysost, když jí přijal do svého pokoje. Uvědomil se taky, jak jí vždycky pomáhal a bojoval za to, co bránila ona. Stavěl se proti Peinovi, aby dosáhl jejího bezpečí. Byl to vždycky on, kdo chránil její život a dodával jí energii k tomu, aby se po všech rvačkách s Peinem dokázala postavit na nohy. Nepochyboval ani o tom, že to byl on, kdo jí v té kopce krmil. Náhle mu to všechno došlo, mezi nimi se stačila zrodit láska. Ve chvílích, kdy Sakura bojovala o život a její starostí nejspíš bylo něco úplně jiného, se do ní Hidan stačil zamilovat. Najednou to všechno viděl před očima, všechny ty milé pohledy, veškeré letmé doteky i znatelná žárlivost, kdykoli se k Sakuře kdokoli přiblížil. Teď už to viděl, měl před sebou všechny ty situace, kdy se mermomocí snažil Sakuru bránit. Došlo mu to až teď, teprve ve chvíli, kdy je viděl spolu, si uvědomil všechno, co je spojovalo. Všechny ty nepatrné úsměvy se konečně spojily a vytvořily jeho mysli skutečnou představu o tom, co dříve neviděl. Během dumání nad jejich vztahem kontroloval, jestli Sakura pořád žije. Nedokázal si představit, jaké by to bylo, kdyby zemřela. Vnesla do sídla novou naději, všem dodala sílu, otevřela jim oči a ukázala jim, co celou dobu měli mezi sebou. Dala jim vědět o tom, co v sobě Pein celou dobu skrývá a nakonec jim od toho pomohla. Zachránila je.
Hinata ještě naposledy obešla všechny pokoje a pak si chtěla jít lehnout, jenže narazila na Itachiho, který se už taky začínal probírat. Nevypadal zrovna nejlíp, byl unavený jako všichni ostatní a Hinatě pro zlost se zeptal na totéž jako všichni ostatní. Zajímalo ho, jak to celé dopadlo a jeho další otázka se ptala na to, kde je Sakura.
Hinata už myslela, že se z toho zblázní. Měla za to, že si Sakura všechny omotala kolem prstu. Nemohla uvěřit tomu, kdo všechno byl zvědavý na její stav. Poslala Itachiho k Hidnovi do pokoje a lehla si do Itachiho postele, jelikož předpokládala, že se přidá k těm dvěma a bude u ní celou noc.
"Čau," pozdravil Deidaru, čímž ho vyrušil z jeho přemýšlení o Hidanovi a Sakuře.
"Ahoj," usmál se a koukl na něj. Byl rád, že se postupně sídlo probouzí. Doufal, že nikdo za tuhle akci nezaplatí životem. Nejvíc v ohrožení podle něj byl Pein, Konan a Sakura.
"Jak to vypadá?" chtěl vědět Itachi a přisedl si k posteli. Hodnou chvíli se díval Sakuře do tváře, až jeho pohled sklouzl k Hidanovi, který ji k sobě tiskl a spokojeně spal. Ten pohled mu byl proti srsti, nechtěl to vidět, nechtěl, aby se Sakura dala dohromady s Hidanem. Ne snad proto, že by jim nepřál štěstí, spíš proto, že měl pro Sakuru sám slabost. Sice to nikdy nedával moc najevo, sice se to snažil pořád skrývat, ale ani to jeho city nezmírnilo. Musel ji chránit před svým mladším bratrem, z něhož se vyklubal pěkný zmetek. Miloval ji a chtěl ji mít celou pro sebe. To, co před sebou viděl, mu totálně rvalo srdce. Sakura bilancovala na hraně života a smrti a Hidan měl tu drzost využít tohoto okamžiku k tomu, aby si ji přivlastnil. Nebyl spokojený s tím, jak se to celé vyvíjelo. Sám si stačil již dříve všimnout, jak se Hidan změnil od jejího příchodu. Vypustil spoustu nadávek a sprostých slov ze svého slovníku, vůči ní se choval jinak než obvykle, měl dojem, že v jeho chování postřehl i náznak gentlemanství. Pak taky to, jak přijal, aby se nastěhovala do jeho pokoje. Nenáviděl tu jeho samozřejmou blízkost a spokojený pohled, který se usídlil na jeho tváři právě v momentě, kdy usínal se Sakurou v náručí. Bylo mu proti srsti to všechno sledovat a vědět, že nikdy nebude mít tu šanci lehnout si vedle ní a jemně jí do ouška zašeptat, jak moc ji miluje. Chyběla mu, i když ji měl téměř na dosah ruky. Měl ji k sobě tak blízko, měl naprosto volnou ruku, přesto věděl, že nikdy nebudou moci být spolu. Všiml si totiž, jak vzhlíží k Hidanovi. Přes všechny emoce v jejích očích, které byly vždy jenom důkazem jejího špatného fyzického stavu, tam viděl i obdiv k Hidanovi. Pevně doufal, že je to jenom obdiv nebo náznak přátelství, doufal v to, jelikož si nechtěl připustit, že by v jejích očích mohl zahlédnout lásku, která by byla směřována k někomu jinému než k němu. Tolik toužil, aby byly jeho city opětovány, nerad ji viděl v přítomnosti někoho jiného. Miloval její úsměv, ale nejradši by vraždil v každé chvíli, kdy by ten její přenádherný úsměv vykouzlil někdo jiný. Jejího úsměvu užil si málo, na druhou stranu ale stále slýchal její silná slova. Nevzdávala se, pořád se paličatě hnala do boje proti Peinovi a vyvrcholila v okamžiku, kde se postavila tomu něčemu, co nikdo z nich neznal. Ztrácela život, umírala před jejich očima každým dnem své existence v sídle a nikdo jí nebyl schopný zastavit. Mohli jí pomoct tím, že jí neustále předávali čakru, jak to dělal Hidan, ale nemohli plně zastavit to, že se bez ustání snažila dosáhnout svého cíle. Plánovala to už od začátku a byla ochotná pro to udělat úplně všechno. Nechala za sebou svou minulost, poslala zpátky své přátele a nevnímal ty, kteří se jí snažili pomoci v tom, aby nezemřela. Potřebovala to dokázat, pokud možno sama a bez cizí pomoci. Potřebovala si tím vynahradit svoji minulost, za níž se v tomto momentě dokonale styděla. Neměla plány do budoucna, co bude dělat, až tohle dokončí. Neměla nikde ani jistotu, jestli to přežije. Minulý souboj přežila díky své slabosti. Teď, když se tomu konečně pořádně postavila a utržila dost ran, neměla jistotu, že se probere. Sama to ani nepovažovala za důležité, nevěděla, jak by dál naložila se svým životem, neměla žádný cíl. I když…něco by se možná našlo. Přece jenom nebyla kus kamene a chtěla Hidanovi oplatit jeho laskavost, kdy ji za všech možných okolností držel při životě. Nerada to sama sobě přiznávala, ale po dlouhé době pocítila v srdci jakési pnutí, jakýsi určený směr, který ji vedl právě k Hidanovi. Dřív na to neměla čas, nechtěla si nic začínat kvůli zbytečnému komplikování, ale kdyby pak už neměla žádný určený cíl, mohla by si najít chvilku na to, aby se prohrabala ve svých citech a ujasnila si, že od doby, co zavrhla Sasukeho, je Hidan tím jediným, který dokáže v jejím srdci vyvolat neskutečný chaos a zároveň přinést dokonalý klid.
V noci se probudil ještě Sasuke a Sasori. Pak už to šlo docela rychle, následoval Kisame a Kakuzu a ve dne se probudil i zbytek. Zbývali už jenom tři, kteří ještě nedokázali otevřít oči a dát všem najevo, že jsou víceméně v pořádku. Stále se neprobral Pein, Konan a Sakura. Všichni zbylí pomáhali Hinatě s vařením a vším možným. Naruto seděl u Sakuřiny postele stejně jako Deidara, Itachi a Hidan a snažil se odhánět Sasukeho, který ani po delší době v bezvědomí nepřestal mít své touhy, které chtěl uplatnit právě na Sakuře.
Po nějakém čase se konečně probudila i Konan. Jakmile byla schopná pohybu a nějakého normálního fungování, dala se do ošetřování Sakuřiných ran, které všichni nechali být. Hinata ji ošetřovat nechtěla a kluci moc dobře věděli, že by jí tím ještě víc ublížili. Konan si ji nechala přenést do koupelny, kde se začala věnovat té největší ráně na zádech, kterou jí způsobil ten tygr. Kluky nechala stát přede dveřmi, aby se jí tam nepletli.
Nevypadalo to moc dobře, ta rána jí evidentně hnisala a Sakura mohla být ráda, že není při vědomí, jinak by se z té bolesti zbláznila.
Konan udělala vše, co bylo v jejích silách. Snažila se jí pomoct, ale sama moc dobře věděla, že tohle už je moc. Ta velká rána byla navíc doprovázena ještě drobnějšími rankami, z nichž Sakura taky ztratila nějakou krev. V tu chvíli se Konan divila, že Sakura vůbec dýchá. Tohle byl stav, kdy mohla každou chvíli přijít o život, ale stále se držela. Z nějakého důvodu se nevzdávala a neumřela. Ten zlom ale mohl přijít kdykoli.
Konan si taky stačila všimnout, jak je její tělo zdevastované. Nebylo snad místo, kde by neviděla žádnou jizvu nebo čerstvou ránu. Ty jizvy nebyly staré, byly čerstvé, nejstarší z nich mohla být z doby před několika měsíci, z doby, kdy se dostala do jejich sídla.
Bylo jí z toho na nic. Celou tu dobu jí Pein ubližoval a ona to nechávala být. Nezakročila, i když dobře věděla, co se děje. Všichni to na jejím těle viděli, všichni poznali, že něco není v pořádku. Každý věděl, že Pein už zachází přes určenou hranici, ale v tu chvíli se jí snažil pomoct jenom Hidan. Všichni ostatní na to kašlali, možná se o to trochu zajímali, ale ve výsledku neudělali nic. Nechali Peina, ať dá průchod svému vzteku a vcelku byli rádi, že to odnáší Sakura a ne oni. Byli to naprostí zbabělci, členové Akatsuki se nedokázali postavit teroru, který v jejich sídle vládl.
Sakuřin příchod organizaci dost změnil. Ukázal jim, že nedrží při sobě, že si nevěří a nejsou schopni držet spolu. V boji se rozdělili na tři části, nedokázali se dohodnout, jejich síly nebojovaly za stejný cíl. Zavládl tam zmatek. Nebyli schopni ani polapit Naruta, když byl v jejich organizaci. Všichni se ještě postupně zotavovali a nechali ho žít. Nevěděli, co by s ním měli dělat a on je taky nijak neohrožoval. Šlo mu o to, aby se Sakura probrala. Potřeboval, aby se probudila a žila, jinak by si navždy vyčítal její smrt jako vlastní vinu. Zachránila ho v boji a díky tomu se dostala tam, kde ji čekal tenhle osud. Neodpustil by si její smrt, měl ji rád.
Konan se poté starala o Peina. Snažila se, aby organizace zase fungovala, i když byl jejich vůdce ještě mimo. Všechny dny plynuly neskutečně pomalu, zdálo se, že nikdo nemá co na práci, všichni jenom čekali, až se probudí Pein, aby dal rozkazy a až se probudí Sakura, aby se jim dostalo vysvětlení.
Všichni ten čas čekání využili taky k tomu, aby popřemýšleli nad tím, jakou vinu na tom nesou. Jejich vůdce měl v sobě něco tak strašně zlého a oni si toho ani nevšimli. Do jejich řad vstoupila dívka, která se jim už od začátku snažila pomoct a oni jí nechali koupat se ve vlastní krvi a ve vlnách bolesti jen kvůli strachu, že by totéž mohli zažít oni sami. Pomalu jim začalo docházet, že nesou velkou část viny na tom, že jejich šéf leží v posteli a není schopen vnímání, stejně tak věděli, že nemůžou mít čisté svědomí ohledně Sakury, jelikož ona se pro ně všechny snažila obětovat a jediný, kdo se jí snažil trochu ulevit, byl Hidan.
Uplynulo už dost dní od té nešťastné události a dva v sídle se stále ještě nedokázali probudit. Všechny kolem už pomalu začala opouštět naděje. Nikdo z ležících nevykazoval žádné známky toho, že by se měl brzy probrat. Nedočkali se žádného náznaku, který by jim dal naději, že se vrátí mezi ně.
Hidan to už psychicky nedokázal unést, miloval ji tak silně, že by pro ni udělal cokoli. Každá vteřina bez ní se pro něj stávala smrtelnou, cítil, že jí čím dál víc ztrácí. A myšlenka na to, že by o ni měl přijít úplně, v něm vyvolala slzu. Před zraky svých přátel se rozbrečel nad Sakuřiným stále nehybným tělem. Jedna slzy spadla na její tvář, druhá na krk a poté bezpočet dalších zvlhčil její bledé tělo.
Nebyl jediný, kdo pro ni uronil slzu. Itachi se k němu přidal, stejně tak i Naruto, Deidara, Sasori a Sasuke. Postupně všichni, kdo zašli do Hidanova pokoje, se rozplakali. Hinatino oko se taky zalilo slanou vodou, ale odmítla tu slzu vypustit. Nechtěla. Bylo by to pro ni příliš potupné.
Nastala snad jediná chvíle, kdy se všichni členové Akatsuki rozbrečeli. Všechny kromě Peina náhle popadl žal a lítost nad tím, co se stalo. Měli před svými zraky dívku, která jim pomohla. První setkání způsobilo, že ji většina neměla ráda, ale na konci pro ni každý plakal.
SakuraUchihaHaruno13









