Zatímco se Hidan trápil v kopce tím, že hledal Sakuru, Hinata se zase vrátila k Deidarovi a snažila se ho přivést k vědomí.
Prosím! řval v duchu Hidan, když jeho zmrzlé ruce šátraly po ještě ledovější podlaze. Kde jsi?! Kde sakra jsi?! Beznaděj jeho slov se plně ozývala v jeho nitru, v nitru těla, duše a mysli. Nemohl uvěřit tomu, že by o ni přišel, nechtěl o ni přijít, nemohl o ni přijít, něco takového bylo prostě nemyslitelné.
Pak se vše ve vteřině obrátilo, konečky jeho prstů zavadily o něco ležícího na zemi. Když se k tomu upnul, když přidal i druhou ruku, aby hmatem zjistil, o co jde, srdce mu zaplesalo radostí, když nahmátl Sakuřinu ruku. Strach se na vteřinu proměnil v naději. Jeho zmrzlé srdce připravené na nejhorší se náhle prohřálo a celému tělu vneslo do útrob úlevu pocit štěstí.
Hidan uchopil do náruče její chladem zkřehlé tělo a opatrně ji vnesl na světlo, které nabízela pouze spoře osvětlená chodba vedoucí ke kopce. V tom světle se mu podařilo zpozorovat, že dýchá. Sice velice málo, nepravidelně a mělce, ale dýchala. Tohle bylo znamení, na které čekal. Byl tak strašně rád, že žije. Pokračoval tedy zpátky nahoru do svého pokoje. S Hinatou se nesetkal, nechtěl ji ani vidět, když si uvědomil, že to byla ona, která ji tam nechala ve tmě, v chladu a bez péče.
Neomaleně shodil Sasukeho z postele a položil na ni Sakuru. Vlezl si k ní, přikryl ji dekou a snažil se ji zahřát svým vlastním tělem, přičemž ještě přemýšlel, co by měl dělat dál. Svoji čakru jí dát nemohl, sám žádnou neměl a Hinata by jí nejspíš žádnou nedala. Soudil podle toho, jak ji tam nechala. Měl na ni takovou zlost, měl sto chutí jí okamžitě zabít, ale sám jí vděčil za život. Stále to ale nechápal, ty dvě bývaly kamarádky, byly ze stejné vesnice a žádné nepřátelství mezi nimi nepostřehl.
Hinata za půlhodiny obešla zase všechny pokoje, aby se podívala, jestli se někdo probral. Vlévala přitom svou čakru těm, kteří to dle jejího mínění nejvíc potřebovali. Když se potom blížila k Hidanově pokoji, několikrát si musela rozmyslet, jestli tam půjde nebo ne. Věděla, že na ni bude naštvaný, předpokládala taky, že po ní bude chtít čakru pro Sakuru.
Když vešla, první, co spatřila, byl Sasuke ležící na zemi. Jakmile zvedla svůj pohled na postel, uviděla Hidana, jak k sobě tiskne Sakuřino tělo. Na první pohled vypadala mrtvě, do obličeje jí vstoupil stín šedi, zapadlé oči na sebe upozorňovaly tmavými pytli pod nimi, které se za žádnou cenu nedaly přehlédnout. Dříve krásně růžové vlasy nyní měla vybledlé k nepoznání, slepené potem i krví a úplně bez života. Viděla pouze její obličej, tělo bylo přikryto dekou, ale byla si stoprocentně jistá, že její tělo by nechtěla vidět. Moc dobře věděla, že je vyhublé, plné modřin a ran a znatelně unavené. Nepotřebovala být žádný špičkový doktor, aby poznala, že jí se vede ze všech nejhůř a že je to ona, která má k smrti nejblíž.
"Pomoz jí," žadonil Hidan. "Vždyť tu umírá," poslal jejím směrem žádostivý pohled plný zklamání a strachu.
"Tak ať!" sykla nespokojeně Hinata. "Nebýt jí, tak jsem mohla být s Deidarou šťastná!" podala důvod.
"Nebýt jí," chvíli zapřemýšlel Hidan. S touhle novou informací se snažil pochopit, co je znepřátelilo. "Nebýt jí, tak bys Deidaru nikdy nepotkala!" vmetl jí do tváře. "Dostala ses sem, jelikož ona se postavila proti nám, když jsme chtěli dostat Naruta. Pein pak nařídil, abychom vzali jí a pár ostatních. Kdybychom dostali Naruta, nedostala by ses sem a nikdy bys ho nepotkala. Kdyby nebylo jí, nikdy byste se nepoznali," vysvětlil.
"I tak si tu pomoc nezaslouží," trvala si na svém Hinata. "Rozdělila nás, zatímco tomu říkala pomoc. Vedlo se nám všem dobře, přistupovali jsme na podmínky, trénovali jsme, nedělali jsme problémy. Klidně bychom tu dokázali žít, to jenom ona měla problém s tím, že nebude poslouchat. To jenom ona chtěla odsud pryč, my ostatní jsme si dokázali zvyknout. Přizpůsobili jsme se, to ona se měla vrátit zpátky, když tolik nesouhlasila s pravidly. Nás do toho neměla zatahovat, ani se nás nezeptala a poslala nás zpátky. Rozdělila mě a Deidaru a pak se ještě postarala o to, aby ho to takhle zřídilo. Zřídilo to vás všechny, celé Akatsuki teď leží v postelích v naprostém bezvědomí a za všechno může ona. Docela bych se divila, kdyby se Pein po probrání rozhodl, že jí nechá žít, pokud to přežije. Jsem si jistá, že by ji zabil a většina by mu v tom jenom pomohla. Já se mu jenom snažím ušetřit práci. Málem všechny zabila, když si hrála s něčím, na co sama nestačila. Ohrozila vaše životy, vzala si všechnu vaši čakru, aby si dokázala, že není slabá. Je to jenom sobecká mrcha, která myslí jenom na sebe a tím, že pošlapává štěstí druhých, si zvedá svoje minulostí snížené sebevědomí. Je to jenom ubožačka, která si ani nezaslouží šanci na život. Na svědomí toho má tolik, že kdybych na jejím místě byla já, nedokázala bych se na sebe podívat do zrcadla, jak bych se za sebe styděla."
"Buď už laskavě zticha," skočil jí do řeči Hidan, když se už poněkolikáté nadechovala na další slova, která ho tolik ranila na duši. Nechtěl to poslouchat, věděl, že jsou to jenom lži ubohé dívky, která pouze Sakuře závidí to, co sama nedokázala. "Přestaň ji už laskavě urážet, nemáš ani ponětí o tom, jaká je."
"Znám jí líp, než ty," přerušila ho. "Vyrůstala jsem s ní, ty ji znáš jenom po dobu, co je v sídle."
"Přesto ji ale znám líp," stál si za svým názorem Hidan. "Není sobecká, jenom se nám snažila pomoct. A co se týče toho s tím Peinem, pomohla mu. Pomohla nám všem. On měl v sobě totiž něco, co se ani nedá popsat, musela bys to cítit, stejně jako my, abys pochopila, co je to zač. Měl v sobě takový svinstvo, který ubližovalo, a ona to z něj dostala ven. Zachránila ho od vnitřního užírání, od vnitřní zkázy a taky od toho, aby ubližoval svému okolí. Ty nevíš, co si ona musela mezi námi vytrpět v době, kdy jste odešli. Pein ji nešetřil, každý den s ním šla cvičit do tělocvičny, odkud se nikdy nedostala po svých. Vždycky jsem ji musel přinést a přivádět k vědomí. Každý den, celou tu dobu, co ty sis hověla doma, ona bojovala s bolestí, únavou a Peinem. Po celou dobu všechen ten jeho vztek padal na ni, výjimkou byla ta hladovka, co se týkala nás všech, ale jinak to všechno odnášela ona. A ty ji tady nazývá sobeckou ubožačkou? Vážně? Ty jsi fakt tak naivní a slepá? Vážně si myslíš, že je sobecká, když se starala o to, aby Pein ubližoval jí a jenom jí? Ano, přiznávám, zní to sobecky, že celou dobu soustředila celou Peinovu pozornost jenom na sebe. To je sobecké, to uznávám, ale když dodám, že jeho pozornost znamenala bolest, denní ubližování, nadávky a záchvaty vzteku, tak to už jako sobectví brát nemůžu. Byla to pomoc, ona nám skutečně pomáhala a završila to tím, čeho jsi nejspíš byla svědkem. Nechala si ubližovat, aby to z něj všechno mohla dostat. Stala se terčem jeho zloby, aby nás všechny zachránila." Hidan popravdě vypověděl všechno, o co Hinata přišla, když opustila sídlo. Nenáviděl všechny její předsudky, které vůči ní vznesla, když netušila, co se tu dělo. "Klidně se běž do té tělocvičny podívat," pobídl ji nakonec. "Je to ta největší tělocvična v přízemí. Běž se tam podívat, doteď je tam Sakuřina krev, stěny jsou probodány kunaii. Jeden kunai znamená jeden trénink. Jdi se tam podívat a pochopíš. Tak jdi!"
Hinata odešla, ne snad proto, aby se podívala do té tělocvičny, ale proto, aby už dál nemusela poslouchat Hidanovy řeči o tom, jaká je Sakura skvělá zachránkyně. Oblbla ho. Oblbla všechny, ubožačka!
Její kroky mířily opět do Deidarova pokoje, kde měla své útočiště. Tam byla nejradši. Těšil ji pohled do jeho bezchybné tváře, natěšeně čekala na pohled jeho azurově modrých očí, v jejichž hloubkách by se mohla znovu a znovu topit.
Čekalo ji ale překvapení. Deidara se už probral a momentálně si lámal hlavu nad tím, co se stalo. Nepamatoval si, že by se vracel do pokoje.
"Už jsi vzhůru?" překvapeně zamrkala Hinata. "To jsem ráda! Čekala jsem tak dlouho!" vrhla se mu kolem krku a silně ho objala. Po všech těch nepříjemných řečech, které měl Hidan, bylo pro ni Deidarovo probuzení dokonalým dárkem.
"Co se stalo?" chtěl vědět Deidara, aniž by ji pozdravil nebo přivítal. "Jak to dopadlo? Kde jsou všichni? Kde je Sakura?" Deidara i přes bolest a tah ve všech svalech byl připraven k tomu, aby šel někomu pomoct.
"To monstrum zmizelo," odpověděla Hinata. "Všichni jsou u sebe a Sakura je u Hidana," zodpověděla postupně i zbytek jeho otázek a spolkla rozhořčení, které v ní vyvolala otázka na Sakuru. Zdálo se jí, že i Deidara je přesvědčen o tom, jaká je Sakura zachránkyně.
Deidara se okamžitě vymotal z jejího objetí a dokulhal do Hidanova pokoje, kde málem zakopl o Sasukeho.
"Čau Hidane," pozdravil, když ho spatřil. "Jak jí je?" zajímal se okamžitě a přistoupil blíž k posteli. Dal si přitom pozor, aby nezavadil o Sasukeho a nějak mu neublížil, i když na něj měl vztek, že Sakuře nechtěl pomoct.
"Je promrzlá na kost, vyhublá, pobledlá, unavená, zničená, ale žije. Dýchá sice mělce a málo, ale dýchá. Srdce jí bije, sem tam vynechává, ale bije. Žije, ale mám strach, že dlouho tomu tak nebude," vyslovil nahlas své obavy. "Zatímco my jsme si hověli v postýlkách jako všichni ostatní, ona skončila v kopce," sdělil mu.
"Proč?" zkoumavě na něj pohlédl a přiklekl k posteli, aby se zblízka podíval na Sakuru. Měl sto chutí odvrátit pohled, nelíbilo se mu, v jaké je stavu. Bylo mu špatně z toho, jak vypadala. Kdyby nepostřehl její mírně se zdvihající hrudník, myslel by si, že Hidan k sobě v zoufalství tiskne její mrtvé tělo.
"Na to zeptej tý holky, která se tu o nás stará. Zazlívá Sakuře, že ji poslala do Konohy, prej to nějak souvisí i s tebou. Je to docela zamotaný, ale mám dojem, že jestli Sakura nepřežije, bude to hlavně její vina."
"Hinato?" křikl do chodby Deidara. "Proč jsi sakra dala Sakuru do kopky? Tos jí nemohla dát na gauč, nebo někoho z nás nechat na zemi?" vyčítavě se na ni pohlédl.
"Ty chceš, aby žila? Tobě je jí líto?" vyhrkla Hinata zděšeně. "I ty si myslíš, že vám všem pomohla?"
"Tys snad nechceš, aby žila?" nechápavě se na ni zaměřil. "Já si to nemyslím, je to pravda."
"Vždyť ona může za to, v jakém jste všichni stavu.," snažila se mu vysvětlit, že Sakura je tady ta špatná.
"Tohle je na dlouho," zavrtěl hlavou Deidara. "Vezmi Sasukeho do mého pokoje, dej ho do postele, ať není tady na té zemi. Já budu tady. Vezmu si židli a pomůžu Hidanovi se Sakurou. Ona potřebuje hlídání. Budeme se s Hidanem střídat. V noci ji budu hlídat já, v případě nouze se pokusíme obnovovat její životní funkce, a když to bude vypadat hodně špatně, zavoláme tebe a ty jí pomůžeš, je to jasné?" Sice se teprve probral a měl by spát, ale už začínal brát věci do svých rukou. Nestaral se o sebe, ale o ostatní. Věděl, že Sakura potřebuje pomoc mnohem víc než on, proto se tak rozhodl. S Hidanem si ještě ujasnili, co všechno si pamatují. Snažili se přijít na to, jestli Pein bude žít nebo ne. Taky přemítali nad tím, jestli to skutečně vyšlo nebo se ta věc vrátila zpátky do Peina nebo do někoho jiného. Když došli k tomu, že odpověď bude znát Sakura nebo Pein, lehl si Deidara na zem a dal se do spánku. Hidan byl mezitím vzhůru a každou chvíli kontroloval, jestli Sakura dýchá.
Hinata obcházela pokoje a celou dobu přemýšlela nad tím, jak je možné, že Sakuře všichni věří. Byla rozhořčená tím, že se Deidara po svém probuzení více zajímal o Sakuru než o ni. Vždyť to byla přece ona, která se o něj starala po tom, co ho Sakura svými technikami přivedla do bezvědomí. To ona byla zachránkyně celého sídla, ne Sakura, tedy alespoň dle jejího mínění.
SakuraUchihaHaruno13









