U té úvahy, kterou jsi četla, sis stěžovala, že jsem tě nevarovala, že to číst nemáš, tak pro klid tvé duše: An, nečti to!
Dobré ráno ti přeji,
jakmile každý den tě vidím.
Jen díky tobě ve všedních dnech se směji,
tu tvoji radost o víkendech ti závidím.
Neber si to nějak špatně,
nechci, abys výčitky měl,
já ale bez tebe vidím jenom matně.
přeji si, abys do mého života směl.
Chceš-li, dál číst nemusíš,
mám v plánu přiznat zde vše ve verších.
Když ale přece jenom přečíst to zkusíš,
já jsem tě varovala, jsi v myšlenkách mých nejhorších.
Takovou mě ty neznáš,
vidíš denně jen tu část,
kterou ze mě děláš.
Lepíš jen na zlomené srdce náplast.
Možná jsi naivní, možná si nepřipouštíš to zlo ve mně,
chci jen, abys věděl, že to nejlepší ve mně
je (bohužel) bezmezná láska k tobě,
nyní tě prosím nepropadej zlobě.
O ničem nevíš,
ty slzy na mé tváři nevidíš.
Ale já dobře vím, že když v noci bdíš,
na úplně jinou myslíš.
To zbídačené srdce moje,
slepené z románků, kdy využívala jsem druhé,
nyní znovu opět puká. Za to mohou oči tvoje,
pospolu drží ho jen lepidlo tuhé,
skládající se z bolesti, kterou působila jsem jiným,
dělala jsem to všem: vinným i nevinným.
Ostatní za děvku mě prohlašují,
ty to ale neslyšíš, nevíš, o čem zde veršuji.
Nyní doma sedíš
nebo šťastně se psem chodíš,
zatímco já přes slzy nevidím
a v hlavě pomotané myšlenky třídím.
Zeptej se na cokoli,
tobě pravdu řeknu,
ty nejsi jako okolí,
tebe nebolí, když tě seknu.
Před očima mám tvou tvář,
tolik se tě chci zase dotknout.
Vím, zním jak zmanipulovaný lhář,
věř ale, společně s tebou chci žhnout.
Vím, že nekonám dobře,
když dál se od tebe držím,
kvůli tobě s 'ní' vztah vře,
ale snad to vydržím.
Tys předmětem zájmu nejméně dvojího,
vím pouze o nás dvou, shodou okolností kamarádky,
jsi tématem každého snu jejího.
Já mezitím vedu svoje ošemetné hádky.
Rozhodla jsem se dát na ústup,
ano čteš dobře, ustoupila jsem jí,
i když toho teď děsně lituji,
nechala jsem jí volný k tvému srdci vstup.
Ustoupila jsem, jelikož mám strach ze samoty,
i když je asi její vina, co strašného se ze mě stalo,
ona vytrhla mě ze studu a nesdílné němoty,
ve mně toho temného nerozvinula málo.
Vím, že kdyby opustila mě i ona,
nadobro bych neměla žádnou oporu.
Nyní je to jedno, opora světlá nebo temná,
vidím to tak, že než nic je lepší mít temnou podporu.
Klidně si nesouhlaste, nejspíš máte pravdu,
víte všechno líp, ale o mě vůbec nic,
myslete si, že způsobila jsem vám křivdu,
vidíte a slyšíte všechno, ve skutečnosti však pranic.
Snad možná vzdala jsem to i proto, že s tebou čest jsem již měla,
zní to sice blbě, vím. Byly časy, kdy do mě byl jsi zamilovaný,
sám za mnou jsi přišel, vztah náš jsi započal, když jiného jsem ráda měla,
chodila jsem s tebou, když můj rozum byl láskou k jinému zdemolovaný.
Vládce mého srdce té doby byl přes 100 kilometrů vzdálený,
vnímala jsem toho tolik a zároveň nic, proto jsem si s tebou začala,
udělala jsem to, i když to byl nápad úplně střelený,
v té době pro mě nic jsi nebyl ve světle jiného, tak nešťastnou kapitolu jsem započala.
Zním bláhově, že?
Jak největší lhář,
co neukazuje pravou tvář,
co upřímnost nikdy neukáže.
Zeptala-li jsem se tě, zda ji máš rád,
odpověděl jsi, že ano, ale že ji nemiluješ,
v té chvíli obrovský tlak z mého srdce spadl,
dozvěděla jsem se, že na vlnách pobláznění nepluješ.
Ona ti lásku už vyznala,
nepřijal jsi, kamarádem jsi pro ni chtěl být,
já jenom z povzdálí to sledovala,
nechala jsem vás dva v klidu žít.
Dala ti dětinskou pusu, nikoli polibek,
překvapen byl jsi zajisté,
zranil jsi ji do hloubek,
rozpůlil srdce nejisté.
Trápí se, nejí a dělá všemožné hovadiny,
nesnadno odpouští svému srdci chybu.
Dostal jsi ji daleko od mořské hladiny,
do hloubek, kde nespatří jedinou živou rybu.
Já, jakožto její kamarádka, měla bych pomoci jí to břemeno nést,
snad měla bych jí těšit a na jiné myšlenky zkoušet ji přivést,
pokus byl, to ano, ale nevím, zda jsem schopná to unést,
nemohu si odepřít škodolibou radost, snažím se její scény unést.
Odmítl ji, ale ona se odmítá vzdát,
když si myslím, že už je z toho venku,
zase začne o samotě plakat,
zničí vždy tak mou domněnku.
Nechce se smířit s prohrou,
vždy blízko něj se plazí,
doufá, že pro ni skončí to výhrou,
z jejích pohledů k němu mě mrazí.
Na lavici se rozvaluje,
nechá všechny, ať zbožňují její tělo,
netuší, jak mě tím dopaluje,
chce, aby okolí ji chtělo.
Ze zoufalství ničí sama sebe,
mě nevědomky dohání k slzám,
on by ji klidně dovedl do nebe,
ona ale v pekle skončí kvůli svým hrůzám.
Suď mě,
zavrhni mě,
stůj při mě,
miluj mě.
"Ty jsi mě nemiloval," řekla jsem jednou.
"Proč myslíš?" smutně ses na mě zadíval.
Na chvíli jsi zmenšil ve mně tu díru bezednou.
V tu chvíli, ač pozorný jsi měl být, jen mě jsi vnímal.
"A teď?" uklouzlo mi dřív, než jsem to mohla zastavit.
Odpovědí mi bylo: "Ne tolik."
Nevím, zda se mám trápit nebo slavit.
Snad popravdě jsi hovořil, abych mohla být svého srdce uprchlík.
Na otázku: "Byl by jsi schopný se mnou znovu chodit?"
Čekala jsem odpověď dlouho a nakonec přišla.
Prosté 'NE' dokázalo, že má předpověď vyšla.
Nyní konečně mám něco, v čem se mohu brodit.
Ono je to možná lepší...
Kdybys mě chtěl, podlehla bych.
Její naděje se tím vylepší.
Vím už, na čem jsem. Už žádné 'kdybych...?'
Koukne-li na tuto situaci někdo jiný,
jistojistě uvidí,
že nás obě jsi pěkně vypekl,
a naše naděje přesekl.
Já si alespoň uvědomit umím, že už nikdy nebudu moci tvé rty líbat,
ona však nechce se vzdát,
mermomocí chce bojovat,
bez tebe není schopna jedinou ránu dát.
Bláhově za tebou bude se ještě hodně dlouho honit,
než konečně si uvědomí, že hra skončila,
v tomto ohledu dokážu před porážkou hlavu sklonit,
a věnovat se tomu, abych své srdce vyléčila.
Já tiše v ústraní budu si stát,
třeba časem budu jí přát,
aby mohla se v teple jeho lásky hřát,
teď ale ne, nejdřív musím škodolibost uspat.
Snad má v povaze tu bojovnost,
třeba není schopna s něčím se rozloučit.
Proč ale já musím snášet jejích rozhodnutí pevnost?
Proč nemůže se od něj odloučit?
Bojovala bych taky, kdyby v sázce nebylo naše přátelství,
klidně bych mu to stále opakovala,
snažila bych se, kdyby výsledkem nebylo nepřátelství,
úplně jinak bych se chovala.
Slabá jak raněné zvíře,
dušena ošemetným zoufalstvím,
city zmatené až k nevíře,
zraňována věčným rivalstvím.
V nejtemnějším rohu místnosti,
pokořena před světem i sebou,
zbavena všeho i vlastní cnosti,
odmítána všemi, ale hlavně tebou.
Modlíc se k Bohu,
ruce sepjaté,
vím, že stejně nic nezmohu,
jak zvíře v kleci strachu zajaté.
Tak pomozte mi prosím,
andělé, archandělé,
vezměte si smutek, co v sobě nosím,
spánkem nahraďte mé noci probdělé.
I když ty věčně se mýlíš,
čeho chceš, docílíš,
více věcí znáš,
mohem více v srdci máš.
Ty se pokaždé usmíváš,
o ničem ponětí nemáš,
mé naděje pohřbíváš.
Tak radši naši minulost smaž.
Řekla bych: 'Pojďme žít!'
kdybych ústa neměla plná vzlyků.
Křikla bych na sebe: 'Přestaň ve smutku dlít!'
Kdybych na to měla odstatek kyslíku.
Vstala bych a z toho rohu odešla,
kdybych nohy neměla slabé,
nechala bych tam trápení své,
kdyby mě melancholie přešla.
Skrz kal věčných slz bych prohlédla,
přijala bych krásu okolního světa,
nevnímala bych se jako kazisvěta,
kdybych si odpustit dovedla.
Začala jsem trápit v okamžiku, kdy to skončilo,
skončila jsem s podezíráním, jakmile to začalo,
nejsilnější jsem byla, když srdce se ve mně strachy krčilo,
nejslabší zas, když otavírat se světu započalo.
Hrdlo mi svírá přání nenaplněné,
dýchat je pro mne téměř nemožné,
srdce před útoky pořádně neopevněné
je nyní zraňováno, což zdá se běžné.
Tak byly kostky mého osudu vrženy...
Ptám se, zda jimi nemohou nebesa hodit znovu,
všechny cíle, jež byly mnou dosaženy,
dávám ku prospěchu tyranovu.
V tichosti tedy doufám,
Že srdce mé krvácet přestane,
Snad dokážu předejít dalším jeho katastrofám,
A už nikdy se nic podobného nestane.
Jen světlo chci vnímat,
Když láska dává mi mat.
Tímto tedy končím tuto báseň,
obracím list a píšu novou kapitolu.
Jsem připravena zpívat novou píseň,
Končím...vzdávám se všech bolů,
které toto období mi přineslo,
vzdávám se toho konečně,
zvolila jsem si nové životní heslo,
odmítám ve strachu a bolesti žít věčně!
Žij, dokud miluješ,
miluj, pokud žijež.
SakuraUchihaHaruno13









