"Je mi jedno, co si myslíš nebo co říkáš," odporovala Sakura jeho naivnímu myšlení, že ona se podřídí. "Vsadila bych se, že tohle naše věčné soupeření již brzy skončí a všem se uleví," nechala na povrch vyplynout svou domněnku, za níž si stála. Byla přesvědčena, že až podnikne určité důležité kroky, uleví se každému v Akatsuki.
"Samozřejmě," projevil souhlas Pein a škodolibě se usmál, "všichni si oddechnout, až zemřeš!"
"Nemyslím si," vyrovnaným hlasem mu oponovala. "Sám moc dobře víš, že já se jen tak nenechám zabít." Teď se pro změnu usmála ona. "Takovou radost bych ti nikdy v životě neudělala, nezemřu jako poražená."
"Přestaň se se mnou už konečně hádat!" křikl rozhněvaně. "Přestaň mě už konečně provokovat!"
"Nebo?" odhodlaně mu pohlédla do očí. "Co mě čeká?" pozvedla jedno obočí. "Smrt, o níž stále mluvíš, ale nejsi schopen jí vykonat?" Rty se jí lehce zkroutily do výrazu škodolibosti. "Pak se vážně nemám čeho bát."
Nepřišla žádná odpověď, tedy alespoň ne slovní. Pein z rozzuřenosti po Sakuře vystartoval. První ránu dokázala zablokovat, druhé se na poslední chvíli vyhnula, ale třetí schytala do ramene.
"Kdykoli tě můžu zabít," postrašil ji, "kdykoli."
"Nikdy!" ozvalo se ode dveří. Stáli v nich tři ninjové. "Necháš ji být!" varovně zasyčel Hidan a skočil po něm.
"Jsi v pořádku?" optal se Sakury Itachi, když se svojí rychlostí dostal k ní a pomohl jí vstát. Jakmile se setkal s její kladnou odpovědí, ohlédl se po Hidanovi, který sváděl ukrutný boj s Peinem. Věděl, že má jenom chvilku, než se Pein bude o Sakuru znovu zajímat, proto se s ní okamžitě dostal z tělocvičny, proběhl kolem Sasukeho, který to jenom ode dveří sledoval, a donesl ji do Hidanova pokoje, kde ji položil na postel.
"Bolí tě něco?" zajímal se o její zdravotní stav a pořádně si prohlédl její ležící tělo.
"Je to dobrý," pokusila se ho odbýt. "Nic mi není," ledabyle odpověděla a uhnula pohledem, aby se nemusela dívat do těch jeho starostlivých a hlubokých očí, z nichž vyzařoval zájem a upřímný strach o její zdraví.
"Opravdu?" nevěřil jí. Jakmile Sakura přikývla, začal se dožadovat důkazu, který by ho o tom plně přesvědčil.
"Vážně jsem v pořádku," snažila se ho zastavit, když si bedlivě prohlížel její paže a po objevení několika modřin a trhlin v kůži se dal do vyhrnování jejího trika, aby se přesvědčil, že totéž nenajde i na jejím břichu.
"Nech toho," požádala ho, když chytil okraje Hidanova trika a táhl s nimi nahoru. Odhalil pouze břicho, víc se neodvážil, jelikož věděl, že tím by mohl ztratit veškerou důvěru, kterou k němu chovala.
"Já se každý den léčím," řekla mu. "Ale někdy něco zbyde, moje tělo už to skoro odmítá přijímat, jelikož těch zranění je moc a ta síla léčení není tak dokonalá, aby dokázala spravit opakovaně zraněná místa," dala se do vysvětlování toho, proč je její břicho poseto škrábanci a modřinami.
"Jak dlouho bys tohle dokázala vydržet, než tě zabije?" optal se a triko opět opatrně shrnul.
"Nejsem si jistá," podala neurčitou odpověď. "Asi tři týdny mám za sebou, možná ještě těch dvanáct nebo třináct bych měla vydržet," propočítala, na kolik se cítí.
"Nechci, aby tě on trénoval, nechce to ani Hidan, Konan taky ne, myslím, že Sasorimu se to taky nelíbí, třeba bychom ho nějak dokázali přesvědčit, aby tě nechal na pokoji. Vždyť je nelidské, co s tebou dělá, musíme něco udělat, nemůžeme o tebe přijít," stál si za svým názorem, kterým Sakuře dával jasně najevo, že mu na ní hodně záleží a že nechce, aby skončila jako nějaká oběť Peinova nezkrotného hněvu.
"Moc ti děkuju," bolestně se pousmála a pohladila ho po tváři, "ale nech mě s ním trénovat. Chápu, že o mě máš strach, ale já to potřebuju dokončit. Nechci, aby se v budoucnu stalo to, co se děje. Snažím se předejít tomu, aby se do spárů jeho hněvu dostal někdo jiný. Dej mi čas, o který žádám a jsem si jistá, že mi můj plán vyjde a on bude vyrovnaný a ne tak navztekaný. Sám si to nepřizná, ale potřebuje pomoct a tu můžu poskytnout jedině tím, že s ním budu neustále bojovat, až mu dojde, že to nemá žádný smysl." Během těch slov mu stále hleděla do očí, aby ji nepodezíral ze lži. "Prosím tě," zoufalým hlasem ta slova vyslovila, když zahlédla jasný odpor, který se mu zračil ve tváři.
"Jak jsi na tom?" ozval se ode dveří Hidan, když předal Sasukemu Peina na starost. Sasuke si s ním dal menší zápas na porovnání sil a zároveň ho na jistý čas zabavil.
"Je mi dobře," přikývla Sakura.
"Musíme ty vaše tréninky zastavit," pokračoval Hidan a sedl si k ní na postel. "Je nelidské, co ti provádí."
"Kluci," oslovila je téměř unaveně. "Nechte to sakra být. Vždyť žiju, neumírám a je mi dobře. Nechte tomu volný průběh a bude to v pohodě.
"Mluvíš úplné nesmysly," nesouhlasil Hidan. "Copak nevíš, že po každém tréninku tě nechá ležet v tělocvičně a nezajímá se o to, jestli žiješ nebo ne? Copak ti nedochází, že až mu úplně rupne v kouli, že tě bez problémů zabije a nikdo z nás nebude schopný tomu zabránit? Copak si tolik nevážíš vlastního života, nebo co?"
"Buď v klidu," požádala ho. "Tvůj život to není, tvoje tělo taky ne, tak proč se tolik staráš?" Odpověď na tuhle otázku znala, vyčetla ji v jeho očích, ale v tu chvíli ji prostě musela položit.
"Záleží mi na tobě!" vypálil, jako by to snad od začátku nebylo úplně jasné. "Nelíbí se mi, co s tebou provádí, mám strach, že o tebe dřív nebo později přijdu, copak ti to nedochází?"
"Já ale nepotřebuji chránit, nepotřebuji pomoct," zkoušela ho přesvědčit. "Tohle zvládnu, zkuste mi trochu věřit, jo?" poprosila je. "S Peinem si to vyřeším a Sasukeho snad taky nějak zvládnu," upřímně na ně pohlédla, mějte ve mně trochu důvěry," nabádala je.
"Tak fajn," odsekl Hidan a nespokojeně vypochodoval z místnosti. Vůbec se mu to nelíbilo, ale nevěděl, co by proti tomu měl dělat. Napadlo ho, že by mohl znovu zkusit jít za Peinem a požádat ho, aby trénink uložil někomu jinému nebo aby alespoň změnil své trénovací praktiky.
Itachi zůstal u Sakury a chvíli s ní vedl mělké řeči o všem možném, k ničemu konkrétnímu nebo důležitému se nedostali, spíš se jenom Sakura dozvěděla, co komu chutná a jak by měla společně s Konan připravovat jídla, aby si na chuť přišel každý, nic zásadního ani podstatného se nikdo z nich nedozvěděl.
Když však zahlédl, že se jí klíží oči, nabídl se, že odejde a nechá ji v klidu spát. Odpovědí mu byl vděčný pohled a znavený pohled, po němž následovalo zavření jejích smaragdově zelených očí.
Na chodbě se setkal se svým bratrem a poděkoval mu za to, že na jistý čas odvedl Peinovu pozornost, aby mohli Sakuru z jeho spárů dostat ještě předtím, než ztratí vědomí.
"Nemáš za co," se samozřejmostí pokýval hlavou Sasuke. "Chvilku jsme zápasili, pak jsme si v pohodě pokecali," pousmál se, "bylo to celkem fajn."
"Tak super," nejistým způsobem mu úsměv opětoval a vykročil pryč.
"On jí asi hodně nenávidí, co?" zarazil ho ještě Sasuke svojí otázkou. "Úplně to z něj čiší, je snad posedlý nebo proč ji chce tolik zabít?" zajímal se černovlasý kluk, který byl tomu druhému nápadně podobný.
"Nevím, o co jde, znepokojuje mě však, že ona s ním chce trénovat dál."
"Změnila se, co?" popřemýšlel nahlas. V mysli mu vyvstaly vzpomínky na jejich společnou minulost a musel si chtě nechtě přiznat, že jistá změna v jejím charakteru doopravdy nastala.
"To nemohu posoudit," pokrčil rameny Itachi, jelikož on nevěděl, jak se chovala, když byla v Konoze. Neznal ji, možná o ní sem tam něco zaslechl, ale v tu dobu to pro něj vůbec nebylo důležité. Pořádně ji začal poznávat, až když se dostala do Akatsuki a jistě na ní viděl, že se prostě za žádnou cenu nechce vzdát.
"A kde je vlastně teď?" vyzvídal pak Sasukem, když se Itachi dal opět do pochodu.
"Spí," upozornil ho. Nechtěl, aby ji hledal nebo rušil, ona sama ho nechtěla, byl jí protivný a moc vlezlý.
"Tak to jí navštívím a spánek jí zpříjemním," úchylně se usmál a vykročil směrem ke dveřím, od nichž Itachi odešel. Už sahal po klice, když ho Itachi zezadu chytil a hodil na druhý konec chodby.
"Nech ji být!" zavrčel, když se objevil vedle něj. Oknem ho vyhodil ze sídla a skočil za ním. Musel se s ním vypořádat sám, jelikož si Hidan zmizel bůhvíkam. Nebyl to pro něj nějak extra velký problém, sice se jeho mladší bráška vzpíral a zkoušel různé techniky a tak, ale Itachi měl na své straně několikaleté zkušenosti z bojů, takže mu během několika minut ukázal, kdo je tady pánem.
Nechal ho venku a vrátil se k Sakuře do pokoje. Sasukeho se následně ujala Konan, která byla neskutečně podrážděna jeho drzostí a chováním, kterým jasně říkal, že holky jsou využitelné jenom tím jedním způsobem.
"Ochráním tě," pošeptal Itachi Sakuře do ucha, když si klekl k její posteli a opatrně jí odhrnul neposedný růžový pramínek jejích vlasů z čela. Zpozoroval, že její vlasy nejsou tak hebké a lesklé jako dřív. Byly vysušené, vybledlé a polámané. Její ruce i veškerá kůže, kterou na jejím těle viděl, byla poseta bezpočtem malých či větších jizev. Ani obličej tomu neunikl, na několika místech objevil světle růžové jizvičky a tmavší trochu větší jizvy. Nebyl rád za to, že ji Pein hyzdí tělo, ale ve své podstatě tomu nemohl zabránit.
"Postaráme se tu o tebe," přislíbil šeptem, aby jí náhodou nevzbudil a konečkem ukazováčku přejel po jejím krku, kde taky byla kůže nerušena strukturou jizev. Všiml si, že se pod jeho jemným dotekem zachvěla a spokojeně zavzdychala. "Nedovolíme, aby tě zabil," sdělil jí a ukazováčkem a prostředníčkem pomalu přejel po její páteři. "Já nedopustím, aby mě o tebe připravil," dokončil a dlaní přejel po jejím boku. Následně ruku stáhl, jelikož zaslechl, že ve spánku zúpěla a trochu se zavrtěla.
Zůstal s ní až do večeře. Hlídal, aby se k ní nedostal Sasuke a zase nezkoušel nějaké voloviny. Po celou dobu ji sledoval a vnímal, jak jeden čas mermomocí tiskne víčka k sobě, jako by snad ve snech prožívala nějaká muka, která musí za každou cenu přetrpět. Pak se to změnilo, napětí jejího těla povolilo, trochu se v posteli pohnula, aby se dostala do pohodlnější pozice a následně klidně a sladce oddechovala.
Přišlo mu to úžasné, byl tam s ní sám, vnímal, co prožívá prostřednictvím jejích pohybů, dechu a zavřených očí. Byl tam s ní, ale nemohl se jí dotknout, jako by se snad bál, že jí může ublížit. Přišlo mu nelidské rušit její spánek, který se v poslední době stal tím nejcennějším, co měla.
Od prvního dne, kdy ji sem přivedli, se dost změnila. Síla a vzdor zůstaly, spíše se zdálo, že její tělo strádá. Postupně si toho všiml každý, nesnesitelně zhubla, oči ztratily obvyklý lesk, pleť zasvětlila a pod očima výrazně zašedla. Kůže na rukou nápadně kopírovala tvar kostí, celkově to vypadalo, jako by se všem doslova ztrácela před očima. Její bělostnou kůži na mnoha místech doplňovaly tmavé skvrny modřin, všichni tušili, že tohle nemůže moc dlouho zvládnout, ale ona chtěla. Musela Peinovi dokázat, že se jen tak nevzdá. On netušil, jaký je její pravý záměr, bral to prostě jako výzvu, na níž přistoupil a odmítal prohrát. Stály proti sobě dva silné temperamenty, jímž vítězství mohlo přinést opravdu hodně. Nikdo z nich neměl v plánu to vzdát, už bylo pozdě, válka mezi nimi byla už dávno vyhlášena a nikdo z okolí neměl prostředky na to, aby to zastavil nebo zmírnil. Nebylo jiného východiska, všichni to museli z povzdálí sledovat a bylo jim zakázáno se do toho vměšovat, i když to třeba moc chtěli.
SakuraUchihaHaruno13










Perfektne,len dufam,že Sakura to nakoniec všetko prežije.