Příští ráno se Konan stavila u Hidana v pokoji, aby Sakuru probudila. Viděla na ní tu únavu, s níž se stále prala, vnímala i zkřehlost těla, která se postupně projevovala. Ale ať hledala, kde chtěla, nedokázala najít strach nebo ponížení. Pořád vnímala ten vzdor a sílu, jichž se odmítala vzdát. Stále v ní sídlily a odmítaly vystoupit nebo se kamkoli vytratit.
Sakura tiše vstala, přelezla přes Hidana a šla se převléct a osprchovat. Konan na ni trpělivě počkala a následně spolu vyrazily na nákup, aby měly z čeho připravit snídani. Sakura jenom tiše následovala Konaniny kroky a snažila se nějakým způsobem nabrat síly. Nechtěla nikomu přiznat svou slabost, hlavně ne Sasukemu. Ten ji štval už jenom jediným pohledem, který jí věnoval. Neměla ho ráda, už ne. Změnil se, tolik se změnil a ona to nemohla ovlivnit, pouze byla nucena to přijmout a bránit se proti tomu, co chtěl a co dělal.
Z nákupu se vrátily dřív, než všichni vstali, rychle připravily snídani a šli ostatní budit. Konan poslala Sakuru k Hidanovi, Deidarovi a Itachimu, ti tři měli totiž pokoje blízko sebe, takže by neměla mít problém s tím je najít a zbytek si vzala na starost sama.
Sakura obešla všechny přidělené pokoje a jemně všechny probudila. Setkala se s unavenými, překvapenými a rozněžnělými pohledy, které si neuměla vysvětlit. Pro svoje vlastní dobro se rozhodla to neřešit a vrátila se do kuchyně. Do džbánu nalila horký čaj a do druhého mlíko. Pak čekala na ostatní. Konan jí okamžitě šla pomoct, jakmile se všechno mužské osazenstvo posadilo ke stolu a čekalo, až bude obslouženo.
Sakura se chopila džbánu s čajem a mířila ke stolu.
"Ale, ale, ale," ozval se okamžitě Sasuke, "takže mladá Haruno je pokorná?" úlisně se usmál. "Ta otravná zrádkyně se zmůže jenom na obsluhování výše postavených ninjů?" provokoval dál.
"Sasuke," vložil se do toho Itachi, "varuju tě," upřímně na něj pohlédl, "neprovokuj." Itachi totiž pozoroval, jak Sakuře zbělely klouby ruky, v níž držela ten džbán, a upřímně se divil, že se to ucho ještě nerozpadlo na prach.
"Tohle vážně není dívka, s níž by sis měl zahrávat," nechal se slyšet Hidan. "Přestaň."
"Vždyť mi nic neudělá," sebevědomě založil ruce na prsou. "Z každé šlamastiky jsem ji musel já nebo Naruto tahat," pohrdavě se zasmál. "Teď jí pomáháte vy, když se rozhodnu, že si vezmu, co chci. Sama se na nic nezmůže, nedokáže se bránit, nemá sílu ani odhodlání. Je to jenom ustrašený pěšák, který za chvíli přijde o život, když se náhle někdo rozhodne, že ji nebude chránit," rozváděl svou teorii dál. "Neublíží mi."
V tu chvíli bylo ticho. Všichni otočili své pohledy na Sakuru a čekali. Itachi věděl, že teď už je pozdě, Sasuke řekl, co neměl a nikdo to už nemohl zvrátit. Stejně tak i Hidanovi bylo jasné, že teď už situaci nic nezachrání. Sasori se jenom šibalsky usmál. A je to tady. prolétlo mu hlavou. Tady končí legrace.
Sasuke se divil, hodně se divil, když jeho směrem vyletěla konvice s horkým čajem. A ještě víc se divil, když stihl uhnout, ale opařil se. Zděšený pohled věnoval Sakuře a jenom sledoval, jak se rozeběhla přímo proti němu. V očích jí plál plamen hněvu, tělo se třáslo pod náporem síly, kterou jí vztek propůjčoval. Neovládala se, nekontrolovala se. Prostě se proti němu bezhlavě vrhla a bylo jí jedno, co se stane.
S ničím takovým nepočítal. Myslel si, že se na nic nezmůže a on z té slovní potyčky vyvázne jako vítěz. Zmýlil se. Stál proti ní, uhýbal útokům, které v sobě nesly tolik síly a neurvalosti. Nechápal to, měla rychlost, měla sílu i odhodlání. Jeho směrem posílala jeden úder za druhým a několikrát se jí podařilo trefit do jeho slabin. Stačilo ale jenom pár minut a už ztrácela výdrž. Hidan to zpozoroval a okamžitě jí poslal část své čakry, stejně tak učinil i Itachi, který se chtěl prostřednictvím Sakury svému mladšímu bratrovi pomstít. Neměl rád tu jeho povýšenost a tu jeho přesvědčenost, že Sakura je tu jen pro jeho potěšení a že nemá žádná práva. Tenhle pohled mu chtěl dostat z hlavy kterýmkoli prostředkem a uznal, že když to udělá sama Sakura, alespoň si to líp zapamatuje a déle mu to v té hlavě vydrží a třeba to už navěky pochopí.
Sakura obohacena o další sílu neváhala a využila toho. Své útoky zrychlila a posílila. Tentokrát se stalo jenom výjimečně, že by Sasuke uhnul. Stále byl ještě trochu paralyzován překvapením, když viděl, že ona bojuje sama za sebe a nikdo jiný to za ní nedělá. Dost taky nepočítal s tím, že v jejích očích uvidí tu neskutečnou touhu po vítězství a nezlomnou vůli, která z ní v tu chvíli přímo čišela.
Nikdo se do snídaně nepustil, všichni jenom tiše sledovali jejich boj. Většina z nich musela uznat, že si to Sasuke svou provokací zasloužil. Pein se ale nechtěl smířit s tím, že by měl Sasuke prohrát, proto mezi ně vhodil kunai, který byl mířený na Sakuru. Nepočítal ale s tím, že kunai bude ještě v letu odražen jiným kunaiem, který jako blokaci hodil bystrý Itachi, čímž si zasloužil nespokojený pohled svého nadřízeného.
Sakura uzemnila Sasukeho, držela ho na zemi a bila ho hlava nehlava. Nevnímala rány, které si během zápasu stihla udělat, ignorovala bolest a únavu, které se snažily její tělo i mysl uvést do stavu neschopného fungování. Zasazovala mu jednu ránu za druhou a užívala si ten jeho zmlácený a zkrvavený obličej, kterým se na ní díval.
"Ty zmetku!" křikla, když se v mysli věnovala tomu, co jejich potyčce předcházelo. "Minulost je už dávno pohřbená!" S ještě větší vervou se do něj pustila. "Teď jsem úplně jiná!" bránila se proti jeho předchozím řečem. Tolik ho nenáviděla za to, že odešel a nedal o sobě vědět, za to, že chtěl její lásku, 'až se mu to hodilo', za to, že neviděl tu změnu, za to, že k ní neměl žádnou úctu a choval se, jako by byla věc jemu předurčená, za to, že se z něj stal takový zmetek. To, co na něm dřív milovala, se vytratilo. Zbyla jenom bolest minulosti, zklamání z nenaplněného očekávání, zmatek z prozření a ničím neodvratitelná nenávist. Náplní jejího života už nebyla bláznivá láska k němu, už chtěla žít normálně, ochraňovat sama sebe a žít sama za sebe. V poslední době se jí to moc nedařilo, jelikož neustále upadala do bezvědomí kvůli Peinovým tréninkům a byla závislá na Hidanově pomoci, která se dostavila vždy, až když Pein své dílo dokonal.
"Tak to by myslím už stačilo," zarazil Sakuru slovy Pein, který se už dál nechtěl dívat na to, jak jeho oblíbenec prohrává nad tou, které by se nejradši zbavil.
Sakura Sasukemu zasadila ještě poslední pořádnou ránu a pak se neochotně zvedla a odstoupila od něj. Z povzdálí se na své dílo podívala a v mysli začala nadávat sama sobě, jak se mohla tak unést emocemi a stát se na chvíli neovladatelnou bestií, což byl v poslední době jejich vůdce. Nadávat mohla, jak chtěla, ale už to nezměnila. Sasuke ležel na podlaze, z čela mu tekl pramínek krve, z nosu taky, celkově byl dost pomlácený a jeho pohled stále nesl jakési nechápání.
"Já jsem tě varoval," upozornil ho Itachi, jakmile se jeho mladší bratr pokusil vstát a svým nespokojeným a sklíčeným pohledem probodl každého v místnosti. Při pohledu na Sakuru se jeho pohled změnil v nenávistný. Chtěl odplatu, chtěl se jí pomstít, jelikož ona ho shodila, zastudila a ponížila před všemi ostatními. Cítil se nemožně, už jenom když na to pomyslel. Tohle se mu už hodně dlouho nestalo.
"Sakuro, po snídani ten binec tady uklidíš a pokračujeme v tréninku," řekl Pein hlasem, který z toho spíš dělal nekompromisní nařízení. Vřela v něm krev, šumělo v něm napětí a kolovala v něm nenávist. Tenhle trénink si chtěl pořádně užít. Štvala ho, i když byla členkou a slíbila všechna pravidla i povinnosti. Kvůli ní docházelo k potyčkám a roztržkám uvnitř organizace, o což nikdo nestál. Viděl ji prostě jen jako nějakou zbytečnou přítěž, které by bylo lepší se hned teď zbavit, ale zatím neměl jak.
U snídaně se tedy obešli bez čaje a bez Sasukeho. Šel totiž nahoru do svého pokoje, který mu byl přidělen a který zároveň postrádal postel, jelikož tu si vzala Sakura k Hidanovi, a ošetřil se tam. Nic mu nedávalo smysl, ničemu nerozuměl. Neuvědomoval si, že by Sakura byla schopná se ho vzdát. Nepřipouštěl si možnost, že by ho Sakura nechtěla. Byl stoprocentně přesvědčen, že ho Sakura miluje jako dřív, jenom si to odmítá přiznat.
Po snídani tedy Sakura posbírala střepy a hadrem rychle vytřela podlahu od čaje a krve. Zvláštní kombinace. pomyslela si přitom. A dál se věnovala myšlenkám na dnešní trénink. Předpokládala, že to bude stejné jako vždy. Vždy to bylo to samé, vždy přemlouvala Peina, aby ze sebe dostal všechen svůj vztek a bolest a on ji jako vždy zmlátil do bezvědomí.
Když vešla do tělocvičny, Pein tam ještě nebyl. Podívala se tedy na zeď, v níž bylo v jedné řadě zapíchnuto několik kunaiů. Přistoupila k tomu poslednímu, vytrhla si vlas a stejně jako na všechny předchozí ho uvázala. Pro někoho by to nejspíš nedávalo smysl, ale ona moc dobře věděla, proč to dělá.
"Připravená?" vytrhl ji z přemýšlení Pein a pokynul jí, aby postoupila do středu místnosti, kde bylo krví přesně vyznačeno jejich bojiště. "Dnes jsi ukázala neobvyklou sílu a vcelku i výdrž," začal slovy narážet na předchozí situaci, která se odehrála v jídelně před snídaní. "Docela mě udivilo, s jakou vervou jsi do toho šla," upřímně na ni pohlédl a stoupl si přímo proti ní, jejich pohledy se střetly a nenávist v jeho nitru se okamžitě začala drát napovrch, ale zatím se ovládal. Zatím to v sobě držel a snažil se nepodlehnout. "Vypadalo to, odpusť, zda se mýlím," z nějakého Sakuře neznámého důvodu se snažil o formální konverzaci, při níž jí nenadával a nedával jí najevo, jak moc ji nenávidí, "vypadalo to, jako když jsi rozezlená a neovládáš své emoce," s výsměšným úsměvem dokončil svou řeč, kterou oproti všem předchozím dost prodlužoval.
"Myslíš, že jsem podlehla vzteku?" ujistila se Sakura, zda správně pochopila. Tohle se jí vůbec nelíbilo. Věděla, že udělala strašnou chybu, když dovolila, aby se v boji chovala stejně jako on, ale v tu chvíli proti němu prostě musela zakročit. Nedošlo jí, že to je právě to, co chce Peina odnaučit.
"Přesně to si myslím," souhlasil Pein a o krok se přiblížil. "A přijde mi vcelku nenormální, že se snažíš dostat ze mě tuto vlastnost, zatímco sama s ní máš problémy. Musíš uznat, že pokud nejsi schopná pomoct ani sobě, nedokážeš pomoct ani okolí, to přece dává smysl, ne?" věnoval jí povýšený pohled.
"Jde o to, jak to bereš," nevzdávala se Sakura. "Já to udělala, jelikož lhal, snažil se všem vtlouct do hlav to, proti čemu jsem celý život bojovala. Všechno, co jsem chtěla a čeho jsem dosáhla, popřel, ničeho si nevšiml a prohlašovat, že jsem ničeho nedosáhla. Lhal mi do očí, lhal všem, šířil něco, co se neshodovalo se skutečností, povýšeně na mě hleděl a klamal nás všechny," dala se do vysvětlování. "Nemohla jsem ho nechat, aby pokračoval," jistě prohlásila. "Bylo by to proti všemu, musela jsem."
"Zda-li nyní udáváš toto jako svůj důvod, pak můžeš mít pochopení pro někoho, kdo tě z celého srdce nenávidí, že?" Koukl jí do očí a uviděl v nich odlesk střípku bolesti. "Tvá vzdorovitá povaha mě víc než dráždí na duši, tvé názory jsou mi přítěží, tvé činy rozvrací organizaci, kterou jsem tak dlouho budoval. Ten oheň, co plane uvnitř tebe a dodává ti sílu, je mi víc než proti srsti, štveš mě už jenom tím, že dýcháš. Myslíš si, že jsi nejlepší, nepřipouštíš si, že bys mohla být poražena, ale to je to, čím mě štveš. Ta tvoje odhodlanost se zde nemůže potkat s úspěchem, jelikož tady musíš být někomu podřízena, toto společnost s určeným vládcem a ty se musíš přizpůsobit, ať už ses rozhodla žít jakkoli. Podléháš mi, ať chceš nebo ne, tvoje osobní důvody jsou mi ukradené, jsi jenom poslušný poskok, nesmíříš-li se s tím, budeš odstraněna, je to jasné?"
SakuraUchihaHaruno13










Perfektne,užasne... už satešim napokračovanie.