Toto je báseň hádky mé rozpolcené mysli, můžete se zde pokochat hlubokým rozhovorem dvou mých částí.
Pokud nemáte rádi, když se do vás někdo bezdůvodmně naváží nebo vás uráží, pro vlastní dobro toto nečtěte.
Z důvodu omezeného počtu znaků na článek bude pokračování v další části.
Jsem na vrchu všeho,
mám všechno, peníze, slávu i štěstí,
na úkor spokojeného života vašeho
všichni kolem dostávají ode mě pěstí.
Jsem majitelem všeho, vládce mé druhé jméno,
úspěch, způsob života, který denně žiju,
vítězství, konec všech mých činů, vítězství, jediné mé břemeno,
lásku mám, všechny bez následků zneužiju.
Slyš mé jméno, slyš můj hlas,
taková já jsem, já co na vrchu kopy zlata sedím,
nic nedělej, pouze to odsouhlas!
Pokoru přiznej, když do očí ti upřeně hledím!
Nezapírej slabotu svojí, ty prohnilče,
přijmi to, že já jsem nad tebou,
srovnej se s tím, provinilče,
já v teple se hřeju, když tebe ruce zebou.
Já rozhled po kraji mám,
vím, co kde se děje,
i tebe dokonale znám,
nikdo se přede mnou neskreje.
Kolem nebeské mraky,
pode mnou lidská spodina,
jsem však nad vašimi kalnými zraky.
To vy jste mi pomohli, ta člověčí chudina.
Divíte se, tvore pozemský?
Zorničky se vám rozšiřují?
Klaň se mě i ty, lide bohémský,
Vy všichni, dělejte, co vám nařizuji!
Vidím ve vašich očích odpor,
ten opravdu se mi tam nelíbí.
Však vy poslechnete, až zvýším nápor.
Většina z vás si to oblíbí!
Samozřejmě, že ne!
Tak slyšte mě už,
vy mršiny nepohřbené,
nezůstane tu jediný muž!
Jak se vám to líbí? Řekněte!
Co cítíte v srdci při pravdivých slovech?
Do svědomí vlastního si sáhněte!
A necukejte se už v těch okovech!
A necukejte se už v těch okovech!
Mám všechno, vše já vlastním,
mám víc než ty, než vy všichni dohromady,
ovládám vás vlastním zákoníkem trestním,
tak přiznejte si, že jste jen členy mé armády.
Vím, mám vše, úplně všechno!
To je dobře!
Určitě je správně, že mám to všechno!
Nepřemůžeš mě ani ty, obře.
Vědomosti, štěstí lásku mám!
Je to správně?
Všechno dopodrobna znám!
Nemám u spánku pistolí hlavně?
Nic není nade mnou!
Je to vlastně to štěstí?
Zničím tu chátru bezvýznamnou!
Mohu já vůbec používat pěsti?
Jste jen líní červi!
Vážně si to myslím?
Všichni lezete mi na nervy!
Správně ten pohled si kreslím?
Všichni jste jen přítěží!
Vážně?
Ikdyž...?Uznávám stěží.
Ne! Nic! Nehovořím lehkovážně!
Za svým názorem si tvrdě stojím!
Opravdu? Nejde to jinak?
Mlč, nejistoto! Já se tě nebojím!
Já vím, je to tak a ne jinak.
No vidíš, přesně jak pravím!
Ale přece jenom...?
Dost už! Nedělej, že bojuješ s bezprávím!
Však se sejdeme na světě onom…
Nech ty lidi žít.
Drž hubu!
Nech je být.
Všímej si svého rubu!
Neterorizuj je.
Přestaň se mnou bojovat!
Už se konečně stabilizuj.
Přestaň mi už vzdorovat!
Vždyť ti nic neudělali,
zkazil sis život sám.
Víc než ty nemocí prodělali,
vždyť z bezmoci stlali krysám!
Zalez zpátky a už se nevracej!
Dovnitř temnoty duše zalez!
Svou tvář proti mně neobracej!
Z mé mysli už vylez!
Nikdy mě neumlčíš,
jsem tvoje součást.
Však ty dny i noci promlčíš,
už nikdy nebudu chtít tvou účast.
Nech mě žít,
jsem přece ty.
Nenechám tě v klidu dožít!
Svým vrahem budeš ty!
Hledej to světlo v nás,
už ho skoro mám, potřebuji jen povolení.
Nic nebude! Jsi jen prostý chuďas.
Dost už! Skonči své blábolení.
Vždyť ale...
Jsme jedno.
Táhni, kuře malé,
ty prázdná vymletá bedno!
Budu žít, jsem uvnitř,
nikdy se nevzdám.
Tak vylez zevnitř!
Ať si tě konečně podám!
Temnotu máš v sobě, ale i světlo,
nezapomínej, stále je ještě naděje.
Mé vlastní zlo to všechno smetlo,
v útrobách mých vše zlé se děje.
Však naděje stále silně plane,
chyť se jí.
Neraď mi, jak žít, nic dobrého se nestane!
Chovej se k nám oběma velkoryseji.
Říkám, že nic nebude!
Změň, už konečně tvrdohlavý svůj názor.
Nic pro ostatní nezbude.
Změň už svůj životní vzor.
Nikdy! Budu stále stejný!
Změň se, máš možnost.
Ten cíl je beznadějný.
Zahoď už svou drsnost.
Světlo uvnitř tebe zeje,
máš možnost do boje s temnotou se dát,
zatímco zlo jenom čisté záhony tvého srdce pleje,
není důvod chtít to ihned vzdát.
Říkám ti buď zticha!
Nemluv na mě víc!
Nehraj si na svatého mnicha!
Nezměníš ve mně nic!
Na kolenou tě prosím,
nech světlo prostoupit naším tělem,
tíhu tvých hříchů s tebou nosím,
nech mě stát se andělem.
Ne! V žádném případě!
Nevzdám se své temnoty!
Nepodléhám žádné tvé radě,
už je pozdě. Tolik padly jsme si do noty.
Koukni nahoru, světla je kolem dost,
nech se jím léčit, bude ti líp.
V tomto těle nebudu dál nezvaný host.
Chci tu právoplatně žít!
Žádáš příliš, červe nechutně světlem prolezlý,
záříš příliš jasně, přes tebe nevidím,
nech temnotu vše obalit, nebuď tak vlezlý.
Nech mě, ať dál v temných koutech duše slídím.
Prosím, vzdej se toho, co zevnitř tě ničí,
nech odplout, co zevnitř tě žere.
Vždyť i krysa v tvé přítomnosti strach kvičí,
nech světlo, ať se vším zlým se popere.
Nech mě žít v životě, jejž jsem si zvolila,
nemluv do mých rozhodnutí a přání,
nech mě řídit se zákony, jež jsem si nastolila.
Od tebe čekám jen srdečné blahopřání.
Tak otevři už své zaslepené oči,
prohlédni to okolní zlo,
smiř se s tím, jak život se točí,
přiznej si, že zlo je to, co tě převezlo.
Ty ale netušíš, jak těžké to je,
ty záříš, ty se třpytíš, ty žiješ,
temnota a zlo nejsou starosti tvoje,
ty z poháru štěstí denně piješ.
Tak se ke mně přidej,
není to tak těžké, jak se zdá,
temnotu svého srdce andělům odevzdej,
světlo následně lepší život ti dá.
Ale vždyť...takovou dobu temnota mě hostila,
tolik nápadů, tolik pocitů, emocí jsme spolu zažily,
Byla to spíš muka a bolest, které ti stále působila,
ty pouze jinak to nazýváš, myslíš, že společně šťastně jste žily.
Uznávám, možná pomoc doopravdy potřebuji.
'Možná' je špatné slovo, nutně dobro uvnitř musíš mít.
Vždyť já kolem jen strach a zhnusení vzbuzuji.
Prosím už posté, vzdej se svých nešťastných kalamit.
Co vše budu muset vykonat? Kolik bolesti na mě čeká?
Žádná, jde o to přijmout mír uvnitř sebe samého.
Kolik kalichů mé krve pro toto rozhodnutí přetéká?
Ani jeden, zbav se vlastního ducha lakomého.
Všechny hříchy, bolest, minulost i utrpení,
vydechni naráz a vdechni moc světla,
snad nic snazšího na tomto světě není,
než nechat květinu dobra, aby uvnitř duše vykvetla.
Stále si ještě nejsem jistá, přece jenom bylo toho tolik,
neboj se už, rozhodni se a všechny zábrany opadnou,
Vždyť ale času zabere to bůhvíkolik....
Půjde to rychle, až pustíš tu svoji stvůru zrádnou.
Tak dobrá, udělám, co po mně žádáš.
Pustím se všeho, co mě dosud živilo.
Zachráním tě, když do mé temnoty padáš,
zařídím, aby moje prohnilé srdce dobro ve mně už nelovilo.
Dobře děláš, jsem s tebou spokojený,
takto my oba budeme hostit jedno tělo,
ve vzájemné shodě, náš cíl bude spojený,
postaráme se, aby naše sídlo vše mělo.
Pojďme tedy, slezme z té hory zlata,
na níž věčně sedíš.
Pojďme spadnout do mazlavého bláta,
ať s ostatními lidmi se sladíš.
Neboj se ničeho.
Co zlo ti přineslo, vzdej se toho všeho
a poznáš, že světlo dá ti věci cennější,
než samotné zlo nejtemnější.
Pokračování v dalším článku (kvůli omezenému počtu znaků)
S pozdravem
SakuraUchihaHaruno13









