Pein si vyslechl všechna její slova s nenávistí v srdci a zlobou v očích sledoval její poklidný a zároveň prosebný výraz, který s příměsí vážnosti způsobil hluboké uvědomění v jeho duši. S velkým sebezapřením přiznal, že má pravdu. Netušil sice, jak se to všechno dozvěděla, nevěděl, jak se k ní ty citlivé informace dostaly, ale věděl, že z tohohle se jen tak nevyhrabe. Nějakým zázrakem zmapovala jeho minulost a odkryla stránku jeho duše, o níž nikdo jiný neměl ponětí. On sám ji skrýval, ani sám sobě ji nebyl schopný přiznat a pak si přišla ona a do tváře mu to celé vmetla, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
Nenáviděl ji, jelikož všechny staré pocity viny a hněvu nechala vyplout na povrch, nesnášel ji za to, že ho donutila to všechno cítit znovu. Bylo mu proti srsti, že jako jediná dokázala tolik věcí. Doháněla ho k nepříčetnosti, vzdorovala mu, bránila své přátele, vyhrála sázku, odhalila minulost, prokoukla ho…zvládla toho tolik během několik dní. Podařilo se jí za krátkou dobu udělat to, co nikomu z Akatsuki za několik let.
Štvala ho tak, že se už nechtěl ovládat, všechny ty staré pocity v něm znovu vzklíčily a nedaly se ničím zastavit. On to ani zastavit nechtěl, opět nechal průchod svým emocím a své síle. Sakura neměla proti němu šanci, dost se sice vyhýbala, trefu tak přesnou neměl, ale i tak pro ni byla každá rána zdrcující. Neměla se jak bránit, nestíhala útočit, jenom uskakovala stranou a snažila se odhadnout jeho další ránu. Tenhle stav netrval nijak dlouho, celý její proslov vůči němu byl nejméně dvakrát tak dlouhý jako jejich boj.
Výsledek byl jasný už od první rány. Sakura skončila na zemi s nepřítomnou myslí a nehybným tělem, na němž se jí postupně vybarvovaly modřiny a podlitiny. Celá scéna byla doprovázená rudou barvou, která se dostala na podlahu, stěny i oblečení obou protivníků. Její krev zalila, co se dalo a stala se tak jasným důkazem, že Pein nedokáže ovládat své emoce z minulosti.
Stál nad ní s třesoucí se rukou, v níž křečovitě svíral kunai. Věděl moc dobře, že by stačilo jedno švihnutí ruky a její život by vmžiku a navždy pohasl. Zvažoval, zda to má udělat či ne. Zranila ho jako nikdy jiný, dovolila si co nikdo jiný, zašla příliš daleko, ale moc dobře si uvědomoval, že ji zabít nemůže. Všechno by pak přišlo vniveč. Po válce získal čtyři oběti a nyní měl jen jednu, nemohl se jí zbavit, jelikož by pak už jako válečnou kořist nic neměl. Švihl tedy rukou tak, aby se kunai zabodl do stěny na druhé straně tělocvičny a tam ho taky nechal. Ještě se podíval na její zubožené tělo, které sám terorizoval a následně bez jakéhokoli slova odešel. Jí tam nechal ležet, vlastně mu bylo jedno, co se s ní následně stane, požadoval jenom, aby následující den byla opět v perfektním stavu, aby si na ní mohl znovu vylít svůj vztek. Tohle bylo to, co jí přichystal jako odměnu za všechna muka, která mu způsobila. Chtěl, aby každý den přišla o vědomí a pocítila neskutečnou bolest, potřeboval se jí pomstít a tohle byl způsob, který zvolil. Přišlo mu to jako nejvhodnější východisko, jelikož to mohl nazvat 'zaučování a trénink nováčka'.
Když se po ní Hidan sháněl, nemohl z nikoho dostat, kde se nachází, proto prošel celé sídlo křížem krážem a nakonec ji asi po hodině pečlivého hledání našel v tělocvičně, jak bezmocně leží na zkrvavené podlaze. Přišlo mu to už jako trapné klišé, vždy to tak bylo. Vždy ji našel on úplně zrasovanou po Peinově vlně vzteku, pokaždé to mělo tu samou předehru i konec. Už ho to nebavilo, nebavilo ho dívat se denně na její zmožené a nehybné tělo, hnusilo se mu denně zažívat šok a strach z toho, zda ještě žije. Nenávist vůči veliteli v něm postupně každý den rostla. Odmítal se smířit s tím, že ona by měla být jeho hromosvodem, příčilo se mu vědomí, že by ta nevinná dívka měla nést trest za jeho nesmiřitelné pocity.
Zkontroloval základní životní funkce a začal do ní přelévat svou čakru. Nešetřil, neupejpal se, dával jí toho dost, aby se mohla plně zotavit. Během několika minut ji přivedl k vědomí a obeznámil ji s tím, že bude muset znovu podstoupit svůj proces léčení. Nic nenamítala, nic neříkala, jenom konala. Na jednu stranu se cítila tak zesláblá bolestí svého těla a nehybností všech svalů, na druhou stranu vnímala tu energii, která přicházela zvenčí, zevnitř ji rozehřívala a dodávala jí sílu. Napjala své svaly i mysl a dala se do léčení všech nových trhlin, modřin, podlitin i ran. Zbavovala se bolesti s pomocí Hidanovy čakry a vnímala, jaký klid naplňuje její tělo.
"Děkuji," zašeptala, když byl proces ukončen. Bolest jí neblokovala, spíš celková slabost a nechuť svalů v pohybu jí bránily v tom, aby se postavila a odešla.
Hidan to postřehl a s největší možnou opatrností ji vzal do náruče a odnesl do jejich společného pokoje. Slyšel její slabě bijící srdce i nepravidelný dech. Věděl, že je toho na ni moc a že jestli to tak bude pokračovat i nadále, nejspíš se z toho už nikdy nevzpamatuje. Chtěl jí pomoct, cítil vnitřní touhu i potřebu jí toho břemene zbavit. Byl ochotný vzít si na starost její trénink, aby jí ušetřil té bolesti a námahy, ale předem věděl, že to k ničemu nebude. Pein se rozhodl, Pein chtěl, Pein konal. V organizaci vládla jistá nespravedlnost, alespoň tak to vnímal Hidan. Nelíbilo se mu, jak se to celé vyvíjí, všechno se odklonilo od původního plánu. Všichni počítali s tím, že to organizace vstoupí Naruto, kterého následně využijí pro celkové zesílení, ale tak to nakonec nebylo. Nikoho ani nenapadlo, že by mohli schytat čtyři zajatce a o tři následně přijít. Nikdo nemohl předem tušit, že jim v organizaci zůstane dívka, která vše rozvrátí.
Hidan Sakuru jemně položil do postele a přikryl ji. V tu chvíli se setkal s jejím nespokojeným pohledem a omluvami za to, že v noci přespala v jeho posteli, zatímco on musel zůstat na zemi. Bral to úsměvem a ubezpečil ji, že mu to ani v nejmenším nevadilo. Musel ji dlouho přesvědčovat, že se nic nestalo a že se nemá za co omlouvat. Aby se uklidnila, slíbil, že ještě tentýž den přinese další postel do jejich pokoje, aby se neopakovalo její špatné svědomí z toho, že bez povolení okupovala jeho postel.
Ještě ji rychle políbil na čelo a pak se vytratil. Nechal ji spát, aby načerpala síly a sám šel za Peinem. Zkusil ho požádat o to, aby její trénink předal někomu jinému nebo aby na ni nebyl tak hrubý, ale setkal se jeho s hrdelným výsměchem a rázným odmítnutím jeho žádosti. Nechápal jeho důvody, nechtěl mu pomoc, ale hlavně se chtěl Sakuře pomstít za to všechno, co mu stihla způsobit. Následně svolal do obýváku všechny členy kromě Sakury. Potřeboval dořešit jednu starší záležitost, která mu nedávala spát.
Bez obalu na ně vychrlil, že chce znát jméno toho, kdo Sakuře pomohl v tom sázkovém boji. Varoval a vyhrožoval vším možným. Říkal, že jestli se dotyčný nepřizná a on následně zjistí, že to spáchal a nedoznal se k tomu, že ho bez problémů zabije. Byla to hodně silná motivace, všichni mu věřili, ale nikdo nezvedl ruku ani nijak nenaznačil, že to spáchal.
Peinovi se to vůbec nelíbilo, byl si jistý, že to musel udělat někdo z nich. Někdo z přihlížejících mu zablokoval tok čakry a pomohl jí tak k vítězství. Věděl, že ona to udělat nemohla, neměla na to čas ani sílu, takže to musel být někdo jiný. Jenže nikdo se k tomu nechtěl přiznat.
"Tak fajn!" křikl. "Jste pěkný podrazáci!" nařkl je v zápalu rozhořčení. "Vyhlašuju zákaz jedení do té doby, než se ten dotyčný přizná a je mi jedno, jestli tady chcípnete hlady!" rozohnil se na všechny. "Něco jste slíbili, tak se podle té přísahy řiďte!" zadržoval v sobě slzy zklamání nad tím, jak se proti němu staví jeho podřízení. "Teď se já a Konan půjdeme zbavit všeho jídla, co tady je a uvidíme, jak dlouho budete zticha!" rozhodně prohlásil a společně se svou družkou odešel do kuchyně, kde sebral všechno jídlo, část spláchl do záchodu, část spálil a zbytek rychle snědl. Myslel si, že tak dosáhne svého cíle. Ještě nikdy před tím nic takového dělat nemusel, protože se vždy někdo přiznal, ale tohle byl stav nouze, který dle jeho mínění započala ona.
Sakura v tu dobu spala, takže netušila, co se stalo. Dozvěděla se to, když vstala kolem sedmé večerní a chtěla si dát večeři. Z ledničky na ní koukala nicota, všechny skříňky byly prázdné a na stole taky nic nezbylo.
"Je vyhlášená hladovka," obeznámil jí s novým Peinovým vyhlášením Itachi, který stejně jako ona přišel čmuchat do kuchyně.
"A to jako proč?" nechápala a bedlivě znovu prohlédla všechno, co dřív přetékalo potravinami.
"Je to do té doby, než se přizná ten, co ti pomohl v boji," vysvětlil. "Peinovi na tom děsně záleží, ale nikdo se nepřiznal, tak udělal tohle. Všeho jídla se zbavil a teď nás tu chce držet o hladu, dokud se někdo nepřizná."
"To je ale svině," zaklela Sakura a práskla dvířky od skříňky tak, až vypadly z pantů. "Já nevím, kdo to byl, nezpozorovala jsem nikoho," popravě vypověděla. "Pomohla bych, kdybych mohla," přísahala.
"Já ti věřím," pokýval hlavou Itachi, "ale to nám v tuhle chvíli moc nepomůže," poukázal na to realisticky. "Doufám, že se ten někdo dozná nebo se dobrovolně přihlásím já, protože trpět hlady tady nehodlám."
"Sakuro! Ty zrůdo!" vtrhl do místnosti Sasori s plamenem hněvu v očích. "Kdo to sakra byl? Řekni to, práskni to! Dělej, ať už můžeme jíst!" křičel na ni, přičemž se ji pokusil fyzicky napadnout. Itachi ale zabránil všem jeho pokusům jí ublížit a následně to převzal Hidan, který přišel, jakmile ten křik uslyšel. Stoupl si před Sakuru a byl ochotný ji za každou cenu bránit.
"Pein nás hlídá, nedovolí nám se přemístit ani zdrhnout, jsme tu zavření, nemůžeme pryč, nedovolí nám ani žrát venkovní trávu. Prostě nic!" Byl na něj opravdu nehezký pohled. Jeho tělem cloumal vztek i podráždění z toho, že jeho žaludek nemá co zpracovávat.
"Ona to neví," bránil ji pohotově Hidan. "Nech jí na pokoji, ona za to přece nemůže," krotil jeho vztek.
"A kdo tedy?" zvědavě na něj pohlédl. "Nejsi to náhodou ty?" bojácně se na něj zadíval. "Přece jenom ti nevadí její společnost v tvém pokoji, nedrží si od ní odstup jako od každého z nás a jako jedinou ji bráníš."
"To je pravda," přidala se Konan. "Bez námitek ji necháváš spát ve své posteli, netýráš jí, naopak jí pomáháš, staráš se o ni, propůjčuješ jí svou čakru, aby se uzdravila, tak proč bys jí nemohl pomoci v boji proti Peinovi?"
"Ale já to nebyl," oponoval Hidan. "V tom boji jsem jí nepomohl, není to moje zásluha, není moje vina, že jsme tu teď o hladu," bránil se, i když mu stejně nikdo nevěřil. "Vážně ne!"
"Jsi hlavní podezřelý," usmál se Sasori, "tak se jdi přiznat Peinovi a zapomeneme na to," přislíbil.
"Ale já to vážně neudělal! Proč mi nevěříte?" nechápal.
"Nelži už!" vybuchl opět Sasori a strhl se mezi nimi boj. Sasori hrubě zaútočil na Hidana, který první ránu nestihl zaregistrovat a pořádně to schytal. Nenechal si to líbit a tak se mezi nimi strhla rvačka, jíž ostatní jen přihlíželi. Sakura tam zůstala pro případ, že by Hidan potřeboval ošetřit, Konan s Itachim to sledovali ze zvědavosti a postupně se k nim přidali i ostatní včetně hlavního vůdce. Kuchyň nezůstala bez úhony, nábytek se během boje dost zdemoloval, vzduchem létaly talíře, vidličky, nože i židle. Všichni přihlížející se museli krýt, aby neschytali nějakou tu ránu. Nic ale nevedlo k tomu, aby se někdo z nich přiznal. Nikdo boj nezastavil slovy přiznání, všichni zarytě mlčeli a sledovali, jak boj mezi jejich kolegy graduje a přechází do nebezpečných mezí jak pro ně, tak pro ostatní.
Pouze rány, rachot a nádavky, nic jiného se neozývalo jídelnou, v níž dříve bývalo tak veselo. Veškeré kuchyňské náčiní se během chvíle stalo nebezpečnou zbraní v rukou těch dvou šílenců.
SakuraUchihaHaruno13










Skveli dielik,velmi sa mi pačilo,ako Itachi sa zastal Sakury.