close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Jak tomu ti dospělí říkají? Jak je jenom to slovo? Myslím, že začíná na l. Sakra! Jak to pokračuje?Hmmm...Že by láska?

2. října 2014 v 17:03 | SakuraUchihaHaruno13 |  Moje myšlenky, nápady, postřehy a úvahy
Platonická láska- silný citový vztah bez náznaku sexuální touhy.
Tohle je moje 'úvaha', co se tohoto tématu týče. Asi je trochu delší a nejspíš ani nesplňuje dané parametry chronologického postupu či odstavců, ale to je mi momentálně jedno. Napsala jsem to, co mi právě přišlo na mysl a v tom ta úvaha spočívá, ne? Takže tady to máte, upozorňuji však, že se to nejspíš úplně nesplňuje to pravidlo pro platonickou lásku, ale to mi doufám, odpustíte.
Mám tě před očima téměř každý den, vždy jsi tak blízko, že jen stěží ovládám svou silnou touhu se tě dotknout. Vím, že naše společná minulost byla plná zvratů a nyní bych mohla říct i nedorozumění a omylů, kterých bezmezně lituji, ale i tak doufám, že jsme oba schopni na to zapomenout.
Usmíváš se, i přes všechnu bolest, neseš v sobě světlo pozitivní energie i přes všechny chyby i omyly, každého kolem fascinuješ svým uměním pozvedat náladu. Všichni kolem si tě váží, nikdo v okolí by na tebe nedal dopustit, jelikož když zhyne kousek tmy, nic hrozného se nestane, jelikož jí je kolem spousta, ale když zhyne sebemenší kousíček světla, všechno je náhle temnější a beznadějnější. Jsi středem pozornosti i provokace, jelikož každá vteřina strávená s tebou je přínosem pro všechny ostatní. Stačí jediný tvůj úsměv a ledy tají, stačí jediné slovo v doprovodu stále silného, hladkého a vřelého hlasu a všichni kolem padají do kolen. Možná si to ani neuvědomuješ, ale jsi tím nejcennějším v našem okolí, jelikož bez tebe bychom byli všichni totálně ztracení. Pro všechny z nás jsi nezhasínajícím světlem, všichni se chceme hřát v teple tvých slov, všichni toužíme cítit tu energii uvnitř tebe, všichni ti chceme být co nejblíž, jelikož jedině ty jsi tím, co nás drží nad vodou.
Jsi pokladem v zapadlém městě, jsi nehynoucím světlem v temnotě kouta, jsi nevstřebatelná energie a ospalosti dnešního světa…Téměř denně tě tak vnímám, každý volný okamžik se mi před očima zří tvá tvář, která podlamuje moje kolena. Tiše šeptám tvé jméno, když sedíš vedle mě a do očí se mi díváš, tiše tě prosím o kousíček pozornosti, když ostatním se věnuješ, pokládám si hlavu do dlaní, když je má mysl k nezastavení a divoce vymýšlí všechny možné scénáře týkající se tebe. Dokonce i tyto řádky píšu s myšlenkou na tebe a tolik lituji toho, že si to nikdy nepřečteš a nezjistíš, že to bylo psáno přímo tobě. Nemám tu odvahu ti tyto řádky odhalit a dát ti tak najevo zmatenost mé mysli, rozhodnost srdce a smutek z minulosti. Když se dívám do tvé tváře, která připomíná svatého anděla, když věnuji pozornost tvému úsměvu, který mé rty dokáže přimět ke kopírování, když se topím v hloubce tvých nevinných očí, nedokážu ti to říct, jelikož vím, že jsem to všechno před lety zkazila a nyní už není možno to napravit. Usmíváš se na mě každý den, slušně pozdravíš a každé brzké ráno mi zpříjemníš svým úsměvem, který mě náhle probudí. A když nejsem plně čilá, začneš zpívat ukolébavku skřehotavým hlasem, jako bys kopíroval rozbitý stroj těsně před šrotováním a přiměješ mě tak smíchu a plné bdělosti. Staráš se o to, abych měla co jíst, když doplatím na svou hloupost a doma v ledničce si nechám jídlo pro nadcházející den. Naopak odmítáš mé jídlo, které ti nabízím, když naopak ty doplatíš na svou zapomnětlivost. Říkáš, že si to nemůžeš vzít, jelikož bych pak neměla nic já. Opakuji ti stále dokola, že toho mám dost, že se můžeme podělit a mě dost zbyde, ale stále odmítáš. Hledíš na mě posmutnělým pohledem a jako malé štěně mi kladeš na srdce, že budeš smutný, když si to jídlo ode mě vezmeš. Přesně tak se chováš, lidově se tomu říká citové vydírání, ale já jsem schopná ti to odpustit, jelikož vím, že to myslíš dobře.
Všechno, co jsme spolu kdy udělali, už dávno pohřbil nával nových dní, ale já tak snadno nezapomínám. Jsem schopná vracet se k té samé události klidně desetkrát za den a znovu prožívat tu bolest, když jsem ti z rozmachu mládí kladla na srdce, že o tebe nestojím. A jak jsem teď dopadla? Píšu tenhle článek o tom, jak strašně tě mám ráda, představuji si před sebou tvou tvář, polykám slzy, které mi do očí vhání pokažená minulost, a omlouvám se za všechnu bolest, kterou jsem ti kdy způsobila, jelikož všichni kolem můžou dosvědčit, že jí bylo požehnaně. Prosím tě, omlouvám se ti, vyznávám se ti, představuji si tě, ale vždy tak, že o tom nevíš. Nejsem schopná ti to říct do očí, nedokážu ti to dát najevo a místo toho se potají těším na další den a doufám, že opět rozzáříš mé srdce svým myšlením a originalitou.
O dnešku mohu soudit, že jsem se zachovala hodně pitomě. Vidím na tobě, že o mě už nestojíš, vnímám to, že víš o mé ubohé touze vytěžit z tvého optimismu, co nejvíc můžu a taky vidím ty pohledy a smích, které ti přináší jiná. Nejsem slepá, vidím, jak se vždy tak nenápadně díváš za mě a zkoumáš, co právě dělá. Vnímám tvé štěstí v její přítomnosti, neuniká mi tvůj zájem o její činy a přes to tě nejsem schopná nechat jít. Dnes jsem tě už poněkolikáté spatřila, jak svůj pohled i svou mysl věnuješ jí. Sebrala jsem tedy odvahu a s bušícím srdcem jsem tě navedla: "Tak za ní jdi, řekni jí to!" povzbudivě jsem se na tebe usmála, i přes to, že jsem cítila bolest v hrudi jako před několika lety. "Tak dělej," žádala jsem tě téměř zoufale a potlačovala jsem nutkání ukázat své slzy.
Nechápavě ses na mě zadíval, byl to spíš údiv než nechápavost. Tvá tvář vykouzlila výraz, který mám doteď v mysli, a přivádí mě k úsměvu. Odvětil jsi: "Cože? Proč?" očividně jsi netušil. Nemusela jsem ani nic dodávat, abys pak s lehkým sebezapřením pokračoval: "Ty o tom víš?"
Mám otázku já na tebe: 'Víš ty o tom, jakou bolest jsi mi tím způsobil?!'
Musel jsi odejít, povinnosti tě zatáhli někam pryč, aniž bychom si to povysvětlili. Ještě na odchodu jsi mě sledoval a snažil ses ze mě vypáčit, co mám na mysli. Neodpovídala jsem, nechtěla jsem se pouštět do vážných debat a nechala jsem tě jít. Byl jsi zmatený, vyvedený z míry a znovu jsi svůj pohled upřel jejím směrem. Možná trochu přeháním, třeba není tvým zájmem ona, ale záhadný flek na zdi a třeba se mi tvá radost v její přítomnosti zdá, ale i tak nedokážu přenést před srdce ty vzniklé situace.
Když ses pak vrátil, znovu jsme na předchozí téma nenavázali, zapomnělo se na to, ale já to stále v mysli mám. A ani se ti nedivím. Když člověk srovná tebe a mě, pochopí. Tebe všichni zbožňují, jsi tak veselý, šťastný, dokonalý a všem pomáháš. Na druhou stranu já jsem ta temná, ke mně se člověk nepřiblíží, aniž by nepocítil strach, často se mě bojí, často nevědomky zraňuji, denně někomu působím bolest a psychická trápení, zatímco ty všechny léčíš a pozitivně je nabíjíš. Jsem koza pitomá, jsem tvrdohlavý mezek, zatímco ty jsi to slunce vždy nápomocné, ty jsi ten zářící kotouč v mé temnotě. A taky jsi má jediná slabina. Jedině ty mě dokážeš zevnitř rozehřát, jedině ty mi přivedeš k úsměvu i smíchu, ty mi připomeneš, že tenhle svět není tak černý, jak ho vidím, ty jsi jako lampa, která prozáří tu věčně ve tmě ponořenou místnost, v níž žiji. Po tvém odchodu už není nikdo schopný zalít tu místnost takovým hřejivým a zářivým světlem jako ty.
Když se pak člověk zeptá, proč jsme skoro každý den tak blízko sebe, já si tiše šeptám, že jsi měl šťastnou ruku v losování papírků, ty však nahlas prohlašuješ, že jsi losoval mezi posledními a že já jsem na tebe vlastně zbyla. Když toto slýchají ostatní, neubrání se tomu, aby řekli: "No jo no, vždyť jí taky nikdo nechce, vždyť by s ní nikdo ani nedokázal vydržet." Nikomu z nich nevadí, že stojím hned vedle nich a zřetelně to všechno slyším. Vždy vypukne hlasitý smích a ty se pak ozveš: "No jo no, ona je prostě…" chvíli váháš, a když zaregistruješ můj zvědavý pohled, doplníš mé jméno a tím to celé skončí. Jsi tak ohleduplný, že přede mnou neřekneš mé špatnosti a nesměješ se s ostatními na můj účet v mé přítomnosti.
Všichni kolem vidí, jak všechno kolem bořím, jak všem ubližuji, všichni z nich si už prošli slovním či fyzickým napadením, všichni to vědí, všichni znají mou povahu a upřímně tě litují. Vědí, že to se mnou nemáš lehké, ale v jednom mají přece jenom pravdu. Nikdo jiný by to se mnou nevydržel.
Všechno, co bolí, pojmeš jako legraci. Všechny chyby i nedorozumění s klidem přijímáš a nejsi přehnaně nervní či agresivní. To, co vydržíš ty, vydrží jenom málokdo. Dostal jsi mě vedle sebe, protože jedině ty to dokážeš zvládnout. Jakkoli ti proti své vůli ublížím, nezlobíš se. Směješ se, někdy se i trochu bráníš a v tu chvíli mi dochází, že jsem překročila hranici. Já sama to vlastně ani nejsem schopná postřehnout. Byla jsem tak naučena, vyrostla jsem s násilím a hněvem v srdci, nejsem schopná to krotit. Co je pro ostatní příliš, já nevnímám, jak málo to je pro mě. Omlouvám se tady tímto všem, kterým jsem jakkoli ublížila, omlouvá se tobě za neustálou bolest, trápení a pocit pokoření, všechny nadávky tady beru zpátky a na kolenou tě prosím o odpuštění…Klečím tady na zemi s rukama sepnutýma k nebi a prosím o odpuštění i pomoc. Pokořena sama před sebou, znavena bolestí, kterou jsem ze sebe přenesla do okolí a do tebe, zhroucená nad vlastními chybami klečím tady a omlouvám se v duchu všem svým obětím, které mi do rány přišly náhodně a nevinně. Jsem schopná vykřičet to do větru a doufat, že jim to všem donese, jsem schopná přijmout svou podstatu a smířit se s tím, že tobě bude už lépe beze mě…
Ale mě bez tebe ne…potřebuji tě každou buňkou svého těla, musím tě mít při sobě, abych cítila, že mi zmrzlými žilami koluje tebou rozpálená krev, potřebu pohled tvých kouzelných očí, aby mé mrtvé srdce ožilo a začalo opět bít. Jsi ten, který ten zmrzlý kámen rozehřívá a vede k opakujícímu se pohybu.
Sedím vedle tebe, zhluboka dýchám, aby to se mnou nešlehlo, a v mysli se okřikuji. Vidím tě vedle sebe, vnímám lehkou vůni, která je o to silnější a opojnější, čím jsem ti blíž. Je to smíšenina obyčejného voňavého mýdla a drahé kolínské, dohromady to tvoří jakousi míchaninu, která je pro mě darem z nebes. Vdechuji ji a slastí téměř zavírám oči. Úplně mě ovládáš, manipuluješ se mnou, aniž by sis to uvědomoval. Vnímám lehce natočené řasy, jež rámují hlubiny moří, v nichž se tak ráda topím. Pohled mých přivřených očí klouže po tvém obličeji, až se mi neskytne pohled na tvé jemné rty, které chci tolik cítit na těch svých, jako to bylo dřív. Dovol mi vrátit se v čase a tu hebkost spojenou s něhou znovu pocítit. Prosím, udej mi povolení, abych mohla znovu pocítit tvůj nejistý, přesto však mrštný jazyk ve svých ústech. Žádám tě, nech mě znovu se vrátit do toho dne, když jsi stál před mojí brankou a v jedné ruce jsi svíral vodítko od svého psa a v druhé rudou růži. Prosím, dovol, abych tam s tebou v tom nechvalně známém únorovém dni pobyla více času a následující den, abych ti neřekla tu pitomost, že jsi jen skvělým kamarádem.
Vím, že se za blbosti platí, já v tu chvíli myslela, že jednám správně, ale pak mi došlo, jaká hovadina to byla. Nejhorší ale je, že jsme o tom pak už nikdy nemluvili, nikdo z nás se o tom nezmínil, jako bychom na to oba dva zapomněli a pak jsi tedy vylosoval mé jméno a bylo nám souzeno, pobývat spolu.
Někdo to nazve náhodou, někdo prekérní situací, já tomu však říkám osud. Jsem si jistá, že se to všechno stalo z nějakého důvodu, ale nemám v sobě tu sílu jít za tebou, omluvit se ti za dřívější pitomost a zkusit to znovu. Netuším vlastně, jestli bys mě pořád ještě chtěl, nedokážu z tvých očí nic vyčíst, jelikož z nich stále čiší nevinnost a radost, nic jiného v tobě nejsem schopná rozluštit. Proto mi odpusť, že nejsem k tobě upřímná a rovnou ti neřeknu, jak na tom jsem. Chci tě cítit, chci tě mít, ale ten risk je prostě moc velký. Nechci tě uvést do rozpaků nebo nepříjemné situace, kdy bys musel říkat, proč ne, a proto radši mlčím a užívám si každého dne s tebou, jelikož vím, že tohle je to nejcennější, čeho se mi momentálně může dostávat.
Vnímám tě každou částí svého těla, svým zrakem mimoděk zkoumám tvé pevné tělo a potlačuji v sobě touhu se tě dotknout. Co mi však činí strašně velký problém, je tvůj krk. Mé zbídačené oči se na něm vždy zastaví a já sleduji, jak tě na něm lehce šimrají tvé delší vlasy. Vidím i tu pihu na pravé straně i to, jak pozvolna přechází v rameno, které je pak už zakryto rukávem trika. Pozoruji záhyby kůže i žíly a silně se držím vlastních kolen, abych po tobě nesáhla, nepřitáhla si tě k sobě a nepřisála si tě k sobě. Tolik chci ochutnat kůži na tvém těle, toužím lehce skousnout žíly a vyprovokovat tak nervová zakončení k šílenství. Potřebuji slyšet tvé steny, křik nebo pouhé slůvko 'ne', které bys pod náporem mých zubů protáhl tak, že bys dal jasně najevo, jak moc je ti to příjemné. Snad nebesy by se mi stalo, kdybys dal najevo, že přesně tak se ti to líbí a přesně tak mám pokračovat. Chci cítit tvůj zrychlení dech i nadzvedající se hrudník. Musím…přesně tohle mi hlavou neustále koluje už od doby, kdy jsem si uvědomila, jak moc tě potřebuji. Cítit tvé něžné rty na svém těle bych brala důvod přežití.
Zjistila jsem taky, že s tebou je všechno možné. Když třeba běžím a cítím, jak mi dech a bolest v boku nedovolují běžet dál, stačí jenom dvě slvůka, která se mi ozvou v hlavě a mám zase plno sil. Stačí jenom sobě tiše pošeptat: 'Pro tebe!' a už nemám žádné překážky.
Vím, že si to neuvědomuješ, ale já, stejně jako ostatní, jsem ochotná pro tebe zemřít. Obětuji klidně všechno, kdyby to zaručilo tvé štěstí, tvůj nevadnoucí úsměv a radost. Šla bych na smrt místo tebe za jediný tvůj letmý úsměv. Ještě před smrtí bych se ti omluvila za všechnu tu bolest, ztráty, šrámy, jizvy a prekérní situace. Vypověděla bych, jak moc jsi pro mě znamenal, předložila bych ti číslo probděných nocí plných polykání zahořklých slz a konečně bych ti řekla, jak moc lituji svých slov. Vyznala bych se ti a věděla, že jsem na tomhle světě udělala úplně všechno, co jsem chtěla. Přijala bych tvou reakci, ať už by byla jakákoli. Přijala bych jméno té, která dle mého podezření v tobě vzbudila zájem a ještě naposledy bych okusila sladkou chuť tvých rtů, než bych se s tebou rozloučila slovy: "Byl jsi pro mě vším, i když jsem si tě vlastní blbostí navždy odepřela."
Tohle je má pravdivá výpověď, co se tebe týče. Nevím, zda se jednou k tobě dostane a já budu nucena čelit tvému zkoumavému pohledu a nechápavosti. Netuším, co je ani co bude, vím jenom, že jsem udělala hroznou chybu, která mě o tebe navždy připravila.

SakuraUchihaHaruno13
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 soul-underground soul-underground | Web | 2. října 2014 v 17:36 | Reagovat

Fuj to byla fuška to přečíst, po přečtení se mi udělalo pár vrásek a usoudil jsem, že ho asi fakt miluješ.

2 An An | E-mail | Web | 19. října 2014 v 23:04 | Reagovat

Je to opravdu pravda...? Pokud jsou tyto radky pravdive, a presto jsi ochotna mi pomoci...jsi neskutecna osoba, opravdu te obdivuji. A pokud se na to necitis, nemusis mi pomahat, nechci, abys kvuli me zbytecne trpela...
Jen jedno mi prosim rekni: kdo je ta, kterou podle tebe miluje?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama