Sakura zavětřila potíže. Nelíbil se jí vývoj této situace, nečekala, že se stane, co se stalo. Itachi ve svých dlaních svíral katanu, jeho stisk byl nejdřív hodně pevný, následně povolil a pak zase zesílil. Opakovalo se to stále dokola, stejně jako třas neopouštěl jeho tělo. Měl pevně sevřená víčka a nevnímal nic kolem.
Sakura se podívala do jeho mysli a spatřila Konan. Před očima se jí odehrávala situace z doby, kdy Itachi s Konan chodil. V srdci cítila jakýsi tlak přirovnatelný ke štěstí. Srdce se jí rozběhlo, na těle cítila Konaniny doteky, hleděla jí přímo do očí. Pociťovala totéž, co Itachi. Její mysl byla zmatená, avšak šťastná, její tělo dokázalo reagovat na podněty, které Konan vysílala. Nedokázala ovládat svou touhu, cítila, že ji má ráda.
Poté se ten obraz změnil, pocity prošly změnou též. Viděla jí před sebou, vnímala její rozzuřený výraz, přijímala její vztek, do jejího těla vstupovala bolest společně se zklamáním a zoufalstvím. Nenáviděla ten pocit v srdci, který tak vtíravě naznačoval, že ona není ničím významným, pouze nečistou krysou.
Poté se i to změnilo. Sakura viděla sama sebe v krásných bílých šatech, neměla dlouhé rukávy ani návleky na ruce, všechny jizvy z jejích rukou zmizely, na jejích rtech hrál nepřirozeně krásný úsměv, vypadala úplně jinak. Vypadala šťastně a spokojeně, jako by jí nikdy nic neublížilo. Cítila v srdci radost, když se na to dívala, její srdce bilo na poplach, její duše zářila.
I tento obraz prošel lehkou přeměnou. Seděla na schodech společně s Itachim v pevném objetí, v nekonečném polibku. Tělem jí pobíhaly mírné vibrace, chvěla se vzrušením a pocitem euforie. Její srdce reagovalo silnými rychlými údery, její mozek vypověděl službu.
Jako poslední obraz se objevila situace, kdy létá nad městem společně s Itachim. Hleděla sama sobě do očí z Itachiho pohledu. Viděla svůj poťouchlý úsměv i radostný smích. Sledovala sama sebe, jak předvádí různé kroucení křídel pro snazší let. Viděla se v tom nejlepším úhlu pohledu, v tom Itachiho. Její srdce plesalo radostí, její duše zářila štěstím, její tělo nesužovala žádná bolest ani blokace. Pozorovala své šťastné já.
"Jestliže musím zabít Konan," začal Itachi a pomalu otvíral oči, "abys mohla být šťastná," šeptal směrem k Sakuře, "pak to udělám!" V jeho hlase zaznívala odhodlanost a síla. Pevně uchopil katanu a dřív, než kdokoli z přihlížejících stihl něco udělat nebo říct, probodl Konanino srdce a následně padl na kolena. Odhodil katanu do útrob běloty a chytil se za hlavu. Věděl, že jí už nikdo život nevrátí, plně si uvědomoval, že zabil svou kamarádku v zájmu Sakuřina štěstí. Nezlobil se na sebe, jelikož se tím přiblížil k Sakuře, pouze litoval toho, že Deidara a ostatní z party už nebudou mít možnost dál se hřát v jejím světle. Litoval možná toho, že jeho přátelé přišli o zábavu a štěstí, sám za sebe však nelitoval ničeho. Obětoval ji, aby se už Sakura nemusela trápit samotou. Nejednal z povrchního přání stát se andělem, jednal z přání stát se Sakuřiným ochráncem jejího štěstí. Byl snad první označený, který nezabil kvůli křídlům a titulu anděl, zabil kvůli lásce.
Sakura šla Shizune ohlásit výsledek, zatímco se ostatní postarali o Itachiho. Zbavili ho vědomí, obdarovali ho křídli, přemístili ho na mýtinu, kde se po zkoušce probrala Sakura, do jeho pokoje na stůl položili dva dopisy-jeden od Konan, druhý od Sakury. Zopakoval se postup, který se prováděl u každého nového anděla. Pak už jenom čekali na ostatní, kteří se k nim měli přidat.
Jakmile se Itachi probral, cítil na svých zádech bolest i tíhu. V jeho mysli zavládl totální zmatek. Jediné, co měl, byly nesmyslené útržky, z kterých pochopil, že zkoušku složil. Zadusil v sobě provinění z vraždy a vydal se domů. Kdyby mohl, omluvil by se Konan za svůj čin, ale už bylo příliš pozdě. Přišel o ni, zbavil ji života, ale udělal to rád.
Doma nikoho nenašel, pouze na stole ležely dva dopisy. Jeden otevřel a přelétl pohledem až ke konci. Jakmile spatřil Konanin podpis, dopis vrátil do obálky a roztrhal. Nepotřeboval znát její poslední slova, chtěl totálně zapomenout, neměl zájem přečíst si, co mu její mysl potřebovala sdělit. Útržky následně položil do popelníku a zapalovačem je zažehnul, aby navždy zmizely z tohoto světa.
Už nechtěl dál vzpomínat,
nepotřeboval si nic připomínat,
chtěl pouze dál žít,
spokojený se Sakurou být.
Z dopisu od Sakury se dozvěděl, že se má večer dostavil do Modré síně. Jeho tělem proudila energie i přes to, že byl z posledních dní hodně unavený. Štěstí a pocit euforie ovládaly jeho tělo při myšlence, že se stal andělem a že může zbytek života strávit společně se Sakurou. Křídla ani nově nabité schopnosti se nedokázaly rovnat skutečnosti, že už mezi ním a Sakurou nestojí žádná zábrana. I přes bolest, která vystřelovala z jeho zad, se dokázal usmívat jako blbeček a mít výbornou náladu. Cítil se jako ještě nikdy v životě. Jeho tělem proudilo tak moc energie, že kdyby se nekrotil, zvládl by zdemolovat celý dům. Všechny ty starosti, které měl ohledně jejich budoucnosti, všechen ten strach ze zkoušky zmizel. Dokázal vnímat pouze radost, kterou mu zkouška přinesla. Oběť, kterou musel podstoupit, ignoroval. Přišla mu nicotná v porovnání s tím, co získal. Získal svobodu a mohl mít přístup k lásce. Už nemusel krotit své emoce, už to nebylo zapotřebí. Dosáhl svého přání, konečně po té době čekání mu osud nahradil, co mu vzal. Cokoli, co strašného v životě přetrpěl, odplulo pryč a místo toho se na těch místech v srdci objevila radost a láska. Jeho život začínal mít pouze jediný cíl: Udělat Sakuru šťastnou. Po ničem jiném netoužil, tohle byl hlavní důvod proč chtěl dožít, jelikož Sakuřin usměv a její radost byly pro něj vším. Jenom ona ho držela při životě svou přítomností a krásou. Neexistovalo pro něj nic jiného, nic naléhavějšího, nic důležitějšího. Ona byla jeho pokladem, jeho cílem, jeho životem.
Večer se u něj stavila Sakura a poblahopřála mu ke složení zkoušky. Příjemně ji překvapilo, že se netrápí tím, co udělal, neprojevoval jakoukoli stopu smutku nebo deprese. Byl v pořádku a zářil štěstím.
"Děkuji," zašeptala mu do ucha a lehce skousla jeho ušní lalůček. Její srdce málem vyskočilo z hrudi, jakmile si uvědomila, že teď už jim nic nestojí v cestě. Chtěla s ním být po zbytek života a věnovat se mu jako ještě nikomu jinému. Měl pro ni speciální hodnotu, milovala ho a už nikdy o něj nechtěla přijít. Potřebovala ho vedle sebe, aby se mohla cítit živá. Jenom s ním po boku měl pro ni život smysl.
"Neděkuj mi," chlácholil ji a ukradl si jeden její polibek, "dělal jsem to proto, abychom mohli být spolu. Nechtěl jsem, aby ses trápila, jelikož ti smutek nesluší. Tvůj zářivý a šťastný úsměv je pro mě kouzlem v tomhle jinak pochmurném světě. Jsi mé slunce tady dole na zemi, jsi můj anděl milovaný, jsi můj život," básnil, přičemž svou řeč prokládal lehkými polibky na její rty i krk.
"Měli bychom jít do Modré síně," vrátila se zpátky na zem z pozemského nebe, kam ji během chvilky přivedl.
"Samozřejmě," pošeptal a ještě jednou ji krátce políbil. Následně se jí pevně chytil a společně se přemístili do Modré síně, kde už všichni čekali.
Kakashi s lehkým úsměvem pokynul Itachimu, aby se posadil. Jeho proslov se dokonale shodoval s tím, který před rokem slyšela Sakura. Pravidla zůstala stále stejná, neprozrazovat svou existenci, nestavět na odiv své schopnosti, nepřitahovat zbytečně pozornost, nevyvolávat rozruch a pomáhat, kde to jen bude potřeba.
Deidara mu srdečně pogratuloval a Sakuru objal, aby jí dokázal, že přijímá vzniklou situaci a nevyčítá jí nic, co se stalo. Měl v plánu být jí stále nablízku a představovat pro ni dobrého kamaráda, nechtěl na ni zapomenout, protože ona už byla jediná dívka, která mu nezemřela. Nemiloval ji, to by si vůči Itachimu nedovolil, měl ji rád, byl jí vděčný stejně tak byla i ona vděčná jemu. Měli za sebou problémy se zkouškou, milostné pletky jednoho i druhého, vzájemnou pomoc i soudní boj. Znali se sice jenom rok, ale za tu dobu si k sobě dokázali najít cestu, kterou k sobě někteří lidé nedokážou najít ani za deset let. Rozuměli si, dokázali vycítit problém toho druhého, byli sehraní. Jestliže se trápil jeden, ten druhý mu šel bez ohledu na obtížnost situace pomoci. Deidaru skutečně blažilo, že Sakura nešla v Itachim svou životní lásku. Nezáviděl jí, nežárlil, jelikož se s tím smířil. Bral to tak, že si zasloužil mít vynikající kamarádku. Chápal to tak, že by přítelkyni už vlastně ani mít nemohl, jelikož by mezi nimi mohlo docházet k nějakým rozbrojím a hádkám. Byl vděčný za to, čemu se mu dostalo. Sakura byla jeho oporou, stejně tak jako on její.
V okamžiku, kdy se vyřídily všechny důležité a formální věci proměny, mohli společně odejít. Deidara a Sakura zavedli Itachiho k jezeru, kde se Sakura před rokem učila létat. Trénink jeho křídel a letu nechtěli za žádnou cenu odkládat, přiměli ho, aby vyvolal svá křídla a začali mu vysvětlovat, jak se má dostat do vzduchu. Itachi si nejdřív musel uvědomit, že křídla jsou další částí jeho těla, že je může ovládat stejně jako ruce, ústa nebo kteroukoli jinou část svého těla.
Všichni se hodně nasmáli, jelikož některé situace nebo pády do vody vypadaly jako vystřihnuté z nějaké povedené komedie. Do vody však nepadal jenom Itachi, i Sakura měla sem tam problém přizpůsobit se velikosti a tíze svých křídel, takže spadla hned za ním. A Deidara, aby nezkazil zábavu, se taky zřítil za nimi. Křídla je všechny táhla ke dnu, přišli však na způsob pracného mávání ve vodě, které je posouvalo blíž ke břehu. Společně se smáli jako šílenci, i když dva z nich již byli plnoletí. Užívali si ty chvíle, kdy jsou spolu jenom oni tři. Všichni se stejnými možnostmi, nikdo neodstrkován ani neznevýhodňován. Všichni si rovní, všichni šťastní, všichni andělé. Jejich skotačení nebralo konce, ani když se začalo šeřit. Jejich promočená křídla je táhla k zemi, i když pouze stáli, proto se rozhodli, že další trénování nechají na později. Místo toho si sundali boty, kluci si sundali trika a všichni tři naběhli do jezera a začala vodní válka. Jejich smích se nesl krajinou, stejně tak i jejich zděšené výkřiky, které vyloudil vždy někdo z nich, když byl nečekané pocákán. Později se válka změnila z 'každý proti každému' na 'dva na jednoho'. Sakuře a Deidarovi stačil jediný pohled, aby se domluvili, že nováčka trošičku vykoupou, aby hned od začátku neměl moc velké sebevědomí. Spolu se na něj vrhli. Deidara zepředu, Sakura zezadu. Potopili ho a chvilku mu nechali hlavou pod vodou. Poté mu nechali prostor, aby se pořádně nadechl a vzpamatoval se. Itachi to nenechal bez odezvy, na jeho tváři se zračil hraný naštvaný výraz, který odůvodnil tím, že nikdo z nich nemá právo kazit mu jeho účes a namáčet jeho vlasy. Chytil Sakuru kolem pasu a potopil se společně s ní. Deidara naplánoval záchrannou akci a pokusil se Sakuru osvobodit. Blbli společně ještě hodně dlouho, jelikož všichni byli obdařeni neskutečnou výdrží. Jejich hrátky se postupně měnily. Kluci třeba zkoušeli Sakuru vyhazovat do vzduchu a soutěžit o to, kdo ji dohodí výš a pak dál. Sakura se nebránila, ignorovala začervenání kůže i lehkou bolest, kterou jí způsobovaly opakované pády do vody. Smála se společně s nimi a každé vyhození jim s úsměvem vrátila. Nikomu z tváře neslezl veselý úsměv. Atmosféra mezi nimi byla neskutečně příjemná. Nikdo z nich nechtěl přestat a ani k tomu neměli důvod. K jezeru moc lidí nechodilo, nemuseli se tedy bát, že by je někdo vyrušil, necítili ani únavu. Jejich žilami koloval pocit štěstí, který si chtěli uchovat navždy. Nepotřebovali moc slov, aby se seznámili, tohle byl dokonalý způsob, jak poznat základní charakteristiku toho druhého. Společné blbnutí jim všem pomohlo si uvědomit, jak je jeden pro druhého důležitý. Itachi neviděl v Deidarovi hrozbu, bral ho jako svého kamaráda, jak to dělal po celou tu dobu, co se znali. Bylo to nenahraditelné trio. Jejich společné zájmy i to, že všichni tři prošli zkouškou, je držely při sobě víc než kohokoli jiného. Nikdo jiný na celém světě neměl to štěstí, aby se v okolí anděla vyskytl další, který by byl jeho dobrým přítelem, dva už vůbec ne. Oni měli to štěstí a vážili si toho, jak jen mohli. Všichni byli připravení jít dál svými životními cestami, ale pouze pod podmínkou, že se budou i nadále vídat. V jezeře strávili téměř celou noc. Rozhodli se vylézt z vody, jakmile už na sebe neviděli. Na břehu si posbírali své věci, ale stále se neměli k odchodu. Jejich imunita nebyla o moc lepší než imunita normálního člověka, ale i tak se rozhodli zůstat v mokrém oblečení a vyprávět si vtipné historky ze života. Sakura zapálila vznášející se oheň a nechala si usnout triko a rifle, zatímco byla v mikině. Kluci si udělali totéž se svými kalhotami a na sebe si vzali trika, která si předtím odložili na břeh. Sakura se tiskla k Itachimu, aby od něj získala trochu tělesného tepla a Deidara to jenom pobaveně sledoval. Ze strachu, že by za jeho uštěpačnou poznámku mohl dostat hned dvě facky, radši mlčel a poslouchal Itachiho blbiny, které dělal společně se Sasukem. Všichni se cítili v bezpečí a spokojení.
SakuraUchihaHaruno13









