Všem byly ještě vysvětleny všechny potřebné věci k následujícímu dni. Měl to být den síly. Skládající se dohromady ze tří menších testů.
Mistři, jejichž učňové zkouškou neprošli, dostali instrukce na mazání paměti a uvedení učně do normálního života. Jejich bedra tížil úkol vymazat a zničit všechny důkazy, které by existenci andělů a zkoušky jakkoli dokazovaly.
Pak teprve mohli jít za svými učni a sdělit jim, jak dopadli.
"Pomůžu ti," nabídl se Deidara Sakuře, když se chtěla dostat ke Gaarovi, aby mu vymazala paměť.
"To budeš hodný," přijala jeho nabídku a chytila se jeho ruky, aby se společně přemístili do Itachiho pokoje, kde oba seděli na posteli a nepřítomně sledovali koberec, jehož vzorek moc zajímavý ani inspirativní nebyl.
"Gaaro," oslovila svého nového učně, který ve zkoušce dle očekávání všech kolem zklamal.
"Copak?" cukl sebou, jako by ho někdo vyrušil z velice hlubokých myšlenek.
"Ráda jsem tě poznala," začala opatrně a okamžitě na sobě ucítila Deidarův nespokojený pohled.
"Já tebe taky," povzdechl si Gaara. Jeho obličejem se mihl letmý přidrzlý ale hlavně zklamaný úsměv. Vypadal jako dřív, když stál po Kurenaiině boku. Ty krásné chvíle, kdy se dokázal usmívat, dokonale pominuly.
"Je mi to líto." Sakura cítila neodvratný knedlík v krku. Doopravdy nechtěla, aby to tak dopadlo. Jakmile zjistila, že on dokáže být i jiný, přála mu v životě štěstí. Ale na to si nejspíš musel ještě počkat. Teď musel platit za svou blbost, když následoval Kurenai a nechal se jí ovládat.
"To nemusí," snažil se ji uklidnit. "S tím se přece počítalo, ne?" po jeho tváři stekla jedna slza, kterou hbitě setřel, aby si toho nikdo z nich nevšiml. "Každý to věděl, ne?" následovala další slzička, kterou taky ihned nechal vsáknout do rukávu.
"Takhle nemluv," napomenula ho Sakura. "Je to vina rady, že jsi dostal špatného trenéra."
"Ale řekni mi, proč jsem to musel být zrovna já?" slzy, jež mu stékaly po tvářích dolů, už nestíhal utírat, proto to radši vzdal. "Musel jsem to být já, kvůli tomu, že si to zasloužím?" oči měl během chvilky zarudlé, rty měl zkroucené smutkem, celý se otřásal vzlyky.
"Ne," rázně utnula jeho teorie. "Byl jsi to ty, jelikož nikdo jiný by to nedokázal vydržet a vyhrabat se z toho," povzbudila ho trochu.
"Vždyť jsem jí úplně podlehl," nadávat sám sobě. "Nedokázal jsem se bránit," litoval se.
"Nech toho!" okřikla ho. "Na úplném konci ses postavil proti ní a pomohl si nám, aby byla potrestaná. Začátek si možná podělal, jelikož si nebyl v dobrém psychickém rozpoložení, ale na konci jsi bojoval proti ní a to je důležité. Vybral sis jít s námi proti ní. V tom jsi prokázal sílu a odvahu," poplácala ho po zádech. "Tak mi řekni," vyzvala ho, přičemž se hodně přemáhala, aby její slzy nevytekly ven, "jsi připravený se s námi rozloučit?"
Gaara na ni zmateně pohlédl a silně ji objal. Vzlykal do jejího ramene a přemýšlel nad jejími slovy. Když si uvědomil, že na začátku stál proti ní a urážel jí, chtěl sám sebe zabít za to, jak byl slepý a nechápavý. Když pak na konci poznal, jaké je to mít rád a být rád, už je nikdy nechtěl opustit. Poprvé v životě ucítil ten nádherný pocit u srdce a teď o něj měl znovu přijít. Věděl, že oni jako andělé s ním nebudou moci trávit příliš času, ale Kiba byl taky obyčejný a o andělech věděl. To se vlastně u soudu neřešilo, ale bylo to tak. On byl výjimka, jelikož jemu bylo ublíženo a on byl svědek.
"Vážně mi to uděláte?" podíval se nejdřív na Deidaru a potom na Sakuru.
"Nestrachuj se," chlácholil ho Kiba, který se tam společně s Kakashim nečekaně zjevil. "Já s tebou budu i potom, co zapomeneš," slíbil mu a byl připravený svůj slib dodržet. Přece jenom to byl jeho bojový trenér, a když zjistil, jaké všechny hnusárny v životě zažil, bylo mu ho líto a chtěl mu pomoct. Chtěl se o něm dozvědět víc, ale hlavně chtěl být jeho přítelem.
"Tak půjdeme," přivinul si ho ke své hrudi Deidara a pomalu ho začal odvádět pryč. Držel ho pevně, aby mu ze samé slabosti a třesu nespadl na zem. Sakura je poslušně následovala až do chvíle, kdy se přemístili do bílé místnosti se dvěma židlemi. Sakura si stoupla do rohu a sledovala, co se bude dít.
Gaara si sedl na židli a Deidara si sedl naproti němu. Pozorně se mu podíval do očí a stiskl jeho rameno. Deidarovy blankytně modré oči na okamžik zčernaly, následně zrudly, zfialověly a pak se asi po třech minutách vrátily do své původní barvy. Gaarovi se mezitím klížila víčka, až nakonec totálně vytuhl a usnul.
"Co jsi to udělal?" zděsila se Sakura.
"To umíš taky," klidnil ji. "Pak ti to vysvětlím," přislíbil a vzal Gaaru do náruče, chytil se Sakury a společně zmizeli. Objevili se v temném brlohu, který měl představovat Gaarův domov.
"Teď ještě všechny důkazy," zašeptal, jakmile jeho tělo položil na něco, co velice vzdáleně připomínalo postel. Prohledali celou zaprášenou a špinavou místnost, aby se ujistili, že zde nemá nějaké fotografie nebo zápisky, které by dokumentovali jeho život označeného. Postupně pak prošli všechny místnosti, které byly snad v horším stavu než to něco, co se ani nedalo nazvat ložnicí. Sakura se musela přemáhat, aby se místy nepozvracela z toho, kolik špíny tam našla.
"Ještě vysvětlíme Kibovi, co má dělat. Myslím ty jeho tréninky a to jejich přátelství a pak bychom se už mohli věnovat Itachimu," pokračoval, jakmile zničili několik fotek a jeho zápisků, kdy popisoval Kurenai jako bohyni.
"Dobrá." Sakura byla ráda, že to netrvalo víc než půl hodiny. Měla pocit, že kdyby tam zůstala ještě chvíli, mohla by se doopravdy pozvracet.
Deidara si promluvil s Kibou o tom, že musí všechny věci držet v tajnosti jako doposud a že nesmí mít žádné narážky na Kurenai ani na to, jak je snadno manipulovatelný. Kladl mu na srdce, aby byl hodně opatrný na to, co bude říkat.
Sakura mezitím Itachimu sdělila, že prošel díky té své tvrdohlavosti a nutkání jí zachránit. Vysvětlila mu, jak to bylo i s těmi ostatními, že nebyl sám, kdo měl trošku pozměněnou zkoušku. A nakonec mu sdělila, že následující den bude další zkouška a na tu se má pořádně vyspat.
Itachi neměl žádné námitky. Cítil velkou únavu a šel spát, jakmile se najedl, poklábosil trochu s Deidarou, vyčistil si zuby a políbil Sakuru na dobrou noc.
"Myslíš, že to zvládne?" nejistě pohlédla Sakura na Deidaru, jakmile Itachi usnul a oni osaměli v obýváku. Sakura v ruce svírala skleničku džusu a Deidara sklenku červeného vína.
"Zvládne," sebejistě přitakal a napil se. "On to musí dát už jenom kvůli tobě. Ty sis prošla bolestí, abys mohla být šťastná s ním, on projde zkouškou, aby mohl být šťastný s tebou," podal to naprosto samozřejmě, jako by jiná verze nebyla přípustná.
"Dobře," přijala jeho pozitivní myšlení. "A jak jsi na tom vlastně ty?" zkoumavě si ho prohlédla a zjistila, že po položení téhle otázky Deidarovy rysy ztuhly, stisk, kterým držel sklenku, zesílil natolik, že se ozvalo křupnutí a kolem se rozletěly střepy.
"Omlouvám se," překotně začala Sakura a dala se do sbírání střepů.
"To je dobrý," přijal to. "Nic se neděje," lhal a přitom jí s těmi střepy pomáhal. Společně to vysbírali, utřeli rudou tekutinu a pak se tlumeně zasmáli.
"Přišel jsem o svoji lásku během zkoušky jako ty o Sasukeho," dal se znenadání do vyprávění Deidara. "Prožíval jsem něco podobného jako ty," nenechal se ničím přerušit. "Dostal jsem se z toho a nakonec jsem se zvládl zamilovat znovu," vyprávěl. "Ale ona mi pak řekla, že mě už nikdy nechce vidět. Prý se jí hnusím, lžu jí, klamu jí, podvádím jí. Prý jsem strašný sobec, nejsem schopný jí říct pravdu, vymýšlím si. Doslova mi řekla, že lituje toho, že mi chtěla dát šanci, prý ji mrzí, že byla tak pitomá a naletěla mi." V jeho tváři se odrážel skutečný smutek. V jeho očích se v podobě zadržovaných slz odrážela bolest.
"To jsem nechtěla," omluvila se Sakura. "Netušila jsem, že bys mohl…"
"Nech to být," mávl nad tím rukou. "Řekla mi to, když jsem jí společně s Kakashim zbavil závislosti na drogách," jeho hlas se zlomil. "Řekla mi to v době, kdy jsem jí ochránil od toho, aby se jednoho dne předávkovala tím svinstvem." Tentokrát už jedna slza prorazila všechny jeho zábrany.
"Myslíš Konan?" nedůvěřivě na něj pohlédla.
Jenom neznatelně přikývl.
Sakura chtěla začít vypravovat, jak je strašná, ale když uviděla tu jeho tvář, která v sobě skrývala tolik nefalšované lásky vůči ní, nedokázala říct ani slovo. Litovala ho. Věděla, že ona není ten typ holky, který by byl ke klukovi upřímný a milý.
"A nejde to nějak napravit?" zkusila mu vnuknout nějakou naději.
"Já o ní přijdu," snažil se jí vysvětlit beznadějnost svojí situace. "My všichni, co jsme vždy s ní. Ta naše parta, do níž patřil i Itachi, je vlastně parta kluků, kteří ji chtějí, chápeš to? Všichni do posledního jsme ji alespoň jedinkrát za život chtěli mít jenom pro sebe a to je právě to, proč o ni přijdu. Itachi ji jeden čas chtěl taky, kryl ji, když chodila za školu. Chvíli s ní i chodil stejně jako každý z nás kromě mě, mě nedala možnost a teď už ji nejspíš nedostanu, jelikož se Itachi stoprocentně dostane až k pátému dni zkoušky a tebe proti němu nepostaví, jelikož by byla blbost zbavit se statečného a důležitého anděla. Proti němu dají někoho normálního, někoho, kdo pro něj hodně znamená a jelikož on nemá bratra, ani rodinu, má jenom mě a pak naši partu a Konan je jediná přijatelná možnost. Mě by jako anděla proti němu nepustili, logicky tedy zbývá ona a aby bylo dosaženo vašeho štěstí, bude jí muset zabít. Chápeš to?" Sakura nepostřehla, v které části jeho řeči začal naplno brečet. Nesmála se mu, neutahovala si z něj, nenadávala mu do slabochů, jelikož věděla, že ona by udělala to samé, kdyby měla přijít o Itachiho.
"Omlouvám se," zašeptala a objala ho.
"Neomlouvej se," stopl její výčitky svědomí. "Ty za to nemůžeš," klidnil ji. "Neber si to za vinu, tohle nemůžeme nijak ovlivnit, tohle je v rukou samotného osudu. A já jsem to už přijal, přijmi to taky," nabádal ji.
"To nejde," schoulila se v jeho náručí, "vždyť ty trpíš!"
"Už je to dobré," chlácholil ji. "Přežil jsem to už hodnou dobu a nikdo si toho ani nevšiml, už ta bolest přechází, když vím, že je to v zájmu vyššího cíle."
"Nech toho! Vždyť…"
"Nech to být," trochu zvýšil hlas, ale ne natolik, aby vzbudil Itachiho ve vedlejší místnosti. "Už to nezměníš a ona se už taky rozhodla. Už mě nikdy v životě nechce vidět a já jsem se s tím smířil, nekomplikuj to," požádal ji a pevněji ji tiskl ke své hrudi. Cítil, jak se třese vzlyky. Věděl, že je silná, ale ona mu ukazovala svoji slabost, což on nechápal. 'Proč zrovna mě?' prolétlo mu hlavou.
"A jak se jmenovala ta první?" prořízla ticho svou otázkou Sakura, jakmile zklidnila svoje nervy natolik, aby už neronila slzy.
"Ino," odpověděl klidně. "Byla to nádherná blondýnka, jejíž oči mě na první pohled dostaly do kolen," zavzpomínal si. "Její poslední dopis byl přenádherný, doteď ho mám, abych věděl, že život občas hodně bolí, ale že vždy stojí za to přemoct veškerou bolest a jít dál."
Společně strávili celý večer vzpomínáním v pevném přátelském objetí, kterým Deidara dával jasně najevo, že není na Sakuru naštvaný a že jí nic nezazlívá. Sakura tím dávala najevo svůj vděk za to, že tu pro ni vždycky byl, že jí vždy pomohl, když potřebovala, že se k ní neobrátil zády, i když mu svojí existencí způsobila tolik bolesti a zkazila mu tím celý jeho život. Jejich vztah nebyl tak úplně normální, stejně jako oni sami.
SakuraUchihaHaruno13









