Po Deidarově odchodu se Sakura zadívala na Itachiho tvář. Hledala v ní zbytek hněvu nebo žárlivosti, ale našla pouze milý úsměv, což ji neskutečně mátlo.
Přivinul ji k sobě a políbil ji na čelo. "Lásko moje," zapředl jí jemně do ucha, až se celá rozechvěla, "budeme spolu." Jeho hlas zněl rozhodně, což Sakuře v dané situaci přišlo zhola nemožné. Zvlášť když se dozvěděla, že Itachiho zkouška má být trochu změněná. Neměla moc velké naděje, že projde.
Vykroutila se z jeho sevření a donutila ho podívat se před sebe. Cítila, že každou chvíli zkouška začne. Gaara se taky otočil čelem ke skleněným dveřím.
"Jakmile se ty dveře otevřou, běžte až na konec," sdělila jim prosté instrukce. "Jde tu o rychlost, neohlížejte se, nezpomalujte, nezastavujte, musíte se na konec dostat mezi prvními osmi sty anděly, jasné?" prohlédla si oba své učně, kteří následně přikývli.
"Jak vlastně poznáme, že je konec?" optal se po chvilce naprostého ticha Gaara.
"To poznáš," ujistila ho Sakura a stoupla si za ně. Ona jako jejich mistr musela letět nad nimi a dohlížet, že nijak nepodvádějí nebo zda se nezranili. Měla to trochu složitější, jelikož musela hlídat dva najednou, ale neviděla v tom žádný problém.
Všichni svým pohledem hypnotizovali dveře, které se ještě neotevřely. Všichni čekali na ten okamžik, až budou moci zahájit první boj o andělství. Ten okamžik stále nepřicházel, až si někdo začal myslet, že je to jenom pouhý vtip a právě v nepozornosti největšího počtu označených se dveře konečně otevřely. Někdo okamžitě vystartoval, někdo pomalu reagoval a ztratil tak cenné vteřiny.
Sakura se společně s ostatními mistry rozběhla a vyletěla nad terén. Běžecká dráha vypadala tak, že jednotlivé běžecké dráhy byly od sebe odděleny cihlovými zdmi do výšky několika desítek metrů. Prostor mezi dvěma sousedními zdmi byl tři metry. Dvojdráha byl prostor mezi dvěma vysokými cihlovými zdmi o vzdálenosti šesti metrů, jejímž středem vedla menší, po kolena sahající zídka, která měla oddělit dva běžce, ale zároveň neměla bránit mistrovi v dohledu na oba dva. Prostor v každé dráze byl plný stromů, vystouplých kořenů, pařezů, místy s vysokou trávou, velkých i menších kaluží, prostorů s blátem, nerovným a děravým terénem. Šílenec, který by to zkusil proběhnout sprintem, mohl snadno a rychle doplatit, stejně tak i ten, kdo by běžel velice pomalu a přehnaně opatrně. Byla to hra o schopnostech, tréninku ale i o štěstí.
Sakura letěla nad nimi a kontrolovala, zda se při svých pádech nějak vážně nezranili. Když je ze shora viděla, litovala je. Za žádnou cenu nechtěla být na jejich místě. Sama si tím už jednou prošla a nechtěla to zažít znovu.
První část cesty probíhala vcelku dobře, vždy se dokázali vzchopit a běžet dál. Pak ale nastal zlom, Sakura už dále nemohla unést tíhu svých křídel a v nekontrolovatelném pádu na zem se zamotala křídly do stromu. Chtěla je odvolat, ale v tu chvíli to nešlo. Zkoušela to stále dokola, ale nefungovalo to.
Itachimu došlo, že Sakura nelétá nad ním, když se ztratil její stín. Ohlédl se a spatřil ji, jak se kroutí ve větvích nejvyššího stromu. V tu chvíli úplně zapomněl na to, že právě probíhá zkouška, bylo mu to jedno. Pro něj bylo v tu chvíli nejdůležitější Sakuřino bezpečí. Bez váhání se rozeběhl k ní.
"Otoč se a běž dál!" začala na něj rozzuřeně řvát, jakmile ho zpozorovala. "Tohle je běžecký závod, musíš ho vyhrát, jinak nepůjdeš dál! Otoč se a běž!" řvala na něj jako smyslů zbavená. "Děláš blbost, já to nějak vyřeším, ty ale běž!" svá slova často prokládala ostrými nadávkami, aby poukázala na to, jaký je to blbec, když zahazuje šanci dobrého rozběhu. "Zahazuješ tak veškerou svojí šanci!" snažila se, aby pochopil vážnost situace. "Běž za ostatními!" hulákala na něj.
Gaara se ani neohlédl, poslechl její původní slova a běžel. Nestaral se o nic jiného, prostě jenom utíkal, padal, zvedal se ze země a běžel s bolestí dál.
"Běž dál!" křikla na Itachiho znovu.
"Ani mě nehne," postavil se proti mistrovu příkazu.
Mohla mu nadávat, jak chtěla. Mohla ho milionkrát nazvat zbabělcem, bláznem i blbcem, ale on stále odmítal pokračovat v závodě. Byl snad tvrdohlavější než mezek.
Vylezl na strom z druhé strany a začal ulamovat horní větve, mezi nimiž byla Sakuřina křídla zaseknutá. Pracoval s opatrností, aby jí nijak nezranil. Užil si dost pohledů na zlámaná křídla a nechtěl to vidět znovu, stejně tak nechtěl znovu Sakuru vidět v bolestech. Rvalo mu srdce, když viděl, že ona, silnější, mocnější, rychlejší, vyspělejší a krásnější stvoření než je on sám, přes všechny své výhody může neskutečně trpět bolestí jako obyčejný člověk.
"Děláš strašnou blbost," oznámila mu.
"Mýlíš se," oponoval jí znovu. "Dělám, co mi radí srdce."
Na to Sakura neměla žádnou odpověď. Mohla na něj znovu začít křičet, ale tím by už ten závod nedohnal. Mohla mu znovu začít nadávat, ale tím by se nic nespravilo. Zkusila tedy křídla znovu odvolat a tentokrát se jí to podařilo. Nikdo z nich to ale nečekal, takže Sakura spadla na zem, aniž by dostala šanci nějak svůj pád zadržet a Itachi leknutím spadl taky.
"Jsi v pořádku?" zajímala se Sakura, jakmile se vyškrábala na nohy.
"Jo, jsem v pohodě," zahuhlal ne moc přesvědčivě. Stoupl si, ale držel si přitom zápěstí.
"Máš to vykloubené?" chtěla vědět a okamžitě k němu přiběhla.
"Snad ne," odpověděl a přitáhl si ji k sobě. Něžně ji políbil a pak jí s největší vážností pohlédl do očí.
"Co to děláš?" nechápala.
"Loučím se," vysvětlil. "Když jsme ztratili možnost být spolu, alespoň se můžeme rozloučit, ne?" radši jí ani nedal prostor pro odpověď a znovu ji políbil. Nechal své rty, aby si s nimi Sakura hrála. Dovolil svému jazyku, aby si dle libosti dělal, co se mu zachce. Svýma silnýma rukama, které značně zesílily díky Sakuře, ji objal a držel ji ve svém pevném objetí. Cítil každý její nádech, slyšel každý její, byť sebemenší vzdech. V jeho náručí se chvěla, v jeho objetí se cítila v bezpečí, v jeho přítomnosti se cítila šťastná.
Nechala za sebou minulost se Sasukem, dovolila všem dnešním pocitům, které v ní dopis zanechal, v klidu odplout mimo její tělo. Rozhodla se, že Sasukeho poslední přání vyplní. Měla v plánu začít s ničením všeho, co jí ho připomínalo. Chtěla zničit i samotný dopis, který měl být poslední připomínkou jeho existence. Už se rozhodla, chtěla žít šťastný život a dokázat, že jeho oběť nebyla marná. Přes všechno, co se kdy stalo, chtěla vstát, jít a žít šťastně. Bylo to její rozhodnutí, které nehodlala změnit. Byla připravená ignorovat všechno negativní, přijala sama sebe jako člověka a nadpřirozenou bytost, přijala sama sebe se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi. Přijala svůj osud i svou minulost a byla tedy připravená na všechno, co se mělo stát.
V láskyplném objetí tam stáli ještě několik hodných minut, než se rozhodli jít zpátky. Itachi běžel, Sakura s přemáháním letěla nad ním. Společně závod dokončili, ale nebyli poslední. Na trati se nacházeli ještě další tři běžci.
Sakura kývla na mistra, kterého si jako jediného pamatovala z těch dalších devíti, které si před zkouškou nechala Shizune u sebe a vysvětlila jim plán pro jejich označené učně.
"Výborně," usmál se mistr s tmavými vlasy. "U mě taky dobrý," jeho usměv se rozšířil.
"Ale, ale, ale," ozvalo se zvučným davem. Žraločí kluk měl v plánu zase si dobírat Itachiho. "Docela jsi mě překvapil, chlapče," povýšeným hlasem k němu mluvil, jako by byl něco víc než on, "myslel jsem, že budeš poslední, nečekal jsem, že budeš tak dobrý, abys byl čtvrtý od konce!" hlasitě se rozchechtal, jako by to bylo nějak šíleně vtipné.
"To by snad stačilo, ne?" krutě se na něj podívala Sakura. "Nech ho být a radši si zalez do kouta a trucuj tam. Sebevědomí si na slabších zvyšují jenom sráči!"
"Co prosím?" kluk se žraločími rysy na Sakuru koukal jako na boží zjevení.
"Slyšel jsi," s vyrovnaným klidem mu odpověděla. "Najdi si svého mistra, aby si tě trochu zkrotil. Pro zdpetané vejtahy není mezi anděly místo, to si pamatuj." Tím jejich rozhovor skončil, jelikož si ho odvedl jeho mistr a věnoval mu dlouhou přednášku o tom, jak by se měl a neměl chovat.
"A ti, co jsou na trati, patří taky mezi nás?" optala se Sakura mistra, s nímž před chvílí vedla rozhovor, jako by k žádné slovní potyčce nedošlo.
"Jenom dva z nich," bez problémů odpověděl. "Ten třetí je prostě moc pomalý," vysvětlil jí, jak se věci mají.
"Děkuju," pousmála se.
"Počkej," zastavil ji v odchodu.
"Copak?" ohlédla se ještě.
"Nejsi ty náhodou Sakura? Sakura Haruno?" v očích mu plála zvědavost.
"Ano, to jsem," přikývla. "Potřebujete něco?"
"Blahopřeju," pokýval hlavou na znamení úcty. "Ještě nejsi plnoletá a už obracíš celý andělský svět naruby," obdivně hvízdl.
"Nemusíte to přehánět," krotila ho. Ta pozornost jí nebyla zrovna dvakrát příjemná.
"Tak dobře," souhlasil. "Ale i tak děkuju," věnoval jí jeden sladký úsměv. "Konečně někdo, kdo se nebojí prosadit vlastní názor."
"Udělala jsem to ráda," informovala ho. "Nemohla jsem dál nést ten její teror vůči nevinným," vysvětlila své počínání.
"To jsi asi jediná," promlouval k ní tlumeně, "jinak tenhle svět je plnej krvelačnej sviní jako byla ona," šeptal a neustále se ohlížel, jestli je náhodou někdo neposlouchá, "jinak ty ostatní o tom většinou věděli a nechtěli to ze strachu řešit nebo ji v tom paranoidně podporovali," sdělil jí ještě tišeji, než kdykoli předtím. "Tenhle svět je stejnej jako ten pod náma," pokračoval, "prolezlej všema různýma hnusama." Sakura tiše obdivovala jeho upřímnost i slovník. Na to, že byl členem rady a měl jednoho z nejnadějnějších učňů, měl něco v hlavě a nepatřil mezi ty poslušné ovečky. Sakuře se jeho upřímnost vůči ní začala líbit.
"Děkuju," s upřímností na něj pohlédla. "Jsem ráda, že to vím." S tím se spěšně rozloučila a šla hledat Itachiho, který se jí v chumlu označených ztratil. Našla ho až po pěti minutách, jak si povídá s Gaarou uprostřed davu.
"Takže jste tu všichni?" ozval se ze všech stran Shizunin hlas.
"Ano," ozvali se všichni mistři, zatímco učňové mlčeli.
"Dobrá," s velkou úlevou vydechla. Vypadala, že je toho na ní moc. "Takže všichni mistři půjdou se mnou a já všem oznámím, jak je to s výsledky, učňové mají zatím osobní volno a můžou se vrátit do svých domovů," přeříkala jim následující události.
"A jak to asi máme udělat?" drze se optal někdo z davu označených.
"Asi takhle," povýšeně máchla rukou a všichni označení zmizeli do svých domovů. Její další pohled patřil všem zbylým mistrům. Společně všichni přešli do Modré síně, kde se každý posadil na kruhové lavice po obvodu místnosti. I Sakura si našla své místo někde na kraji v nejvyšší řadě.
Shizune se bez dalšího zbytečného váhání dala do čtení jmen podle abecedy. Následně řekla, zda prošel či neprošel. Sakura dle očekávání zjistila, že Gaara neprošel. Ani ten žraločí kluk nepobral moc úspěchu, jelikož by diskvalifikován za nesportovní chování, urážení a napadení protivníka před cílem.
"Co se týče těch, kteří mají předpoklady, došli jsme k překvapivému výsledku, prošli pouze tři. A to Sabaku Temari, Uchiha Itachi a Aburame Shino," vyjmenovala tři jména, jejichž vlastníci prošli zkouškou.
Sakura byla hrozně ráda, že se Itachi rozhodl zachránit ji, i když mu jako mistr kladla jiné instrukce a snažila se ho donutit pokračovat ve zkoušce. Dokázal tak, stejně jako Temari a Shino, že mu více záleží na bezpečí svého mistra než na vlastním záměru stát se andělem. Ostatních devět mistrů dostalo stejné instrukce, měli svého učně postavit před volbu a ti, co odmítli mistrovi pomoc a doběhli mezi prvními, neprošli.
SakuraUchihaHaruno13









