Po úspěšně zvládnutém soudu se všichni sešli u Itachiho doma a otevřeli několik lahví tvrdého alkoholu. Nikdo se nezdráhal s pitím. Jenom Sakura si jenom párkrát lokla a celé to sledovala. Nechtěla další den nastoupit před Shizune v opileckém stavu. Docela se nasmála, když viděla všechny, kteří jí v případu pomohli, jak postupně ztrácejí zábrany a smějí se jako smyslů zbavení. Viděla červeň ve tváři každého z nich, smála se jejich výbuchům smíchu a poslouchala výkřiky radosti a šílené zážitky jejich životů.
Následující ráno v deset hodin, kdy všichni její přátelé spali po probdělé a záživné noci, odešla do Modré síně, aby se opět setkala se Shizune.
"Jsem ráda, že jsi přišla," uvítala ji Shizune pohotově.
"V pořádku," pokynula na pozdrav Sakura, "ráda vás opět vidím." Sakura se snažila nevnímat pohledy všech přítomných. Upřeně koukala na Shizune a snažila se potlačit třas těla, který v ní přehnaná pozornost všech kolem vyvolávala.
Shizune k Sakuře natáhla ruku se slovy: "Gratuluji k vyhranému soudu. Děkuji za odhalení zla v našich řadách a doufám, že se už nikdy nebudou takové velké akce opakovat."
Sakura ruku pevně stiskla. "Udělala jsem to ráda, nemusíte děkovat."
Shizune její ruku pustila a pohlédla do jejích zelených očí. "Je mi jasné, že jsi přišla o hodně, když ses snažila bránit slabší," promlouvala k ní tiše. "Chci, abys věděla, že tvá oběť nebyla zbytečná. My, co jsme tady, ti chceme poděkovat za tvou odvahu a cílevědomost. Chceme ti navrátit, co jsi kvůli Kurenai ztratila," řekla trochu hlasitěji, aby to slyšeli všichni andělé v místnosti.
Sakura viděla, jak ostatní horlivě přikyvují a někteří i tleskají.
"Pojď se mnou," vyzvala ji Shizune a táhla ji k silným dubovým dveřím, kterých si Sakura nikdy dříve nevšimla.
Za dveřmi se nacházela prostorná chodba, na jejíchž stěnách byla ve vitrínách vystavená andělské křídla všech druhů i velikostí.
"Vyber si křídla, která následně budou tvá," pokynula jí. "Jsou zde křídla všech andělů, kteří kdy žili a následně zemřeli. Křídla každého anděla byla po smrti odoperována a udržována ve stavu pomalého života. Nyní je zde všechny vidíš. Jejich využití nemusí být jenom pro okrasu. Je možnost, že někdo, kdo si zaslouží druhou šanci, si bude moci svá křídla vybrat."
"Chcete, abych si vybrala křídla?" snažila se to pochopit. "Chcete mi navrátit to, co ze mě dělalo anděla?" ujišťovala se.
"Ano," pokynula na znamení souhlasu Shizune.
"Super," tiše radostně vykvikla. Sakura byla ráda, že z ní už dlouho nebude anděl mrzák. Neváhala a začala si všechny křídla bedlivě prohlížet. Některá měla nádech růžové barvy, jiná byla spíše domodra. Některé se lišily tvarem, velikostí i druhem peří. Zatím však neviděla žádná, která by jí oslnila natolik, aby je chtěla mít na zádech a létat nad světem.
"Žádná se ti nelíbí?" optala se Shizune, když viděla, jak Sakura nejeví valný zájem o nic, co vidí.
"Moc ne," přiznala.
"Počítala jsem s tím, že ti nebudou stačit křídla obyčejná," pousmála se. "Pojď tedy dál," zatáhla ji do postraních dveří, za nimiž se nacházela menší místnost, kde bylo na stěně vystaveno deset párů křídel. Všechna byla větší velikosti než ty v chodbě, sedm párů křídel na sobě neslo zdobení v podobě stříbra či zlata. Byly jemně či výrazně propletená stříbrným a zlatým třpytem do různých obrazců. Zbylé tři páry byly obyčejně bílé. Sakura cítila z těch zbylých třech jakousi zvláštní energii, která ji nesmírně přitahovala.
"Jak jsem si mohla myslet," zasmála se Shizune. "Máš v sobě předpoklady," zašeptala a nechala sedm párů zdobených křídel zmizet. "Jsi chytrá," pochválila ji. "Vyber si tedy mezi těmito třemi."
Sakura si pořádně prohlédla tři páry křídel před sebou. Viděla pouze malé nepatrné rozdíly. Jeden pár byl kousek větší a zářil bělostnou barvou. Druhý měl hladká a trošku namodralá pera. A třetí vysílal příjemné vibrace a pera se lehounce leskla růžovou barvou.
Sakura věděla, že očima si nevybere. Zavřela tedy oči a vnímala energii každého páru. Postupně pocítila vše, co v sobě křídla měla: moc, sílu, vytrvalost, zkušenosti, štěstí, opatrnost, spolehlivost, radost, zážitky…
Poslepu vykročila k energii, která její srdce naplňovala největším klidem a největší radostí. Zastavila se u těch čistě bílých.
"Výborně," zhodnotila její výběr Shizune. "Jsi doopravdy hodně zvláštní," usmála se vědoucně. "Doopravdy máš předpoklady."
"Nevím, o čem mluvíte," upozornila ji Sakura.
"Toto jsou křídla tří největších a nejdůležitějších andělů, kteří zde kdy byli. Jeden z nich byl zakladatel našeho plemene. Vymyslel zákony i zkoušku. Trénoval tisíc označených a všechny provedl zkouškou, aby deset z nich mohlo uspět. Učil je všemu, postavil Modrou síň, vykonal neskutečně mnoho. Dodnes je mezi námi a pomáhá nám. My andělé ho vnímáme jako lidé Boha. Někdo v něj věří, někdo jeho existenci popírá. Chodíme si k němu pro radu i pomoct. Nevidíme ho, ale víme, že je s námi. To on rozhoduje o tom, kdo má předpoklady na to stát se označeným. On označuje a stojí při nás. Další křídla patřila jeho ženě, která mu následně porodila syna. Jejich vztah byl harmonický a ani po několika dlouhých letech výchovy mezi nimi nedošlo k žádné hádce. Jejich láska neprošla krizí, byla stejná jako na začátku. Měli se spolu nádherně, i jí někdo uctívá, když požaduje trvalost a vážnost vztahu bez jakýchkoli komplikací. Jejich syn se stal obrazem odvahy, síly a cílevědomosti. Dokázal vydržet neskutečnou nálož bolesti, aby dosáhl ochrany a vítězství pro slabší. On je ochráncem všech odvážných, kteří dokážou vydržet neskutečně mnoho, aby pomohli ostatním." Shizunina slova donutila Sakuru popřemýšlet nad tím, proč zrovna ona musí být ta, která se dostala na místo, kde právě stojí. Proč se dozvěděla, že stojí vedle pokladu andělského světa a má si část z něj přivlastnit.
"Znamená to tedy, že narůžovělá křídla patřila ženě Stvořitele, namodralá patřila synovi a ta čistě bílá jemu samotnému?" ujišťovala se.
"Ano," přitakala Shizune s úsměvem. "Ty sis vybrala nejcennější věc, která tu je. Zakladatel nás všech jednou pronesl, že bude mít následníka s vlastnostmi svého syna, své ženy i sebe. Myslím, že se už dostatečně projevila, po zkoušce tvého označeného se dostavíš ke zkoušce své vlastní. On sám vše řídil už moc dlouho, přiznal, že už potřebuje odpočinek. Jeho duše už potřebuje přestat pracovat, musí najít náhradníka, který bude pokračovat. Myslím, že jsi to ty, Sakuro." V Shizunině tváři nebyla závist ani nenávist, byla v ní neskutečná radost a klid.
"To nejde," začala se bránit Sakura automaticky. "O nic takového nestojím, nechci být uctívaná ani nic takového. Chci svůj normální život," bránila se.
"Ještě chvilku si ten obyčejný život užiješ," chlácholila ji Shizune. "Zkouška je v sobotu. Do té doby budeš moct trénovat svého učně a po jeho zkoušce nastane ta tvá."
"V sobotu?" tupě na ni zírala. "Andělská zkouška bude v sobotu?" na chvíli úplně zapomněla, že by se měla stát následovníkem Stvořitele.
"Ano, bude," přitakala Shizune.
"Dobře," rozdýchávala to Sakura. "Promiňte, ale tohle je na mě trochu moc," spěšně se omluvila a během vteřiny se přemístila do svého domu, kde nikdo nebyl. Rodiče odletěli na dovolenou bez ní a ostatní byli u Itachiho. Věděla, že to od ní bylo nezodpovědné, ale nemohla jinak. Pochopila, že má vlastně necelý týden na to, aby mohla být s Itachim. Potom o něj mohla nadobro přijít. I když si to nechtěla připustit, milovala ho. Mohla si stokrát nedávat a říkat si, že ho nepotřebuje, ale její tělo potřebovalo cítit jeho bezprostřední blízkost. Fyzicky byla silná, ale bez něj nebyla schopná zvednout ani pírko. Zažila v životě už hodně bolesti, ale největší z nich prožívala, když nebyla vedle něj. Mohla říkat slova, která ho ranila, mohla se tvářit, že ho nepotřebuje, ale tím sama sebe posílala do pekel bolesti. Její mozek vypínal, její srdce bušilo jako na pokraji života, kdykoli se ocitla vedle něj. Každý jeho procítěný pohled ji dostával na kolena. Každý jeho nádech, který cítila na své nahé kůži, ji dostával do úplně jiného světa. I prostá věta: 'Dnes je úterý.' pronesená jeho vrnivým hlasem ji nepříčetně vzrušovala. Věděla, že bez něj už nebude nic. Nebude vědět, co dělat, nebude nic vlastnit, nic potřebovat, nebude žít.
Všechna její síla, rychlost i výdrž se stávaly nepodstatnými. Neměla nad ním žádnou výhodu, jelikož láska z ní udělala chudáka. Byla zranitelná, zlomená a slabá, jelikož na něm byla závislá. Nedokázala unést fakt, že by bez něj měla žít. Přišlo jí to nemyslitelné. Potřebovala ho blízko sebe, neměla jinou šanci, než udělat vše proto, aby s ním mohla být.
Gai a Kakashi ráno po probuzení odešli. Byli mátožní, hlavy je neskutečně bolely, skoro nic si nepamatovali a vypadali, že se každou chvíli složí, ale i tak se dokázali společně přemístit ke Kakashimu, kde si každý dal studenou sprchu, a snažili se potlačit bolest hlavy.
Kluky tam nechali, aby si s opilostí poradili sami. Deidara, Kiba, Gaara a Itachi zůstali v Itachiho domě a postupně se vyhecovali, aby se vysprchovali v ledové vodě. Nakonec to dopadlo tak, že byli všichni zmáčení, leželi na podlaze v koupelně a čvachtali se ve vodě, která proudem tekla na zem. Nikdo z nich neměl energii na to, aby se zvedl a sprchu vypnul. Naopak se tomu hlasitě smáli a ta ledová voda jim pomáhala potlačovat bolest hlavy. Jejich myšlenky byly hodně roztěkané, pokud vůbec nějaké byly. Itachi, aniž by si to uvědomoval, volal Sakuřino jméno. Netušil, co dělá, téměř ani neovládal svoje tělo. Byl pod vlivem vyprchávajícího alkoholu a bolesti. Jeho přátelé na tom nebyli o moc lépe. Gaara žvatlal něco o Kurenai. Říkal něco o tom, jaká je to mrcha, že nechápe, jak jí mohl věřit a tak. Jazyk se mu motal, takže z jeho slov vyšla jakási slátanina, která byla proložená sykáním z bolesti a výbuchy smíchu z toho, jak tekla voda z kohoutku. Kiba máchal rukama ve vzduchu, jako by sváděl pěstní souboj s nějakým neviditelným stvořením. Vykřikoval přitom nějaká hesla, která nedokázal nikdo z nich přeložit do normálního jazyka. Deidara v klidu ležel a sledoval strop, z něhož odkapávalo několik posledních kapek, které se tam nejspíš dostali, když se snažili vysprchovat jeden druhého. Vlasy měl rozprostřené po mokré podlaze a byl spokojený sám se sebou. Na tváři mu i přes veškerou bolest a únavu hrál úsměv. Hlavou mu znělo pouze jediné: 'Výhra! Výhra! Výhra! Výhra!!!' Byl šťastný, že se Sakuře podařilo, o co usilovala. Přál jí, aby se jí v životě dařilo, když to jemu nevyšlo. Bral ji jako skvělou kamarádku, pro niž by cokoli obětoval. Bral jako povinnost ochraňovat její zájmy i celou její maličkost. Věděl, že se o ni Itachi dokáže postarat. Viděl, že jsou spolu šťastní i to, že se to snaží potlačovat kvůli pravidlům. Hřálo ho u srdce, když viděl, že jeho dva skvělí přátelé našli k sobě cestu a bojují, aby mohli být spolu. Věděl, že by pro Sakuru byla neskutečná rána, kdyby o Itachiho přišla. Věděl, že z tohohle by se už jen těžko vzpamatovávala. Itachiho neřešil, ten by na všechno zapomněl a byl v pohodě, jenom Sakura by byla jako tělo bez duše a i ta duše se by se následně vytratila, jelikož by určitě nesnesla pohled na své ztracené štěstí, jak se vedle směje s kamarády, aniž by tušilo, že milovalo. Nepřál si, aby pocítila bolest ztráty. Nic takového jí nepřál. Nechtěl, aby zbytečně trpěla.
Iruka se mezitím plně věnoval Kurenai. Nacházel se v potemnělé místnosti se čtyřmi stěnami, které byly až neskutečně blízko sebe. Zeď na sobě nenesla žádnou omítku, byly to pouze netvarované kameny naskládané na sobě a slepené čímsi, čemu se ani nedala říkat malta. Ty kameny byly pokryté zaschlou krví, potem a něčím, co vzdáleně připomínalo zvratky. Historie tohoto místa byla temná jako místo samotné. Paprsek světla do andělské kopky nedosáhl. Nebyla vybavena ani žárovkou, oknem, baterkou nebo čímkoli, co by mohlo depresivní temnotu místa zahnat. Pouze čtyři stěny, nízký strop, řetězy připevněné ve zdi, všudypřítomný neidentifikovatelný zápach z toho, že se tam už dlouho nevětralo. Dveře, za nimiž se nacházela předlouhá chodba se stejnou atmosférou. Žádné světlo, pouze zápach, krev, strach a ticho. Normální člověk by něčemu takovému říkal vězení či mučírna ze středověku. Přesně to Iruka ke svým testům potřeboval. Depresivní prostředí, klid a ticho. Být ničím nerušení, to bylo to, co potřebovali. Kurenai se v místnosti choulela v rohu. Neviděla ani na krok před sebe, třásla se zimou a loučila se svým zdravým rozumem ještě dřív, než si andílci stačili něco zkusit. Iruka je poslepu srovnal do řady a hmatem Kurenai našel. Položil ji na zem těsně před anděly, aby se špičkou boty Kurenai dotýkali a věděli tak, kde přesně se nachází. Byli dohromady čtyři-jeden kluk a tři dívky. Iruka tiše vyzval chlapce, aby se soustředil na ležící tělo před sebou, aby si ji představil - v jaké leží poloze a taky, jak se svíjí bolestí. Chtěl po něm, aby si vybral část jejího těla a představoval si, jak ji tam zraňuje a ona pociťuje bolest a svíjí se v beznaději. Chlapec bez váhání poslechl, slyšel, co udělala a cítil k ní nenávist, která umocňovala sílu, kterou se jí snažil zranit. Představoval si, že nožem bodá do jejího břicha, z něhož postupně vytéká prohnilá krev. Skrz zavřené oči viděl, jak ránu prohlubuje špinavým a zrezivělým nožem, který do rány zavádí infekci. Nezastavilo ho Irukovo ujištění, že to už stačí. Užíval si její bolestné sténání a neovladatelné výkřiky bolesti, jako by slyšel rajskou hudbu. Zamiloval se do toho situace, kdy měl pod sebou oběť, která sténala bolestí, chtěla prosit o konec, ale hlasivky trpěním selhávaly. Měl v sobě předpoklady ubližovat a ovládat, jelikož nedokázal litovat zraněné, vysmíval se cizí bolesti a nedělalo mu problémy bolesti přihlížet či ji způsobovat. Naopak. On to v sobě měl, on to ke svému životu potřeboval. Nebyl slabý, vydržel a působil, co se vydržet nedalo. Mohl být vůdcem, mohl být zbraní, mohl být zkázou. Byl nepředvídatelný, měl v sobě to, co neměl nikdo. Ve válce mohl být nejcennější, mohl být vítězem všeho. Vítězem i zkázou. Přinášel mír i válku. Protiklad v realitě. Temnota ve světle. Zhoubou v dobru…
Shizune v tu dobu stála u okna svého domu. Bedlivě prohlížela okolí, na které měla dokonalý výhled díky výšce domu. Ve skle se odrážela ona sama i její host.
"Je tím, na co jsem celou dobu čekal," pronesl vážným hlasem host. Byl to muž vypadající na čtyřicátníka. Měl dlouhé, kaštanově hnědé vlasy, které mu splývaly až do půli zad. Oči měl kakaově hnědé s příměsí zlata. Jemné rysy a milý úsměv byly dominantou jeho obličeje. Oděn byl v dlouhém, blankytně modrém rouchu, jež pokrývalo jeho pevné tělo.
"Samozřejmě," přitakala Shizune. "Sám jste předpověděl, že se tak stane, Stvořiteli," připomněla mu.
"Ano," pousmál se. "Ale nyní, když se to blíží, nemohu vůbec uvěřit, že k tomu již konečně došlo," předl medovým hlasem.
"Děje se to," ubezpečila ho. "Určitě je to ona, má dané vlastnosti, obyčejnost ji nestačila, bránila i přes bolest, šla do předurčené porážky a vyhrála. Zkoušku jistojistě zvládne," sebevědomě mluvila.
"Ve světle jejího jasu ztrácím na cennosti," pronesl téměř zklamaně, ale vděčně. "Není-liž pravda?" jeho pohled doputoval k Shizune.
"Pravda," přikývla. "Na jejích bedrech spočine, co tisíc let nikdo nebyl schopný unést."
"Chudák holka," politoval ji upřímně. "Zda mé předpovědi vyjdou, můj odchod bude tím nejzbabělejší, ale zároveň nejbezpečnějším, co mohu udělat."
"Zatím každá vaše předpověď vyšla," upozornila ho. "Myslím, že omyl ve vašem případě nehrozí."
"Kéž bych se mýlil jako obyčejní lidé," zatoužil. "Pomoci jí nemohu, mohu pouze litovat a přát si, aby přežila." S tím zmizel, aby mohl připravit zkoušku, k níž se měla Sakura následně dostavit.
SakuraUchihaHaruno13










Ahoj, nehodil by se ti někde hlas? :) Kdyby jo, stačí napsat do komentu na blog :) Kdyby se ti chtělo, můžeš pro mě a mého kocourka taky hlasovat, jde to každou hodinu :) odkaz na blogu :)