"Tak dobře," svolila nakonec. V jejím obličeji se odrážela beznaděj, únava i bolest. Postupně se dostávala do stavu, kdy viděla rozmazaně nebo třeba jenom černé fleky, v uších jí hučelo tak silně, že skoro vůbec neslyšela okolí. Kdyby se vsedě neopírala o poražený strom, nejspíš by nedokázala udržet stabilitu a ležela by na zemi. "Fajn," pokývala hlavou a s námahou vyhledala pohled Peinových krutých očí. Měly v sobě tolik očekávání, takovou jistotu i vítězství. Shlížel na ni, aniž by se chystal k jakémukoli dalšímu útoku. Sledoval její obličej plný krve a zoufalství. Mozek do zbytku těla rozesílal zprávu o jasném signálu vítězství. Jeho tělo se lehounce chvělo při pomyšlení, že už konečně nastal ten okamžik, kdy se vzdá a svou bezmoc přizná před všemi ostatními členy Akatsuki a svými přáteli, kteří do ní vkládali takovou naději. "Řeknu tedy, co chceš slyšet," odkašlala si a vyplivla přitom trochu krve. Pein se už nemohl dočkat, až ta slova splynout z jejích rtů, ozvučí prostor kolem, zklamou její přátele a zároveň obšťastní jeho samého. Napětím ani nedýchal, tak moc se na to těšil. Svýma zlověstnýma očima pozoroval tu křehkou dívku pod sebou a užíval si ten pocit vítězství, který mu propůjčoval stav euforie, ale ubíral na pozornosti, obranyschopnosti i síle. "Když tedy tak moc chceš," zamumlala Sakura a dál hleděla do těch odporných očí, které byly důkazem nějaké vnitřní touhy vidět ji přesně v tomto stavu. Výraz jejího obličeje se během jediné vteřiny změnil, beznaděj vystřídala naděje, zoufalství se přetvořilo v touhu a v očích jí opět vzplanul oheň vzdoru. "Nikdy se nevzdám!" křikla a vrazila mu takovou silou, že se zpátky vrátil do kruhu tvořeného ostatními. Během chvilky byla u něj a užívala si ten jeho šokovaný pohled i chvilkovou bezmoc. "To bys mě nejdřív musel zabít," opovržitě na něj shlížela, "abys vyhrál." Dál už neváhala a začala mu zasazovat jednu ránu za druhou přesně tak, jak to on dělal před chvílí. Nacházel se však jeden malý, ale podstatný rozdíl mezi způsobem, jak bil Pein a jak bila Sakura. Ona nepoužívala vztek, ale logiku. Nenechala se unést chvilkovým vítězstvím a přemýšlela dopředu, jak to udělat, aby už neměl jinou možnost než se vzdát. Neviděla vidinu vítězství jako předtím Pein, jelikož ona znala to staré dobré pořekadlo: 'Ve chvíli, kdy si myslíš, že máš vyhráno, nejvíc prohráváš.' A právě proto nepropadla začátečnímu úspěchu a dál se snažila ho odzbrojit. Využívala svou sílu i část čakry. Měla dokonalou možnost ublížit mu a oslabit ho, ale moc dlouho to netrvalo. Jakmile se mu podařilo vzpamatovat se z počátečního šoku, dostal se mimo její dosah a zkusil opět zaútočit. Neskutečně to v něm vřelo, když si uvědomil, že jeho naděje byly opět zbytečné. Štvala ho tím, že se mu do očí opovážila lhát, nenáviděl ji za to, že ho tak před ostatními ponížila, chtěl ji zabít za to, že si k němu něco takového dovolila. Na takové chování nebyl zvyklý, všichni se podrobili, i když třeba remcali nebo tak, ale nikdo mu do tváře nikdy nevmetl, že prostě poslouchat nebude. Sakura byla prostě naprosto nový exponát, jenž se vymykal všem dosavadním představám či nařízením. Měla v sobě sílu i vzdor i přes to, že se sotva držela na nohou. Ve chvíli, kdy se Pein dostal kousek od ní, stáli proti sobě a čekali, co se bude dít dál. Sakura se v předklonu opírala o svá stehna a silně oddechovala, tělo jí přitom hrálo všemi různými barvami podle toho, zda se tam tvořila modřina, podlitina nebo se to místo zabarvovalo krví. Vlasy, jež si předchozí den myla, se lepili potem, krví a staly se dočasným domovem pro malé třísky, lístky i pár stébélka trávy. Ignorovala to stejně jako všichni ostatní. Oblečení, které bylo ještě před bojem čisté, nyní vypadalo k nepoznání, ale ani to nikdo neřešil. Všichni se soustředili na boj mezi nimi. Někoho stále neopouštěla naděje, že by mohla Sakura vyhrát. Stále ještě nebylo plně rozhodnuto o vítězi a Sakura se odmítala za každou cenu vzdát, jelikož věděla, že by toho v budoucnu litovala a navíc nechtěla zahodit šanci na štěstí svých přátel. Věřila, že by je návrat potěšil a nemuseli by se dál trápit v přítomnosti těch otrapů. Byla rozhodnutá pro to udělat všechno, co mohla. Před bojem neutíkala, vždy se postavila Peinovi čelem a vzpírala se proti jeho touze, aby se vzdala. Vyrovnaně hleděla do jeho rozzuřených očí a přijímala všechny jeho výzvy a nebála se ničeho. Ve chvíli, kdy to vypadalo, že nikdo z nich nezaútočí, došlo k nečekanému zvratu. Pein nashromáždil veškerou svoji zbylou čakru a investoval ji do útoku, který měl být silný, přesný a odzbrojující. Zajímavé na tom však bylo, že k útoku nikdy nedošlo. Pein ucítil jakousi blokaci. Čakra, již chtěl použít, nereagovala. Nedokázal to ovládat ani se hnout. Stál na jednom místě a rozrušeně polemizoval o tom, co se to děje. Sakura to zpozorovala a v tu chvíli zadoufala, aby to nebyl jenom vtip a následně zaútočila. Nechtěla vymýšlet nějaké složité techniky nebo něco takového, vrátila se zpět ke svému oblíbenému taijutsu. S ním a ještě s pomocí Peinova ochromení dokázala během několika následujících minut Peina složit, zbavit veškeré síly a sebevědomí a následně ho umlátila do bezvědomí stejně jako on v té kopce. Nebrala ohledy na to, jestli má ona sama ještě dostatek sil, nevnímala únavu ani bolest, prostě se jenom plně soustředila na svůj cíl. Nevzdal se, jelikož nedokázal pohnout ani rty. Jeho oči sledovaly Sakuřin odhodlaný pohled a následně cítil bolest, aniž by dostal možnost to ukončit. Sám už neměl dost síly, aby se z toho zkusil dostat. Navíc věděl, že to udělal někdo z těch, kteří stáli opodál a sledovali to, takže by čelil někomu s plnou zásobou čakry, což se mu nechtělo po uvědomění, že jemu už moc čakry nezbývá. S nechutí se pokusil přijmout fakt, že by ho mohla Sakura porazit díky podvodu, ale činilo mu to děsné potíže. Věděl totiž, že když v boji proti ní prohraje, nikdy nezíská její plnou oddanost, protože ona si bude stále pamatovat, že má tu moc na to ho porazit. Kdyby ji ale porazil a dohnal ji k prošení na kolenou o milost, byl by si jistý, že by proti němu už nikdy nevystoupila a to kvůli strachu. Ale takhle věděla, že s malou pomocí okolí se mu dokáže rovnat a porazit ho. Štvalo ho to, ale neměl šanci to nijak změnit. Přišel o možnost ukázat všem, že všichni jsou slabší než on. Stal se její obětí a všichni mohli v klidu přihlížet tomu, jak nad ním Sakura vítězí. Ta potupa z té prohry, ten trapný pocit a ta porážka ho stále pronásledovaly, ať dělal cokoli. Všichni toho byli svědkem, všichni se mu mohli začít smát, že ho porazila nějaká pitomá a netrénovaná holka z Konohy, ale radši to ze strachu nedělali, tedy alespoň ne před ním.
Itachi po skončení boje odnesl Peina do jeho pokoje, kde se mu začala Konan okamžitě věnovat. Ošetřila všechna jeho zranění, obstarala vše potřebné a zůstala s ním do doby, než se sám probral. Strávila u něj několik dlouhých hodin, během nichž mu obměňovala obvazy i vše ostatní. O Sakuru se nestarala. Neměla pro ni v tu chvíli žádný význam, jelikož Pein byl pro ni milionkrát důležitější a věděla, že kdyby Sakura podlehla zraněním, nemuseli by se zbavit těch ostatních a přišli by o ni jakožto rebela, takže by se organizaci hodně ulevilo. Stále ale nechápala, co se na tom bojišti stalo, nevšimla si, že by někdo něco zkoušel, neznala viníka, ale předpokládala, že někdo zablokoval Peinovi čakru nebo mu nějak znemožnil, aby ji dokázal použít. Někdo ho nejspíš uvedl do stavu, kdy se nemohl hnout a ani se z toho nedokázal dostat, což bylo pro Sakuru v tu chvíli velice výhodné. Vyhrála podvodem, ale ona nepodváděla, někdo jí pomohl, aniž by o to požádala, nebyla to tedy její vina, jelikož to nenaplánovala.
Sakura dokulhala přes celé sídlo do Hidanova pokoje a odtamtud se přemístila do koupelny, kde si lehla na zem a zkusila své poslední zbytky čakry využít ke svému léčení, ale k ničemu to nevedlo. Nebyla silná ani natolik, aby si dokázala vyléčit malou ranku na ruce, natož aby se zbavila všech vážných zranění. Zůstala tedy ležet na podlaze v koupelně a tiše doufala, že ji někdo najde. Cítila, že už nemá sílu ani na to, aby se odplazila do vedlejší místnosti. Nedokázala vstát, ani se posadit. Mohla si pouze držet krvácející rány a čekat, až krvácet přestanou nebo až sama vykrvácí. Nenáviděla ten pocit vlastní bezmoci, ale nic s tím nedokázala udělat. Když se po několikáté pokusila vstát, zatmělo se jí před očima, bolest ji okamžitě paralyzovala na místě a trvala, dokud se opět nepoložila na zem. Ten stav Sakura tolik nenáviděla, přála si být někde jinde a jiném stavu, ale sama moc dobře věděla, že musí být právě tady a teď přesně v tomhle stavu a musí to vydržet. Přes tu bolest, už nedokázala normálně uvažovat a pokoušela se někoho přivolat, jenže ji nikdo neslyšel, jelikož z jejího hrdla vycházelo pouze tichounké zasténání. Kdyby měla alespoň trochu síly nebo čakry, mohla by se vyléčit, nebo se doplazit třeba na chodbu, kde by o ni snad někdo zavadil a pomohl jí, ale když byla zašitá v Hidanově koupelně, mohl jí najít pouze Hidan, pokud by se uráčil přijít. Mohla kníkat bolestí, ale vůbec jí to od bolesti neulevovalo. Její následnou záchranou se stalo, že to její organismus neunesl a vypnul. Sakura už o sobě nevěděla, necítila bolest, nevnímala okolí, netušila nic. Konečně si po boji pořádně odpočinula.
Jakmile Hidan vysvětlil všem zbylým společníkům, kromě nových přírůstků, pravidla jejich dohody, vydal se Sakuru hledat. Byl si jistý, že se o ni Konan dobře postará, ale když ji našel u Peina a optal se jí na její stav a ona pouze pokrčila rameny a zamumlala na svou obranu něco o tom, že na ni neměla čas, úplně se zhrozil nad tím, jak jí asi je. Na bojišti totiž vydržela hodně a do sídla se vracela kulhavě, přičemž se za ní nesla krvavá stopa. Věděl, že ji Pein hodě zranil a každý normální člověk by se na jejím místě vzdal, jelikož si už dost zahrávala se životem, ale to ona neudělala. Přijímala to dál, a kdyby jí někdo z ostatních nepomohl, mohl by jí Pein klidně zabít. To si moc dobře uvědomoval, tolik bolesti, tolik krve a tolik zranění. Předpokládal, že se nachází ve stavu, kdy každá následující vteřina může být smrtelná. Nemohl se ani v tu chvíli tišit slovy, že se sama vyléčí, jelikož už od pohledu bylo jasné, že nemá žádnou čakru. Okamžitě se jí tedy vydal hledat. Nebylo to tak obtížné, jelikož krvavá stopa neslábla a nevytrácela se, ale byla jasným důkazem, že se Sakura v sídle ještě moc nevyzná. Vzala to snad všude možně a na jeho pokoj narazila až jako na poslední místnost. Nadával si, že jí nevysvětlil, kde ten pokoj je. Musela jít nejspíš po vzpomínkách, což v jejím stavu znamenalo bloudit celým sídlem a doufat, že narazí na tu správnou místnost. Když se mu tedy podařilo Sakuru najít, měl sto chutí dojít za Peinem a osobně ho umlátit k smrti. Viděl před sebou Sakuřino bezvládné tělo pokryté krví a zkoprněl. V hlavě měl totálně vymeteno, netušil, co by měl dělat, koho požádat o pomoc nebo cokoli jiného. Stál ve dveřích koupelny a nevěřícně zíral na její tělo. Nebyl schopný ani poznat, jestli dýchá, nedokázal jí nahmatat tep, prostě se nepohnul. Jenom jeho vyděšený pohled zkoumal její krvavě rudé tělo a snažil se potlačit třas, který se ho náhle zmocnil. Sice byl zvyklý na otřesné zdravotní stavy, sice měl rád bolest a vždy posílal Jashinovi nějaké oběti, ale ještě nikdy se mu nestalo, že by byl paralyzovaný jediným pohledem na zraněného člověka. Tohle bylo poprvé, co se v tom nevyžil. Sakura pro něj znamenala víc, než si původně myslel. Ta bezmoc, když ji viděl, ten strach, když věděl, že mu může zemřít, ten sžíravý pocit, když si uvědomil, že je to Peinova vina, ta bolest, když si uvědomil, co všechno musela protrpět, to zoufalství, když mu došlo, že on nejspíš nebude schopný ji zachránit…to všechno se v něm vystřídalo během toho jediného pohledu, který netrval víc než tři vteřiny. Všechno to na něj nějak dolehlo. Pak si ho vyhledal pocit viny, který mu jasně říkal, že kdyby se nezdržoval s kluky a rovnou šel za ní, mohl jí ještě zastihnout při vědomí a mohl něco dělat. Neubránil se ani s rovnání se stavem v té kopce. Okamžitě usoudil, že nyní se nachází v horším stavu, jelikož tolik krve tam před tím nebylo, před tím taky nemusela vynaložit tolik síly. Litoval ji, ale to jí k ničemu nebylo. Chtěl jí pomoct, ale netušil jak. Chtěl sehnat pomoct, ale ani na to se nezmohl. Stav, kdy nic nedokázal, přetrvával déle, než měl. Zatímco Sakura stále nenabírala vědomí. A všichni ostatní jako vždy neměli ponětí o tom, co se děje. Sakuřiny přátelé, kteří jejím vítězstvím získali svobodu, zatím nevěděli vůbec nic.
SakuraUchihaHaruno13










pekne :) tesim sa na pokracovanie