Hidan ji zavedl do svého pokoje, což byla prostorná a světle vymalovaná místnost, kde u protější stěny stála jednolůžková postel s bílým povlečením. Hned vedle se krčil maličký noční stolek se třemi šuplíky, lampičkou a dvěma kunaii. V rohu místnosti se nacházela velká skříň z tmavého dřeva. Pracovní stolek postával vedle vstupních dveří, k němuž patřila i židlička. V místnosti se dále v rohu povalovaly činky, nějaké poházené svršky a hvězdice. Celé místnost byla ozářená bílým světlem z jednoduchého lustru. A poslední, čeho si Sakura ještě všimla, byly postranní dveře, o nichž Hidan tvrdil, že vedou do koupelny.
"V koupelně máš čistý ručník, který leží vedle umyvadla. Od Konan ti seženu nějaké čisté oblečení, aby už nemusela nosit to s tou krví," nabídl se a dlouze si ji k sobě přivinul. Celou dobu, co byla dole uvězněná, na ni musel myslet. Měl o ni strach, který ho vždy donutil dojít za ní a dát jí alespoň něco malého na zahnání hladu a žízně. Zbožňoval pohled jejích jarně zelených očí, oblíbil si její upřímnost, kterou svěřila jenom jemu, zamiloval se do celé její podstaty, aniž by tomu mohl nějak uniknout. Byl prostě v pasti, z níž nemohl ven.
"Děkuji," zahuhlala do jeho pláště a nechala se držet v jeho pevném objetí. "Děkuji ti za všechno," šeptala, přičemž si užívala teplo vycházející z jeho pevné hrudi. Slyšela dokonce i jeho silně bušící srdce.
"Nemáš za co," tišil ji. Následně chtěl dodat: 'To by udělal každý.' Ale nakonec se zarazil, protože nikdo jiný z Akatsuki to neudělal, i když se k ní v noci mohl přikrást kdokoli. Ale byl rád, že se mu tam nikdo jiný nepletl.
"Tak jdi," propustil ji ze svého pevného sevření a navedl ji ke dveřím koupelny. Věnoval jí ještě jeden milý a vřelá úsměv a zašel do Konanina pokoje pro nějaké čisté oblečení.
Sakura ze sebe s velkou úlevou shodila zkrvavené oblečení a vlezla si do prostorné vany, kde na sebe nechala stékat teplou vodu, jež byla nádhernou změnou po promrzlé kopce. Z každé části svého těla smyla krev i pot, ale tíhu svého rozhodnutí ze své kůže dostat nedokázala. Po dlouhé době ucítila z vlasů krásnou vůni místo kouře vyhaslých pochodní. Jenom ve vaně vydržela tři čtvrtě hodiny, aby ze svého těla umyla všechnu špínu. Když pak následně vylezla, zkontrolovala na svém těle místa, kam ji Pein zasáhl kunaiem. Našla malé či trochu větší jizvy, ale žádné otevřené poranění díkybohu nenašla. Utřela se ručníkem, který dle Hidanových slov ležel vedle umyvadla a následně si ho obmotala kolem těla. Svou délkou jí dosahoval do půlky stehen, za což byla vděčná. Potom vyšla z koupelny a spatřila Hidana, jak sedí na posteli a pohledem upřeným opačným směrem, než se Sakura nacházela. Blažilo ji, že respektuje její soukromí a nešmíruje ji jako nějaký zvrhlík.
"Oblečení je na stole," upozornil ji, aniž by se k ní otočil.
"Děkuji," odvětila Sakura a došla si pro hromádku oblečení. V koupelně si přeprala své, z něhož na několika místech nebyla schopná dokonale smýt všechnu krev a oblékla se do toho, co jí Hidan přinesl. Oblečení se skládalo z tmavých tříčtvrťáků, síťovaného trička, černého pruhu látky, který měl s největší pravděpodobností zastávat místo podprsenky a dlouhý černý plášť a rudobílými mráčky.
Jakmile byla hotová, dala své oblečení uschnout na topení a vrátila se do Hidanova pokoje.
"Všechno v pořádku?" optal se a prohlédl si, jak jí oblečení padne. Uznale pokýval hlavou, sedělo dokonale.
"Nemohla bych dostat trochu jiný svršek?" poptala se. "Ta síťovina mi není moc příjemná," uvedla důvod.
"Můžu ti půjčit svoje, jestli chceš," nabídl a přešel ke skříni, z níž vytáhl černé triko a bílým znakem Jashina na zádech. Sakura si toho radši nevšímala a přijala to s vděčností. V koupelně se znovu převlékla a pak následovala Hidana do kuchyně, kde z ledničky vyndal poslední zbytek dnešního jídla a pobídl ji, aby se v klidu najedla.
S vděkem si porci snědla. Byla Hidanovi vděčná za všechnu jeho starost a péči, kterou jí poskytoval v kopce i teď mimo. Poznávala v něm něco, co ji fascinovalo. Cítila v sobě potřebu odvděčit se mu, ale netušila jak.
"Jak ti je?" zajímal se, když viděl, že její vlasy už nejsou slepené krví, že se na jejích rtech vlní příjemný úsměv a že se v jejích zelených očích leskne nezvyklá pohoda a upřímný vděk.
"Úžasně," zašveholila a věnovala mu další milý úsměv. "A to jen díky tobě," ukázala, že je to celé jeho zásluha, což přijal s ruměncem na tváři a nejistým úsměvem, který u něj nebýval obvyklý.
"Ale no tak," snažil se ji umírnit, aby se dál necítil v rozpacích. "Plnil jsem pouze svou povinnost vůči novému a talentovanému členu," pokrčil rameny a stočil svůj pohled z její šťastné tváře, jinak by určitě zrudl ještě víc.
"Nejspíš to povinnost není," opravila ho. "Kdyby byla, nebyl by si jediný a nekonal bys přes zákaz, nemyslíš?" prohlédla si jeho rozpaky a usmála se nad tím, jak působil zranitelně a zároveň roztomile, což od někoho s kosou v ruce a uctívajícího Jashina nikdy nečekala. Bylo to pro ni velmi příjemné překvapení.
"Prostě jsem tě tam nemohl nechat," zamluvil a pročísl si své polodlouhé vlasy.
"To jsi hodný," pochválila ho a dojedla poslední zbytek jídla z misky. Poté mu už poněkolikáté poděkovala a vrátila se s ním do jeho pokoje, kde se posadila na židli a zaposlouchala se do jeho sametově hladkého hlasu, když jí vyprávěl o nějakých hlavních zásadách jejich organizace. Následně převedl i řeč na její a Peinovu dohodu. Chtěl vědět, jestli Sakura doopravdy nabídla svou podřízenost za bezpečný odchod svých přátel. On sám tomu nechtěl věřit, nechtěl dopustit, aby se Sakura stala Peinovým podřízeným a byla nucena zastávat místo podobné tomu Konaninu. Nedokázal si představit, že by dívka, jež bojovala za svou svobodu a dělala vše proto, aby dokázala, že se za žádných okolností nepodřídí, dokázala sama nabídnout svou porážku.
"Jde mi hlavně o jejich bezpečí," pokusila se svůj čin nějak obhájit. "Co pak bude se mnou, je mi momentálně jedno, důležité bude, když všichni ostatní budou v pořádku a vesnice i Naruto budou mít klid," vysvětlila své počínání a zároveň se setkala s Hidanovým překvapeným pohledem.
"Já jsem původně myslel, že nám tu budeš potíže do té doby, než se Pein dokonale zblázní," tlumeně se zasmál a posadil se na postel. "A já se k tobě budu dál potají přikrádat a krmit tě," dodal lehce. "Nejdřív to vypadalo, že se nikdy nevzdáš a pak to sama nabídneš kvůli svým přátelům," zopakoval vývoj situace. "Jsem si jistý, že s tímhle nikdo z nás nepočítal," přesvědčeně pokýval hlavou. "Ale Pein z toho byl hodně nadšený," prozradil jí. "Vypadá to, že si tvou rezignaci užije víc, než je zdrávo," přednesl své upřímné obavy. "I když se staneš členem a bude tvou povinností poslouchat, nemusíš udělat každou blbost, kterou po tobě bude chtít," kladl jí na srdce. "Když by ti chtěl nějak hodně ublížit nebo tě nějak zneužít," pro příklad uvedl jednu situaci, "nemusíš být poslušným beránkem, protože budeš člen a ne zajatec, je ti to jasné?" zjišťoval, zda pochopila. "Vždy tu budu minimálně já, abych ti pomohl, když bude chtít něco nepřijatelného," slíbil. "Jsem si jistý, že i Deidara, Sasori a možná i Itachi se budou bít za tvoje práva, pokud bude požadovat moc," ubezpečil ji. "Věrnost a podřízenost v tomto případě neznamená vzdání se všech svých osobních práv, to si pamatuj," žádal ji, jelikož nechtěl, aby dokázala úplně propadnout šéfovi organizace. "Budeš muset plnit mise, ale pro jeho pobavení tu rozhodně nejsi," oznámil jí.
"Dobře," pokývala hlavou ve znamení souhlasu. "Nemusíš mít strach," ujistila ho. "Mám přece svoji hrdost a vzdávám jen kvůli svým přátelům," uvedla ho na pravou míru. "Mě však nedokáže zlomit, na to je až moc slabý a snadno ovladatelný svými nekontrolovatelnými emocemi," ubezpečila ho.
"A je vlastně někdo, kdo by tě dokázal zlomit?" ujal se části jejích slov. "Je někdo, komu by ses dokázala dobrovolně poddat, někdo, s kým bys neměla nutkání bojovat?" v očích se mu záhadně blýsklo. Skrýval v sobě touhu dozvědět se, zda je rozhodnutá bojovat s každým až do konce života nebo jestli má v plánu s tím někdy za nějakých podmínek skončit. Ta touha v něm hořela a postupně rostla, když si uvědomoval, že k němu se na začátku chovala vzdorovitě, ale jakmile jí jako jediný projevil milost a pomohl jí v době, kdy mohla vyhladovět, už k němu nechovala odpor nebo zhnusení. Nebránila se ani přátelskému objetí, které nastalo po jejím osvobození, i když to ona mohla brát jako projev vděčnosti nebo tak.
"Jak to myslíš?" nechápala a podívala se hluboko do jeho klidných a vyrovnaných očí, které nic neskrývaly.
"Tak, jak to říkám," opáčil se, aniž by se jakkoli pohnul z místa nebo třeba jenom změnil výraz.
"N-no, j-já," zakoktala se náhle Sakura, když jí začala docházet hloubka jeho otázky. Její nervozita byla ještě umocňována jeho vyrovnaným avšak zkoumavým pohledem, který z ní odmítal spustit.
Ještě hodnou chvíli na ni koukal a čekal, co z ní nakonec vyleze. Krom nejistého koktání a úhybných pohledů se nedočkal ničeho, proto se zvedl z postele, přistoupil k ní a opět ji sevřel ve svém hřejivém náručí.
"Tak to nech být," zavrněl jí do ucha a lehkými pohyby jí pohladil po jejích krátkých a dosud ještě mokrých vlasech. Fascinovaně k nim přičichl a věnoval jí maličký polibek vzadu na krk. "Netrap se tím, maličká," předl dál a zabořil svou hlavu do jejího ramene a jako omámený vdechoval vůni vlastního šamponu, který použila. "Se mnou budeš v bezpečí," přislíbil a svýma silnýma rukama ji uvěznil ve svém sevření tak silně, že se nemohla nijak vykroutit. Hlavu měla položenou na jeho rameni, seděla v jeho klíně a ruce měla položené mezi svou a Hidanovou hrudí. Vnímala každý jeho nádech stejně tak jeho každý úder jeho náhle rozněžněného srdce. Nerozuměla ničemu kolem, nechápala situaci, do které se dostala stejně tak ani nebyla schopná pochopit Hidanovo chování. Ale když se nacházela v jeho hřejivém a ochranitelském objetí, cítila se náhle jinak než kdykoli předtím. Uvědomovala si svou slabost, i přes sílu, jíž oplývala. Cítila potřebu být chráněná, i když už nikdy nechtěla, aby se o ni kdokoli staral. Pociťovala nejistotu v ohledu svou budoucnosti. Její krev žilami nesla strach ze zboření veškerého respektu a bojácnosti, které si tady chtěl vybudovat. Myslí se jí táhlo tolik nezvladatelných a nesmyslných myšlenek, že sama nebyla schopná je ukočírovat a radši to přestala vnímat. Soustředila se na to, jak divoce jí bije srdce, i když k tomu vlastně nemá ani žádný důvod, vnímala svůj zrychlený, pro nějž také neměla žádné vysvětlení. Nechala se hřát příjemným teplem, vdechovala překrásnou vůni, poslouchala svůj i Hidanův dech a dovolila všem těmto vjemům, aby na ni působily dle libosti. Nepotřebovala dlouhé hodiny k tomu, aby přemluvila svůj mozek ke snížení činnosti, ani desítky minut nebyly zapotřebí k tomu, aby se jí samy od sebe zavřely oči, nebylo nutno ani přemnoho obyčejných minut k tomu, aby dokázala usnout s myšlenkou na jedinou osobu, kterou u sebe měla tak blízko jako snad ještě nikoho v životě. Usínalo se jí nejlépe od doby, co vstoupila do tohoto sídla. Po bližším prozkoumání a povrchovým zadumání neměla problém přiznat si, že se jí vlastně usínalo nádherně, jako ještě nikdy v jejím dosavadním životě. Jediná myšlenka při usínaní se nijak moc nelišila od myšlenky, s níž se následujícího rána probudila. Nebylo to kvůli tomu, že by v sobě nesla nějaký strach z následující ho boje nebo nevyhnutelného výsledku. Nešlo o žádný sužující, smutný či depresivní pocit nebo nějakou nezvladatelně silnou emoci. V mysli se jí stále zjevoval obraz bělovlasého muže s nádhernýma očima a překrásným úsměvem, jenž odmítal zmizet. Viděla před očima vřelou a milou tvář bez jediného kazu a cítila, jak její srdce bije na poplach. V tu chvíli si to uvědomila, v tu chvíli jí to došlo. Už poněkolikáté se změnily její plány od doby, co byla unesena. Tentokrát ale s jistotou věděla, že se dostala do velkého nebezpečí, do nebezpečí zvaného tak prostě avšak kouzelně, do nebezpečí pod krycím názvem: 'Láska.'
SakuraUchihaHaruno13










to je trapný , smaž to