close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Konec, nebo začátek?4

26. srpna 2014 v 20:20 | SakuraUchihaHaruno13 |  Ninja svět
Svoji věčnou samotu si Sakura krátila spánkem a přemýšlením nad tím co s ní bude dál. Pein byl očividně hodně rozčílený a nejspíš už ztrácel zábrany, zatímco její zachránce k ní tajně chodil a dával jí zbytky svého jídla a udržoval ji tak při životě. Nikdo jiný totiž neměl tu odvahu, aby porušil Peinův zákaz.
Následné zavrzání těžkých dveří patřilo Peinovi, z něhož ani po dvou hodinách nevyprchal všechen vztek, který v něm Sakura vzbudila. Už věděl, co udělá, aby neporušil přísahu, kterou dal svému spojenci.
"Sakuro, dám ti poslední možnost, aby ses omluvila a mohli jsme spolu vycházet po dobrém. Potom už za sebe neručím," uvedl svou opravdu poslední nabídku. "Jestli i tentokrát odmítneš, dostaneš pravý důvod vzdorovat," varoval ji. Svá slova myslel smrtelně vážně, už měl dost toho, jak opovrhuje vším, co jí nabízí a neváží si jejich chování vůči ní. Bral to tak, že si neuvědomuje, že je zajatkyně a nemůže si tudíž všechno dovolit. Měl v plánu jí to vysvětlit, ale ne slovně. Pokud se skutečně prokáže, že neví, kde je její místo, nebude mít nejmenší problém ukázat jí, kdo má právo se povyšovat a kdo má být jenom pokornou krysou bez jakýchkoli práv.
"V žádném případě se neomluvím," nečekala s odpovědí, neměla co promýšlet. Hned od začátku věděla, že neudělá, co Pein chce. "Nebudu pokorně poslouchat," ujistila ho v jeho temné předtuše. "Za žádnou cenu neudělám, co po mě žádáš. Nepadnu na kolena a neudělám ze sebe podřadnou existenci jenom proto, že jsi silnější a vedeš organizaci plnou vrahů. Nebudu ponižovat sama sebe jenom kvůli tomu, že nejsi schopný přijmout mě takovou, jaká jsem." Sakuřina slova způsobila, že Pein na jazyku opět pocítil hnusnou pochuť zloby. Předpokládal, že se nevzdá, ale choval v sobě maličkatou naději, že se zkusí poddat.
"Dostala jsi šanci," připomněl jí. "Ukázal jsem ti, že nejsem svině. Od začátku jsem se k tobě snažil chovat slušně, ale ty sis toho nevážila. Nabídl jsem ti vstoupit mezi nás a žít tu s námi v míru, ale tys odmítla. Nemám tedy jinou možnost," promlouval, aniž by se podíval do jejích vzdorovitých očí, které by ho namíchly ještě víc. "Jsme tu jako jedna rodina a když jí někdo trhá, nemám jinou možnost než se zachovat tak, jak se hlava rodiny chová, když je dítě neposlušné a ničí všechno kolem."
"V rodinách se ale většinou děti nezabíjí," upozornila ho kousavě.
"Já taky nemluvím o zabíjení," vyvedl ji z omylu. "Kdybych tě zabil, měl bych s tvou rodnou vesnicí problémy a Tsunade by mi to nejspíš neodpustila a nedala mi, co žádám," vysvětlil důvod, proč musí zůstat naživu. "Ovšem v jakém stavu máš být, není zas tak podstatné, nemyslíš?" povytáhl jedno obočí a přistoupil k ní blíž.
"Chceš mi vyhrožovat?" zajímala se stále s klidnou tváří Sakura a v momentě, kdy se Pein nadechoval, že něco řekne, vykopla jednou nohou z boku do jeho hlavy tak silně a náhle, že to Pein neustál a spadl na zem.
"Ty mrcho!" křikl, jakmile se vzpamatoval a uvědomil si, co se právě stalo. Vůbec to nechápal, přišlo to tak nečekaně, že ani nestihl zareagovat. Domníval se totiž, že má připoutané i nohy.
"Ale copak?" dobírala si ho Sakura. "Neříkej, že tě dokázala poslat k zemi ubohá holka v řetězech," vysmívala se mu. Měla potřebu ho provokovat a dokazovat, že s ní si jen tak zahrávat nebude. Dávala tak najevo svou sílu a odvahu. Potřebovala vidět, že i velitel Akatsuki nemá tu moc, aby jí dostal k zemi a nutil ji žebrat o milost. Chtěla bojovat do posledního dechu, neměla v plánu se vzdát, ani kdyby na jejím těle provedl cokoli. Toužila chránit své přátele a blízké, jenom oni byli její slabinou, jinak byla připravená na všechno.
"Nech toho!" rozkřikl se. "Nemáš právo si ze mě utahovat!" křičel, přičemž každé své slovo proložil jednou dobře mířenou ránou na Sakuřino břicho. Jednoduše Sakuru znehybnil a užíval si každé rány a každého způsobení bolesti. Po několika ranách jí vždy dal facku takové síly, že druhou schytala o zeď a hlava se jí přetočila zpátky na druhou stranu.
"Znehybnil holku a pak ji mlátit," zaskuhrala Sakura, jakmile se začala zbavovat jeho znehybnění. "Mlátit holku, která je připoutaná ke zdi," popsala probíhající situaci, "to jsi teda chlap, vážně jo," uznale pokývala hlavou a přijala každou následující ránu, "zvyšovat si ztracené sebevědomí a ukájet svůj vztek na člověku, který nemá moc šancí se bránit," pokračovala, i když měla pusu plnou vlastní krve, "tomu tedy říkám odvaha hodná velitele proslulé a nebezpečné organizace," nevzdávala se, i když přes mžiky před očima téměř nic neviděla a přes bolest se skoro nedokázala pohnout, "dokazuješ si tak něco?" zajímala a schytala další tvrdou ránu do obličeje, "je tvé ego ukojené, když tímto způsobem prokazuješ svou sílu?" snažila se zjistit, "cítíš se silný a neporazitelný? Jsi vítěz? Vnímáš se tak v tuto chvíli?" nevzdávala se v hledání odpovědi, "jsi sám se sebou spokojený?" prahla po dalších a dalších odpovědích, čekala na odezvy svých otázek, které k ní přicházely v podobě dalších a dalších ran po celém těle, kopal, mlátil, bodal kunaiem a patlal její krev, dělal všechno možné, jenom neodpovídal. Nedokázal odpovědět ani na jednu otázku, nebyl schopný bránit se proti kterémukoli argumentu, nesvedl přestat ve své činnosti, jelikož se po dlouhé době nechal v boji unést svými emocemi a nic ho nedokázalo zastavit. Konec měl nastat, až všechen vztek, zloba, ukřivděnost a pochroumané ego dojdou pokoje a upokojí se natolik, aby zase mozek převzal vládu nad jeho tělem a přestal konečně ubližovat. Sakura mu však byla trnem v oku už od první chvíle, co ji potkal a všechno, co provedla od doby jejich poznání, se v něm usadilo a následně se hromadilo do doby, než to ze sebe nechal ventilovat tímto způsobem. Neuvědomoval si, co dělá, jeho mozek vypnul, nechal se řídit svými silnými emocemi a nedbal na nic jiného. Sakura představovala něco jako rozbušku v jeho životě. Už dlouhou řádku let ho nic nedokázalo tak rozčílit a vyvést z rovnováhy jako ona. Už hodně dlouho nebojoval ovládán naprostým vztekem a zlobou. Zařekl se, že tohle už nikdy nedopustí a nestane se mašinou ovládanou tou pitomou emocí, ale stalo se.
Čas plynul, všechno nahoře normálně pokračovalo. Všichni trénovali a nestarali se o to, co se děje pod jejich nohama. Nikdo neslyšel Peinovy rozzuřené výkřiky ani Sakuřiny bolestné vzdechy. Nikdo nic netušil.
Pein pokračoval, dokud jeho vztek plně nepominul. Když se potom díval na své dílo, nestačil se divit. Sakura visela na zdi, její oblečení bylo promáčené její vlastní krví, pod ní se zvětšovala kaluž rudé barvy, její tělo pokrývaly krvavé fleky i tvořící se modřiny a čerstvé rány, vypadala úplně jinak, než když přišel, jenom jedna jediná věc zůstala neměnná a to silný vzdor lesknoucí se v jejích očích. Ač cítila bolest i stékající krev, ač si uvědomovala, že právě proběhl nerovný boj, kdy ona byla ve velké nevýhodě, necítila se poraženě, i když by kdokoli soudil, že boj prohrála. Necítila se zahanbeně ani slabě či zdrceně. Právě naopak, ustála každou jeho ránu, aniž by projevila chuť konce. Jejími žilami kolovalo vítězství a hrdost, zatímco jeho žilami proudilo zbabělství a slabost. Nedostal, co chtěl. Zase. Opět. A znovu. Sice si na ní vybil svůj vztek, ale ona mu ukázala, že to dokáže ustát. Neškemrala o milost, jak to původně zamýšlel, nepřiznala svou slabost a porážku, po čemž původně toužil. Vzdorovala, i když jí způsobil četná zranění, jež se dohromady spojila a na první pohled působila jako neslučitelná se životem. Ale ona stále žila, hleděla do jeho očí bez ukázky respektu nebo poddajnosti. Přestála jeho vražedný pohled plný vražedných úmyslů a s ďábelskou hravostí a sebevědomím mu ho s drzým úsměvem na rtech opětovala. Bojovala, vzdorovala, i když byla na pokraji vyčerpání. Její tělo se nacházelo v ohni bolesti, její mysl se začala pomalu rozhodovat, že zničehonic vypne a přestane fungovat, ale i v těch posledních vteřinách, kdy byla při vědomí, mu dala jasně najevo, že se nevzdává.
Po jejím kolapsu Pein poraženě odešel. Se svěšenou hlavou prošel dlouhou chodbu, která vedla do jejího žaláře, vystoupal po kamenných schodech a zamířil do svého pokoje. Cestou se setkal se zvědavými pohledy svých spojenců a chladně je poslal do háje. Nechtěl nikoho z nich vidět, potřeboval být sám a srovnat si v hlavě, co se právě stalo. Ona měla výdrž a měla sílu. Bylo mu jasné, že kdyby k němu měla respekt a poddala se mu, mohl by snadno dosáhnout svého cíle, ale ona nechtěla spolupracovat. Stavěla se na odpor, bylo pro ni nemyslitelné, aby se k nim přidala nebo jim cokoli usnadnila. Měla v sobě hrdost a hluboko v sobě zakořeněné hranice, které nedokázala překročit. Pro ni bylo únosnější zemřít než pomoci nepříteli. A to na ní Pein tolik nenáviděl, neměla problém ublížit sobě, snést téměř cokoli jenom proto, aby její hrdost a její přátelé zůstali v bezpečí. Svoje zásady nemínila měnit ani porušovat, což bylo zase v rozporu s těmi Peinovými. Ti dva proti sobě vedli ustavičné boje, jejichž konec se zdál být v nedohlednu.
Ve chvíli, kdy byl Pein u sebe, k Sakuře mezitím někdo bez povolení vešel a nesl s sebou tác se zbytkem od oběda. Při pohledu na Sakuřino zkrvavené tělo mu tác málem vypadl z rukou. Moc dobře věděl, že nikdo jiný než Pein za ní dnes nebyl, měl tedy jasného viníka, kterého chtěl v tu chvíli zabít za to, co si k ní dovolil.
Sakura nereagovala na žádné podněty, volal její jméno, jemně jí plácal po tvářích, aby jí vzbudil, ale problém byl v tom, že ona nespala. Tep jí nahmatal, čímž se mu dost ulevilo. Nenapadlo ho tedy nic jiného, než na ni cáknout trochu vody a vložit do ní část své čakry. Trvalo zhruba minutu a půl, než nabrala plné vědomí.
"Jsi v pořádku?" položil otázku, jakmile zpozoroval, že zamrkala a otevřela svoje nádherné oči, jejichž pohled ho vždy dokázal dostat na kolena.
"Jasně," souhlasila okamžitě, jako by nechtěla přiznat druhou možnou eventualitu. "Je mi fajn," ubezpečila ho. V té tmě ho téměř neviděla, pouze tušila, kde by se mohl nacházet. A on, jako by jí snad četl myšlenky, šel a zažehl oheň na dvou pochodních v té místnosti. V tlumeném oranžovém světle všechno vypadalo jaksi tajemně, příjemně a klidně. Jeho prvotním zájmem bylo, aby byla nějak ošetřena. Spadl mu velký kámen ze srdce, když se přiznala, že je schopná se vyléčit sama, ale její nynější rozsah čakry jí to nedovoloval. Se samozřejmostí do ní začal převádět svou čakru a ona začala s léčením všech svých ran, zranění i modřin. Trvalo hodnou chvíli, než se všechny rány zacelily a ještě déle trvalo, než všechny zmizely. Krev na jejím oblečení ale stále zůstala. Všechno se na ni nepříjemně lepilo a připomínalo tak ten okamžik, který byl ještě před chvílí současností.
"Proč ti to udělal?" toužil znát důvod takové bezohlednosti, jakmile na jejím těle nezbyl ani jediný škrábanec či otevřená rána. Pár jizev možná zůstalo, ale ty v tom nedostatku světla nebyla patrné.
"Odmítla jsem poslední nabídku na smíření, omluvu a projevení pokory," vysvětlila mu, přičemž si několikrát odplivla, aby z úst dostala všechnu krev, která se tam stihla nahromadit.
"Ale i tak ti to neměl udělat," byl si jistý a ve chvíli, kdy dostala krev z úst pryč, jí nabídl jídlo, které přinesl. Po udání souhlasu jí začal plnit ústa zbylým obědem, který speciálně pro ni schraňoval. Konan už nebyla uražená, přiznala to, jakmile se dozvěděla, že jí tam Pein skutečně nechává o hladu. Několikrát jí napadlo, že by za Sakurou mohla přijít a dát jí najíst, ale po jejich prvním setkání se jí tam zrovna dvakrát nechtělo. Všimla si ale, že jeden člen nechává zbytky, o nichž tvrdí, že je dojí později. Následně ho jednou přistihla, jak je společně s hrnkem vody pokládá na tác a míří jinam než do svého pokoje. Dostala tedy jistotu, že dívka dole nějaké to sousto vždy dostane a to i přes přísný Peinův zákaz. Nikdy by do něj neřekla, že je tak starostlivý, nikdy dřív to nijak nedával najevo, ale když šlo o ni, porušil pravidlo pod velkým trestem. Jen on na to měl odvahu.

SakuraUchihaHaruno13
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aki-chan Aki-chan | Web | 17. září 2014 v 21:19 | Reagovat

kyaa luxusní dielik.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama