Sakura osaměla, jakmile všichni odešli. Neměla s sebou mobil, ani žádnou knížku nebo cokoli jiného, co by ji mohlo zabavit, svůj pohled proto upírala na strop nad sebou, kde se míhaly bílé mráčky. Potřebovala si pořádně promyslet své argumenty pro nastávající soud. Měla spoustu času, aby naplánovala případné rozhovory, reakce na různé otázky a ještě několikrát se v mysli ujišťovala, že má všechny dostatečné důkazy na to, aby mohla s čistým svědomím jít proti Kurenai a usvědčit ji ze všech jejích sviňáren, které provedla.
Vyrušilo již až nečekané zaklepání na dveře. Pohled automaticky stočila k hodinám. Bylo jedenáct večer, nikoho tedy neočekávala. Třeba si tu někdo něco zapomněl, napadlo ji okamžitě. Pohledem rychle prozkoumala stolek, na němž nic neleželo. Svůj pohled tedy obrátila ke dveřím a plna očekávání sledovala, kdo dovnitř vchází.
To je snad vtip, zareagovala její mysl okamžitě. Tohle snad doopravdy není možné, zhnusením pokrčila nos a odvrátila hlavu ode dveří. Chtěla předstírat, že spí. Kužel světla, pronikající do pokoje z chodby poodhalil nově příchozí osobu, ale plně neosvětlil Sakuru, ležící na posteli.
"Jsi vzhůru, Sakuro?" ozval se ode dveří oplzlý ženský hlas, který jejím uším zněl jako skřek havranů.
Nereagovala, doufala, že ta osoba, kterou z celého srdce nenávidí, odejde.
"Nedělej, že spíš," nadřízený tón způsobil, že Sakuřino srdce polila další vlna nenávisti. Jak moc si přála, aby ta žena odešla a už se nikdy nevracela.
"Děkuji, pane doktore, tohle už vyřídím sama," podlézavost cítili všichni v okolí. Doktor nejspíše souhlasil a pustil tu ženu dovnitř, aby mohla se Sakurou mluvit, což bylo to, čemu se Sakura chtěla vyhnout.
Kužel světla z chodby zmizel, na vteřinu celá místnost potemněla a následně se celá rozzářila bílým světlem, které odhalilo každý kout pokoje, kde kromě Sakury a nově příchozí osoby nikdo nebyl.
"Jaká to politováníhodná událost, že?" začala žena bez toho, aby se pokusila Sakuru probudit. Věděla totiž, že je úplně vzhůru. "Anděl bez křídel je zcela připoután k zemi, že?" pokračovala osoba provokativní tónem, "tomu stvoření se pak ani nedá říkat anděl, ne?" vyzvídala, i když to celé mělo nést jenom jedno poselství: provokaci.
"Tak politováníhodná situace?" zopakovala Sakura nenávistně a pohlédla té ženě do tváře. "Anděl připoutaný k zemi? Stvoření, jemuž se nedá říkat anděl?" každé slovo plivala, jako by to byla největší špína, která se k ní kdy dostala. "Co tu sakra děláš?" nevydržela dál ten upřený a zároveň nic neříkající pohled. "Už jsi mě připravila o křídla, tak co chceš víc?" téměř křičela nenávistí, když jenom kousek od jejího nemocničního lůžka stála osoba, která se jí v několika posledních měsících života dokázala tolik zhnusit.
"Co od tebe chci?" obočí nevítané osoby vyletělo vzhůru. "Copak to není jasné?" položila řečnickou otázku, na níž Sakura stejně odpověděla: "Není." Nerozuměla tomu, proč přišla. "A stejně tě sem nikdo nezval, nechci, abys tu byla, tak vypadni!" nařídila. "Jdi pryč, nemáš tu co dělat."
"Nebo co?" i druhé obočí povyskočilo. "Zavoláš na mě doktory?" uchetla se. "Ty, ta, která se si myslí, jak je silná a chrání slabší, nevydrží jednu krátkou návštěvu nezvané osoby?" utahovala si z ní. Sakura věděla, že se jí tím snaží zahnat do kouta a hrát na její ego, ale nebránila se tomu. Věděla, že je to pravda. Nechtěla, aby to po tom všem vypadalo, že se jí bojí a nevydrží s ní chvíli v jedné místnosti. Tiše a zároveň nenávistně jí pokynula, aby pokračovala dál.
"Dej od toho případu ruce pryč," přešla k varovnému tónu. "Odvolej všechno, co jsi řekla, smaž to, zapomeň na to, věř, nebude ti to stát za to. Nikdo ti neuvěří a navždy na tebe bude nahlíženo jako na lháře, staneš se vyvrhelem, přinese ti to jenom smůlu. Tenhle risk se doopravdy nevyplatí, tím si můžeš být jistá," chtěla, aby to znělo jako přátelská rada, ale vyznělo to přesně opačně.
"Tenhle risk se doopravdy nevyplatí," připustila Sakura, "ale tobě, ne mě. To ty prohraješ, jelikož ty jsi ta špatná."
"Ale nebuď směšná," vysmála se jí Kurenai. "Tohle přece není pohádka, nebo nějaká povídka psaná střelenou puberťačkou, kde se všechno vyvíjí k dobrému konci, tohle je realita, kde korupce, moc a zkušenosti vládnou nad vším ostatním. Nemáš žádné důkazy, můžeš pouze argumentovat, ale ani to ti k ničemu nebude, jelikož argumenty jsou jenom prázdná slova poskládaná do dlouhých a složitých souvětí, aby působily, že mají nějakou váhu. Nemáš žádnou zbraň, jdeš do boje proti tankům, přičemž sama nemáš ani pušku. Vzdej to, tak už to vzdej, nemá to žádný smysl, bude to mít pouze negativní dopad na tvou budoucnost," kladla jí na srdce.
Sakura pomlčela o všem, co měla, aby mohla Kurenai usvědčit, mlčela, aby jí to ještě v poslední chvíli nebylo sebráno.
"Uvidíme se v sobotu," slíbila Sakura, "postavíme se proti sobě a zkusíme, zda ještě doopravdy platí to staré pravidlo, že podplácení vládne nad vším ostatním," pousmála se. "Těším se, až nastane okamžik rozhodnutí, ráda spatřím nepředvídatelné vítězství."
"Pokud ovšem budeš mít živoucího svědka," uvedla pravidlo, které z jejích úst znělo nesplnitelně.
"Itachiho se ani nedotkneš!" varovala ji okamžitě Sakura a vzedmula se v ní vlna nekontrolovatelného vzteku.
"Nebo co?" nevinně na ni pohlédla a naznačila, že pro ni nebude žádný problém Itachimu ublížit, když je teď Sakura na chvíli vyřazená za hry. Vlastě se i vyžívala v tom, že nemůže být svému učni stále nablízku. Zalíbil se jí ten pocit, kdy její úhlavní nepřítel nemohl chránit spásu svého plánu. Obdivovala sama sebe, že to tak dokázala zařídit. Škodolibě se posmívala tomu, komu ublížila.
"Necháš ho být," varovně sykla, "je to můj učeň, nesmí mu být ublíženo!"
"A to jako proč?" provokativně povytáhla obočí. "Protože k němu snad něco cítíš?" posměšný tón zůstával všudypřítomný v každém jejím slově. "Protože vztah nadpřirozeného a obyčejného je zakázaný?" nedokázala určit hranice, kdy má přestat. Dobírala si jí, snažila se jí snížit sebevědomí, dostat ji na dno, aby tím ochránila sama sebe. Měla v plánu ji jakkoli odradit od toho, aby byla odkryta pravda. Byla schopna jí jakkoli ublížit, aby dosáhla svého. A Itachi se zdál velice vhodným předmětem její největší slabiny.
"Nejedná se o žádný vztah," pokusila se jí vyvést z jejích domněnek, "snažím se však, aby s ním nebylo zacházeno jako třeba s Gaarou," uvedla případ zanedbávaného označeného. "Chci mu věnovat svou pozornost i čas, abych po zkoušce mohla říct, že jsem do jeho tréninku dala všechno."
"Nevíš, o čem to celé je," znovu nasadila výsměšný tón. "Jsi nová a celé to bereš strašně vážně, ale až budeš starší a zkušenější, dojde ti, že na budoucnosti těch malých zmetků, kteří náhodou přijdou k symbolu označení, vůbec, ale vůbec nesejde. Důležití jsme my a přítomnost, oni a budoucnost nejsou vůbec podstatní. Není potřeba nikoho připravovat, jelikož není potřeba, aby nás bylo víc, tím by totiž mohla být narušena naše společnost."
"Zajímavý názor," přerušila ji okamžitě Sakura, "takový nesobecký a nesebestředný," zhodnotila ho.
"Nech toho," okřikla ji okamžitě, "ničemu nerozumíš," pohlížela na ni jako na malou holku, stejně jako většina ostatních, "jsi stále jenom mládě." Ač toto označení v sobě neneslo žádný vulgarismus, dokázalo ublížit. Nebyla to sprostá nadávka, ale i tak dokázala zranit. Dívka, která prošla zkouškou a několik dní na to musela čelit rozzuřenému dospělému andělovi, který nebyl schopný potlačit svůj vztek, sama sebe považovala za silnou a vcelku vyspělou ženu. Sakuřino mínění o sobě samotné nebylo přehnané, bylo přiměřené jejím činům, proto vnímala jako velkou urážku, když někdo její statečnost i sílu přehlížel. Třikrát dokázala zachránit svého učně před jistou smrtí, u žádného incidentu nedostala žádné varování nebo štít na obranu. Musela reagovat rychle, pohotově a správně, neměla ani čas na rozmyšlenou, vždy musela hned jednat. I přes to všechno se však našli i tací, kteří ji odmítali přijmout mezi sebe jenom proto, že jako čerstvě změněný anděl měla problém se svým činem a následně se i zapletla s Kurenai. Neměla ani šanci se obhájit, prostě si ji zaškatulkovali a už pro ně jiná varianta příběhu neexistovala.
Když se Sakura poprvé doslechla o andělském světě, měla utkvělou představu, že tam je všechno v pořádku, politika není tak špatná, že neexistuje podplácení, zrady, špína, podrazy, vraždy i všechny sviňárny obyčejného světa. Jakmile však dostala možnost do toho světa nahlédnout otevřenýma očima jako anděl a přežít několik dní v jejich společnosti, říkala si, jak mohla být tak neskutečně naivní. Nevěřila tomu, když viděla, co viděla. Když byla svědkem Kurenaiina činu. To prozření v ní taky něco nechalo. Její naděje, že existuje něco, kde vládne spravedlnost, totálně opadla.
"Už půjdu," vytrhla jí z jejích myšlenek Kurenai. "Jenom bych ti chtěla říct poslední věc," nepřirozeně se zašklebila a pokračovala: "Udělám cokoli, aby nevyšla najevo moje minulost." Pohled jejích očí nebral ve vražednosti konce. "Klidně znovu zabiju!" S těmito posledními slovy se přemístila pryč z pokoje, v němž Sakura pobývala, pryč z andělské nemocnice a vrátila se zpět na zem.
"To ne!" křikla Sakura po uvědomění jejích slov. Okamžitě vyskočila z postele, přešla k oknu a silou rozbila okenní tabulku. Podívala se dolů a spatřila modř a bílé mraky. Byla tak vysoko, že neviděla ani zemi ani oceán, viděla pouze oblohu.
"Počkej!" křikl za ní Iruka. "To nesmíš!" práskly za ním dveře a doběhl k oknu v okamžiku, kdy Sakura padala volným pádem dolů. Netušila, kde se nachází, netušila, jak se dostane k Itachimu, jak přistane, vlastně ani netušila, jestli to vůbec přežije.
Iruka za ní pohotově skočil, padal volným pádem za ní. Svou vahou se k ní dokázal rychle přiblížit, pevně ji uchopil a teprve potom vyvolal svá křídla, aby se nezabili dopadem na tvrdou zem. Andělská nemocnice se totiž nacházela v exosféře, což je okrajová vrstva zemské atmosféry, která postupně přechází do meziplanetárního prostoru.
"Můžeš mi říct, co blbneš?" vyjekl a začal stoupat zpět.
"Byla u mě Kurenai!" paranoidně odpověděla.
"To vím, celou dobu jsem stál za dveřmi a byl jsem připraven kdykoli zasáhnout. Jakmile jsem uslyšel tvůj křik a dopad střepů na podlahu, vtrhl jsem dovnitř a skočil jsem za tebou," vysvětli. "Co se vlastně stalo? Ohrožovala tě nějak?" zajímal se, přičemž se stále přibližoval k oknu pokoje, z něhož Sakura vyskočila.
"Normálně jsme se bavili, potom i o Itachim a pak řekla, že udělá cokoli, aby její minulost nevyšla najevo a nakonec prohlásila, že kvůli tomu klidně znovu zabije. A předtím jsme mluvili o Itachim, chce ho zabít, bude se o to pokoušet dál, musím k němu, musím jít za svým svěřencem a ochránit ho, pusť mě k němu!" ve snaze vypovědět všechno, i když trošku nelogicky a vylíčit svůj vztek sebou neskutečně mlela, až se Irukovi skoro vymanila ze sevření.
"Klid," pevněji ji sevřel a změnil směr letu. Řítil se neskutečnou rychlostí k zemi, jelikož moc dobře věděl, že Kurenaiina slova nejsou jenom pronášena do větru. Na vlastní kůži poznal, že ona své sliby a i špatné předzvěsti plní. Bohužel…
Přistál na zemi a z okraje města, kde přistáli, se společně se Sakurou přemístil před Itachiho dům. Sakura rozrazila dveře, klopýtala po schodech, běhala po chodbách, nahlížela do všech místností a hledala jenom jednu osobu. Iruka nebyl schopný se vyrovnat její rychlosti. Jenom kontroloval každou místnost, jestli náhodou něco nepřehlédla.
Běžela ke dveřím jeho pokoje a prudce je rozrazila. Její pohled prohledal celou místnost a zhodnotil scenérii před sebou. Itachi ležel na zemi a pokoušel se o nějaké kliky, které byly očividně nad jeho síly. Kakashi stál opodál a kontroloval ho. Jejich zděšené pohledy se v ten okamžik upíraly na těžce oddechující Sakuru, jíž neskutečně rychle bušilo srdce. Vlasy měla rozcuchané a volně rozvrkočené kolem hlavy. Stála před nimi jenom v nemocniční košilce a připomínala uprchlíka z blázince.
"Co se děje, Sakuro?" jako první se z toho oklepal Itachi. Vstal, přešel k ní a chytil její ruce. Celá se třásla a vypadala překvapeně a zděšeně zároveň.
"Kurenai," odpověděla prostě a silněji stiskla jeho ruce. "Chce tě zabít," přetlumočila mu její vzkaz. "Chce tě před tím soudem zabít, aby nikdo nevěděl, co udělala," svěřila mu její plány. "Budu s tebou," slíbila, "nenechám ji, aby tě zabila. Jsi pro nás všechny důležitý," oznámila mu, "do soudu s tebou budu každou chvíli."
"Musí chodit do školy," uvedl ji do pravé situace Deidara, který se tam nějak záhadně objevil. "Nejsi ze stejné třídy, nemůžeš s ním být pořád," snažil se jí ukázat, jak je její plán nesmyslný.
"Tak nebude chodit do školy," navrhla okamžitě Sakura. "Budu ho trénovat a ty ho nějak omluvíš, ne?" byla dokonale přesvědčená o svém plánu, že nedovolila nikomu, aby protestoval. Všichni se s jejím rozhodnutím museli smířit.
"A teď jdi spát," obrátila se na Itachiho, přičemž ignorovala všechny ostatní v místnosti. "Zítra tě budu opět trénovat, tak načerpej síly."
"Dobře," přitakal, jelikož věděl, že v tomhle případě nedokáže protestovat. Sakura chtěla bránit jeho život. Nezáleželo na tom, jestli to dělá kvůli touze po pomstě nebo kvůli jejím citům. Bylo to úplně jedno, přijal to. Přistoupil na to, že bude chránit jeho život jako doposud. Nevědomky se zavázal k tomu, aby s ní trávil každou chvíli svého života, aby Kurenai neměla šanci zaútočit na něj bez její přítomnosti. Ještě před tím, než si vyčistil zuby a ulehl, přinesl jí nějaké staré tepláky a volné triko, aby nemusela být v bílé nemocniční košili. Potom poslušně zalezl do postele a kolem čtvrt na jednu usnul.
Sakura byla vzhůru celou noc. Probděla celou noc jenom proto, aby ho hlídala. Seděla opřená o boční část postele a přemýšlela nad tím, jak se její život v poslední době změnil. Netušila, že pár měsíců po zkoušce toho zažije tolik: rozbroje s dospělým andělem, trénování nováčka, nutnost ochrany, riskování vlastního života a lásku. Přišlo jí neskutečné, kolik se toho stihlo odehrát od doby, kdy se potkala s Itachim a stala se jeho mistrem. Měla problém i s tím, aby uvěřila tomu, že se doopravdy chystá do soudního boje s Kurenai. Připadala si úplně jinde než v realitě. Všechno kolem bylo tak promyšlené, ale pro ně neočekávané. Všechno kolem se zdálo být řízené něčím nenormálním, ale všem to vyhovovalo.
Omlouvám se, že to ukončuji před soudem i samotnou zkouškou. V červenci mě čeká několik hodně vzdálených míst, která potřebuji navštívit. Doufám, že i Vy se někam podíváte a nebudete jenom sedět doma. Přeji Vám krásné nastávající dva měsíce, hodně zážitků, úspěchů a žádné trápení.
V srpnu bych už měla být zpět a měla bych pokračovat, nebojte. Tuto povídku dokončím, jak si přeje GD a následně se pustím do povídky na pár HidaSaku pro Aryu.
Možná se mi podaří (podle připojení k internetu a času na psaní) něco napsat i v červenci, ale nic neslibuji. Nicméně se nebojte, po té pauze budu mít určitě spoustu nápadů a nezapomenu na Vás, kteří to tak věrně čtete.
Doufám, že i přes tu přestávku stále zůstanete se mnou :)
Děkuji Vám za vaše komentáře i návštěvy. Jste tím, co mě nutí psát dál i tím, co mi do života vnáší radost.
Díky moc a zase napísanou;))
SakuraUchihaHaruno13










Pekný diel :) teším sa.na pokračko :) uži si prázdniny