Když se Sakura po několika dlouhých minutách vrátila do třídy, spatřila Itachiho, jak nepřítomně zírá do zdi před sebou. Vypadal, že o něčem velice hluboce přemýšlí. Ale o čem? napadlo ji okamžitě. Nad tím, jak se celá ta naše situace vyvíjí? navrhla. Nebo nad něčím jiným? netušila, ale nechtěla to dál řešit.
Tsunade spěšně prohlédla třídu a omluvila se za zdržení kvůli důležité poradě, usmála se a okamžitě odklusala.
"Půjdeme?" obrátila se Sakura na Itachiho a vytrhla ho tak z jeho nepřítomného dumání.
"Jasně," přikývl. Jeho skelný pohled se pomalu začal vracet do reality. Jeho tělo bylo hodně napjaté, vypadal, že s ním není něco v pořádku. "Jenom se chci na něco zeptat," zarazil ji, když si balila věci.
"A na co?" věnovala mu veškerou svou pozornost.
"Stojí to za to?" položil jednu jedinou otázku, která v sobě nesla strašnou hloubku. Nemusel nic dodávat, aby Sakuře došlo, na co přesně se ptá. Věděla, jakou odpověď po ní žádá.
"Na tohle nesmím odpovědět," přiznala. I když ona za jeho trénink hodně pravidel porušila, nechtěla porušit to, co jí Kakashi kladl na srdce. Nemohla mu předat svůj názor. Těsně po zkoušce by řekla, že to za to nestojí. Prošla si pozkouškovou depresí, věděla, co to všechno obnáší, takže by byla proti. Když nad tím přemýšlela ve třídě vedle Itachiho, musela uznat, že se její názor možná maličko změnil. Většina věcí se začala dávat do pořádku, ale stále to nebylo srovnatelné s jejím normálním životem. Nyní musela trénovat Itachiho, podstupovat skutečnost, že to byl a stále je Sasukeho bratr, musela se dát do soudu s Kurenai a navíc ještě musela chránit Itachiho život, jelikož kdykoli mohla přijít Kurenai a znovu se ho pokusit zabít. Dvakrát to už zkusila a čas se jí nyní hodně krátil. Sakura měla takové malé tušení, že to dřív nebo později zkusí znovu.
"Nesmíš odpovědět?" odfrkl si uraženě, "nebo spíš nechceš?"
"Nesmím ti předat svůj názor," pokračovala, "kdybych ti řekla, že to za to nestojí, nechal bys toho, netrénoval bys, sabotoval bys tréninky. A naopak kdybych ti řekla, že to za to stojí, tak se mi tady pokusíš přetrhnout a ještě by ses mi tu mohl nějak zabít," snažila se mu vysvětlit, jak to doopravdy je.
"Ale tobě to za to nestojí, viď?" probodl ji zkoumavým pohledem. "Ty víš, co to obnáší a nemáš to ráda, ničí tě to, že jo?" pokračoval.
"Tady nejde o to, jak to vnímám já," odbyla ho. "Touhle otázkou se zabývej, jestli složíš zkoušku, do té doby je to zbytečné," promlouvala k němu. "Až budeš mít právo o něčem takovém přemýšlet, tak si se mnou o tom povídej, do té doby je to jenom mrháním vzácným časem."
"Samozřejmě," odsekl uraženě. Nechápal vůbec nic, zmatenost neustupovala, všechno se naopak ještě víc zamotávalo.
Sakura si všechno sbalila a beze slova odešla. Itachi ji poslušně následoval. Zamknuli třídy, odevzdali klíč a odešli do obchodu pro nějaké suroviny na oběd. Nepadlo mezi nimi ani jediné slovo, nic nenasvědčovalo tomu, že by si mohli být nějak blízcí. Jejich vztah se všem kolem zdál hodně zvláštní, on ji následoval, kamkoli šla, ale vůbec spolu nemluvili. Vypadali jako nějací blázni. U Sakury na to bylo okolí zvyklé, ale Itachiho všichni považovali za naprosto normálního.
Ticho mezi nimi panovalo, i když dorazili k Itachimu domů. Sakura vyhledala kuchyni a dala se do vaření. Itachi si sedl na židli a mlčky ji pozoroval. Sledoval ji při práci a snažil se pochopit, co všechno se kolem něj děje. Nechápal vůbec nic, vnímal všechno, ale nic mu nedávalo žádný smysl. Chtěl být s ní, ale kvůli nějakým blbostem s ní být nemohl.
Sakura stála u plotny a kuchtila něco, co Itachi vůbec neznal. Nechtěla se s tím patlat moc dlouho, jelikož ještě chtěla zkusit tu zkoušku důvěry, což sice nebylo moc časově náročné, ale vyžadovalo to odvahu, která jen tak nepřichází.
Itachi se tiše zvedl ze židle, přistoupil k ní a zezadu ji objal. Jeho ruce spočinuly na jejích bocích, hlavou se opřel o její rameno a se zavřenýma očima se jí zeptal: "Opravdu to mezi námi musí být takhle?"
Sakura ho neslyšela přicházet, věnovala se vaření tak vehementně, že nevnímala okolí. Itachiho slova ji překvapila. Věděla sice, že ho to trápí, ale myslela, že to přežije.
Natočila hlavu na stranu tak, že Itachiho obličej byl jenom kousíček od toho jejího. Na několik vteřin propadla kouzlu jeho onyxově černých očí a snažila se zmírnit své divoce bijící srdce. Pak se k němu naklonila a vtiskla mu mezi rty jeden něžný polibek, kterým se mu pokusila omluvit za všechny starosti a zmatenost, které mu způsobila. Věděla, že nedělá dobrou věc, ale ona nebyla ta, která za každou cenu poslouchala na slovo. Mnohokrát si věci dělala po svém a poté jenom čekala na následky. Nechtěla se schovávat a nechat ostatní, ať jí šlapou po štěstí. Chtěla žít. A k tomu potřebovala Itachiho, nemohla, ale musela. Musela mu být na blízku, potřebovala ho cítit vedle sebe, od chvíle, kdy ho potkala, se k jejím základním životním potřebám přidala i jeho stálá přítomnost. Nedokázala to ovlivnit, musela s ním být, jelikož on náhle začal ztělesňovat celý její život a všechno štěstí v něm. On byl tou světlou stránkou jí samotné, jenom on dokázal Sakuře dát to, co doopravdy potřebovala a to, čeho se jí v jejím životě přespříliš nedostávalo, potřebovala jeho lásku.
Itachi nečekal nic z toho, co Sakura udělala. Ve skutečnosti byl ještě zmatenější než kdy dřív, zároveň byl však šťastnější než kdykoli předtím. Ještě nikdy v životě necítil takovou potřebu, takovou závislost na nějakém člověku, jako na Sakuře. Jeho rodina byla zvláštní kapitola sama o sobě a Konan byla pouhý přelud v jeho životě. Všechno, i když bylo strašně zmatené, se ubíralo jedním směrem, který byl již předem určen. Miloval ji, uvědomil si to možná v nevhodnou chvíli, ale věděl to. Potřeboval ji ke svému samotnému životu, byla pro něj něčím nepostradatelným, všechno ostatní, co pro něj kdy mělo cenu, se měnilo v prach. Nebyl schopný uvažovat, když ji měl u sebe. Měnila celou jeho podstatu i způsob uvažování. V její přítomnosti nebyl schopný normálně uvažovat, všechno mu náhle připadalo krásné, jako by žádné starosti neexistovaly. Pro tenhle pocit se on rozhodl žít, tohle bylo to, proč ji potřeboval vedle sebe. Bylo mu s ní neskutečně krásně, její přítomnost, její horké rty a teplo sálající z jejího těla…prahl po tom svou myslí i svým tělem. Byl rozhodnutý žít jenom s ní.
Jeden polibek se proměnil ve víc, než se původně očekávalo. Všechno se změnilo, stále nesměli být spolu, ale nemohli se už dál řídit pravidly, která nastavili ostatní, chtěli se řídit těmi svými, těmi, které jim dovolovaly vše.
Po obědě se Sakura ďábelsky usmála a zeptala se, kde mají střešní okno. Itachi ji zavedl do svého pokoje a hlavou pokynul jeho směrem. Sakura ho otevřela a jedním skokem spojeným se svou mrštností se okamžitě dostala na lehce zkosenou střechu. Pohledem ho vyzvala, aby se přidal.
Itachi na ni překvapeně koukal a nesouhlasně vrtěl hlavou. Sakura ho popadla za ruku, protáhla ho oknem a jistila ho, když stál na střeše vedle ní a svůj vyděšený pohled upíral před sebe.
Sakura s lehkým úsměvem na tváři sledovala krásný výhled ze střechy Itachiho domu. Svírala jeho dlaň ve své a snažila se ho svou přítomností uklidnit.
"Tomuhle se říká zkouška důvěry," zašeptala mu do ucha. "Podstupuje to jenom několik označených a myslím, že ty bys ji potřeboval."
"A co to obnáší?" nechápal. Strach z jeho tváře stále neustupoval, vypadal hodně vystrašeně, bál se smrti a ve výškách se také necítil příliš dobře.
"Věříš mi?" otázala se ho místo odpovědi.
Itachi chvíli neodpovídal. Věděl, že ona by byla schopná udělat snad všechno na světě, ale netušil, zda by to taky dokázala napravit.
"Ano," odpověděl nakonec. Jeho hlas se třásl strachy, ale svou odpovědí si byl jistý.
"Doopravdy?" ujišťovala se, aby následně neměla nějaké problémy z toho, že ho k tomu nutila nebo něco takového.
"Ano," přitakal a zadíval se do jejích zelených očí.
Tak dobře," pokrčila Sakura rameny, pustila jeho ruku, střetla se s jeho nechápavým pohledem a následně do něj strčila takovou silou, aby nedokázal udržet rovnováhu a začal se řítit ze střechy hlavou přímo proti betonové dlažbě.
Sakura několik vteřin sledovala jeho letící tělo, než se konečně odhodlala letět k němu. Nejdříve zkusila volný pád, nechtěla se brzdit pomocí svých křídel, to by on už mohl být dole mrtvý. Natahovala své ruce k němu a snažila se ho zachytit, ale něco jí v tom zabránilo, ucítila prudké škubnutí celým svým tělem a její ruce chytily pouze vzduch. V zlomku vteřiny přišlo tolik věcí: děs, strach, uvědomění, vztek, zoufalství, touha všechno změnit, nadávání sama sobě.
Sakura během chvilky, která netrvala ani vteřinu, vyvolala svá křídla a namířila svůj let dolů za Itachim, který se nacházel jenom kousíček nad zemí. Svými pažemi ho objala, založila svá křídla na svou hruď, aby ho ještě více chránila a vletu se otočila tak, že přistála na svých zádech. Křídla si sedřela do krve o tvrdý beton, vyrazila si dech tím prudkým přistání a silně se udeřila do hlavy, ale Itachimu se nic nestalo. Ležel na ní a jenom vykuleně sledoval scénu nad sebou. Nahoře nad nimi létala Kurenai a měřila si je rozezleným pohledem. Slétla k nim dolů a vytáhla Itachiho na nohy, aby mu mohla jakkoli ublížit, ale Sakura ignorujíc bolest se vymrštila na nohy a Itachi stáhla za sebe, takže měl dokonalý výhled na její zkrvavená křídla, několik vyčnívajících kůstek, hluboké šrámy na zádech a proud krve vytékající z jejího týlu.
"Nech ho být," varovně si ji měřila pohledem.
"Ale nebuď směšná," mávla rukou Kurenai, "jednou tvá ostraha bude muset povolit a právě v ten okamžik ho zabiju!" vyslovila nahlas svůj názor, aniž by vnímala Sakuřina zranění. "A jenom tak mimochodem," pobaveně se usmála, "máš vůbec povolení k této zkoušce?" podezíravě si ji měřila. "Jestli ne, bude z toho pro tebe hodně velký problém," připomněla ji.
"I kdybych neměla," ujala se slova, "problém bys měla ty, jelikož tohle je už potřetí, co ses pokusila zabít mého učně, má drahá Kurenai. To jsou tři pokusy o vraždu v posledních dvou týdnech, zvláštní, co?" sebevědomě na ni shlížela. Bolest nevnímala, únavu, ani šok taktéž. "Mám dojem, že až tohle všechno vyjde najevo, nespatříš světlo denní hodně dlouhou dobu," vítězně se usmála.
"Chceš mi snad vyhrožovat?" osopila se okamžitě. "Myslíš si, že proti mně máš vůbec nějakou šanci? Nemáš žádné důkazy, a i kdyby, nikdo by ti neuvěřil. Všechno, do čeho půjdeš proti mně, prohraješ, ty malá potvoro.
"Uvidíme, kdo vyhraje," vyzvala ji na sázku, "ale počítej s tím, že na každou svini se vaří voda." S tím Sakura chytila Itachiho za ruku a začala ho táhnout do domu, kde potřebovala vyřídit ještě spoustu věcí.
Itachi byl z toho všechno otřesený a vystrašený. Snažil se to pochopit, ale dospěl k závěru, že kvůli Sakuře se ho ta ženská snaží zabít. Uznával, že si ji vybral sám, že k tomu nebyl nucen, ale mohli mu alespoň předem sdělit, do čeho jde. Věděl ale, že lepšího mistra by si vybrat nemohl. Sakura ho už třikrát zachránila z nečekaných situací, zachytila ho při pádu stromu, nechala se pobodat místo něj a nakonec ho v letu zachránila drastickým dopadem pro sebe. Miloval ji za její obětavost, za všechno, co pro něj kdy udělala. Miloval ji, i když ji moc neznal. Byla světlem jeho života, v němž hodně ztratil. Byla dokonalou náhradou toho všeho.
SakuraUchihaHaruno13










Brutalni diel
rychlo pokracko