Kiba se soucitně podíval na Itachiho. Bylo mu jasné, že je toho na něj moc. Byl to jen obyčejný smrtelník, snadno se unavil a Sakura po něm chtěla příliš mnoho. Dobře si uvědomoval, že nemá postavení na to, aby Sakuru poučoval, proto jenom se sklepenou hlavou přijal, co po něm žádala. Všechna lítost nad tím ztýraným klukem musela jít stranou, nesměl projevit soucit, protože to tak Sakura chtěla. Nebyl pod její nadvládou, dělal to ze své vůle, jelikož věděl, co by mohlo následovat. Jejich vztah byl už od začátku hodně komplikovaný, ale nikdo z nich ho neukončil, nechtěl ani nemohl.
Se skelným pohledem vytáhl Itachiho na nohy, dal mu chvilku, aby nabral rovnováhu a poté začal útočit. Pokaždé se dokonale trefil, Itachi byl moc pomalý, moc unavený, moc ztýraný. Téměř po každé ráně zakolísal a snažil se nespadnout na zem.
Sakura si mezitím sedla na zem a celé to sledovala. Snažila se usmívat, aby dala Itachimu najevo, že ji jeho slabost těší, ale nešlo jí to. Uvnitř se cítila strašně, sama sebe ještě nikdy tak nenáviděla. Nikdy k sobě nechovala takový odpor jako právě v ten okamžik. Ani když si plně uvědomila svůj zkouškový čin, neviděla v sobě takové monstrum jako právě nyní. Všechny lži, které mu navykládala, jí neskutečně rvaly srdce. Měla nutkání jít pryč, vykřičet někde své zklamání nad svým chováním. Klidně by utekla pryč, běžela by do té doby, než by padla na zem vyčerpáním a věděla, že další krok by byl smrtelný. Klidně by to všechno udělala, rozdrásala by si klouby svých rukou o strom, jak by do něj zběsile mlátila, klidně by se postavila dalším bodným ranám od Kurenai, aby nemusela vidět sama sebe, tu neskutečnou zrůdu, která jenom ničí. Zničila by sama sebe, aby nemusela nést všechny následky. Udělala by pro to cokoli, ale nemohla. Musela dořešit několik důležitých věcí, všechny její osobní potřeby musely stranou. Nesměla dopustit, aby se vše zkazilo, když už zašla tak daleko. Jejím úkolem bylo vyhrát soud a dovést Itachiho ke zkoušce. Pak už měla mít slibovaný klid.
"Co jsi mu udělala?" zazněl Gaarův hlas jenom kousek od ní. Vůbec si nevšimla, že přišel, nevnímala nic okolo.
"Nic jsem mu neudělala," automaticky vypustila obrannou hlášku v naději, že dá Gaara pokoj.
"Něco přece jen ano," nenechal se snadno odbýt. "Jak jste se vrátili, přijde mi, že je jaksi..." chvilku přemýšlel, jak by měl vhodně pokračovat, "chová se jinak, jako bys mu snad nějak ublížila?" na konci věty zvýšil hlas. Formuloval to jako otázku, jelikož sám si nebyl jistý tím, čeho si všiml. "Zdá se mi zkroušený, nemá v sobě ten kus života, co mají všichni kolem."
"Slyšel jsi někdy, co říkáš?" ohradila se. Odmítala odpovídat, nechtěla přiznat, že mu zkazila život vším, co mu nakecala. Sama to dělat nechtěla, po dlouhé době cítila, že má její život smysl. Jakmile se objevil v jejím životě, pomalu jí začalo docházet, že Sasuke je doopravdy jenom minulost. Pak si to celé ale zkazila. Měla jsem počkat, až skončí zkouška, říkala si. Pak bych s ním mohla začít od začátku, nic by nevěděl, nic by si nepamatoval a já bych neměla žádné rány v srdci, namlouvala si. Po zkoušce bychom mohli být spolu, mohli bychom se seznámit jako naprosto normální lidé. Skutečnost, že by přitom nesměla prozradit svou andělskou stránku, jí úplně unikala. Neviděla v tom žádné překážky. Nevnímala všechny nástrahy, byla jí ukradená všechny pravidla a zásady.
"Proč bych měl poslouchat, co říkám?" nechápal Gaara. Chvilku Sakuru pozoroval, její pohled byl něčím zastřený. Byl to nějaký pocit, který prostě nedokázal identifikovat. Strach? Bolest? Zklamání? Váhal. Netušil, co by od ní měl čekat. "Ale to je jedno," zamluvil to, když se mu nepodařilo zjistit, co se kolem děje. "Tak co jsi mu udělala?"
"Něco, co Kurenai nikdy neudělá tobě," setřela ho. Odmítala se s ním bavit, ale přiznala, že s ním něco udělala. Kdyby ho stále odmítala, dorážel by a byl by stále neodbytnější. Takhle stačilo pár slov a on se mohl spokojit s neurčitou odpovědí.
"Prosím?" Gaarův nechápavý pohled by se dal přirovnat spíše k vyděšenému. Postupem však přešel k uražení. "Zase chceš říct, že Kurenai není dobrý mistr?" nakrknul se.
"Samozřejmě," potvrdila jeho domněnku. "Ty nemáš žádný trénink, nemáš tedy žádnou šanci uspět. Jsi normální člověk, ničím nevynikáš ani se nesnažíš. Vyletíš hned první den, na to bych si klidně vsadila," nechala se slyšet.
"Přestaň být tak protivná," bránil svého mistra. "Nemluv do věcí, do kterých ti nic není."
"Pak ty nestrkej nos do mých záležitostí," opáčila se hrdě. "Nezajímej se o nic, co se týká mě a Itachiho. Nemůžeš změnit, že jsi dostal za mistra někoho, kdo tě nedovede vycvičit. Moje vina to není, nemáš žádný důvod se zajímat o své soupeře, jelikož nejsi schopný se jim postavit. Nemáš na to, tak to neřeš." S tím vstala a přešla ke svému svěřenci, který ležel na zemi a dýchal, jako by měl každou chvílí umřít. Jeho tělo se třáslo, nedělal žádné zbytečné pohyby a pohledem prosil o konec.
"Myslím, že už má dost," všiml si jejího příchodu Kiba. "Ten kluk se už ani neudrží na nohách, je skoro tuhej," přetlumočil Sakuře vzniklou situaci.
"Skoro nebo úplně?" zeptala se.
"Ještě dýchá," odpověděl, "ale řekl bych, že bys ho za chvilku mohla úplně dodělat."
"Tak fajn," přikývla Sakura. Násilím se pokusila Itachiho zvednout na nohy, ten se jen zapotácel, necítil nohy, měl je jako z rosolu, nemohl se na nich za žádnou cenu udržet.
Sakura ho popadla za zápěstí a táhla ho za sebou po zemi jako největší zklamání svého života. Nenáviděla sama sebe, za všechno, co mu udělala. Všechno to ponižování i bolest bylo pro ni samotnou mučení, ale nesměla přestat. Slíbila, že ho dovede ke zkoušce, musela ho trénovat, i když to znamenalo, že mu musí ubližovat.
Jakmile se dostali na chodbu a dveře se za nimi zaklaply, přemístila se s ním do jeho pokoje. Itachi okamžitě vyhledal židli a sedl si. Potřeboval odpočívat, potřeboval spánek. Nerozuměl ničemu, co se kolem dělo. Sakuřina slova, její reakce, pohyby a chování…všechno ho dokonale mátlo. Nevěděl, co si měl ve skutečnosti myslet. Všechno mu přišlo nepochopitelné a zmatené. Nic nedávalo smysl. Jako by se vše změnilo v jiný, úplně nový svět, který není schopný chápat. Jeho tělem pulsovala bolest, jeho mysl byla soustředěná na všechno, co ten den zažil, ale nebyl schopný si z toho cokoli vyvodit.
"Zítra jdeš do školy, ne?" pokusila se s ním navázat rozhovor.
Neodpověděl, byl zticha a nic neříkal. Netušil, co by měl říct, nebo jak by se měl chovat. Všechno mu přišlo úplně cizí, dokonale zkažené.
"Měl by ses učit," zkusila to znovu.
Stále žádná odezva. Jeho mysl se zabývala tím, jestli volil dobře, když chtěl Sakuru. Netušil, že by se do toho mohly zaplést i city. City? Vyjekl v duchu. Vždyť je to jenom nedorozumění, pobláznění nebo něco takového. Hádala se druhá část jeho já. Nedokážu bez ní žít, vložilo se do toho srdce. Je tím, co mě denně drží při životě, ona mě dokáže strašně zranit, ale to je jen proto, že mi na ní záleží. Nemohu to věčně popírat, potřebuji ji. Každý den bez ní je mi neskutečným utrpením. Chci, aby byla šťastná, i když to znamená, že musím trpět. I přes to, že je sobecká a nechce následně trpět, nemohu se na ni zlobit. Kdesi ve mně je pro ni pochopení. I kdyby mi sebevíc ubližovala, nedokážu ji nenávidět. Chovám se nejspíš jako úplný blbec, ale nedokážu se od ní odpoutat. Nedokážu jí ublížit. Klidně podstoupím, co žádá. Nechám ji být, i když nevím, jak to vydržím. Nedopustím, aby se následně trápila. Nechci jí způsobit žádná muka, proto budu jenom v klidu plnit její tréninkový plán. Poté půjdu ke zkoušce a udělám vše, co bude v mých silách, abych uspěl. Když se mi ji povede složit, už nikdy se od ní nehnu, budu jí stále na blízku, nedovolím, aby jí bylo ublíženo. Jestliže zkoušku nesložím, budu si žít svůj normální život a možná se s ní dám dohromady jako normální člověk. Snad se nám podaří obejít pravidla, abychom mohli být spolu, i přes to, že je anděl. Snad se mi to nějak podaří, musím se z téhle situace nějak dostat. Nesmím dovolit, aby trpěla, nesmím o ni přijít.
"Itachi," zamávala rukou před očima, aby získala jeho plnou pozornost. "Zítra je škola, měl by ses učit, dělat úkoly nebo něco takového," připomněla mu.
Itachi na ni upřel svůj zkroušený pohled. Byl unavený, jeho mysl stále nic nechápala, věděl jenom jedno: Nikdy ji nepřestane milovat, ať už mu udělá cokoli. "Dobře," pokusil se o úsměv. Sáhl po první učebnici, kterou uviděl a pokusil se soustředit na změť slov, která tam byla vepsána.
Sakura v duchu proklínala sama sebe. Nikdy nechtěla, aby to takhle dopadlo. Nikdy mu nechtěla ublížit. Myslela si, že když už se konečně oklepala z toho, co se stalo se Sasukem, už nebude muset něco takového řešit. Ale hned přišlo něco dalšího, co se jí pokoušelo potopit.
Itachiho oči se klížily, jeho hlava měla co dělat, aby nepřepadávala na jednu stranu, celkově to vypadalo, že každou chvílí usne.
"Jdi do postele," ukončila jeho snahu se něco naučit.
Itachi na ni upřel svůj nechápavý pohled. Hlavou se mu honilo spoustu myšlenek, některé plné nadějí, jiné zase s trochou perverznosti.
"Vyspi se," nabádala ho jemným hlasem. "Zítra odpoledne budeme pokračovat v tréninku." Chvilku počkala, než si Itachi zalezl do postele a pak se bez rozloučení přemístila k sobě domů. Vyšla ze svého pokoje, sešla dolů a zamířila do obrovské tělocvičny, která se nacházela v zadní části domu. Moc často tam nechodila, častokrát zapomínala, že tam vůbec je. Tentokrát ji však potřebovala. Na většině věcí ležel prach, podlaha byla nezametená a všechno vypadalo opuštěně a pochmurně. Měla tam skoro všechno: kruhy, basketbalové koše, žíněnky, žebřiny, sítě, všemožné druhy míčů, branky na florbal, kozu, hrazdy atd.
Z vedlejší místnosti si vzala medicinbal, lehce ho oprášila a začala s ním házet o zeď. Svou silou zapříčinila, že se ve zdech začaly tvořit díry odpovídající velikosti míče. "Jdi pryč!" křičela mezi hody. "Vypadni z mého života!" znovu silně hodila a očekávala návrat míče do jejích rukou. "Přestaň mi už konečně ubližovat!" její psychika nebyla úplně v pořádku. Uvnitř sebe měla zmatek. Věděla, že má Itachiho ráda, chtěla s ním zůstat, ale nemohla. Ušla moc dlouhý kus cesty na to, aby se nechala svést láskou. Musela odporovat a trpět. Nemohla mu dovolit, aby zahřál její srdce a zapříčinil tak její slabost. Musela vzdorovat, aby už konečně mohla dokončit, co začala. Nic jí nesmělo stát v cestě. "Ztrať se! Neoslabuj mě!" křičela, přičemž každé slovo prokládala dalším hodem míče o zeď. Měla na sebe vztek, že nedokázala jednat lépe. Musí zbaběle utíkat, jelikož by to všechno mohla pohnojit ještě víc. Míč hodila kousek vedle, takže se jí nevrátil do rukou, nýbrž ji silně udeřil do ramene. Vzteky míč hodila na druhou stranu a ani tentokrát nedokázala míč včas zachytit. Dostala ránu do břicha. Snažila se vybít si veškerý vztek, který se jí vracel v podobě silných ran míčem. Několik hodin házela míčem o zeď a přijímala všechny rány. Trvalo dost dlouho, než ji bolelo úplně celé tělo. Na každé části se jí začaly tvořit modřiny, její bodné rány už delší dobu krvácely, ale ona tomu nevěnovala žádnou pozornost. Bolest pulsovala celým jejím tělem, vše bylo ochromeno bolestí, proto si zalezla do kouta a přemítala o všem, co kdy v životě udělala špatně. Vypadni! Vypadni! Vypadni! Křičela na Itachiho v duchu. Věděla, že to nepomůže, ale musela si ulevit, potřebovala všechny své emoce vyventilovat. Potřebovala cítit bolest jako trest za všechno, co mu způsobila. Chtěla, aby to všechno nebylo moc komplikované, ale nejvíc to komplikovala právě ona. Jdi pryč! Nech mě být! Pokoušela se vzdorovat vlastní tužbě. Prosím, opusť můj život. Dovol mi zapomenout, jaké je milovat, žadonila ztrápeně. Prosím, nemuč sebe ani mě. Opusť mou přítomnost, žebrala. Prosím! Zoufale křičela. Přišla si jako smyslů zbavená. Prosím! Duševně i fyzicky se cítila naprosto vyčerpaná. Prosím! Opakovala stále dokola. Prosím! Všechno se jí před očima měnilo. Věděla, že z téhle situace se bude dostávat hodně blbě. Prosím! Její poslední výkřik žádavého slova zmizel v útrobách její mysli. Neopouštěj mě.
SakuraUchihaHaruno13










Waw krasny diel .....tesim sa na pokracovanie ...tak brutalne pises ...*-*