Itachi se na okamžik odtáhl, aby popadl dech. "J-já," hlas se mu chvěl a rty se mu třásly. Všemožně se snažil potlačit touhu sklonit se k Sakuře a vyprosit si od ní další polibek.
"Hlavně teď neříkej nic v tom smyslu, že mě miluješ nebo něco na ten způsob," zchladila ho okamžitě studenou sprchou slov, která přišla po opětovaném polibku zcela nečekaně.
"P-proč?" nechápal Itachi. Hlas měl stále ještě nejistý, nemohl uvěřit tomu, že ještě před chvílí, že ještě před několika málo sekundami Sakuru líbal.
"Je to sice nádherná iluze, ale nemůžeme být spolu," odporovala sama svým myšlenkám. Věděla, že to, co říká, jsou naprosté lži, ale musela to udělat. Nechtěla znovu trpět, chtěla sama sebe uchránit, proto sobecky odmítala Itachiho. Nedovolila mu další naděje, že mohou být spolu.
"A to jako proč?" stále mu to nedocházelo. Neviděl jediný důvod, proč by spolu neměli být. Všechno mu přišlo naprosto přirozené. V jeho vizích jim nic nestálo v cestě. Sám ani netušil, jak se to celé povedlo, ale byl za to rád. Nikdy by nebyl schopný si připustit, že by Sakura mohla být tou nejlepší dívkou v jeho životě. Teď v tom však měl jasno, jakmile zjistil, že ona je stejného názoru, což plně vyplývalo z toho polibku, odmítal se jí vzdát.
"Čeká nás soud," připomněla mu. To ale nebyl hlavní důvod, proč proti své vůli odmítala jeho přítomnost. "Kdybychom spolu chodili, mohl by tě brát jako zmanipulovaného svědka," vedla svou teorii. "Mohlo by to působit tak, že jsem si Kurenainy pokusy o tvé zranění vymyslela a tys jako můj přítel dobrovolně svědčil v můj prospěch, jelikož nemáme nikoho jiného, kdo by dokázal to s tím stromem." Sakura se mermomocí snažila potlačit slzy, které se jí neustále draly do očí.
"To je naprostá blbost!" vykřikl Itachi, čímž Sakuru hodně překvapil. Jeho hlas byl plný vzdoru a síly, která se v něm objevila. "Není to tak, jak říkáš," ztišil se, přesto měl pevný hlas. "Nikdy by se nic takového nemohlo stát a ty to moc dobře víš," vedl si stále svou. "Jenom si to nechceš přiznat, že je to tak?" svým pohledem vyhledal její oči plné slz. "Problém není v okolí, problém je v tobě, nemám pravdu?"
"Mlč!" okřikla ho okamžitě. "Ty vůbec nevíš, do čeho jdeš."
"Tak mi to vysvětli," vyzval ji a své rty přiblížil k těm jejím. "Řekni, do čeho jdu," jeho hlas lehce přeskakoval.
"Už takhle máme hodně problémů, potřebuju ten soud vyhrát, nesmí mi tvoje naivita stát v cestě," uhnula pohledem.
"Naivita?" zopakoval Itachi, jako by se mu to slovo nanejvýš hnusilo. "Proč odmítáš přijmout pravdu?" nechápal. "Proč se stále bráníš? Veškeré tvé argumenty nic neznamenají, dala jsi mi jasný důkaz, teď už se nemůžu vzdát, teď už ne!" měl zvláštní lesk v očích. Něco se uvnitř něj dělo. "I kdyby to mělo trvat jen do zkoušky, i to stojí za to. Musíme využít toho času, který je nám dán, copak to nechápeš?"
"Zkus taky myslet na mě!" křikla.
Na okamžik ztuhnul. Netušil, z jakého pohledu to bere ona.
"Pochop mě," tiše prosila. "Ty se teď budeš blažit v lásce a po zkoušce odejdeš. Nic si nebudeš pamatovat, možná jenom to hřejivé teplo u srdce, ale jinak tě nic nebude tížit. Budeš moci znovu pokračovat ve svém životě, aniž bych ti do něj zasahovala. Budeš moci začít nový vztah, jelikož nebudeš vědět, že jsme spolu chodili," promlouvala k němu. "Ale já si budu všechno pamatovat. Budu tě potkávat ve škole, všechno mi bude připomínkou, že ten vztah nevyšel. Uvidím tě a dojde mi, že jsem to všechno dokonale pokazila. Byla bych nucena se dívat na svou vlastní žijící chybu. A ty bys mi nemohl být útěchou, jelikož jako anděl mám zákaz cokoli prozradit lidem. Vztah sám o sobě stojí na důvěře a na poznání toho druhého. Neobešlo by se to bez toho, abych byla nucena porušit pravidla. Nemohla bych s tebou chodit po zkoušce, proto nemohu ani před zkouškou," snažila se mu to vysvětlit. "Zkus to, prosím tě, pochopit. Nechci trpět, nechci se dívat na to, co by se mohlo stát, kdybys zkoušku udělal. Radši nechci vědět, že jsem kdy měla takovou možnost, abych pak nemusela přemýšlet nad tím, co by se mohlo stát."
"To je šílené," odporoval Itachi. "Ty nechceš nic zkusit, protože se bojíš, abys pak netrpěla?"
Přikývla. "Vím, jaké to je, když ztratíš blízkou osobu, nepotřebuji si ten pocit znovu připomínat."
"Jsi neskutečně sobecká!" křikl z plných plic. "Zajímáš se jenom o sebe!" řval stále dokola.
Sakura mu vrazila pěst přímo do tváře, bylo to takovou silou, že ztratil rovnováhu a skončil na zemi. Dřepla si k němu, probodla ho kamenným pohledem a vážným hlasem začala: "Ty za chvíli úplně všechno zapomeneš, nebudeš si vůbec nic pamatovat, tak čemu by to bylo?" probodla ho tentokrát ostrým pohledem. "Všechno se promění v prach, nic ti to nepřinese, jelikož ti po tom nezbyde vůbec nic. Ve mně to nechá jenom bolest. Musíš se naučit myslet dopředu, ať už jsi člověk nebo anděl, tahle schopnost ti může v budoucnu ušetřit spoustu potíží. Zkus myslet dopředu a zjistíš, že z toho nic nezbyde, jenom to ublíží, tak čemu to je?" nenechala ho, aby cokoli řekl. "Snad dokážeš ovládnout chvilkové potěšení, ne? Snad dokážeš pochopit, že jedna malá kratičká chvilka nestojí za roky utrpení."
"Mě to za to stojí," stál si za svým názorem.
"Samozřejmě, že tobě to za to stojí," vědoucně se usmála, "protože trpět mám já, ne ty." Odmítala se smířit s jeho názorem. "A pak kdo je tady sobecký, že? Já tě nedovolím mě milovat, protože bych trpěla a ty mě chceš milovat, abych mohla trpět. Zajímavá situace, nemyslíš?" smutně se pousmála. "Na to by se dal napsat nějaký příběh, možná i kniha," poznamenala suše.
"Já se nevzdám," informoval ji pohotově.
"To ale na věci nic nemění," sdělila mu. "Jsem silnější než ty, dokážu tě psychicky týrat, jelikož na tom mám prostředky i zkušenosti. Dokážu se bránit, zato ty nemáš nic. Na nic se nezmůžeš. Tenhle boj je předem prohraný, tak se vzdej. Vykonám svou povinnost, dovedu tě ke zkoušce, podívám se na to, jak zklamáváš sám sebe, a s letmým úsměvem na rtech odejdu, jelikož budu vědět, že teď už budu mít zasloužený klid." Její slova zněla tak chladně, až Itachi na okamžik zapochyboval, že to byla doopravdy ona, kdo mu před chvílí opětoval polibek.
"Povinnost?" Itachi to slovo převracel v ústech jako by to byl jed, který ho za chvíli zabije. "Trénink se mnou bereš jako povinnost?" otázal se zklamaně. "Jenom jako povinnost?" vydechl bolestně. "Nikdy to pro tebe nemělo hlubší význam? Nikdy jsi ani na okamžik nepřemýšlela nad tím, že bychom po mém úspěšném složení zkoušky mohli zůstat spolu?"
"Ne," zalhala Sakura vážným hlasem. "Celé to pro mě byla povinnost, v nejlepším hra na lovce a kořist. Vidět tě trpět mi přináší neskutečné potěšení," pokračovala ve lžích, které se jí proti její vůli draly na jazyk. "Když vidím, jak nemůžeš, když vidím, jak se svíjíš bolestí z únavy, mám chuť se usmívat. Líbí se mi tvé utrpení, chci v tobě vidět zlomenou osobu, která zaplatí za všechny své myšlenky typu: 'Sakura je přece jenom malá a slabá holka.' Nestojím o to, abys byl šťastný, to není moje starost. Musím tě ochránit do dne zkoušky, pak už tě nechám osudu a nakonec se budu dívat na tvůj zoufalý konec. Takové jsem mé skutečné úmysly, jestli sis myslel něco jiného, mýlil ses, idiote." Opakovaně mu předkládala lži v naději, že sama sebe ušetří od bolesti. Být zraněn láskou bolí, ale ještě více bolí vědomě způsobovat bolest milované osobě a myslet přitom jenom na své budoucí štěstí. Tato slova prolétla Sakuře hlavou. Netušila, kde na ně narazila, ale přišlo jí, že se dokonale hodí k dané situaci.
"Je to pravda?" optal se třesoucím se hlasem. "Myslíš vážně to, že jsem tady pouze proto, abych ti svým utrpením způsoboval radost?" Itachi byl zmatený. Nikdy ho nenapadlo, že by Sakura mohla být taková svině. Ani v nejhorší noční můře se nesetkal s tím, že by byl mučen pro cizí potěšení. Pro její potěšení. Nechápal vůbec nic. Pomalu se mu v hlavě začala rodit jakási teorie. "Využila jsi mě jenom proto, abys mohla jít proti Kurenai, že jo?" vyhledal pohled jejích očí. Doufal, že v nich uvidí stopu lži, ale byl tam přesný opak. Neuhýbala pohledem, vytrvale mu hleděla do očí, slzy dokonale zmizely, v očích se jí jaksi ďábelsky blýsklo, na rtech měla zase ten svůj vítězný úsměv. "Hodilo se ti, když podřízla ten strom, mohla jsi proti ní mít důkaz a potom, když jsi mě bránila v mém domě, bylo to jen proto, abych mohl svědčit, nebylo to z žádných tvých osobních nutkání, co?" jeho hlas zněl čím dál zlomeněji. Oči se mu postupně plnily slzami, jeho tělo ochabovalo, veškerá energie, kterou měl, naprosto vyprchala.
"Ano," přitakala Sakura, i když opak byl pravdou.
"Je mi jasné, co musím udělat, abys byla dokonale šťastná," vydechl unaveně. V životě se necítil tak ponížený, tak špinavý, tak využitý.
"Hlavně nedělej žádnou blbost," varovala ho ostrým hlasem nesmlouvaného trýznitele. "Nemáme moc času, tak si pospěš."
Itachiho ranilo každé její slovo pronesené jejím dokonalým hlasem. Každičký pohled na jejím sebevědomý výraz ho shazoval až na samotné dno svého vlastního života. Jestliže se někdy cítil smutný, musel to být pouhý přelud, pouhé nedokončené štěstí. Teprve teď poznal, jak může život bolet. Netušil, čím si to zasloužil, nevěděl, co tak strašného provedl, ale přesně věděl, co by měl dělat.
"Jestliže ti mé utrpení přináší radost," mluvil tiše, přičemž se jeho pohled upíral na podlahu, "pak tě mohu učinit šťastnou jedině tím, že se přímo před tvýma očima zbavím svého vlastního života." V ten okamžik se jí letmo podíval do očí a neskutečnou rychlostí přešel k oknu, které bez jakýchkoli problémů otevřel. Odhadoval, že se nachází ve výšce zhruba deseti metrů. Dokázal bych se tak zabít? Prolétlo mu hlavou. Když skočím po hlavě, určitě to vyjde! Odpověděl si okamžitě a odrazil se od podlahy.
"Ty kreténe!" uslyšel za sebou Sakuřin naléhavý řev. "Potřebuju tě živého." Ucítil tlak na rameni, který ho okamžitě strhl zpátky.
Itachi na Sakuru upřel svůj dokonale nechápavý pohled. Nerozuměl vůbec ničemu. Všechno mu přišlo moc složité. Nedokázal si nic správně vyložit.
"Myslel jsem, že budeš šťastná," dal se do vysvětlování svého činu.
"Drž už konečně hubu!" utrhla se na něj. "Ničemu nerozumíš, prostě jenom projdi mým tréninkem, abychom se už nikdy v životě nemuseli vidět. Oba tak budeme šťastnější."
"Mýlíš se," neuznával její názor. "Já bez tebe nedokážu žít."
"Žil jsi beze mě dost dlouho, nepotřeboval jsi mě, tak beze mě můžeš žít dál."
"Žil jsem bez tebe, jelikož jsem nevěděl, jaký je život s tebou. Netušil jsem, jak důležitá pro můj život jsi. Nedokážu žít bez tebe, jelikož jsem okusil, jaké je to žít s tebou."
"Mlč!" odmítala to všechno poslouchat. Už takhle byla dost psychicky vydeptaná z toho, že se nevyznala ve svých pocitech. Nemohla se starat ještě o Itachiho. Jednou jedinou ranou, která pro ni byla mučením, ho poslala k zemi, přehodila si ho přes rameno a vrátila se do tělocvičny.
"Nazdar!" zvolal okamžitě Kiba, jakmile je spatřil ve dveřích. "Slyšeli jsme nějaký křik, ale radši jsme nešli za vámi, nikdo z nás netušil, na co bychom tam narazili," poznamenal se svým klasickým poťouchlým úsměvem.
"Nic se nestalo," začala ho okamžitě vyvádět z omylu. "Chlapeček jenom dostal studenou sprchu, aby se probral."
Kiba soustředil svůj pohled na Itachiho. Viděl v jeho obličeji spoustu pocitů: únavu, nechápavost, zklamání a bolest.
"Nepřeháníš to trochu?" obrátil se k Sakuře.
Sakura došla ke Kibovi, jeho předchozí otázku úplně ignorovala. Itachiho z ramene shodila na zem jako pytel brambor. Ozvala se dutá rána a Itachi sykl bolestí. Jediné, co chtěl, bylo někde tiše uklidnit svou ztrápenou duši a zafixovat své zlomené srdce. Sakura si snažila nevšímat jeho zničeného výrazu. Poté ke Kibovi pronesla sebevědomým a silným hlasem: "Itachi je připravený dál trénovat."
SakuraUchihaHaruno13









