"Vstávej!" nařídila okamžitě Sakura Itachimu, jakmile k němu došla.
Itachi stále ležel na zemi. Vykonával jenom pár pohybů: dýchal, mrkal, sténal. Cítil, že víc toho nezvládne. Dlouhý běh ho neskutečně zmohl, nemohl se držet na nohou, natož aby čelil Kibovým útokům.
"Vstávej!" zopakovala svůj příkaz ostřeji.
Itachi nereagoval. Ležel na zemi a snažil se popadnout sílu. Připadal si jako nikdy v životě. Ať přemýšlel nad každou situací, která se jevila jako nezvladatelná, musel připustit, že to bylo nic oproti tomu, jak se právě cítil. Chtěl zavřít oči a spát. Pulsovalo mu celé tělo, cítil svaly, o nichž dříve neměl ani ponětí, sálalo z něj neskutečné horko. Připadal si jako horká mrtvola.
Sakura na něco takového neměla čas ani náladu. I přes neustávající bolest si Itachiho přehodila přes rameno a s plnou rovnováhou šla směrem ke sprchám. Nevadila jí jeho váha, necítila žádnou přehnanou únavu. Měla sílu i výdrž, klidně by s ním mohla i běhat, neměla s tím sebemenší problém.
Všichni ostatní to zaraženě sledovali. Nikdy je nenapadlo, že by Sakura mohla něco takového dokázat. Všichni k ní chovali respekt, jelikož věděli, že ona je silnější než Kiba, kterého zatím nikdo z nich neporazil. Ale nikdo netušil, že by mohla mít až takovou sílu.
Sakura všechny překvapené pohledy ignorovala. Nevšímala si ani Gaarova posměšného šklebu. Itachi by se bránil, kdyby měl sílu. Cítil se trapně, ale nebyl schopen vzdorovat. Připadal si jako nějaké malé děcko, ale neměl moc to změnit.
Sakura ho donesla až do sprch. Položila ho do jedné z nich a dřív, než se stačil Itachi vzpamatovat, pustila na něj ledovou vodu.
Itachi vykřikl, srdce se mu rozeběhlo jako splašeného, dech se mu zrychlil. Cítil, jak na jeho horké tělo dopadají ledové kapičky, které připomínají maličkaté jehličky, jež se mu postupně zapichují do kůže.
"Dost!" křikl z plných plic. I přes veškerou únavu i bolest se za několik málo vteřin dostal ze sprchy. Ležel na zemi, zorničky měl zúžené šokem, dýchal neskutečně rychle, srdce mu stále splašeně tlouklo. Byl celý promočený a svůj pohled upíral na jedinou osobu v okolí. Bylo mu blbě, když viděl Sakuřin vítězný úšklebek, kterým mu jasně naznačovala, že se dobře baví.
"C-co to mělo být?" nespouštěl z ní oči. Jeho tělo se pomalu vyrovnávalo s teplotním šokem. Doufal, že z toho nebude mít žádné zdravotní potíže.
Sakura se natáhla a vypnula proud tekoucí vody. "Docela rychle ses dostal ze sprchy," poznamenala, aniž by brala v potaz jeho otázku. "Nevypadalo to, že jsi k smrti unavený."
To snad ani není možné, prolétlo Itachimu hlavou. Ona je doopravdy blázen, úplný cvok. Stále se jí díval do očí, snažil se přijít na to, jestli si uvědomuje, že by mu mohla zavinit velmi vážné zdravotní problémy. Z jejího pohledu nic takového nevyčetl, ale byl si jistý, že jí musí být jasné, že tohle může mít nějaké následky.
"Nebráníš se?" překvapeně na něj hleděla. Na chvilku odložila masku s vítězným úsměvem a dovolila, aby na povrch vyšly i jiné pocity. "Nesnažíš se vymyslet nějakou výmluvu?"
"Ne," prostě odpověděl. "Nemám důvod nic zastírat. Je to naprostá přirozenost, reakce, reflex. Povětšinou se to nedá ovládnout. Většina lidí ucukne před horkým sporákem nebo okamžitě vytáhne ruku z ledové vody. Jsou to reakce, s nimiž se skoro nedá nic dělat. Ty to možná máš jinak, ale jako obyčejný člověk jsi to měla stejně. Má to tak každý."
"Jestli chceš složit zkoušku, musíš se odlišit od obyčejných lidí ve všech směrech."
"Mám se změnit jako ty?" přešel do provokativního tónu. "Mám propadnout depresím, nenávidět všechno kolem a huntovat si vlastní tělo a zbytek života?" Někde uvnitř se v něm brala skrytá síla, která potřebovala vystoupit na povrch.
Sakuřiny oči náhle začaly metat blesky. "Kdes tohle vzal?" štěkla. "Odkud tohle máš?" její hlas byl plný hněvu.
Itachi jenom pokrčil rameny. "Chodíme do stejné školy, pamatuješ?" zkusil uvést rozumný důvod. "Na chodbě jsem tě potkával dřív, než jsi složila zkoušku. I já jsem si všiml té změny a to jsem tě ani neznal. Míjeli jsme se. Nic jsem o tobě sice nevěděl, ale viděl jsem, jak se měníš."
"Lžeš!" křikla Sakura. "Musel ti to někdo říct," trvala si na svém. Dlouhým pohledem ho propalovala, než přišla na Deidarovo jméno. "No jasně," prohlásila bez jakéhokoli citu. "Deidara zná celý můj příběh, všechno předtím i potom."
"On to nebyl," pokoušel se bránit svého přítele. "Nemáš sebemenší důvod se mu mstít, on mi nic neřekl!"
"S ním si to vyřídím později," slíbila Sakura. "Snad už mu konečně dojde, že se mi nemá plést do života," zlověstně se usmála. "Ale nejdřív si pohraju s tebou," její ďábelský škleb se ještě rozšířil.
"Ty bys mu měla být spíš vděčná," vyhrkl Itachi. "Taky se na tebe mohl vykašlat, neměla jsi nikoho, jen jeho a možná toho šedovlasého dědu. Mám dojem, že on se ti nepletl do života, snažil se ti pomoct. Držel tě při životě, snažil se, aby sis neubližovala," připomněl jí. "Copak to pro tebe nemá žádnou cenu? Copak si nevážíš vlastního života?"
"To není tvoje věc," odbyla ho. "Jak vnímám vlastní život, není tvoje starost. Nestarej se, komu bych měla být vděčná. Nic z toho se tě netýká, tohle je můj život, můj boj, moje vnímání. Nepleť se do toho!"
"Je to moje věc," tvrdohlavě si trval na svém. "Je normální, že se chci zajímat o život svého mistra, dokud mám ještě čas-"
"Tos řekl hezky," skočila mu Sakura. "Dokud máš čas… uvědomuješ si, že zkoušku nesložíš, to je rozumné," pokývala hlavou. "V tom případě nevidím důvod, proč by ses měl zajímat o můj život. Stejně všechno zapomeneš, k ničemu to nebude. Bude to jenom plýtvání časem."
"Potřebuji to vědět," nenechal se zastrašit jejími slovy, "jelikož se mě kvůli tobě nějaká vyšinutá ženská snaží zabít!" v jeho očích se mihla odhodlanost. "Nebo jsi snad zapomněla?"
"Drž hubu!" utrhla se na něj. "Pokud vím, nikdy se ti nic nestalo, protože jsem tam byla já. Zachytila jsem tě při pádu ze stromu, bránila jsem tě, když k tobě přišla v noci Kurenai. Nechala jsem se místo tebe zmlátit i pobodat, co po mě ještě chceš?!"
"K tomu jsem tě nenutil!" bránil se okamžitě. "Nikdy jsem po tobě nechtěl, aby ses nechala zmlátit nebo pobodat. Nežádal jsem tě o to, nikdy v životě jsem nic takového neudělal. Udělala jsi to z vlastní vůle. Mohla jsi dopadnout lépe, mohla ses bránit, ale ta tvoje hrdost ti nedovolila, abys ukázala bolest. Je to tvoje vina, na mě to neházej!"
"Nenutil jsi mě k tomu, ale očekávalo se to ode mě. Spal jsi, byl jsi naprosto bezbranný a ona k tobě přišla s dvěma noži v tašce. Mohl jsi skončit jako já, mohl jsi skončit i hůř. Když už jsem tam byla, udělala jsem, co se ode mě očekávalo. Bránila jsem svého svěřence, to je taky jedna z mých povinností. Kdybych to neudělala, jsi mrtvý a já mám spoustu problémů. A kdybych se bránila, kdybych Kurenai ublížila, byl bys živý a já bych měla spoustu problémů a nemohla bych proti ní u soudu svědčit. Moje rozhodnutí bylo v tu chvíli to nejvhodnější. Tak mi to všichni přestaňte předhazovat, nikomu jinému se nic nestalo. Necítím pocit viny a vy necítíte bolest, tak o co vám sakra pořád jde?"
"Co kdyby nám šlo o tebe?" otázal se Itachi. "Co když máme strach, že se ti něco stane, že cítíš bolest?"
"Nikdo o mě nemá strach," sebevědomě odporovala Itachiho názoru. "Nikdo se o mě nestará, nikdo není schopný mi projevit soucit nebo něco jiného než bolest a nenávist," zašeptala hlasem, který v sobě nesl zkušenost z minulosti.
"Teď nám křivdíš," oponoval Itachi. "A co Kakashi? Byl to tvůj mistr, určitě jste měli skvělý vztah, vidím, jak se na něj díváš. Vidíš v něm svého náhradního otce. Chováš k němu respekt, který v jeho přítomnosti potlačuješ."
"Blbost," nesouhlasila Sakura.
"Není to blbost," zakroutil hlavou Itachi a konečně se zvedl ze studené a mokré podlahy. Z jeho havraně černých vlasů crčela voda, pod promočeným trikem se mu jemně rýsovaly svaly, kalhoty měl úplně přilepené k nohám. Vypadal jinak než obvykle, zvláštně…krásně.
"Deidaru zase vnímáš jako svého bratra," pokračoval i navzdory jejím protestům, "je ti oporou, i když to odmítáš přiznat," zhluboka jí pohlédl do očí, i když uhýbala pohledem. "Podobně to máš i s Kibou. Netuším, jak jste se potkali nebo co jste spolu prožili, ale něco vás spojuje. Jste si blízcí, jeden druhého potřebujete, jste spolu propojení."
"Neplácej nesmysly," snažila se umlčet Sakura. Itachi říkal slova, která se jí zarývala do srdce jako naostřené kudly a zanechávaly za sebou nesmazatelné jizvy. Sakura byla zvyklá na to, že se o ni lidé nezajímají. Jakmile jí došlo, že její vlastní rodiče o ni nemají valný zájem, uzavřela se do iluze, že nikdo není schopný jí mít rád za to, jaká doopravdy je, jedinou výjimkou byl Sasuke, o kterého později přišla kvůli zkoušce. Kakashi byl jejím mistrem, měl ji rád jako své dílo, tak to Sakura vnímala. Jako výsledek vlastní práce. Byla si jistá, že ji nemá rád za to, jaká byla, ale za to, čím se díky němu stala. S Deidarou měla zvláštní vztah. Dlužila mu hodně, ale nevěděla, jak mu to vrátit. Ona přišla o hodně, on taky. Mohli společně mluvit o ztrátě, ale ona odmítala přiznat, že ji něco trápí. Odmítala pomoc a stranila se ho, jelikož on ji tu pomoct poskytl a i nadále jí ji nabízel. Věděla, že není schopná mu to vrátit, nechtěla ještě víc prohlubovat svůj dluh, proto nedovolila, aby spolu mohli trávit čas.
"Sice nevím, jak vnímáš mě," nenechal se ničím umlčet, "ale jsem si jistý, že i já pro tebe něco znamenám, jelikož jsi ke mně přišla, i když jsi nemusela. Objevila ses u mě doma a postavila ses Kurenai, aniž bych tě o to žádal. Chránila jsi mě a sama jsi přitom byla raněna," mluvil tichým hlubokým hlasem. Každé jeho slovo v sobě neslo neopomenutelnou váhu. Vážnost se nevytrácela, všechno se pod náporem jeho slov měnilo…bortilo. "I přesto, že tě znám jenom krátkou chvíli a ty celou dobu děláš všechno, co tolik nenávidím: nutíš mě cítit únavu, bolest svalů, strach z výšek…nedokážu zastavit vnitřní touhu být stále s tebou. Každé tvé slovo pronesené tvým hlasem mi laská duši. I když se zlobíš, nedokážu od tebe odejít a rozhodnout se, že tě už nikdy nechci vidět. Ačkoli sám sebe přemlouvám, abych se vzdal myšlenek na tebe, mám stále před očima tvou tvář. Vím, že to už nemá cenu. Vzdávám se toho. Je mi jasné, že to už nedokážu dál vydržet. Moje myšlenky víří, jak chtějí. Už nemám sílu na to, abych je ovládat. Musím před sebou vidět tebe, musím přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdybych zkoušku složil. Kdyby se stalo cokoli…"
Sakura měla pocit, že jí puká srdce. Slyšela už spoustu slov, k jejím uším se už dostalo spoustu ujištění, že je pro někoho důležitá. Pár lidí to už zkusilo. Tak proč je to teď jiné? Nechápala. Proč cítím v srdci něco jiného než chlad? Jak to že mě jeho slova tak zasahují? Copak jsem se toho už nezřekla? Ztráta Sasukeho mi nedala jasnou lekci? Proč mé srdce reaguje jako ještě nikdy? Jak je možné, že se mým tělem rozlévá pocit štěstí a…ano i lehkého vzrušení?
Itachi přistoupil k Sakuře blíž. Viděl, jak upírá svůj smutný výraz k zemi. Přikročil ještě blíž, svou pravou rukou jí zvedl bradu a donutil ji, aby se mu podívala do očí. Sakura zrychleně mrkala, snažila se tak zahnat slzy.
Itachi se lehce pousmál. "Nemám sílu na to, abych to dál vydržel." I přes jasný Sakuřin nechápavý pohled se sklonil k jejím rtům a spojil je v jeden něžný polibek. Dal do něj všechny pocity: vděčnost, zbyteček síly, pochopení, něhu a lásku.
Sakura netušila, co by měla dělat. Se Sasukem se taky dřív líbala, ale nikdy to nebylo takové. Její srdce nebilo tolik jako právě teď, její mysl nestávkovala jako právě v tomto okamžiku. Necítila tolik zvláštních pocitů.
Itachi jemně přitvrdil. Svým jazykem Sakuru vyprovokoval ke spolupráci.
Sakura se snažila zůstat při smyslech, pokoušela se odtrhnout, pomocí síly se mu vykroutit. Proč to sakra nejde? Prolétlo jí hlavou. Jsem silnější než on. Proč ho nemůžu odstrčit? Cítila ve svých ústech Itachiho aktivní jazyk, cítila touhu, která sálala z každého jeho pohybu. Nemohla to zastavit, nedokázala vzdorovat, proto se po několika promarněných vteřinách konečně poddala. Opětovala mu polibek, i když netušila proč. Ovládla jí síla okamžiku, nedokázala vzdorovat, proto to už radši ani nezkoušela. Přistoupila na jeho hru, aniž by přemýšlela nad tím, jak se z následků dostane.
SakuraUchihaHaruno13









