Sakuřiny rty se zvlnily v lehkém, ale znatelném úsměvu. "Jsem si jistá, že tohle dopadne podle našich představ. Mám vše, co potřebuji. A ona nemá šanci."
"Dobrá," pokynul Kakashi. "Myslím, že je to vše. Měl bych už asi jít, abych vás nechal se vyspat." Pak jako vždy s lehkou úklonou zmizel.
Sakura však neměla v plánu spát. Přešla k posteli a zpod polštáře vytáhla bílou obálku. I přesto, že už několikrát převlékala postel, nezmizel. Stále ležel pod polštářem a čekal na okamžik, kdy ho Sakura otevře a přečte si poslední slova, která po sobě zanechal Sasuke.
Ten bílý kus papíru hypnotizovala pohledem a přemýšlela, zda už nastal čas, aby se dozvěděla, co je v něm psáno. Chtěla ho otevřít v okamžiku, kdy z ní všechny vzpomínky opadnou a ona bude moci číst jeho slova, aniž by se jí po tvářích kutálely slzy a vnitřně se trápila. Stále měla v paměti citáty, které jí Kakashi psal v dopise, jejž našla po tom, co se probrala na mýtině a vrátila se domů: V bolesti není nic bolestnějšího než to, potlačuje-li se její projev. Slzy, jež polykáme, jsou mnohem trpčí těch, které proléváme; Bolest je nevyhnutelná, trápení je dobrovolné.
Věděla, že se už nechce dobrovolně trápit. Nechtěla nic riskovat, proto čistě bílou obálku vrátila pod polštář a sedla si ke stolu. Z nejspodnější zásuvky vytáhla fotografii, kterou před hodnou chvílí našla v obýváku u Itachiho. Prohlédla si všechny detaily, v duchu hodnotila sama sebe a vzpomínala.
Děkuji ti, Sasuke, za všechno, co jsi pro mě udělal, šeptala. I přesto, že byla v místnosti sama, cítila příjemnou přítomnost někoho velice blízkého. Byl jsi mi dobrým přítelem. Nikdy jsi mi neublížil. Vždy ses ke mně choval tak hezky, že ti to nikdy nezapomenu. Byl jsi mým zastáncem i zachráncem. Nikdy jsi neměl problém s tím mi pomoci. Nechyběla ti pozornost, všímal sis maličkostí, dokázal jsi mi na tváři vykouzlit úsměv už jen tím, že jsi přistoupil blíže. Zamotal jsi mi hlavu tak, že jsem se cítila neskutečně krásně. Každá chvíle, kterou jsem s tebou strávila, mi chybí, ale i přesto vím, že musím jít dál. Časy s tebou byly nádherné, nemíním na ně nikdy zapomenout, přesto však musím žít život směrem dopředu. Utápěním se v příjemných vzpomínkách a v neodpustitelném pocitu viny mě nikam neposune. Nezapomenu, ale také nebudu stále přemýšlet jenom nad tebou a nad společně strávenými chvílemi. Měla jsem tě ráda, myslela jsem, že jsem tě milovala, ale nyní vím, že to bylo pouhé pobláznění tvou krásou dokonale sladěnou s gentlemanstvím a vypracovanou postavou. I když se mi to říká těžko, nemilovala jsem tě. Neberu to jako chybu, jenom pouze přiznávám, že jsem zveličovala své pocity k tobě, ale nelituji toho. Jsem za to ráda.
Sakura pocítila, jak se vzduch kolem lehce zatetelil. Lampička na stolku zablikala a růžek papíru, ležícího před ní, se nazvednul.
Jsem šťastná, že jsem na to konečně přišla, pokračovala v tichém šepotu. Nelituji ničeho, je mi jasné, že jsem musela udělat, co jsem udělala. Vinu stále cítím, i když i ta se postupně ztrácí. Udělala jsem sice něco nelidského, ale zároveň to bylo to, co sis přál. Poslechla jsem tě a to mě dostalo až sem. Trénuji tvého bratra a zbrojím proti Kurenai. Ty a Kakashi jste mi velice pomohli. Chci, abys věděl, že ti nikdy nezapomenu, co jsi pro mě udělal. Zahrál jsi velice důležitou součást této hry a za to jsem ti nesmírně vděčná. Upřímně ti děkuji za všechno, co jsi pro mě udělal. I když jsi po smrti, jsi mým hrdinou. Děkuji ti, Sasuke, z celého, již zaceleného srdce ti děkuji.
Kolem sebe ucítila jakýsi chlad, který ji příjemně hladil po kůži. Papír se tentokrát posunul celý, lampička opět zablikala a několik lístků květiny, kterou měla položenou na parapetu, se s neuvěřitelnou lehkostí nadzvedlo. Pak Sakura zaslechla silný a rychlý zvuk, který připomínal rytí.
Sakura sebou trhla a otočila se směrem, odkud zvuk pocházel. Na první pohled neviděla nic. Teprve poté, co přistoupila blíž, uviděla, co to bylo. V černé barvě jedné stěny se objevila rytina, která byla zbarvena jako původní vymalování jejího pokoje. Fialovým písmem bylo na zdi napsáno jedno jediné slovo. To slovo bylo jasným znamením, že Sakura všechno pochopila. To slovo znělo tak obyčejně, přesto však neslo takové důležité poselství. Sakuru zahřálo u srdce, když si ho poprvé přečetla. Poté si ho četla ještě několikrát za sebou, aby se ujistila, že se nemýlí. To slovo znělo: Správně.
Sakuru náhle naplnil neskutečný duševní klid. Vydechla a usmála se. Věděla, že je všechno v pořádku. Sbohem, Sasuke, zašeptala. Byla připravená vypustit ho ze svého života Minulosti se zbavit nemohla, nemohla ji ani změnit, ale mohla změnit své vnímání. Už se tolik neupínala k tomu, co bylo. Chtěla žít tím, co je a co bude. Těšila se, až další den uvidí Itachiho a opět ho bude trénovat. Měla v plánu ho znovu vzít ke Kibovi, aby se trochu procvičil v boji. Věděla, že z něj neudělá dokonalého bojovníka během několika tréninků, chtěla tím jenom vytrénovat jeho reflexy a dát mu možnost využít sílu a rychlost v praxi.
Tu noc nešla spát, zůstala celou dobu vzhůru a probírala se svým plánem, jak porazit Kurenai. Když ležela v teplé vaně, přemýšlela nad tím, co by jí mohla říct, aby ji odzbrojila. Snažila se přijít na to, jak by se měla zachovat, aby dosáhla svého cíle. Potřebovala ji potrestat za všechny, kterým jakkoli ublížila.
Přišlo jí děsně nefér, že museli trpět naprosto nevinní. Ať už bolestí nebo ztrátou blízké osoby. Nechápala, jak se Kurenai mohla dopustit takových věcí. Nechápala to, ale chtěla jí to zatrhnout. Nemohla ji nechat, aby dál žila a mohla dál ubližovat. Musela zařídit, aby se už nikdy nemohla ničeho takového dopustit.
Její myšlenky se ubíraly jiným směrem, když vylézala z vany. Když šla do kuchyně, aby se najedla, před očima spatřila dokonalou tvář, kterou byly obdařeny snad všechny osoby Uchiha klanu. Viděla před sebou obličej osoby, s níž musela trávit svůj volný čas. Černé oči se lehce leskly a sledovaly ji jakýmsi zvláštním pohledem, v němž se mísila pokora, vzdor a hrdost. Sledovala rty, jak se vlní v jemném úsměvu, pozorovala bezchybnou pleť. Všechno bylo orámováno uhelně černými, podlouhlými vlasy, které na první pohled vypadaly zdravě a silně.
Sakura se nemohla ubránit mírnému úsměvu při myšlence na Itachiho. Byl to okamžik, v němž úplně zapomněla na problémy s Kurenai. Svou pozornost věnovala pouze chlapci, který jí dokázal vykouzlit na tváři úsměv, kdykoli ho viděla, či na něj jen pomyslela. Všechny chvíle, které s ním trávila, nabíraly na hodnotě ve chvíli, kdy s ním netrávila svůj čas. Jakmile se zbavila svého nutkání stále myslet na Sasukeho, nastala u ní změna, že cítila nutkání být s Itachim. Čím dál víc si uvědomovala, že bez něj se cítí sama víc, než když s ní nebyli rodiče. Pokoušela se potlačit vnitřní touhu, která ji nabádala, aby se za ním okamžitě vydala. Snažila se ignorovat emoci, která ji nutila se za ním okamžitě vydat.
Podívala se na hodiny a zjistila, že jsou dvě hodiny ráno. Bylo jí jasné, že to není ta nejlepší doba, aby za ním šla. Přesvědčovala sama sebe, že je blbost se za ním vydat, ale nebyla dostatečně přesvědčivá. Převlékla se, namalovala se a ještě jednou zkusila zůstat doma. Říkala si, že je blbá, když podléhá té pitomé touze, která jí nenechá v klidu spát. Ale ani to nepomohlo. Přemístila se do Itachiho domu, přesněji řečeno do jeho pokoje.
Netušila, co od toho čekala. Možná si od toho slibovala, že se konečně stane něco, co všechno změní. Třeba tam šla proto, aby zjistila odpovědi.
Cítila se jako blbec, když zjistila, že Itachi tvrdě spí. V tu chvíli nadávala sama sobě za svou naivitu. Přesvědčovala sama sebe, že by se měla zklidnit a pořádně se vyspat. Chvilku dokonce přemýšlela nad tím, že se pokusí sehnat si nějakého andělského psychologa, který by byl schopný jí pomoci.
Zrovna ve chvíli, když se chystala k odchodu, uviděla ve dveřích stát ženu, kterou z čisté nenávisti chtěla potopit na dno.
"Ale co to vidím?" ozval se její provokativní hlas. "Hlídáš svého učně i během noci?" jedno její obočí vyletělo vzhůru. "Není to snad důkaz toho, že bys se svým svěřencem měla poměr?"
"To jistě ne," reagovala Sakura šeptem. "Je to pouze důkaz toho, že jsem si vědoma tvé podlosti," přešla do slovního útoku. "Je mi totiž jasné, že budeš kopat kolem sebe, dokud tě neodsoudí za všechny sviňárny, které jsi kdy provedla."
"Mám na své straně víc, než si myslíš," upozornila ji. "Nemůžeš stát proti mně, jelikož jsi jenom malá holka, které stejně nikdo neuvěří," podle se usmála.
"Nikdo mi neuvěří?" zeptala se Sakura. "Tak mi řekni, co tady děláš ty," vybídla ji. "Je po druhé hodiny ranní a tebe k Itachimu neváže žádná povinnost. Jsi zde nezvaným hostem. Normálním lidem by se to mohlo jevit jako pokus o krádež, ale v tomto případě spíše usuzuji, že jde o něco jiného. Už jednou ti nevyšel pokus o to ho zabít. Tak proč bys to neměla zkusit znovu?"
"Nemůžeš mě z ničeho takové obvinit!" rozkřikla se Kurenai.
Itachi se převalil na druhý bok a nesouhlasně něco zavrčel.
"Opravdu ne?" snažila se zjistit Sakura.
"Ne," bránila se Kurenai tentokrát trochu tišeji.
"Tak mi řekni, co máš v tom báglu, co neseš sebou," vyzvala ji. Jejich pohledy sklouzly k tašce, kterou měla Kurenai přehozenou přes jedno rameno.
"Nic tam není," mávla rukou.
"V tom případě nebude problém ji otevřít, nemyslíš?" Sakura se snažila dostat jasný důkaz, že Kurenai přišla proto, aby Itachimu ublížila.
"Když tam nic není, není potřeba si to ověřovat," stála si za svým Kurenai.
"Když tam nic není, proč si ji tedy bereš?"
"Na ozdobu," odpověděla klidným hlasem Kurenai.
"Když by sis ji vzala na ozdobu, neměla by náhodou ladit s tvým oblečením?" vyzvídala Sakura dál. Prohlédla si její oblečení a musela uznat, že k červenobílým šatům a rudým lodičkám se brčálově zelená taška vůbec nehodí.
"Každý máme svůj vkus," snažila se to zamluvit.
Sakura zhluboka vydechla. "Tak už si přiznej, že jsi prohrála." Její hlas zněl unaveně, avšak vítězně. "Přiznej si, že ti to dnes večer nevyšlo a ukaž mi, čím jsi mu chtěla ublížit."
"Mě nikdo rozkazovat nebude!" rozhněvala se znovu.
"Já ti nic nenakazuji," informovala ji Sakura. "Já ti pouze radím," pokračovala. "Prostě se smiř s tím, že ti to nevyšlo s tím stromem, nevyšlo ti to dnes a nevyjde ti to ani nikdy jindy."
"A to jako proč?" zajímala se Kurenai.
"Protože on je pod mou ochranou, stejně tak i oběť, která byla před ním."
"Tak to tedy moc nemají, ani jeden z nich," tlumeně se zasmála. "A ty už konečně přestaň řešit toho kluka, nic ti to nedá, jenom ti to ublíží. Zapomeň na to, jinak se ti něco stane," přešla k výhružkám.
"Budu to řešit, jelikož jsem mu to slíbila. Nemohu na to zapomenout, jelikož jsem toho byla svědkem. A já samozřejmě počítám s tím, že se mi něco stane. Jsem připravená složit nějakou oběť, jelikož vím, že jsem první, kdo proti tobě veřejně vystupuje. Odvahu mám a plán taky. Nevzdám to jen proto, že mi vyhrožuješ. S tím nepočítej."
"Jak chceš," ležérně pokrčila rameny, "ale připrav se na bolest, kterou jsi ještě nikdy v životě nezažila." S tím sáhla do tašky a hodila po Sakuře dva dokonale nabroušené nože.
SakuraUchihaHaruno13










nie naljlepsom skoncit
rychlo pokracko
dobry diel to bol