close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

-Stojí to za to?18

29. března 2014 v 10:18 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
Sakura ještě prohloubila šílenství svého úsměvu a hluboce a zadívala Itachimu do očí. Přemýšlela při tom, co všechno se ještě může stát, než ukončí svůj dlouhý souboj s Kurenai.
"Mohla bys s tím přestat?" otázal se opatrně Itachi. "Docela mě to děsí," přiznal, když několik vteřin hleděl do Sakuřiny tváře, jež byla zkroucená jasně vepsaným šílenstvím.
"Fajn," vydechla zklamaně Sakura. Opustil jí její úsměv, který naznačoval, že její plány nejsou normální. "Máš tady nějaké činky?" zeptala se ho.
Itachi na ni nechápavě koukal. "Ne, já neposiluju," odpověděl po chvíli.
"Dobře," zamumlala Sakura a rozhlédla se kolem sebe. Hledala něco, co by mohlo činky nahradit.
"Proč to chceš vlastně vědět?" zajímal se.
"Jdi do pokoje," nařídila mu Sakura.
Itachi neodporoval, se Sakurou v patách zamířil do svého pokoje. Sakura se veškerými silami snažila ignorovat všechny vzpomínky, které se jí objevovaly v hlavě, když procházela domem, jenž tak dobře znala. Na každém kroku narazila na věc, která jí tolik připomněla společnou minulost se Sasukem.
Itachi otevřel dveře svého pokoje a vešel. Lehce sebou trhl, když zpozoroval nezvaného hosta.
"Zdravím," usmál se návštěvník.
"Potřebujete něco, Kakashi?" optala se Sakura pohotově.
"Jenom jsem se chtěl zeptat, kdy dorazíte domů, potřeboval bych si s vámi totiž nutně pohovořit," klidným hlasem odpověděl. Itachiho nebral vůbec na vědomí.
"Udělala jsem něco špatně? Je snad nějaký problém?" vyzvídala. V hlavě se vracela do všech momentů uplynulých několika hodin. Uznala, že ne všechno proběhlo úplně podle pravidel.
"To necháme na později, ano?" Jeho hlas byl milý, což v dané situaci vyznělo velice zvláštně. Ani pokus o úsměv nevyzněl tak, jak měl. Sakura začala mít obavy, že hned první den tréninku všechno pokazila. Nechtělo se jí věřit, že by se mohla z jednoho špatného období života řítit do druhého. Chtěla, aby už konečně zapomněla na všechno a byla šťastná. Potřebovala před tím ještě vyřešit nedokončenou věc s Kurenai. Už několikrát přemýšlela, kdy by měla rozpoutat válku. Nechtěla s tím příliš spěchat, ale uvědomovala si, že do zkoušky bude muset zakročit, jinak by ztratila Itachiho jako svědka. Tento víkend jí přišel moc brzy. Rozhodla se, že příští sobotu zakročí. Nemohla dál váhat, jelikož se zkouška neodvratně blížila a nikdo to nemohl zastavit. Netajila, že nevěří Itachiho schopnostem. Byla toho názoru, že je lepší být příjemně překvapen, než pak být zklamán z nevyplnění nadějí. Měla i svůj skálopevný argument, že andělů v jejich městě i škole je už dost. Neměla problémy přiznat Itachimu nedostatek důvěry vůči jeho schopnostem a nadějím na složení zkoušky. Chtěla, aby si nedělal plané naděje, že uspěje. Stala se jeho mistrem, jelikož si to přál, odmítala mu lhát a udržovat ho v klamné naději, že uspěje. Samozřejmě věděla, že je nějaká šance, ale ta byla tak malinká, že ani nestála za zmínku. Ona uspěla, věděla, jak to u zkoušky chodí, mohla tedy docela dobře posoudit, kdo má schopnosti na to, aby uspěl. Kdyby v něm udržovala naději na úspěch, nedokázala by se pak smířit s jeho zklamáným a vyčítavým pohledem. Mezi okamžikem uvědomění zklamání a okamžikem náhlého zapomnění stál jenom kratičký okamžik, ale i ten by postačil, aby Sakura měla dostatečné výčitky svědomí, že mu lhala. Nedokázala by unést to náhlé obvinění ze lži. Stále viděla tu podobu mezi Itachim a Sasukem. Měla v sobě zakódovanou podobnost mezi nimi. Všechno vnímala jinak než kdokoli jiný. Vnímala to tak, že kdyby zklamala Itachiho, zklamal by Sasukeho. Vyčítavé pohledy, které by vrhaly Itachiho oči, by vnímala jako vyčítavé pohled pocházející od Sasukeho, jelikož měli oba dokonalé onyxové oči. Dokázala by je zaměnit. Skrze Itachiho oči by viděla Sasukeho zklamání. Odmítala se s tím setkat, proto Itachimu říkala, že nemá naději na úspěch. Bylo od ní sobecké, že mu bere naděje, aby se pak sama nemusela trápit, ale každý by na jejím místě udělal totéž. Nedokázala by se smířit s tím, že by zahlédla Sasekuho oči plné zklamání.
Sakura pohlédla na Kakashiho. Viděla napětí jeho těla, i když se to snažil skrývat. Pokus o úsměv nevyšel, jelikož byl až moc napjatý. Něco ho rozrušovalo, ale ona netušila co. V tu chvíli se její podezření o vlastní chybě několik znásobilo. "Přijdu domů kolem desáté, možná jedenácté," dostala ze sebe krátkou odpověď po jednom pohledu na nástěnné hodiny. Bylo osm hodin večer.
"Dobrá tedy," přikývl zamyšleně Kakashi. "Budu na vás čekat," znovu se pokusil o úsměv a znovu mu to nevyšlo. S lehkou úklonou náhle zmizel z místnosti a nechal Itachiho a Sakuru v pokoji samotné.
"Co to mělo být?" prolomil několika vteřinové ticho, jenž zavládlo mezi nimi po Kakashiho odchodu.
"Mám dojem, že bys to radši neměl řešit." Sakura ta slova pronesla vážným tónem, jako by to všechno mělo nějaký hluboký význam, který Itachi nechápe.
"Dobře," pokrčil rameny Itachi a stočil svůj pohled do jejích očí. "Co chceš dělat, než odejdeš?" otázal se. V jeho hlase zaznívala čirá zvědavost, která byla ještě umocňována znalostí časového rozhraní, které u něj Sakura hodlá strávit.
"Tak začneme tím, že uděláš 50 kliků," řekla Sakura.
"Cože?" překvapeně na ni pohlédl Itachi.
"Tak 60," usmála se.
"Ale já jsem dneska už…"
"70 kliků," pokračovala Sakura.
"To ale není…"
"80," nenechala ho domluvit.
"Vždyť je to nes…"
"Tak si dáš 90," přerušila ho opět.
"Žertuješ, že jo?" otázal se s nadějí v hlase.
"Takže 100." Sakura úplně ignorovala jeho argumenty. Když ji trénoval Kakashi, každý večer musela udělat 50 kliků, 30 sklapovaček a 75 dřepů. Nejdřív odmlouvala, že se jí nechce, ale nakonec udělala, co po ní žádal. Cítila se pak sice unavená, alespoň se jí pak dobře usínalo.
"Ty to myslíš vážně, co?" odevzdaně vydechl Itachi. "Fajn, tak jo," poddal se nakonec, jelikož nechtěl, aby počet stále vzrůstal. Lehl si na zem a začal.
Sakura si lehla na jeho záda, aby to měl trochu těžší. Itachi to nečekal a spadl na obličej.
"Co to sakra děláš?" vyjekli obě zděšeně.
Itachi se na rukou lehce zvednul a pokusil se Sakuru ze zad shodit.
"Nech toho," bránila se. "Přece sis nemyslel, že budeš dělat obyčejné kliky. Budeš to mít trochu těžší."
"Trochu?" neodpustil si Itachi. "Víš ty vůbec, kolik vážíš?"
V tu chvíli dostal Itachi facku, až se mu hlava protočila na druhou stranu. Bylo to tak nečekané, že Itachi opět ztratil rovnováhu a znovu spadl na obličej.
"Neurážej svého mistra," klidnila ho. "Buď rád, že s sebou nemám Chojiho, to bys teprve měl co dělat."
"Vždyť jsem nic neřekl," bránil se Itachi.
"Fajn," odfrkla si Sakura. "Tak sto kliků, můžeš začít."
Itachi už radši neprotestoval, nechtěl se dostat k vyššímu číslu. Klikoval se Sakurou na zádech. Sakura nahlas počítala, takže si to nemohl nijak zjednodušit. Postupně cítil čím dál větší únavu. Sto kliků by normálně dal, ale se Sakurou to bylo mnohem těžší. Pociťoval nedostatek sil už u šedesátého třetího kliku. Zhluboka dýchal a jeho pohyby zpomalovaly. Měl pocit, že každou chvíli spadne na zem a už se na svých zesláblých rukách nezvedne.
"Ale copak?" podivila se Sakura "Už nemůžeš?"
Itachi se lehl na zem a zhluboka vydechl. Celé jeho tělo bylo oroseno potem, dech měl mělký a z očí mu zářila únava.
Sakura se postavila a nevěřícně zakroutila hlavou. Přišlo í to až komické. "Už se nedivím, proč si Kiba stěžoval, že nic neumíš. Když neuděláš ani sto kliků s lehkou zátěží, nemůžeš se mu vůbec rovnat," zasmála se.
Itachi by se klidně hádal o tom, jestli je Sakura lehká zátěž nebo ne, ale v dané chvíli byl tak unavený, že jenom ležel na zemi a zhluboka oddechoval. Cítil, jak po jeho těle teče pot, cítil teplo, jež sálalo z jeho těla, a taky pociťoval únavu v rukou. Měl v plánu ještě chvíli ležet, dokud ta únava a to horko trochu neustoupí. Viděl, jak Sakura nespokojeně kroutí hlavou a trousí nějaké poznámky k tomu, jak malou má výdrž. Chtěl, aby si ona zkusila sto kliků s ním na zádech, ale ona by dala, protože je anděl. Nemohl na ni tímto způsobem, jelikož měla nadpřirozené schopnosti. Přišlo mu to tak nefér, ale nemohl proti tomu nic dělat. Radši ani nechtěl myslet na to, v jakém stavu se probudí následující ráno. Byl si jistý, že ho bude bolet každá část jeho těla. Úplně viděl, jak se celý rozlámaný snaží vstát z postele a s hraným úsměvem na tváři jde vstříc novému tréninku. Bylo mu z toho pomyšlení špatně. Začal litovat, že si vybral Sakuru. Když nad tím tak zpětně přemýšlel, nemohl si vzpomenout, proč si vybral zrovna ji. Nejspíš jsem dostal takové vnuknutí. Poznamenal v duchu suše. Nejspíš jsem tak jednal, když jsem nebyl úplně psychicky v pořádku. Říkal si dál. V duchu se sám sobě smál za svou hloupost. Nechápal, proč to udělal, nevzpomínal si na důvod.
"Tak vstávej," vybídla ho Sakura ostře. "Chtěla jsem s tebou jít ještě běhat, ale jak vidím, nemáš na to dost sil. Radši se jdi vysprchovat a pak se chvilku věnuj škole."
"Cože?" nechápal Itachi. "Proč bych se měl věnovat škole. Vždyť je to zbytečné."
"Letos maturuješ a já nechci mít problémy s tím, že jsi kvůli tréninku zanedbával školu. Proto se jdi radši učit a tak," trvala si na svém. "Jo a být tebou nařídila bych si budíka. Ovšem pokud nechceš hned po ránu vidět krásný výhled z mého balkónu," pomstychtivě se zasmála.
"Ranní pohled z tvého balkónu si klidně nechám ujít," řekl Itachi a konečně vstal ze země. Bez dalších zbytečných slov zamířil do koupelny.
Sakura se mezitím vydala na další prohlídku jeho domu. Někdo by to mohl vnímat jako slídění v cizím domě, ale tak to nebylo. Sakura neslídila, jenom se vracela po stopě svých vzpomínek a cizí dům to pro ni taky nebyl. Znala to tam, několikrát tam byla pozvána a docela se tam vyznala. Neměla v hlavě určité místo, kam by se chtěla dostat, spíš jenom tak bloudila chodbami a náhodnými pokoji. Zastavila se až v jedné obrovské místnosti, která měla nejspíš představovat obývací pokoj. Byla to moderně vybavená místnost, nacházelo tam všechno, co by v obýváku mělo být, ale jedna věc tam však nepatřila. Nezapadala do moderně vybavené místnosti, působila tam jako bílá vrána, proto si jí hned Sakura všimla. Na stolku uprostřed místnosti stála fotografie, která jí byla tak dobře známá. Stály na ní dvě osoby a šťastně se usmívaly do objektivu. Obě ty osoby znala, byla taky jednou z nich. Na té fotografii byl Sasuke společně se Sakurou v době, kdy spolu chodili a byli šťastní. Bylo to focené koncem letních prázdnin. Ten den se oba sešli v parku na kraji města. Strávili spolu celý den, bavili se, smáli se. Byli nepopsatelně šťastní. Při své dlouhé procházce narazili na Deidaru a nechali se od něj vyfotit. Oba chtěli mít vzpomínku na to krásnou dobu. Sakura měla tutéž fotku ve svém pokoji v nejspodnější zásuvce stolu. Ale jak se sem dostala? Podivila se Sakura a okamžitě si vzpomněla na Itachiho. Je možné, že by se mu hrabal v osobních věcech a našel tuto fotografii? Napadlo ji. Náhle dostala neskutečný vztek. Zlobila se na Itachiho, že měl tu drzost prohledávat Sasukeho věci a manipulovat s nimi. V tu chvíli zapomněla na způsoby, vzala fotografii ze stolu a rozběhla se směrem ke koupelně. Jako šílená začala bušit na dveře a řvala na Itachiho, ať okamžitě vyleze.
Itachi celý vyděšený vyšel z koupelny jenom s ručníkem kolem boků. "Děje se něco?" nechápal.
"Co má být tohle?" spustila okamžitě Sakura. Ukázala mu fotografii a čekala na jeho reakci.
"Tu jsem našel u Sasukeho," přiznal. "A říkal jsem si, že už ji potřebovat nebude."
"Jak si se mohl hrabat v jeho věcech?" vyjela na něj. "Co sis to vůči němu dovolil?"
"Sasuke se už nejspíš nevrátí a ty to moc dobře víš. Tahle fotka je důkaz, že ses s ním znala. Není to sice dostatečný důkaz, že jsi ho zabila, ale je jasné, že jsi k němu měla přístup."
"Zase začínáš s tím, že jsem ho zabila?" otázala se Sakura.
"Možná," připustil Itachi.
"Tak se měj." Sakura už dál nechtěla od Itachiho nic slyšet. Odmítala být znovu obviňována ze Sasukeho vraždy. Přemístila se k sobě, kde už na ni čekal Kakashi.
"Zdravím," usmál se. Stále byl trochu napjatý, ale Sakura si toho už moc nevšímala. Chtěla vědět, co se děje.

SakuraUchihaHaruno13
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 An An | E-mail | Web | 12. června 2014 v 23:02 | Reagovat

Itachi tady působí jako pěkně protivný slídil. Kdybych byla na Sakuřině místě, tak bych ho asi zabila.
A to s těmi kliky... ty se prostě nezapřeš XD
Jsem zvědavá, co Kakashi chce...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama