Kiba stočil svůj pohled k Sakuře a pobaveně se usmál. "Cos mi to sem přivedla?" posměšně se zeptal. "Měl jsem tady kdejakou padavku, ale tohle je fakt extrém," pobaveně se usmál. "Kdes ho vyhrabala?"
Sakura se lehce pousmála. Viděla Itachiho, jak leží na zádech a zhluboka oddechuje. Byl rudý a očividně unavený.
"Nikde jsem ho nevyhrabala," bránila se. "Vybral si mě."
"Dobrá," přikývl Kiba. "A ty si myslíš, že je schopný…" záměrně větu nedokončil.
"Ne," přiznala nahlas. "Už je nás tu moc, je hodně malá pravděpodobnost, že by se k nám přidal." Sakura věděla, že teď Itachiho svými slovy ranila, ale musela ho připravit na to, že s největší pravděpodobností neuspěje.
"Fajn," pokrčil rameny Kiba. "Jenom jsem chtěl znát tvůj názor." Jeho pohled padl na Itachiho, který se zvedal ze země. Nevěděl, co by měl říct. Chtěl ho nějak povzbudit, ale došlo mu, že by to k ničemu nebylo. Věděl, kolik andělů jde ke zkoušce a taky věděl, kolik jich projde. Znal ta čísla i mnohé životní příběhy těch, co neprošli. Znal i Sakuřin život a stále byl rád za to, že ji potkal.
"Hej!" křikl znenadání Neji. Všichni se okamžitě otočili jeho směrem. "Chtěl bych si s tebou zabojovat, než odejdeš," vysvětlil své počínání.
Sakura znuzeně vydechla. "Je to doopravdy nutné?" její hlas připomínal hlas dítěte, které odmítá udělat věc, jež je mu nařizována. "Já nechci, aby se tady někdo zranil," vysvětlila.
"Ale no tak," povzbudivě se na ni usmál Neji. "Chci to jen zkusit."
Sakura mu to neměla za zlé. Byl to soutěživý kluk, který si byl vědom svých cílů a nevzdával se, i když prohra byla jasná hned na začátku.
Stoupli si proti sobě a začal jejich boj. Sakura pouze blokovala jeho útoky, sama za do útočení nepouštěla. Nechtěla mít problémy za jeho zranění. Ještě si nebyla tolik jistá, zda dokáže ovládat svou sílu natolik, aby se nenechala strhnout silou okamžiku a vážně ho nezranila.
Neji se stále nevzdával. Útočil, i když bylo jasné, že to nemá žádnou cenu. Zkoušel všechny možné útoky, dělal všechno proto, aby se mu alespoň jednou podařilo ji zasáhnout, Ale nevyšlo mu to. Vrtalo mu hlavou, proč nedokáže porazit holku, která jen tak znenadání přišla mezi ně. Myslel si, že se ze sebe dělá něco víc, ale pomalu mu začínalo docházet, že asi není doopravdy normální. Vzpomínal na boj, jehož se zúčastnili všichni přítomní kromě Kiby a Itachiho. Stále však nechápal podstatu její slov: 'Nemůže vám mistra dělat někdo, jemuž se nikdy nebudete moci rovnat.'
Přemýšlel nad tím, ale pořád mu nedocházelo, proč by se jí nikdo z nich nemohl rovnat. Byl si jistý, že přehání, ale její bojové schopnosti nasvědčovaly tomu, že je buď hodně trénovaná, nebo doopravdy nenormální.
"Proč nám vlastně nechceš dělat mistra?" zeptal se. Ta otázka sice už jednou zazněla, ale on potřeboval znát opravdový důvod.
Sakura se vyhnula jeho dalšímu útoku a klidným hlasem odpověděla: "K ničemu by to nebylo, protože všechno, co umím, mě naučil Kiba."
Neji stočil svůj pohled ke Kibovi a ten pouze přikývl. "Trénoval jsem jí."
"Ale jak je možné, že jsi tak…" nechtěl říct silná. Přišlo mi trapné uznat, že by nějaká holka mohla být silnější než on. Proto větu radši nedokončil.
"Prostě jsem jen měla štěstí v neštěstí," pokrčila rameny a zablokovala jeho další útok.
"Nechápu," přiznal Neji. "Nějak mi nejde do hlavy, že jsi tak silná." Nakonec se neubránil tomu, aby uznal, že je silnější.
"Abys získal sílu, potřebuješ motivaci. Motivaci získáš odrazem, odraz získáš pádem na úplné dno," vysvětlila Sakura stručně. "Pochopil?"
Neji na ni nechápavě koukal. Gaara se okamžitě vložil do debaty: "Tak bych měl být nejsilnější!"
"Ne," zakroutila hlavou Sakura. "Sice jsi na dně, jelikož tvá matka při tvém porodu zemřela a tvůj otec následně spáchal. Jediný, kdo se o tebe staral, byl bratr tvé matky, který se tě však pokusil zabít a ty jsi nechtěně usmrtil jeho. Přišel jsi tedy o všechny své blízké a jediné, co máš, je Kurenai. Takže toho ani moc nemáš. Sice u ní teď bydlíš, možná se o tebe stará, ale ty jsi stále na dně. Zatím ses ještě neodrazil, nemůžeš tedy být silný. Potřebuješ se od toho dna odrazit, získat motivaci a pak teprve zesílíš."
"Neříkej mi, že ty sis sáhla na úplné dno," zarazil její řeči Gaara. "Nevěřím tomu, že ty bys prošla nějakou životní zkouškou."
"Nevěř si tomu," pokrčila rameny Sakura. "A nevěříš ani tomu, že Kiba taky neměl jednoduchý život?" zeptala se Sakura.
Všichni ke Kibovi obrátili své překvapené pohledy. "Tobě se někdy něco stalo?" žasli všichni. Všichni ho vždy vnímali jako pozitivního chlapce, který se dokáže přes všechno přenést a kterému se nemůže nic stát.
Kiba se obrátil k Sakuře. "Tajil jsem to dost dlouho," vydechl unaveně. "Nikdy jsem jim o tom nic neřekl," usmál se. "A myslím, že by to tak mělo i zůstat. Stejně tak by i tvůj příběh měl být tajen, co myslíš?" zhluboka se jí podíval do očí.
"Je pravda, že jsme si oba prošli těžkým obdobím života," přitakala Sakura. "A taky jsem toho názoru, že by to mělo zůstat utajeno, byly by kvůli tomu zase jenom problémy."
"Souhlasím," přikývl Kiba.
"Doufám ale, že počítáš s tím, že brzy vyjde pravda najevo."
"Počítám s tím," přikývl Kiba. "Ale zatím ještě nejsem připraven se tomu postavit." Radost z jeho tváře během jejich rozhovoru vyprchala. Když Sakura do tělocvičny přišla, byl neskutečně šťastný. Ve chvíli, kdy odcházela, smutnil. Měli mezi sebou velice zvláštní vztah, který nikdo kolem nechápal, nechápali ho však oni dva. Ale byli rádi, že se znají.
"Myslím, že nemá cenu se tu dál zdržovat," uzavřela jejich debatu Sakura. "Stavím se zase zítra, jestli to nebude vadit."
"Samozřejmě, že ne," smutně se usmál Kiba, "budu čekat."
"Tak se zatím měj a nauč je něco." S těmito slovy společně s Itachim odešla.
"Měj se krásně, kvítku," rozloučil se. Ještě chvilku po jejich odchodu sledoval dveře, jako by snad doufal, že se ještě vrátí. Když se ani po deseti minutách dveře neotevřely, otočil se k ostatním v místnosti a začal se jim věnovat jako mistr bojového umění. Uvědomoval si, že jedna Sakuřina návštěva vyvedla všechno z rovnováhy, většině přítomných zamotala hlavu, možná až příliš, ale to mu bylo jedno. Byl rád, že se konečně vzpamatovala z následků zkoušky. Přál jí, aby si už znovu nemusela zažít ten pocit, jež jí svíral, když se nepopsatelně trápila. Chtěl, aby oni dva už mohli být konečně šťastní.
Sakura došla s Itachim do jeho domu. Když otvírali dveře, byl už večer.
"Tak jak se ti líbil dnešní trénink?" otázala se a zamířila do kuchyně. Měla docela hlad, protože celý zbytek jídla snědl Itachi cestou zpátky.
"Jsem hodně unavený," přiznal. "Nečekal jsem, že to bude taková makačka."
"A to den ještě neskončil," upozornila ho Sakura.
"Snad mě nechceš trápit ještě několik hodin," zděsil se Itachi.
"O době tréninku rozhoduji já," připomněla mu a podívala se do ledničky. "Co má tohle být?" otázala se zděšeně. Najednou zapomněla na trénink, obsah jeho ledničky jí vzal slova.
"Neměl jsem čas nakoupit," přiznal trochu rozpačitě.
"Neměl jsi čas nakoupit?" zopakovala jeho výmluvu Sakura. "To je ten nejhorší vtip, co jsem kdy slyšela," řekla. "Jak z toho můžeš žít?" zajímala se Sakura. V ledničce našla majonézu, která měla projít za necelý týden. V rohu se choulilo několik oschlých rajčat, vedle ležel vysušený česnek. Na horní poličce se krčil plesnivějící sýr a hned vedle bylo máslo, které, jak Sakura po otevření zjistila, plesnivělo také. Radši se podívala do mrazáku. Tam se nacházely tři krabice s pizzami, jeden pytlík mražené zeleniny a tři nanuky. Na nejspodnější polici se válela krabice, v níž se nacházela svíčková s brusinkami. A to bylo všechno.
"Co normálně jíš?" zajímala se.
"Většinou si koupím něco ve škole a na obědy chodím do blízké restaurace," odpověděl Itachi.
"A co večeře?" nepřestávala vyzvídat Sakura.
"Ve skříni mám železnou zásobu sušenek," vysvětlil Itachi.
Sakura jenom protočila panenky a šla se podívat do skříně, jestli náhodou nelže. Docela ji překvapilo, že mluví pravdu. Skříň byla plná různých druhů sušenek, oplatek a bonbónů.
"Chceš říct, že k dnešní večeři chceš mít zase něco takového?" její znechucený pohled směřoval ke sladkým čokoládovým pochoutkám.
Itachi jenom přikývl.
"Tak to teda ne!" rozkřikla se Sakura. "Po tréninku by ses měl pořádně najíst, chtělo by to tvaroh, mléko, sýr nebo jogurt. Prostě něco na svaly. Ale jediné, co tady máš, je plesnivějící sýr, takže si dáme tu pizzu, co máš v mrazáku a zítra půjdeme na nákup a naplníme ledničku, aby ses měl čím stravovat. Tohle je totiž úplně šílené."
Itachi nechápal její myšlenkové pochody. "Je snad na mě, jak se budu stravovat, ne?" bránil se.
"Ne," odporovala Sakura. "Alespoň dokud tě trénuju. Pak si jez, co chceš, ale po dobu tréninku budeš jíst aspoň trochu zdravě."
"Tohle není tvoje věc," stále se snažil bránit Itachi.
"Ale je to tvoje věc a ty sis mě vybral za mistra, takže je to i moje věc. Tak vyndej ty pizzy, mám strašný hlad."
Itachimu se nelíbilo, že u něj bude Sakura večeřet, ale když si vzpomněl, že jídlo na celý den obstarala ona a on ho poté snědl, musel uznat, že by u něj mohla povečeřet.
Sakura zatím nahřála troubu a vyhodila z ledničky hnijící sýr i máslo, vysušený česnek i rajčata. Majonézu dala na stůl, aby si s ní mohla ochutit pizzu a tiše přitom nadávala, koho dostala za učně. Nemohla uvěřit tomu, že by se Sasukeho bratr mohl tak špatně stravovat. Když si vzpomněla na Sasukeho pevné a vypracované tělo, došlo jí, že on jedl zdravě a snažil se k tomu přimět i ji, ale nějak se mu to nepodařilo.
Itachi strčil pizzy do trouby a natáhl budíka. Chvilku nepřítomně koukal směrem k Sakuře. Snažil se přijít, na co myslí. Viděl její nepřítomný pohled, spatřil i lesk v jejích očích. V tu chvíli nevnímala nic kolem, svůj nepřítomný pohled soustředila na jediný bod v místnosti. Zhypnotizovaně sledovala sklenici s vodou, která stála na stole před ní. Z jejího nepřítomného stavu ji dostalo až zazvonění budíku, které hlásilo, že pizzy jsou už upečené.
Itachi je vyndal, naporcoval a donesl na stůl. Všiml si, že už Sakura nekouká na jedno místo jako smyslů zbavená, usmívala se a jedla.
"Zítra ráno před tréninkem půjdeme na nákup, tohle je šílené," promluvila, když měla půlku pizzy v sobě.
"To bude možná trošku problém," odporoval Itachi. "Všechny supermarkety mají otevřeno až od sedmi," upozornil ji.
"Fajn, tak nakoupíme po tréninku," stála si tvrdošíjně na svém.
"Dobrá," přitakal Itachi, i když se mu zrovna dvakrát nechtělo.
Jakmile oba dojedli, zvedli se a trochu poklidili v kuchyni. Itachi myslel, že Sakura půjde domů, ale ona stále neodcházela.
"Potřebuješ ještě něco?" otázal se po několika minutách.
"Trénink ještě neskončil," připomněla mu.
"Co bude ještě následovat?" otázal se unaveně Itachi.
"To se dozvíš, neboj se," usmála se takovým tím svým šíleným úsměvem.
"Já se nebojím," bránil se Itachi. "Já mám jenom strach."
SakuraUchihaHaruno13










waaw ..rychlo pokrackoo :)) vyborny diel