Zima…chlad…třas…bezmoc. To jsou první slova, která mě v souvislosti s tímto tématem napadnou. Ač jsem dost otužilá, taky cítím ten chlad, který přichází s obdobím zimy. Ten pocit, který se postupně rozlévá po těle, do každé buňky proniká ta zvláštnost. Jak to však nazvat? Není to ani bolest, ani láska dokonce to není ani teplo nebo pocit štěstí. Nejspíš nejsem jediná, která to nedokáže přesně popsat, všichni jsme si tím už prošli, ale kdo z nás dokáže slovy ten pocit definovat, aby to jakžtakž dávalo smysl a blížilo se to tomu pocitu? V zimě se dá umrznout, je to tedy i jistá podoba smrti. Chlad, který postupně pobíhá po těle, všechno zničí, zakončí čísi existenci. A jaký to má vlastně smysl? K čemu to je? Je to snad proto, abychom si vážili tepla? Život je plný protikladů, mezi ně právě patří i léto a zima, teplo a zima. Chlad cítíme všichni, někteří jenom povrchně, jiní i v hloubi srdce. Když stojíte v létě u rybníka a stěžujete si, že je moc teplo, toužíte po chladu, po zimě. A naopak, když stojíte v zimě v mrazu, chcete léto a teplo. Člověk chce vždy to, co nemůže mít. Když něco máme, často toužíme po opaku, a když se to změní, opět chceme opak. Tak o čem to vlastně je? To jsme tak nerozhodní nebo v čem to skrývá?
Nejspíš jsem tímto článkem moc nepřispěla, ale o to tu nejde. Prostě jenom vyjadřuji svůj názor, že my lidé jsme v tolika ohledech tak zvláštní.
Foceno jednoho zimního rána, kdy u nás ještě zima nebyla:


SakuraUchihaHaruno13










Wow, pěkné fotky.