close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

-Stojí to za to?14

28. února 2014 v 14:38 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
Itachi se zvedl ze země a pozorně si Sakuru prohlédl. Nebyla nervózní ani naštvaná. Vypadala klidně a vyrovnaně, působila dojmem, že ji nic netíží. Opak byl však pravdou.
"Co na mě tak koukáš?" otázala se. "Děje se snad něco?"
"Ne," ujistil ji okamžitě. "Jenom jsem se zamyslel." Neměl v plánu jí říkat o tom, co viděl, když spadl ze stromu a dopadl v jejím náručí. Měl zavřené oči a viděl to, co nikdy v životě. Stála před ním dívka s dlouhými růžovými vlasy. Na rtech jí hrál pohodový úsměv a její zelené oči dočista zářily. Měla na sobě krátké bílé šaty. Na rukou neměla žádné rukavice ani návleky, které by kryly jizvy a krvavé rány. Neměla vlastně ani ty jizvy ani krvavé rány. Vypadala jako ztělesněná dokonalost. Anděl, který před ním stál, byl spojením všech jeho dokonalých snů a vizí. Chtěl k ní přistoupit blíž, dotknout se bělostné pokožky, pohladit jí po vlasech Políbit…Nutkání postupně sílilo, ani si neuvědomoval, že šeptá nějaká slova. Nebyl schopen uvědomit si, že právě spadl ze stromu a že ho ten anděl zachytil kousek nad zemí. Nemohl se soustředit na nic jiného, jenom ona byla pro něj nyní důležitá. Neexistovalo nic, co by v tu chvíli mohlo odvést jeho pozornost. Klidné zelené oči ho hypnotizovaly. Postoj, kterým vyjadřovala vyrovnanost, mu nedovolil zavřít oči. Cítil náhlou touhu vstát a přiblížit se k ní, jak nejvíc by mohl. Stopnout si tak blízko, že by cítil její teplo, její dech, její kůži…možná i její horké rty. Nebyl schopen krotit své myšlenky, které se zabývaly pouze jedinou osobou, jediný stvoření na celém světě. Všechno ostatní mu bylo naprosto ukradené. Existovala pro něj jenom ona, nikdo jiný. Odpustil by jí i vraždu. Udělal by cokoli, aby byla šťastná a s ním. Klidně by dovolil, aby ho zabila. Kdyby jí to přineslo potěšení. Když viděl ten její úsměv, měl sto chutí udělat cokoli jenom pro to, aby ho mohl vídat každý den, každou chvilku svého života. Byl naprosto okouzlen andělem, který před ním stál. Její vyrovnanost a klid znemožnily Itachimu jakýkoli pohyb. Obrovská, zářivě bílá křídla, jež jí trčela ze zad, mu znemožňovala dýchat. Byl ohromený tím, co viděl. Takovou krásu za svůj život spatřil poprvé. Nemohl od toho anděla odtrhnout oči, neuvědomoval si, kdo před ním stojí, ale vděčil mu za záchranu života. Ta krásná dívka se stále usmívala, přinášela mu tím jistotu, že se nic dalšího nepokazí. Nevinnost, která z ní vyzařovala, působila nadpozemsky. Ještě nikdy se nesetkal s ničím takovým. Pociťoval malé vlny, které k němu doléhaly, každá další vlnka ho uklidňovala, cítil se lépe. V tu chvíli byl přesvědčen, že není poskvrněna jediným hříchem. Vypadala jako ztělesněné dobro, její úsměv v tom Itachiho ještě utvrzoval. Byla to zvláštní chvíle, která se v jeho životě odehrála poprvé, a nepochyboval, že naposled. Když ji viděl, netušil, kdo to je. Viděl v té dívce svého strážného anděla. Nikoho, koho by znal. Strach z pádu, strach ze smrti mu na chvilku odebral vzpomínky na ni. Pouze kvůli šoku si neuvědomoval, že toho krásného anděla osobně zná. Nejradši by nevnímal nic kolem sebe a dál se soustředil jenom na ni, ale hlasy, které slyšel, ho vrátily zpět do reality. Slyšel dva ženské hlasy. Nerozuměl předmětu jejich debaty, ale rozuměl slovům. Nechápal, o co jde. Neznal začátek, sotva si uvědomoval, že se právě zřítil ze stromu. Byl trochu dezorientovaný. Pomalu si začal uvědomovat, co se stalo. Pomaloučku mu ten rozhovor začínal dávat smysl. Jediné, co neodeznívalo, byla myšlenka na tu dívku. Začal si ji spojovat s realitou. Připomínala mu někoho, s kým se nedávno seznámil. A když s ním někdo začal třást a on byl nucen otevřít oči, uvědomil si, kdo byl ten dokonalý anděl. Sakura se nad ním skláněla. Nebyla však tak dokonalá. Byla oblečená do černé, jako vždy měla černou rukavici, kterou skrývala jizvy na ruce. Její úsměv neskrýval tolik klidu jako úsměv dívky, kterou viděl před chvílí. Bylo to, jako by viděl minulost a budoucnost. Nedokázal si však vybrat, jestli dívka v bílých šatech měla představovat budoucnost či minulost. Neměla žádné jizvy, připomněl si. Musí to být tedy minulost. Sám ani nevěděl, proč o tom přemýšlí takhle. Nedávalo mu nic z toho smysl. Nemuselo to být tak, jak myslel. Mohl to být pouhý přelud, teoretizoval dál. Možná jsem si ji tak vysnil.
Když byl úplně při smyslech, prohodil se Sakurou pár slov. Pak se oba na okamžik zarazili. Ticho prořízla nakonec Sakura otázkou: "Chceš dál trénovat, nebo chceš končit?"
"To je přece na tobě, mistře," odpověděl rozhodně.
"Myslím, že v tomhle případě bys měl rozhodnout ty, nemyslíš?"
"Nemyslím," bránil se Itachi. "Ty jsi mistr, ty máš tady za mě zodpovědnost a sama jsi přece říkala, že o mém tréninku budeš rozhodovat ty. O délce, kvalitě a tvrdosti. Je to jenom na tobě."
Sakura přikývla. "Když to bereš takhle," pokrčila rameny a vstala. "Vezmu tě na jedno místo. Myslím, že se ti tam bude líbit."
Itachi doufal, že se mu ty šibalské ohníčky v jejích očích jenom zdály. Nedokázal si představit, kam by ho mohla Sakura odvést. Jen ne někam vysoko. Prosil v duchu. Měl takový špatný pocit, když jenom přemýšlel o tom, že by se měl nacházet vysoko nad zemí. Dřív ho neměl. Z výšek nikdy strach neměl, nevadily mu. Začalo to, když s ním Sakura houpala z balkónu a pak ten pád ze stromu. Bál se, že by se při tom mohl doopravdy zabít. Nechtěl být na nějakém vyvýšeném místě. Sakura v něm začala probouzet strach z výšek.
"Ale nejdřív se najez," vybídla ho a hodila k němu batoh se svačinou.
"Já myslel, že si jídlo budu muset zasloužit," provokoval.
"Nech toho nebo ho doopravdy nedostaneš," usadila ho tvrdě.
Itachi přemýšlel, jestli by byla schopná nechat ho celý den o hladu. "Tak jo," přikývl a batoh si vzal. Nesnědl toho moc, nechal něco Sakuře, ale ta nejedla. Vypadala zadumaně a trochu i smutně. Nemohl se ubránit tomu, aby ji srovnával s dívkou, kterou spatřil. Byly si tak podobně, přesto byly tak rozdílné. Měly stejnou postavu i obličej, ale dívka, kterou osobně znal, byla halena smutkem. Kruhy pod očima se ani nesnažila maskovat, úsměv se u ní objevil jenom zřídka a povětšinou to byl pohrdavý úsměv, ne radostný. Když nad tím tak přemýšlel, připomínala mu člověka raněného osudem. Zato ta druhá vypadala, že se umí radovat ze života. Nejspíš i věděla, co doopravdy chce. Tak podobné a zároveň rozdílné… Prolétlo mu hlavou. Ale co když začínám bláznit? Napadlo ho. Co když jsem se praštil do hlavy a celé tohle byl jenom nějaký přelud? Třeba jenom chci, aby Sakura byla jako ta dívka v bílých šatech…možná uvažuji o tom, že… Ale ne to, je blbost, nemohl bych přece… Ale co když ano? V hlavě se mu náhle začaly vytvářet další a další otázky, které nemohl zastavit. Dost! Okřikl se. Už dost!
"Proč na mě tak koukáš?" optala se Sakura opírajíc se o strom. Měla pouze jedno sluchátko v uchu a zvídavým pohledem si Itachiho měřila.
"Jen tak," vyhrkl překotně. "Jenom jsem se zamyslel," zamluvil to. Uklidil nepořádek, který udělal, když jedl, všechno nastrkal do batohu a postavil se. "Kam tedy půjdeme?"
"To uvidíš," zlověstně se usmála. "Myslím, že to není tak špatné místo," pronesla jako by pro sebe. Zastrčila si i druhé sluchátko do ucha a začala se proplétat mezi stromy, aby vyšli na rušnou ranní ulici. Itachi ji poslušně následoval. Oba se zabývali myšlenkami, jež se jim honily v hlavě. Sakura přemýšlela nad tím, jak Kurenai usvědčí. Potřebovala ji před andělský soud dostat dřív, než se Itachi dostane ke zkoušce. Kdyby to nestihla, riskovala by, že by Itachi mohl na všechno zapomenout. Předpokládala, že nesloží zkoušku, pak by o ničem nevěděl a nemohl by dosvědčit, že Kurenai riskovala jeho život. Potřebovala ji rychle dostat k soudu, aby se konečně mohly vyřešit staré spory i ty nové.
Itachi se stále zabýval myšlenkami na tu dívku, kterou viděl. Stále nemohl pochopit, co to mělo znamenat. Sám sebe přesvědčoval, že to byla jenom halucinace. Ale já jsem se do hlavy nepraštil. Došlo mu po chvíli. Nejspíš to nic nebylo, jenom takový sen o dokonalé dívce…V tu chvíli se zarazil. Dokonalé dívce? Opravdu jsem si tohle myslel? Byl svými myšlenkami zmatený. Nechápal, že by něčeho takového byl schopen. Sakura jako můj dokonalý strážný anděl? Divil se. To přece nejde. Přesvědčoval sám sebe. Ona by nemohla být tou, o níž sním. Rozhodně ne. Promlouval k sobě jemně. Nejde to, prostě by to nemohla být ona. Snažil se vnutit si tu myšlenku, že to prostě nejde. Ale proč ne? Nechápala jiná část jeho já. Proč by to vlastně nešlo? Vždyť Sakura není tak špatná. Je to možná trochu cvok, ale po delším uvážení to není zas tak nemožné. Itachi byl svými myšlenkami úplně zmatený, nevěděl, co by si měl myslet, na kterou stranu se postavit. Potřeboval si to pořádně promyslet. Byl bych schopný ji milovat? Náhle mu došlo, že ji už neviní ze Sasukeho smrti.Možná v něm ještě malé podezření dřímalo, ale nebylo moc velké. Nedovedl si představit, že by takové nevinné stvoření mohlo někoho zabít. V jednu chvíli spojoval ty dvě v jednu osobu a za chvíli zase tvrdil, že to jsou dvě odlišná stvoření. Ještě nikdy v životě nebyl tak zmatený. Nechápal to, ale to prostě k některým označeným patřilo.
Sakura zastavila před ohromnou budovou. Nebyla to nějaká luxusní vila, byl to vcelku obyčejný dům s oprýskanou omítkou, přesto však působil důstojně.
Přikročila ke dveřím a bez zazvonění či zaklepání vešla. Itachimu nezbylo nic jiného než ji následovat. Prošli prostornou chodbou, v jejíchž zdech bylo zabudováno množství dveří. Vešli až do těch, jež byly na úplném konci chodby.
Jakmile Sakura otevřela dveře, upřelo se jejich směrem několik párů očí.
"Sakuro?" ozval se překvapený hlas. "Jsi to ty?" Byl to Kiba, který nemohl uvěřit tomu, že ji vidí.
"Jasně, kdo jiný by to byl?" odpověděla. Nebyla na něj nijak protivná, naopak byla milá, což Itachiho docela zaskočilo.
"Tak už ses z toho konečně oklepala?" zeptal se. Na tváři měl vepsaný šťastný úsměv. "To jsem rád, bylo to s tebou k nevydržení, když jsi byla mimo." Celý úplně zářil. Byl tak šťastný, že k ní přiběhl a pořádně ji objal. Musel si vynahradit ty chvíle, kdy s ním nebyla.
"A tohle je předpokládám tvůj nový přítel, že mám pravdu?" nepřestával s tím svým optimismem. "Víš, že je mu strašně podobný?" uklouzlo mu. "Ale to byl taky důvod, proč sis s ním začala, že je to tak?"
Sakura měla Kibu ráda, byl to skvělý přítel, jenom někdy nedokázal mlčet. A tohle byla zrovna jedna z těch chvil, kdy by ocenila ticho.
"My dva spolu nic nemáme," vyvedla ho okamžitě z omylu. "Itachi je mým úkolem," řekla trochu tišeji, aby to zbylí přítomní neslyšeli.
"Chceš říct, že je to…?" Překvapením ani nedokončil větu. Jeho pohled sklouzl k Itachiho levé ruce. Chvilku mžoural, než konečně našel kříž značící označení. "To je super," mumlal polohlasně, aby je nikdo jiný neslyšel. "Takže je z tebe konečně mistr?" V jeho hlase stále bylo překvapení, ale i radost. Přál jí to.
"Přišla jsem, abys ho něco naučil," převedla řeč jinam.
"Samozřejmě, moc rád," usmál se. "Pro tebe cokoli."
Společně došli do středu místnosti, byla to velká tělocvična. Na zemi ležely gumové žíněnky, které se používají při bojových uměních.
"Snad nechceš, abych…?" Itachimu začalo pomalu docházet, co bude následovat.
"Jen klid, není to tak strašné," klidnila ho. Stoupla si naproti Kibovi a usmála se.
"Můžeme?" optal se Kiba.
"Počkat," zarazil je čísi hlas. "Kibo, přece nebudeš mlátit holku," povýšeně se zasmál. Oba se podívali na majitele toho hlasu. Byl to kluk s tvrdým a zároveň zničeným výrazem ve tváři. Měl rudé vlasy a zelené oči.
"Sakuro, tohle je Gaara," představil ho Kiba. "Támhle na zemi, ten silnější kluk s brambůrkami je Choji. Tamto s tím výrazným obočím je Lee, s unuděným výrazem ve tváři je Shikamaru, ten kluk s dlouhými vlasy je Neji a ta dívka je Tenten."
"Těší mě," usmála se Sakura. "Já jsem Sakura.
"Už nám o tobě vyprávěl," přikývl Neji. "Pokud jsem dobře pochopil, snažíš se mu s něčím pomoct, nemám pravdu?"
"Přesně, myslím, že máme oba stejný cíl a já mám prostředky na jeho dosažení," přitakala.
"To ale nic nemění na tom, že jsi dívka, která proti Kibovi nemá nejmenší šanci," provokoval dál Gaara. "Vždyť je nejlepší z nás všech."
"Tak až skončím s Kibou, rozdáme si to spolu, co říkáš?"
"Tys mě asi pořádně nepochopila," trval si na svém Gaara. "Tady se bojuje, nelakují se tu nehty."
"Já vím, že se tady bojuje," ujistila ho. "A právě proto jsem tady," řekla. Narážku na lakování nehtů nechala být. Jí se její dlouhé černé nehty líbily, ale neměla potřebu se o tom bavit.
"Gaaro, myslím, že by ses měl držet zpátky," varoval ho Kiba. "Ona není tak slabá, jak vypadá."
"Slabě vypadá, to máš pravdu," přikývl Gaara. "Ale co kdybych to zkusil jako první?"
"Nemám problém," odpověděla Sakura. Kiba tedy vyklidil bitevní pole a na jeho místo nastoupil Gaara. Stáli se Sakurou proti sobě a měřili se navzájem tvrdým pohledem. Kiba jim boj odstartoval a oni se pustili do sebe.
Sakuřina taktika byla jednoduchá, nechávala Gaaru, aby útočil. Bála se, že kdyby zaútočila, mohla by ho vážně zranit.
Gaara se snažil přijít na to, zda je jeho domněnka správná. Útočil rychle a s velkou silou, měl přesně vypočítané pohyby, ale Sakura mu pokaždé v poslední vteřině uhnula. Vypadala nezranitelně, což mu jenom jeho domněnku potvrdilo.
"Tak zaútoč," vyzval ji.
"Jsi si jistý?" zeptala se pro jistotu Sakura. Nechtěla mu ublížit.
Gaara přikývl.
Sakura se na něj zaměřila, udeřila ho nejprve do ramene, pak do břicha, následně mu podkosila nohy a pěstí ho poslala k zemi.
Neváhal, okamžitě vstal, byl připravený k dalšímu útoku. "Na mě si jen tak nepřijdeš, andílku."
Sakura se na něj podívala. "Jak to sakra víš?" Její podezíravý pohled putoval ke Kibovi.
"Já nic neřekl," bránil se.
"Ani nemusel," pokračoval Gaara. "Bylo mi to hned jasné, máš růžové vlasy, jsi silná, ale zlomená, skrýváš svoje jizvy, chodila jsi se Sasukem. Jsi Sakura Haruno!"
"Nejsem nijak známá," bránila se Sakura.
"Já vím, kdo jsi." Jeho hlas zněl náhle vážně. Z levé ruky si sundal rukavici, které si Sakura na první pohled nevšimla. Měl na hřbetu ruky kříž. Byl označený. "Hádáš správně," reagoval okamžitě na její překvapený výraz. "A víš, kdo je můj mistr?" nenechal ji, aby odpověděla. "Tobě dobře známá Kurenai Yuhi," hrdě pronesl její jméno.

SakuraUchihaHaruno13
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 GD GD | 28. února 2014 v 16:50 | Reagovat

ooooooo rychlo pokracko :D uzasny diel

2 siruka siruka | 3. března 2014 v 10:03 | Reagovat

zacina to tam byt docela dusno.Uz se moc tesim na další dil :-D  ;-)

3 An An | Web | 18. května 2014 v 20:00 | Reagovat

Ta Kurenai se vecpe snad všude! Už mi vážně začíná lézt na nervy! A co mělo znamenat to 'pro tebe cokoliv'? Sakuro, budeme si muset popovídat...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama