close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

-Stojí to za to?12

15. února 2014 v 16:00 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
Zašla k sobě do pokoje, ze stolu si vzala stopky, ze skříně na nejspodnější poličce vylovila klíč a zpod polštáře vytáhla sluchátka. Zastrčila si sluchátka do mobilu, vyhledala příslušnou píseň a zastrčila si je do uší. V poslední době poslouchala jednu a tu samou píseň stále dokola. Připadalo jí, jako by přesně vystihovala její situaci. Narazila na ní pár dní po zkoušce a úplně se s ní sžila. Měla takový pocit, jako by si textař prošel tím, čím si prošla ona. Myslela si, že autor té písně složil zkoušku a zpětně napsal tento text, aby pomohl všem novým andělům žít. Neměla pro to žádný důkaz, přesto tomu bezmezně věřila. Věřila tomu, že se dá žít i s tím, co provedla. Byl jejím záchytným bodem, kdykoli cítila, že na ni opět doléhá stín minulosti. Kdykoli brečela kvůli činu, k němuž byla při zkoušce donucena, poslouchala právě tu píseň, která jí dávala najevo, že v tom není sama.
Vyšla z pokoje a zamkla ho. Nechtěla riskovat, že by se do něj mohl Itachi nějak dostat vidět obraz, který si namalovala na zeď. Nestála o to, aby se věci komplikovaly Kakashiho přednáškou o tom, že nesmí označeného ovlivňovat svým názorem. Přišlo jí sice absurdní, že by ho mohla od zkoušky odradit, ale radši nechtěla nic riskovat. Potřebovala mít čistý štít, aby se mohla pustit do malého boje proti Kurenai. Věděla něco, co nikdo jiný. Byla jediným svědkem, zato byla neovlivnitelná. Nehodlala ze svého názoru ustoupit. Mělo to být sice tvrzení proti tvrzení, ale ona to hodlala vyhrát. Byla sice mladý anděl, kterému nebylo ani osmnáct, ale byla si jistá, že ten souboj vyhraje. Její šanci byly už od začátku velmi malé, Kurenai mohla mít v rukávu nějaká esa, mohla by ji obvinit z halucinací, ale přece jenom jeden důkaz Sakura měla. Byl to takový malý triumf, který jí měl zajistit výhru.
Itachi stál před pokojem jejích rodičů, byl oblečený a připravený. Sakura se usmála a chtěla už jít, když ji zarazila Itachiho otázka: "Nezapomněla jsi náhodou na něco?"
"Ne," pohotově odpověděla Sakura. "Určitě ne."
"A co takhle svačina? Nebo oběd? Já jsem ještě nejedl," připomněl jí.
Sakura se na něj znuděně podívala. "To, že jsi nejedl, není můj problém. Měl jsi být připravený, ale nebyl jsi. Můžeš si za to sám."
"Ale svačinu snad vzít můžeš, ne?"
"Proč já?" nechápala Sakura. "Copak jsem tvoje chůva?"
"Ne," připustil. "Ale jsi můj mistr a o tom, že bych si měl připravit svačinu nebo oběd, jsi mi nic neřekla. Předpokládal jsem tedy, že se o jídlo postaráš ty."
Sakuře se nelíbil tón jeho hlasu. Neskrýval pocit vítězství, prostě si užíval toho, že narazil na malou skulinku v jejím plánu. "Tak dobře," vydechla zklamaně Sakura. Došla do jídelny, kde si ze stolu vzala dvě jablka a z kuchyně vzala osm pečených toustů.
"Co v nich je?" zajímal se Itachi, jakmile viděl, co Sakura strká do malého batůžku, černého pochopitelně.
"Je v nich salám, sýr, kyselá okurka, cibule, kečup a majonéza," vyjmenovala postupně všechno, co do nich předchozí den dávala.
"To zní dobře," řekl Itachi. Vypadal tak trochu jako mlsný kocour.
"Ale ty možná nedostaneš," varovala ho.
"Jak to?" nechápal. "Proč bych neměl dostat? Vždyť je jich osm, to přece sama nemůžeš sníst!"
"Chceš se vsadit?" Její pohled byl náhle tvrdý a nepřístupný. Vypadala, jako by to myslela smrtelně vážně. "Dostaneš jenom, jestli splníš náplň dnešního tréninku," uvedla věc na pravou míru.
"A to znamená co?" snažil se zjistit víc. "Co budu muset udělat, abych dostal najíst?" Jemu samotnému ta otázka přišla padlá na hlavu, jakmile ji vyslovil. Připadala si jako malý kluk, který je na Sakuře závislý. Jenom ona rozhodne, jestli se nají. Vůbec se mu to nelíbilo, ale nemohl proti tomu nic dělat. Sakura byla jeho mistrem, on si ji zvolil a potvrdil to. Už to nemohl vrátit, i když o tom hodně přemýšlel, když ho ráno probouzela. Byl si jistý, že by ho dokázala zabít. Nedůvěřoval jí. Věřil jenom tomu, že zabila Sasukeho.
"To se dozvíš," zákeřně se usmála. "Jenom nepředbíhej, na všechno časem dojde."
"I na mojí smrt, že?" neodpustil si kousavou poznámku.
"Nechápu, na co zase narážíš," bránila se. "Je jasné, že jednou zemřeš, to se stane nám všem. Ale přestaň do toho pořád tahat mě," varovala ho. "Přestaň si myslet, že tě zabiju nebo mi vážně jednou rupnou nervy a odskáčeš to."
"Takže ty potřebuješ rozčílení, abys mě zabila?" podivil se Itachi. "A já jsem si myslel, že zabíjíš jenom pro zábavu," pokračoval, přičemž si stále zachovával tvrdou nepřístupnou masku. "Nejspíš bych si měl přehodnotit svůj názor na tebe," ironicky se usmál.
"Jo, to bys mohl," přikývla Sakura. "A mohl bys začít tím, že ze mě přestaneš dělat vraha!" zvýšila hlas. "Neznáš okolnosti, nevíš, co se v minulosti stalo, tak přestaň soudit!" Sakurou cloumaly nervy, ale snažila se být klidná. Věděla, že kdyby se rozčilila, mohla by něco rozbít nebo zranit Itachiho a tím by dala najevo, že se neovládá a je schopná zabíjet. A o to nestála. Nechtěla mu dokázat, že má pravdu. Nemohla.
"Nebyl jsem sice u toho, ale vím, že jsi ho zabila. Tvoje oči mluví jasně, jsi vrah!"
"Mlč!" rozkřikla se. Snažila se zachovat klid, i když se její tělo zmítalo v hněvu. Zhluboka vydechla a s klidným pohledem se na něj zadívala. "Prostě tuhle konverzaci necháme na jindy, ano?" Nechtěla, aby Itachi stále řešil svého bratra, dosud jí to bolelo, ale musela se s tím už konečně smířit.
"Však se ukáže, kdo má pravdu." Ta slova pronesl hlasem, který Sakuře zněl, jako by mu nepatřil. Zvážněl, už v něm nebyl hněv ani nejistota či strach. Všechno to náhle vystřídalo pevné přesvědčení. Přesvědčení, že on má pravdu, ne Sakura.
Nereagovala na to, radši přešla do předsíně a chtěla sáhnout po klice, když ji opět zastavil Itachiho hlas: "Copak chceš jít jenom takhle?"
Sakura si prohlédla své oblečení. Měla na sobě značkové černé tepláky a čistě černé tílko a nové tenisky. "Nějaký problém?" nechápala.
"Je podzim," připomněl jí. "A v tuhle dobu lidé chodí v mikinách někdy i v bundách."
"Vždyť je brzy," odporovala. "Nikdo nás neuvidí."
"A kdy se chceš vrátit?" zajímal. "V tu dobu by nás přece jenom někdo vidět mohl." Oba si stáli za svým názorem. Sakura si nechtěla do svého pokoje skočit pro mikinu, vypadalo by to pak, že má Itachi opět pravdu.
"Tak dobře," zamumlala nakonec. Po uvážení všech možností si nakonec pro tu mikinu došla. Nebyla však ráda, že to udělala. Myslela si, že mezi ní a Itachim je jistá soutěživost. Ale on nemohl vyhrát, jelikož ona byla anděl.
Když konečně vyšli z jejího domu, začalo svítat. Sakura rychle zamkla a zavedla Itachiho na mýtinu, kde se po zkoušce probrala.
"Tak čím začneme?" netrpělivě se zeptal Itachi. Hlavou se mu honila otázka, co všechno můžou na takovém prostoru dělat. Byla to kruhová mýtina, na níž se nacházelo mnoho pařezů. Kousek dál byly stromy. Bylo mu jasné, že běhat by bylo velice obtížné, byl by to překážkový běh, při němž by se mohl zranit.
"Začneme tím, že mi tuhle mýtinu oběhneš," oznámila Sakura.
"To jako myslíš po celém jejím obvodu?" nechápal. Pohledem si to změřil, odhadoval, že je to asi 400 metrů. Připomínalo mu to totiž hřiště, na němž se školou několikrát do roka běhali.
"Ano," přikývla Sakura.
"A kolikrát?" zeptal se. "Jednou?"
"Třikrát," odpověděla klidným hlasem Sakura.
Itachi chtěl okamžitě protestovat, ale on ho zadržela. "Kilometr a půl snad uběhneš, ne?"
Itachi nevěděl, jak by měl odpovědět. Nebyl zvyklý běhat dlouhé tratě, ani ve sprintu moc nevynikal. Ale odmítal to Sakuře přiznat. Radši neodpověděl.
"Tak se do toho dej," vyzvala ho. A poté sledovala, jak se neochotně dal do běhu. Běhal velice pomalu, skoro chodil. Křičela na něj, aby přidal. Nechtěla, aby se při jejím tréninku flákal, neměla náladu dívat se na to, jak si z ní utahuje. Stála jenom opřená o strom, sluchátka zaražená hluboko do uší a sledovala ho, jak zrychleně dýchá. Poznala, že už začíná být unavený, proto po něm požadovala ještě větší rychlost. Měla v plánu ho dostatečně vyčerpat, hodlala si užít, že se konečně někdo má hůř než ona.
Když s tím skončil, padl vysílením na zem a dýchal neskutečnou rychlostí. Jeho vypracovaná hruď se zvedala nepřirozeně velkou rychlostí. Byl dočista orosený potem a jeho dech byl velice nestálý. Sakura stála nad ním a zkoumavě si ho prohlížela. Nestávalo se často, aby narazila na někoho tak vyčerpaného. Snad ani žádná její spolužačka nebyla takhle unavená po povinném běhu na tělocviku stejné tratě. Ale možná se jí to jenom zdálo, když teď byla andělem.
"Tak vstávej," popohnala ho po několika vteřinách. "Snad si nemyslíš, že skončíme jedním během," zasmála se. "Máme toho na programu ještě hodně."
Itachi otevřel oči a pohlédl na ni. Byl to dlouhý pohled, kterým se něco snažil zjistit. Něco, co Sakura nedokázala rozluštit. Nepřišla na to, co v její tváři hledá, netušila ani, že tam našel, co hledal. Byl si jistý, že doopravdy získal důkaz toho, co mu našeptávala jeho duše. Skutečně našel ujištění, že Sakura není taková, jak se tváří. I když ho nechala, aby uběhl půldruhého kilometru a stále mu vnucovala myšlenku, že je moc pomalý, nebyla tak tvrdá, jak se tvářila. Nemohla za to, čím si musela projít. A on nemohl za to, že mu bylo souzeno, okusit totéž. Možná i ta Sasukeho vražda byla jenom nehoda. Prolétlo mu hlavou.
Sebevědomě se zvedl, i když ho nohy neskutečně pálily. Cítil strašně silné teplo sálající z jeho těla, pociťoval únavu, která se zvětšovala tím, že stál. Byl donucen přešlapovat z jedné nohy na druhou, aby potlačil pálení, které se zvětšovalo časem, při němž stál na jedné noze. Každá vteřina navíc, kterou strávil na jedné noze, se mu připomněla pálením přecházejícím v lehkou bolest. "Tak co dál?" zeptal se. Dech měl stále zrychlený, pot z něj dočista lil a teplo jeho tělo se zatím nezmenšovalo. Nechtěl Sakuře ukázat, že ho ten běh tolik zmohl. Rozhodl se, že se jen tak nedá zastrašit.
"Vylez na tenhle strom," poručila tvrdě Sakura. Hlavou kývla k velké urostlé borovici. Její větve vypadaly silně, avšak začínaly až několik metrů nad zemí.
"A jak se mám dostat až k těm větvím?" zeptal se.
"Asi takhle," usmála se. Sakura okamžitě začala šplhat bez opory, držela se pouze kmenu stromu, nohy neměla o co zachytit, přesto se jí podařilo vyšplhat až k větvím. Vylezla až k vrcholku a pohrdavě se na Itachiho usmála. Slavila takové malé vítězství. Poté skočila dolů. Doskočila na obě nohy, nepotřebovala oporu rukou.
Itachi přistoupil ke stromu a zkusil totéž, co zkusila Sakura. Chytil se kmenu, nohama se zapřel o kůru a pokusil se vyšplhat kousek výš. Nohy mu však podjely, ruce povolily a on spadl na zem. Druhý pokus nebyl o nic lepší a ten třetí byl hotová katastrofa. Sakura se na něj jenom se zaujetím soustředila. Bylo jí jasné, že se mu to hned nepovede, vlastně to ani nebylo nic, co by se u zkoušky vyžadovalo, chtěla ho jenom trochu potrápit.
Itachi zkusil asi už třináctý pokus, když se mu konečně povedlo dostat se kousek výš. Rukama se pořádně chytil a nohama se zapřel. Získal stabilitu a kousek po kousku se snažil dostat výš. Trvalo mu to sice dlouho, několikrát ztratil jistotu, ale nakonec se přece jenom dostal k nejspodnější větvi. Vyšplhal na ni a odpočinul si. Jakmile se setkal se Sakuřiným nesouhlasným pohledem, začal šplhat dál. Po větvích to už nebylo tak těžké. Dostal se tam, kde byla předtím Sakura. Vítězně se na ni usmál. Byl rád, že se mu to konečně povedlo.
Všechno v tu chvíli vypadalo jako vystřižené z nějakého amerického filmu: Snaha se nakonec proměnila v úspěch a ten sebevědomý mistr byl poražen žákem. Vypadalo to tak jenom chvilku, pak se všechno změnilo. Sakura nestihla svou rychlostí postřehnout, co se stalo a Itachi na tom byl ještě hůř. Borovice se začala okamžitě poroučet k zemi. Sakura stihla zahlédnout čistý řez v polovině kmenu, pak už jenom stihla doběhnout na místo předpokládaného Itachiho pádu.
Itachi se chytil kmene a snažil se tam udržet, ale pád byl tak překvapivý, že se nakonec pustil a začal padat dolů. V tu chvíli měl v hlavě úplně prázdno, povedlo se mu jenom pomyslet na to, že něco podobného zažil už ráno. Nebyl si však jistý, jestli to i tentokrát přežije. Popravdě si byl jistý, že zemře. Neviděl pod sebe, neviděl nad sebe ani do strany. Měl křečovitě zavřené oči, jeho srdce bilo jako o život a jeho tělo jenom bezvládně letělo k zemi. Oddal se tomu pocitu, že zemře.
Sakura ho soustředěně sledovala, měnila svou pozici podle toho, kam padal. Párkrát se zachytil do větví borovice a znovu padal kousek vedle. Bylo to sice jenom několik vteřin, ale pro Sakuru s její andělskou rychlostí to byla věčnost. Stoupila si přímo pod něj, natáhla ruce před sebe, aby ho mohla zachytit. Věděla, že ho nesmí nechat zemřít. Itachi nakonec přistál na jejích rukou, ale neklesli na zem. Sakura udržela ruce ve vzduchu i pod náporem jeho váhy a gravitační síly, která ho dělala ještě těžším. Zastavila jeho pád, ale nebyla si jistá, jestli se z toho vzpamatuje. Jediné, co dokázalo odvést její pozornost od Itachiho byl náhlý ženský smích. Ten hlas znala až moc dobře a taky okamžitě věděla, kdo může za přeseknutí borovice a tudíž i za Itachiho pád.

SakuraUchihaHaruno13
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 GD GD | 15. února 2014 v 21:59 | Reagovat

waw suprovy diel ..urcite to bola Kurenai ...:) nech si uy uvedomia ze co ksebe citia ..rychlo pokracko

2 An An | Web | 18. května 2014 v 16:58 | Reagovat

Takže, vezmu to popořadě:
1. Itachi je očividně pěkný slaboch, vždyť i já uběhnu 4km! A to jsem holka a o dost mladší než on. Právě jsem si o něm vytvořila zajímavou představu, něco ve smyslu, že je to egoistický frajer bez mozku a ještě k tomu i bez síly, nic moc...
2. Připadá mi, že Sakura přijímá dost často porážku od Itachiho
3. Kurenai!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama