"Tak dost!" ukončila celou tu nepříjemnou situaci Sakura. "V pět ráno budeš připravený," nařídila Itachimu, aniž si všimla jeho nesouhlasu v náhlé změně tématu. "Začíná ti trénink, tak se pořádně připrav."
"Ale to nejde," bránil se Itachi.
"A to jako proč?" zajímala se Sakura. Měla tvrdý výraz ve tváři, který nepřipouštěl žádné námitky či stížnosti.
"Vždyť je jedna hodiny ráno," řekl Itachi. Všichni se otočili k nástěnným hodinám. Museli dát Itachimu za pravdu. Bylo pár minut po jedné hodině ráno. "Tak to bys měl jít spát, abys nabral alespoň trochu sil."
"A navíc je dneska sobota." Itachi přešel její předešlou poznámku bez povšimnutí.
"Právě proto chci začít s tréninkem dneska, máš celý den volno. Nemusíš do školy a tak klidně můžeš trénovat do roztrhání," usmála se takovým šíleným úsměvem, který na rtech dokázal vykouzlit jedině ten, kdo si prošel obdobím života, které od šílenství nebylo příliš daleko.
"Ale…" Itachi chtěl ještě protestovat, ale Sakura ho zastavila jediným máchnutím ruky.
"Jsi označený," připomněla mu. "Vybral sis za mistra mě," pokračovala. "A Kakashi ti jasně řekl, že budeš podléhat mému tréninku i příkazům," mluvila bez přestání. Nedala Itachimu možnost ji přerušit. "A ty jsi to odsouhlasil, takže ti teď nezbývá nic jiného, než mě poslechnout. Ráno v pět budeš připravený, dojdu si pro tebe, pak začneme trénovat." S tím se přemístila do svého domu. Nastavila si budík na mobilu na čtyři ráno a zašla se do koupelny vysprchovat. Užívala si ten pocit, kdy na její kůži dopadaly kapky studené vody. Cítila, jak ten chlad přechází do jejího těla, ale zima jí nebyla. Neznala ten pocit od té doby, co se stala andělem. Byla vůči tomu imunní, cítila pouze osvěžující pocit, ale necítila nic víc. I když měla vodu nastavenou na tu nejstudenější, netřásla se. Chyběl jí ten pocit, který vyvolával třas jejího těla, dost často postrádala i obrovské horko, které se mělo dostavit po velké tělesné námaze. Mohla si sprintem zaběhat kilometr, ale necítila by horko v tvářích, nepotila by se, netrápil by ji nedostatek vzduchu v plicích. Byla odolná vůči tomu všemu. Mohla běhat strašně dlouho jakoukoli rychlostí a neunavila by se. Možná až po několika hodinách. Dostalo se jí výdrže, rychlosti i síly. A to jenom proto, že složila zkoušku. Neočekávala však, že tyto přednosti získá i Itachi. Nevěřila mu. V jejích očích to byl pouhý flákač. Pro ni to byl někdo, kdo slouží jenom jako její krátké rozptýlení od jejích opravdových problémů, které jí zkouška přinesla.
Umyla si vlasy a po delším váhání, které se nakonec protáhlo na několik minut, vylezla z vany. Přemýšlela nad tím, co by měla dělat. Spát se jí zrovna nechtělo, cítila hodně energie, avšak věděla, že v pokoji na ni čeká spousta úkolů. Měla v plánu celý víkend věnovat tréninku s Itachim.
Vrátila se do svého pokoje, rozsvítila si stolní lampičku a pustila se do úkolů. Přišlo jí, že si učitelé neuvědomují, že mají i jiné předměty než ty, které oni sami vyučují. Měla úkol z téměř každého předmětu. Nedělalo jí problém soustředit se, spíš se nemohla dočkat, až bude moci trénovat s Itachim. Cítila jakousi vnitřní touhu vidět jeho zdrcený a unavený výraz ve tváři, který bude určitě mít. Chtěla ho opět vidět. Vnitřní touha po jeho přítomnosti, jeho nechápavosti i náhlé zuřivosti, nedala Sakuře chvilku klidu. Jakmile dodělala poslední úkol, vzala si na sebe tmavé oblečení, aby splynula s nocí. Do kapsy si dala mobil, přešla na balkón, který vycházel z chodby, přehoupla se přes dřevěné zábradlí a skočila. Počkala tři vteřiny a poté vyvolala svá andělská křídla. Od země ji v tu chvíli dělilo něco málo přes metr a postupně svou výšku zvedala. Několika rychlými máchnutími křídly se dostala nad dům, v němž bydlela. Vyrovnala rovnováhu a letěla směrem k nedalekému jezeru. Chvíli se nad ním jenom vznášela. Užívala si ten pocit, kdy cítí každé pero i peříčko na svých andělských křídlech. Milovala ten pocit, kdy vítr čechral její křídla. Často přivírala oči pod prudkým náporem větru, někdy se objevila i slza, kterou ale okamžitě zahnala. Vybavily se jí vzpomínky na chvíle, kdy ji Kakashi učil létat. Před očima viděla jeho trpělivý výraz, i jeho úsměv schovaný za maskou. Křídla jí kdysi připadala tak těžká, bolela ji místa, kde byly spojeny s jejími bedry. Stěžovala si na nepřestávající bolest i tíhu. Kakashi se však jenom klidně usmíval, s přibývajícím časem se vše začalo zlepšovat. Naučila se žít s novou částí těla, zvykla si na tíhu, která se později úplně ztratila a po bolesti po několika měsících nebylo ani stopy. Síla, kterou po zkoušce získala, jí pomohla ovládat křídla a bezproblémově létat. Pak už Sakura nemilovala žádnou činnost více než létání. Stalo se to jejím koníčkem, pokud se ovšem nezabývala temnými myšlenkami na to, co jí zkouška přinesla.
Když létala nad jezerem a utápěla se ve vzpomínkách na Kakashiho trénink létání, zapomněla na všechno, co se týkalo Itachiho. Jedno křídlo přitiskla k tělu a druhé narovnala do úplné délky a trochu ho natočila, aby se mohla v pomalých kruzích snášet dolů. Vyhlédla si kousek volného břehu u jezera, kde po několika vteřinách přistála. Křídla nechala zmizet a zadívala se na temnou vodní hladinu, v níž se zrcadlilo pár hvězd. Měsíc zakrývaly mraky, světla tedy moc nebylo, ale i tak to bylo kouzelné ráno. Posadila se do studeného písku a pozorovala, jak se na hladině utváří kruhy, když do jezera házela malé kamínky. Každé to žbluňknutí jí připomnělo, jak nemotorně spadla do jezera pokaždé, když zapomněla zamáchat křídly, nebo byla příliš unavená a přecenila své síly. Nedokázala ani spočítat, kolikrát se do toho jezera zřítila, když s Kakashim trénovala létání. Docela se jí po tom i stýskalo. Chyběl jí ten šok, když se najednou začala nekontrolovaně řítit k hladině a pak ten chlad, který ji překvapil. Byla tehdy hodně promáčená, ale její rodiče si toho nevšímali. Většinou nebyli doma, a když ano, tak byli moc zaneprázdnění a své promáčené dcery si nevšímali.
Kakashi byl tehdy hodně trpělivý, nechával ji, aby to zkoušela stále dokola. Nepomáhal jí, nechytal ji. Dával jí pouze rady, které jí nakonec dopomohly k tomu, aby se naučila létat.
Chladný vítr si hrál s jejími vlasy, skoro nevnímala okolí. Tak moc propadla vzpomínkám, že skoro přeslechla vyzvánění, které měla nastavené na budík. To už jsou čtyři? Podivila se. Trochu zklamaně se zvedla ze studeného písku, vyvolala křídla a letěla zpátky domů. Balkónové dveře nechala otevřené, takže se domů dostala, aniž by musela hlavními dveřmi. Zašla do svého pokoje, kde se převlékla, poté se šla nasnídat a celou dobu přemýšlela nad tím, jakým druhem tréninku bude Itachiho trápit první den. Nepadlo ji, že ho mohla zkoušet z rychlosti nebo možná z vytrvalosti. Zatím si nebyla jistá, ale věděla, že to udělá tak, aby na první den tréninku nikdy nezapomněl.
Jakmile byla hotová, rozhodla se, že zajde za Itachim a podívá se, jestli už vstal. Bylo sice teprve půl páté, ale už nemohla dál čekat. Musela ho vidět.
Přemístila se do toho domu, který jí byl tolik známý. Znala každý kout a každý krok v tom domě byl jeho další nůž do srdce. Vybavovaly se jí vzpomínky, i když to nechtěla. Proti své vůli viděla všechny ty radostné okamžiky, které se Sasukem zažila. Ovládla se, nebrečela, i když cítila tu touhu se někam schovat a brečet až do konce světa.
Našla Itachiho pokoj a bez zaklepání vstoupila. Nebyla si jistá tím, co uvidí. Doufala, že ho uvidí připraveného a trochu ospalého, ale to se sekla. Itachi ležel v posteli a pokojně oddechoval. Na sobě měl jenom obyčejné šedé tepláky a volné bílé tílko. Vypadal spokojeně, Sakura usuzovala, že se mu zdá nějaký pěkný sen. Když pohlédla na hodiny, zjistila, že je pět minut po půl páté ráno. Nikde na nočním stolku neviděla budík ani mobil. Usoudila tedy, že se rozhodl nevstávat. Toho bude ještě pořádně litovat. Usmála se sama pro sebe. V hlavě se jí začal rodit plán, jak ho přesvědčit, aby už nikdy v životě nezaspal trénink s ní. Byla přesvědčená, že po jejím následujícím činu, bude vstávat snad o dvě hodiny dřív, jenom aby nemusel znovu absolvovat Sakuřin budíček. Neměla v plánu ho polít studenou vodou ani ho probudit nějakým šíleně hlasitým a vlezlým zvukem. Nejsem jako obyčejní lidé, promlouvala k sobě tiše. Neznám tak jemné způsoby buzení. Sakuře se po tváři rozlil šílený úsměv. Já osobně jsem pro něco trochu drastičtějšího. Člověk by řekl, že se začne chechtat jako šílenec, ale ona nezačala. Nechtěla ho vzbudit předčasně.
Přistoupila blíž k jeho posteli a strhla z něj přikrývku. S pomocí své andělské síly ho vzala do náruče a přemístila se s ním k sobě domů. S Itachim v náručí přešla na balkón, kde ho položila na dřevěné zábradlí a chvilku čekala.
Itachi začal nespokojeně vzdychat, cítil změnu teploty. Byla mu zima, a proto šmátral kolem sebe pro přikrývku. Když ji nemohl najít, nespokojeně otevřel oči. První, co viděl, byla dosud temná obloha s několika zářícími hvězdami. Nechápal. Ale víc mu vadilo, že pod sebou nemá měkkou matraci, nýbrž jenom temné dřevěné prkno, z něhož může každou chvíli spadnout. Srdce se mu rozbušilo nehoráznou rychlostí. Otočil hlavou na jednu stranu a několik desítek metrů vedle viděl špičky stromů. Když otočil hlavou na druhou stranu, spatřil Sakuřin nepřirozený škleb. Nemusel dlouho přemýšlet, aby mu došlo, že Sakura může za to, že není ve své měkké teplé posteli. Opatrně se pokusil posadit. Jedna noha mu přepadla přes zábradlí a visela nad betonovou dlažbou. Ta druhá se nacházela nad dlažičkami, které zdobily vnitřek balkónu. Sakura stála kousek od něj s rukama ležérně založenýma na prsou a stále se strašně šklebila.
Itachi se pevně chytil zábradlí a pokusil se přehodit nohu, která visela nad betonovou dlažbou dvora, nad dlaždičky. Na první pokus se mu to nepovedlo. Musel udržovat rovnováhu, přičemž mu třas jeho těla moc nepomáhal. Srdce mu tlouklo jako ještě nikdy v životě, uvědomoval si, že se může každou chvíli zřítit k zemi a rozbít si lebku o ten tvrdý beton. Celé jeho tělo se třáslo strachem z možné ztráty života.
Sakura tam jenom stála a nenávistně ho sledovala. Její tvář připomínala tvář krvežíznivého šílence, který si tajně přeje, aby ten, co bojuje se rovnováhou na zábradlí, spadl dolů a zabil se.
Itachimu se asi na pátý pokus podařilo přehodit nohu tak, že seděl na zábradlí a jeho nohy visely jenom kousek od dlaždiček balkónu. Silnýma rukama se podpíral, aby nespadl. Musel stále vyrovnávat rovnováhu. Stačilo pouze, aby seskočil a stál by pevně na balkóně. Nemusel by už čelit tomu nebezpečí, že se převrátí dozadu a bude padat na zem hlavou dolů.
Zhluboka se nadechl a pokusil se postavit vedle Sakury, ale ona mu v tom zabránila. Silou zatlačila do jeho ramen. Itachi ten nápor nevydržel a překotil se dozadu. Zády se na chvilku dotkl vnější strany zábradlí. Hlava mu visela dolů a on viděl přibližující se betonovou dlažbu. Nedokázal se ovládnout a zakřičel.
Sakura ho chytila za jednu nohu. Nechala ho tam klidně viset. Pak s ním začala kývat z jedné strany na druhou. Itachi měl ve svých onyxových očích vepsaný strach. Uvědomoval si, že kdyby ho Sakura pustila, zabil by se. A tak nějak podvědomě věděl, že by to klidně udělala.
"Tak jak se ti dnes ráno vstávalo?" zašveholila radostným hlasem Sakura. Jednu Itachiho nohu si postupně přehazovala z pravé ruky do levé a naopak. Houpala s ním z jedné strany na druhou a po celou dobu se radostně usmívala.
"No…ehm…" Itachi nemohl pořádně mluvit. Stále z něj ještě neopadl prvotní šok. Pořád ještě cítil strach z toho, že během několika následujících vteřin přijde o život a v neposlední řadě cítil, jak mu teče krev do hlavy. Cítil horko i to, že rudne. Následkem toho se mu začala motat hlava.
"Myslím, že sis měl radši nastavit budíka," pokračovala Sakura. "Kdybys vstal sám, nemusela bych tě pak budit." Krutě se usmála. "Tak si tohle zapamatuj, protože příště můžeš dopadnout daleko hůř."
Itachi jenom přikývl a Sakura ho chytila za obě nohy. Silou ho vytáhla na balkón a postavila se kousek od něj. Itachi okamžitě vběhl do domu otevřenými balkónovými dveřmi. Nechtěl riskovat, že by ho Sakura opět shodila přes zábradlí.
Sakura zavřela balkónové dveře a vydala se za ním. Tiše se modlila, aby nenašel její pokoj. Mohla by pak mít problémy s Kakashim, který tvrdil, že nesmí vidět to, co má na zdi. Prý by ho to mohlo nějak ovlivnit.
Itachi pobíhal po domě jako šílený. Netušil, co hledá, snažil se utéct od Sakury. Náhle mu začala nahánět strach. Byl čím dál víc přesvědčený, že zabila Sasukeho a teď má v plánu zabít i jeho. Neměl problém tomu věřit, když před několika vteřinami visel z balkónu hlavou dolů a modlil se, aby ho nepustila.
"Itachi?" uslyšel Sakuřin hlas. "Kde jsi?" Přeběhl do jídelny a vlezl si pod jídelní stůl. Uznal, že je to sice špatný nápad, ale alespoň tím mohl oddálit ten okamžik, kdy se s ní opět setká tváří v tvář.
Sakura pomocí svého andělského sluchu vystopovala Itachiho. Vcelku ji překvapilo, že se v jídelně krčí pod stolem, ale nijak to nekomentovala. Jenom ho zpod stolu dostala a zavedla ho do místnosti, kde spali její rodiče, když byli doma. Právě byli na nějaké obchodní cestě a vrátit se měli až za týden.
"Musíme jít trénovat," připomněla mu Sakura a přešla k jedné skříni. Vytáhla odtamtud černé tepláky, triko mikinu a větrovku. To oblečení patřilo jejímu otci, ale řekla si, že ho teď bude potřebovat víc Itachi než on. Hodila ho Itachimu a šla za dveře, aby se mohl převléknout.
SakuraUchihaHaruno13










waw velmy sa mi to pacilo ... normalne som vedela precitit to co Sakura a Itachi :) uz neviem dockat kedy budu spolu ... rychlo pokrackoo