17. ledna 2014 v 15:08 | SakuraUchihaHaruno13
|
Konan se proti své vůli zadívala na Sakuřina mistra. Nechtěla se dívat, jak si sundává čelenku, která zakrývala jeho oko. Netoužila vidět, co se pod ní skrývá, ale musela.
Kakashi odhodil čelenku na zem a své oči soustředil na ni. Konan to nechápala, jedno oko měl černé a druhé rudé s nějakým znakem. Chtěla otočit hlavou, ale nemohla. Toužila zavřít oči, ale Deidara jí v tom bránil. Nutil ji mít otevřené oči.
Konan v jeho očích viděla samu sebe, jak poprvé utíká ze školy. Spatřila své roztřesené kroky, stále se musela rozhlížet. Srdce jí bušilo nezávratnou rychlostí, tváře jí rudly. Šla čím dál větší rychlostí. Věděla, co je její cíl, ale nebyla si jistá, zda k němu doopravdy dospěje. Bylo to poprvé, co šla za školu. Ještě neměla úplně vymyšlené, na co se vymluví, přemýšlela, že by třeba mohla říct, že musela k doktorovi nebo k zubaři.
Konan cítila, jak jí srdce buší a to i přes to, že seděla na židli a téměř se nehýbala. Tiše sledovala, co se odehrává před jejíma očima. Viděla, co jí Kakashi podstrkoval, vše se odehrávalo v jeho očích a ona proti tomu nemohla nic dělat, byla nucena se na to všechno dívat.
Za několik minut došla do nedalekého baru. Měla tam známého, s nímž byla předem domluvená. Zaplatila příslušnou částku a chtěla odejít. On jí ale ještě před odchodem varoval, že je to velice návyková látka, říkal, že se na tom snadno a rychle dá vypěstovat závislost. Klidnila ho tím, že závislá nebude, potřebovala to jenom zkusit.
Zaječela. Oči jí už pálily, nemohla ani mrkat. Chtěla se toho zbavit, ale nešlo to. Viděla i následující vývoj situace. Před očima se jí promítalo úplně všechno, co se ten den stalo. Když už se to ten den blížil ke konci, myslela, že to skončí, ale mýlila se. Pokračovalo to, viděla každý útěk ze školy, každou dávku. Všechno znovu prožívala. Cítila bolest, kterou způsobovala jehla, s níž si drogu píchala do těla. Účinky drogy však necítila. Smutek a bolest pulsovaly jejím tělem. Po chvíli se však přidal i další pocit. Byl to vztek, který se pomalu měnil, přetvářel svou podobu, až se nakonec ustálil. Změnil se v nenávist mířenou proti jedné osobě. Konan věděla, že se proti tomu nemůže bránit. Začala nenávidět tu dívku, která ji do toho vtáhla. Růžové vlasy té dívky ji provokovaly, zelené oči ji nutily nenávidět tu dívku. Opovržitý úsměv, který užívala při rozhovoru s ní, ji téměř doháněl k šílenství. Měla svůj nový cíl. Dala si za úkol, že Itachiho získá zpátky a tu holku, která se nedokáže smířit s nadávkou, která na ni pasovala, dočista zničí.
Znovu zaječela bolestí. Chtěla, aby byl už konečně konec. Po několika minutách, které pro ni byly věčností, konečně nastal vytoužený konec.
Cítila se velice zvláštně. Ruce i nohy ji brněly, bolest pomalu přestávala ovládat její tělo, avšak otupělost a zmatek se dostavily ve velké míře. Cítila jakési prázdno ve své hlavě. Cítila, že jí něco chybí, jenom nemohla přijít na to, co to je. Byl to pocit, jako by ztratila kousek svého života, kousek sebe. Nechápala to, nemohla to chápat. Prázdno postupně prostoupilo celé její tělo a ona si na ten pocit začala pomalu zvykat. Chtěla vědět, co se stalo, kde se nachází a kdo je ta osoba sedící před ní. Dozvěděla se však samé lži, které jí udělaly v hlavě ještě větší zmatek.
"A máš to za sebou," úlevou vydechl Deidara, pustil její hlavu a nechal ji, aby zamrkala.
"Konan," spustil okamžitě Kakashi. "Víš, co je to heroin?" otázal se.
"Droga," odpověděla neochotně. Měla zavřené oči, dost ji pálily. Snažila se je vrátit do normálu.
"A co způsobuje?" ptal se dál.
"Pocit štěstí, stejně jako ostatní drogy."
"A dostala ses někdy do styku s takovou omamnou látkou?" zajímal se.
Konan chvilku přemýšlela. Ve své hlavě hledala nějakou stopu, něco, co by jí ukázalo nějaké osobní zkušenosti s drogami. Ale na nic nenarazila. Všechno, co před chvíli viděla, dočista zmizelo. Nepamatovala si to.
"Ne," řekla nakonec.
"A co se stalo dnes odpoledne před školou?" položil jí další otázku.
Chvilku vzpomínala. "Před školou jsem viděla, jak se od nás oddělil Itachi a šel pryč s nějakou růžovlasou holkou. Myslím, že jsme se pohádaly, ale nepamatuji si proč."
"Výborně," ulevilo se mu. "Moc rád jsem tě poznal, Deidara tě teď doprovodí domů."
Teprve teď se Konan začala orientovat. Netušila, co se dělo. Nepamatovala si, jak se tam dostala. "Kde to vlastně jsem? Co tady dělám?" bombardovala je okamžitě otázkami.
"Jsi u mě doma," klidně jí odpověděl Deidara. "Chtěli jsme se spolu učit na zítřejší písemku z matiky."
"My píšeme?" překvapený tón jejího hlasu nedokázala skrýt.
"Jo," přisvědčil Deidara, i když to vůbec nebyla pravda.
"Ale proč tu nejsou i ostatní?"
"Nejspíš už něco měli," zamluvil to rychle.
"A co jsme se vlastně naučili? Nic si nepamatuju," přiznala.
Deidara si snažil vzpomenout, co právě v matematice probírají, ale nějak mu to nešlo.
"To je jedno," zakřenil se Kakashi. "Měli byste jít, už se připozdívá."
"A vy jste kdo?" obrátila k němu Konan svůj pohled.
"To je..." Deidara přemýšlel, co by měl říct. Nechtěl mu vyprávět, že je to Sakuřin mistr, nepochopil by to. "To je můj strýček," řekl nakonec.
"Opravdu?" žasla Konan.
Kakashi nepřítomně přikývl. "Moc se s ním nevidím, bydlím totiž v jiném městě, na návštěvy jezdím jenom občas," dodal na vysvětlenou.
"Tak my už půjdeme." Tahal Konan pryč. "Jsem rád, že jsi mě navštívil, strýčku!"
"Já taky," zahuhlal a odešel.
Šli mlčky temnou ulicí. Lampy na chodnících už svítily, všechno se zdálo být klidné. Jenom jemný větřík foukal a pohupoval větvemi stromů.
Když došli k jejímu domu, zarazili se. Deidara na ni přívětivě hleděl. Nemohl uvěřit tomu, že se chystá udělat to, po čem tak dlouho toužil.
Beze slova na ni hleděl, uvědomoval si, že svým činem může všechno zvrátit. Bylo mu jasné, že tím nepomůže situaci, která čekala na své naplnění. Ale i přes to se k tomu odhodlal. Následky chtěl řešit později.
Pomalu se k ní sklonil, váhavě přitiskl své rty na její a zavřel oči. Počítal s možností, že se odtáhne a vlepí mu facku. K jeho překvapení však k ničemu takovému nedošlo. Konan si ho přitáhla blíž k tělu a polibek mu opětovala.
Rozpaky z něj dočista opadly, nadechl se a pokračoval v trochu odvážnějším polibku.
Vůbec neřešil, že by tím mohl zmařit své úsilí, které vložil do toho, aby zmanipuloval situaci ku Sakuřině prospěchu. Bylo mu jedno, jestli tím zkazí všechno, co už zařídil. Nevnímal to. Věděl, že to nějak dopadne. Nechtěl být příliš sobecký, ale v tu chvíli nedokázal zabránit tomu, aby situaci otočil spíš ke svému vlastnímu prospěchu. …Časem to však dopadlo, jak původně mělo. Ku prospěchu to dopadlo jenom Sakuře, Deidara poté přišel i to, co získal. Ale nelitoval toho. Alespoň chvilku toho, po čem toužil, mu zbylo ve vzpomínkách…
"Děkuji," zašeptal tiše.
"Slib mi něco," vyzvala ho taky šeptem.
Klidně na ni pohlédl. "Copak bych ti měl slíbit?" zajímal se s něžným úsměvem na rtech. Teprve nyní otevřel své blankytně modré oči.
"Nikdy mi nelži," řekla. "Pomoz mi pochopit, co se kolem mě děje."
Přikývl, i když si nebyl jistý, zda to dokáže splnit, co po něm žádá. Věděl, že on musí podléhat Kakashiho příkazům, protože musí plnit svůj úděl. Nemohl nic prozradit, nebylo mu to dovoleno, nesměl naznačit, napsat také nic nemohl. Dostával se tak do ošemetné situace, z níž ho mohlo dostat jedině Itachiho úspěšné složení zkoušky. A on věřil, že to Itachi zvládne.
"Přísahej," naléhala.
"Přísahám," dostal ze sebe slovo, které pro něj nemělo žádnou váhu. Nechtěl jí lhát, ale musel. Nejradši by udělal, co po něm žádá a vykašlal se na to, co je jeho úkolem, ale nemohl. Musel poslouchat, právě proto se stal andělem, všechno ostatní muselo jít stranou.
"Dobře," vydechla. "Doufám, že mi časem vysvětlíš, co se stalo dnes odpoledne, možná bys mi pak mohl vysvětlit i ty jizvy ve tvaru teček, které mám na rukou," usmála se. "Nepamatuji si, jak se tam dostaly, ale jsem si jistá, že ty o tom něco budeš vědět, nemýlím se?"
"O těch jizvách nic nevím," řekl trochu přiškrceným hlasem. "Je to tvoje tělo, nestřežím tě dnem i nocí." Nebyla to pravda. Kdykoli měl čas, ve dne i v noci, sledoval ji. Nemohl si pomoct. Miloval ji, musel nad ní držet ochrannou ruku, i když to nebyl Kakashiho rozkaz. Ten úkol si uložil sám a hodlal ho za každou cenu plnit.
"Žádala jsem tě, abys mi říkal pravdu," připomněla mu. "Přísahal jsi."
"Jsou však věci, o nichž ti říct nemohu," přiznal. "Řekl bych ti o nich rád, ale vždy mi selže hlas a nevrátí se mi, dokud se nepřestanu snažit to říct. Pochop to, děje se tu něco, co nemůžeš pochopit. Nacházíš se ve víru, který tě do sebe vtáhl, ale ty stále zůstáváš v nevědomosti," snažil se jí to nějak vysvětlit. "Musíš zůstat v nevědomosti."
"Jsi strašný zrádce," rozčílila se. "Nebereš na mě ohledy, staráš se jen o to, aby ses dobře cítil ty, nic jiného tě nezajímá. Jsi jenom podprůměrná existence, která mi ničí život. Odmítáš mi říct, co se kolem mě děje. Kdybys mě doopravdy měl rád, řekl bys mi to."
"Ale já nemůžu," snažil se jí přesvědčit.
"Můžeš, jenom nechceš," usadila ho. "A i kdyby ti v tom přece jenom něco bránilo, i když nebrání, našel bys skulinku, obešel bys to pravidlo, řekl bys mi to, kdybys mě měl doopravdy rád." Její hlas byl tvrdý. Nechápala to, nemohla to chápat. Vše jí muselo zůstat skryto. "Jenom se tady vymlouváš, protože se mi bojíš říct pravdu. Ale já toho mám jednou provždy dost!"
Deidara na ni upíral svůj nechápavý pohled. Čekal to nejhorší. Věděl, že ona by mu ze života mohla udělat peklo už jen tím, že by se proti němu obrátila. Nepřežil by, kdyby ho nenáviděla. Nenáviděl by sám sebe, kdyby si ji znepřátelil. Dělal by vše pro to, aby ji získal zpět. Působil by si bolest, kdyby to byla podmínka, kterou by musel splnit, aby se k ní mohl jenom na moment přiblížit. Zabil by se, kdyby mu to zaručilo její lásku.
"Už tě nikdy nechci vidět. Hnusíš se mi, lžeš mi, klameš mě, podvádíš mě. Jsi strašný sobec, myslíš jenom na sebe. Nejsi schopný mi říct pravdu, vymýšlíš si. Lituji toho, že jsem ti chtěla dát šanci, mrzí mě, že jsem byla tak pitomá a znovu ti naletěla," její hlas pomalu ztrácel na síle. "Ale teď už se nic takového nestane, už nikdy s tebou nechci nic mít, chci, abys mi dal pokoj. Nepronásleduj mě, nesnaž se mě přesvědčit o změně názoru. Odejdi z mého života a nevracej se. Chci na tebe zapomenout, nepřinesl jsi mi do života štěstí, jak jsem původně předpokládala, zranil jsi mě, zradil jsi mě, skoro jsi mě zabil. Moje srdce jsi roztrhal svými lžemi, tvoje neupřímnost se stala zkázou našeho vztahu. Za všechno můžeš jenom ty, jenom ty jsi viníkem. Já jsem v tom úplně nevinně, to ty jsi ten, kdo to všechno zbořil. Spálil jsi naše naděje, zmařil jsi naše plány. Všechno jsi srovnal se zemí, sám sobě jsi podkopl nohy a už to nemůžeš vrátit. Možná toho budeš litovat, ale řekla bych, že spíš ne. Jsi bezcitná stvůra, která si ani nezaslouží žít. Vše lehlo popelem kvůli tobě. Naše životy byly zničeny, rozdělil jsi nás."
Už to dál nechtěl poslouchat. Věděl, že lže. Nechápala to, ale on jí to nemohl vysvětlit. Musel se smířit s jejím obviněním, musel snést to, že ho od sebe odvrhla. Neměl na výběr, musel se spokojit s trestem, který si zasloužil jen proto, že byl andělem. Křivé obvinění, jež padlo na jeho hlavu, musel snést, aniž by se mohl hájit. Byl odsouzen k tomu, aby se vyrovnal s trestem. Stal se odsouzencem jenom proto, že se stal andělem. Nemohl to změnit, už ne. Zkoušku složil, vrátit to už nemohl. Snažil se na to zapomenout, zkoušel sám sebe přesvědčit, že být andělem je výhra, ale nedokázal to. Když se od něj Konan odvrátila, neviděl už na zkoušce žádná pozitiva.
pekny diel :) rychlo pokracko