Nevsadili se, i když si oba byli jistí, že bude po jejich. Sakura se rozhlédla po svém pokoji. Pod polštářem stále ležel dopis, který dostala před necelým rokem. Beze slova na něj hleděla. Nechtěla ho otevřít, její zvědavost nebyla tak veliká, aby ji donutila přejít k posteli a přečíst si poslední slova, která od něj měla dostat.
Uprostřed jejího pokoje se náhle zjevil Kakashi.
"Dobrý den, mistře," pozdravila Sakura
Kakashi na ni starostlivě pohlédl. "Dobrý," odpověděl. Jeho pohled klouzal po celém pokoji. Pozorně si prohlížel celý její pokoj, nakonec jeho pohled padl i na malbu nad postelí. Tiše si četl slova, která byla vedle psána bílou barvou. "Ach, Sakuro," vzdychl. "To jste neměla dělat, takhle na to nesmíte pohlížet," promlouval k ní. "Říkal jsem vám, abyste nedávala své emoce tolik najevo, neměla jste se tolik měnit a tohle," jeho pohled znovu zamířil na kresbu na zdi, "jste neměla malovat. Co kdyby to nějaký označený viděl?"
Sakura jenom pokrčila rameny. Takových přednášek si uplynulých několik měsíců užila dost. Nepotřebovala to znovu poslouchat.
"Kdyby to viděl nějaký označený, předala byste mu tím svůj názor. Odradila byste ho od zkoušky, dala byste mu jasně najevo, že zkouška víc bere, než dává. Ale tak to není."
"Každý to vnímá jinak," odporovala se. "Nejradši bych se k té zkoušce nikdy nedostavila, kdybych věděla, že mi od začátku lžete, neudělala bych, co jste po mně žádal."
"Ale Sakuro," tiše k ní mluvil. "Časem poznáte, že zkouška byla tím nejlepším ve vašem životě. Uvědomíte si, že ta oběť nebyla zas tak velká. Podívejte se třeba na mě, já jsem šťastný," zakřenil se.
Sakura chtěla dodat: Šťastný starý dědek. Ale nechala si to pro sebe, nechtěla ho trápit.
Kakashi sklouzl svým pohledem k rukavici a několika silným náramkům. Dřív, než to kdokoli postřehl, přiběhl k Sakuře a všechno jí sundal. Zkoumavým pohledem si pak prohlížel změť jizev na hřbetu její levé ruky, poté se jeho pohled přemístil na místo, kde před tím byly náramky. Tiše si přečetl slovo, které měla Sakura vyryté do kůže tak, že z toho byla nepřehlédnutelná jizvy. Stálo tam naprosto jednoduché slovo, které však všechno změnilo: Sasuke.
"Sakuro, Sakuro, Sakuro, proč tohle všechno děláte? Copak nechápete, že se trápíte naprosto zbytečně? Zkoušku jste složila proto, aby se vám vedlo lépe."
"Zatím se mi vede hůř než před zkouškou," odporovala.
"Časem to pochopíte. Teď se ale postaráte se o Itachiho, Sakuro, je to vaše povinnost."
"To nepůjde," protestovala Sakura. "Dala jsem mu na výběr, je to stejně moje povinnost jako Deidary, rozhodne se sám."
"V tom případě se rozhodne, že chce vás," usmál se ještě víc.
"Proč mi stále vykáte?" převedla řeč jinam. Nechtěla se už dál bavit o tom klukovi, který jí za to nestojí. Byla si jistá, že nesloží zkoušku. Nechtěla, aby si vybral ji. Nepotřebovala zbytečně plýtvat časem.
"Ten, kdo složil zkoušku, si zaslouží úctu," odpověděl klidně Kakashi.
"Ten si zaslouží spíš zemřít," odporovala.
"To musíte všechno vidět tak černě?" optal se Kakashi.
"Ano," přitakala Sakura.
Kakashi si tiše povzdechl a podíval se na její stůl. Zahlédl tam malý papírek. Neodolal a přišel blíž, aby se mohl podívat, co to je. Byl to obyčejný bílý papír, na němž bylo namalované totéž srdce jako na zdi. Na papíru však bylo mnohem méně propracované. Křídla nebyla tak detailně vyvedena, jednotlivá pírka vypadala neforemně ve srovnání s malbou na zdi. Byla to jenom chabá napodobenina, ale slova tam byla stejná, psána černou barvou trochu roztřeseným rukopisem.
Zklamaně zavrtěl hlavou a podíval se na Sakuru. "Já už budu muset jít, ale pamatujte, že Itachiho musíte na zkoušku řádně připravit. Váš názor v tom nesmí hrát sebemenší roli. Je mi jedno, jestli si myslíte, že on tu zkoušku nesloží, musíte ho trénovat, jako jsem já trénoval vás. Každý musí mít stejné šance, i když zkoušku nesloží," opatrně si odkašlal. "A vy Deidaro, dbejte naší dohody. Nezapomeňte, že nesmíte nic prozradit. Dělejte to, co vám bude připadat správné, myslím samozřejmě v tamtom směru." S tím Kakashi zmizel.
Sakura se podívala na Deidaru, v jejích očích se opět zaleskly slzy. "O čem to zase mluvil, co máš dělat?"
"Říkal přece, že nemám nic prozradit," bránil se Deidara.
Sakura jenom přikývla a opět se rozplakala. Těch několik měsíců se snažila pláči zabránit, ale jakmile se setkala s někým, kdo jí Sasukeho dočista připomněl, nedokázala to v sobě dál držet, musela to ze sebe dostat.
Sakura se náhle zvedla a zamířila do kuchyně. Její smutek a pomalu změnil ve vztek. Měla vztek na, co udělala. Zlobila se, protože dopustila, aby na ní znovu dolehl mučivý smutek minulosti. Bez rozmyslu otevřela skříň s nádobím a začala z ní všechno vyhazovat. Nejdříve se rozbíjely skleničky. Řinkot jemného skla přivedl do kuchyně Deidaru. Poté začala Sakura házet s hrnky, které byly ze silného porcelánu. Díky své síle neměla problém drtit jednotlivé hrníčky na padrť. Pár jich hodila proti stěně. Na některých místech zůstal malý důlek. Pak se vrhla na talíře. Skříň byla přímo nad ní, talíře se nacházely v nejvyšší poličce. Sakura sáhla na nejspodnější talíř, těch několik talířů, které byly nad ním, se začaly nebezpečně pohupovat. Deidara vytušil nebezpečí. Jeho intuice mu do hlavy vnesla myšlenku, kdy na Sakuru všechny ty talíře z tvrdého porcelánu padají a rozbíjejí se o její hlavu, přičemž rozbíjí i její hlavu. Nedokázal svůj čin ovládnout, prostě se najednou odrazil a skočil po ní. Společně dopadli na zem o několik centimetrů dál. Talíře začaly padat Deidarovi na nohy, Sakura byla chráněna jeho tělem.
"Jsi v pořádku?" otázal se Deidara. Oba leželi v hromádce střepů a ani jeden z nich neunikl malým či trochu větším škrábancům. Sakura neodpověděla. Místo toho se vyškrábala na nohy a otevřela šuplík. Deidara nejdřív netušil, co to má znamenat. Jakmile však uviděl malý nožík a nabroušenou špičkou, pochopil. Jeho zvědavost ho donutila přijít na otázku: Co si do té ruky chce vyrýt tentokrát?
Nechtěl znát odpověď. I přes bolest nohou, kterou způsobily padající talíře, se postavil a pevně Sakuru zezadu chytil. Rychle jí vykroutil nožík z prstů a bránil jí ve shybu pro nějaký střep ležící na zemi.
"Uklidni se, Sakuro," tiše k ní promlouval. "Vím, že to potřebuješ ze sebe dostat, ale tím, že si ublížíš, si neulevíš. V tomhle ohledu bych mohl trochu pomoci."
Sakura na něj upírala svůj nepřítomný pohled. Skoro nevěděla, o čem to mluví. Jediné, co chtěla, bylo dostat ze sebe tu energii, které v sobě měla spoustu a únavou usnout. Potřebovala se vybít.
Deidara prokličkoval mezi střepy a šel do jejího pokoje. Tam ji postavil a zavřel dveře. Chtěl ji chránit před tím, aby si ublížila.
Sakura stála proti němu a stále nechápala, co se děje. Netušila, co má Deidara v plánu.
"Vybij se svůj vztek na mně," nabádal ji.
Pořád nechápala, její myšlenky se točily ve víru, který nedokázala zastavit. Všechno, co se kolem ní dělo, chápala jako ve snu. Připadala si jako ve snu. Nedokázala rozpoznat, co je skutečné a co je jen pouhá lež.
"Potřebuješ něco rozbít, do něčeho praštit, vybij si svůj vztek na mně," zopakoval.
Stále na něj nechápavě zírala.
"Naděláš mnohem méně škody, když budeš bít mě," snažil se jí vysvětlit dobré stránky jeho nápadu.
Její nechápavé pohledy nebraly konce. Nemohla uvěřit tomu, co po ní Deidara žádá. Radši by působila bolest sobě než někomu jinému.
"Neboj se," uklidňoval ji, "jsem andělem delší dobu než ty. Umím ovládat bolest, neublížíš mi, nic se mi nestane."
Ta slova se Sakuře zavrtala do srdce jako šíp. Podobná slova řekl taky Sasuke před tím, než Sakura dokončila zkoušku.
"Nemůžu ti ublížit," řekla tiše. "Nemůžu ti způsobit bolest. Dopadne to jako posledně."
"Sakuro, ale on byl obyčejný člověk, já jsem anděl. Nic mi nemůžeš udělat, jsem silnější, rychlejší a víc vydržím. Jsem starším andělem, než jsi ty. Ty jsi něco jako nováček, nedokážeš mi byť sebeméně ublížit natož mě zabít," usmál se milým úsměvem, v němž se zároveň mísilo pohrdání.
Sakura k němu přistoupila, chtěla zkusit, zda jsou jeho slova pravdivá. Přiměřenou silou mu dala ránu do břicha. Náhle si byla jistá, že jí to bolelo víc. Měl tvrdé vypracované břicho, vůbec na nic nereagoval. Ani nezakolísal. Jenom se lehounce usmál.
"Víc toho nedokážeš?" Snažil se jí vyprovokovat, aby ze sebe vydala všechnu sílu.
Sakuře najednou všechno bylo jedno, věřila, že se mu nic nestane. Bez přestání mu začala dávat jenu ránu za druhou. Sílu úderů stále stupňovala, on byl však naprosto klidný. Vůbec to s ním nehnulo, jenom nepřítomně zíral před sebe a lehce se usmíval. Musel uznat, že ani nejsilnější obyčejný kluk z jeho třídy nemá takovou sílu jako ona.
Stáli tam dost dlouho. Sakura měla andělskou výdrž, několik hodin pokračovala v největší rychlosti i síle. Deidara se stále culil.
Nakonec to však skončilo někdy pozdě v noci. Sakura pocítila lehkou únavu. Ještě víc přidala, byla jenom kousek od cíle, potřebovala usnout a na nic už nemyslet. Potřebovala se zbavit toho otravného pocitu viny, který stále cítila.
Podařilo se jí to. Deidara vydechl úlevou, necítil žádnou bolest, i když jeho břicho a hrudník hrály všemi různými barvami. Sakura únavou klesla k zemi. Deidara ji ještě stihl zachytit a položil ji do postele, zkontroloval, zda má nařízený budík a odešel.
Sakuru ráno probudil budík. Neochotně vstala z postele a zamířila do kuchyně. Chtěla otevřít skříň, aby si vzala hrnek na čaj, ale zarazila se. Došlo jí, že všechny hrnky včera rozbila. Její pohled upoutal lístek přilepený na skříňce: Neničte nic kolem sebe, svůj vztek se vždy snažte ovládnout. Nebudu tady s vámi navždy, abych napravoval vaše průšvihy, jednou možná budu mistrem jiného anděla a na vás už mi nezbyde moc času. Pamatujte si, že vztek není řešení, pochopte, že musíte ještě chvíli počkat a všechno vám nakonec bude dávat smysl. Až přijde správný čas, všechno se dozvíte, všemu budete rozumět a budete si říkat, že zkouška byla tím nejlepším, co vás kdy potkalo. Musíte ale ještě chvilku počkat.
S pozdravem Kakashi
Sakura otevřela sříňku žasla. Všechno nádobím tam bylo jako předtím, nic nechybělo, nic nebylo rozbité. Děkuji, mistře, zašeptala v duchu.
Následující ráno měl Deidara hned první hodinu tělocviku. Teprve, když se měl převlékat, mu došlo, že má na břiše a na hrudníku modřiny a podlitiny od Sakury. Nic ho nebolelo, doufal jenom, že si toho nikdo nevšimne.
"Bože Deidaro, kdo tě takhle zřídil?" všiml si okamžitě Itachi. Několik kluků se otočilo jejich směrem. Sasori obdivně hvízdl. "S kým ses to, prosím tě, pustil do křížku? Jsi v pohodě?"
Deidara přikývl. "Vůbec to nebolí," lehce se zakřenil.
"Ale kdo to byl?" nenechal se odradit Itachi.
Deidara trochu ztišil hlas: "Tvůj mistr."
"Cože?" nechápal okamžitě.
"Vybral sis přece tu holku, aby tě trénovala, nemám pravdu?"
Itachi přikývl. "Vybral jsem si ji," připustil. "Jak se vlastně jmenuje?" zeptal se. Nějak mu došlo, že se předchozí den představil, ale ona mu své jméno neprozradila.
"Na to se jí zeptej sám," řekl Deidara, přetáhl si přes hlavu bílé triko a vyrazil se rozehřát ven.
"Dost by mě zajímalo, kdo by byl schopný ho takhle zřídit," začal Sasori, jakmile Deidara odešel. "Jsem si jistý, že nikdo z naší třídy na to nemá, on je neuvěřitelně silný, určitě by se nenechal jen tak zmlátit."
"Nech už toho, jo?" vložil se do toho Itachi. "Nepochopil bys to." S tím odešel běhat. Celou dobu musel o tom přemýšlet, nedávalo mu smysl, že by taková malá holka mohla Deidaru tolik zmlátit. Nevěřil tomu. Netušil, čeho všeho je Sakura schopná. Nevěděl, že je jenom součástí hry.
SakuraUchihaHaruno13










Kraasne :) tu mi pripada Sakura ako emacka :) dufam ze sa Sakura zmeni :)rychlo pokracko