Změnila se. Vyměnila snad všechno, co jí připomínalo minulost, kterou s ním zažila. Jenom ten dopis od něj stále měla. Nikdy nenašla dostatek odvahy, aby ho otevřela. Bála se toho, co by tam mohlo být. Radši se mu vyhýbala, každý den se na něj dívala, ale nikdy se nedonutila k tomu, aby ho otevřela. Neměla to ani v plánu, chtěla nejdřív, aby všechny, úplně všechny vzpomínky na zkoušku zmizely, teprve potom byla ochotná si přečíst zprávu, kterou po sobě zanechal.
Nikdy se už nechtěla vrátit k ničemu, co vlastnila v době, kdy ho milovala. Nechala úplně změnit svůj pokoj. Když byli její rodiče na služební cestě, využila příležitosti a přemalovala si svůj pokoj na černo. Vyměnila všechen nábytek, koberec, povlečení. Vyhodila celý svůj šatník včetně šperkovnice, spálila knížky, které v té době ráda četla, zbavila se i televize, satelitu, videa, playstationu, notebooku i mobilu. Všechno si nechala změnit včetně telefonního čísla a emailů. Stal se z ní úplně jiný člověk, do vlasů si nechala udělat několik černých melírů a zkrátila si je. Chodila jenom v černé, nic jiného ve skříni neměla. Chovala se náhle jinak, byla odtažitá, nikomu nevěnovala moc pozornosti, vyhýbala se jakékoli společnosti, vypadala zamyšleně. Stále přemýšlela o zkoušce, i když se na ni snažila tolik zapomenout. Jizvy na ruce se však zbavit nedokázala, zkoušela různé mastičky, ale jizva nemizela. Rozhodla se, že se jí zbaví jinak. Začala k prostorovému obrazu kříže přidávat další čáry, které měly změnit ten obraz. Několikrát přišla do školy s obvázanou rukou, párkrát se stalo, že skrz obvaz prosvítala krev. Vzbudila tím zvědavost u některých spolužáků i učitelů. Byli za ní dva učitelé a ptali se jí, jestli se nesebepoškozuje. Chtěli jí doporučit psychiatra. Vždy řekla, že nic takového nedělá. Věděla, že jestli bude svou levou ruku ukazovat, nezbaví se všech otravných osob, které se jí budou snažit 'pomoct'. Každý den nosila černou koženou rukavici na levé ruce. Věděla, že hřbet levé ruky, který je hyzděn několik desítkami jizev určitě vzbudí pozornost a ona neměla dost dobrou výmluvu, aby vysvětlila, jak se to tam dostalo.
Každý den pro ni byl téměř mučivý. Hledala něco, co by jí mohlo zabavit. Snažila se přijít na to, co by mohlo zaměstnat její myšlenky, aby se stále nevracely k tomu jednomu bodu jejího života.
Nikdo to nechápal, tvářila se, že jí je všechno jedno, přesto měla vždy úžasné známky, v tělocviku byla nejlepší stejně jako v ostatních předmětech. Kdykoli se psala písemka nebo byla zkoušená, koukala nepřítomně před sebe a mluvila či psala, jako by byla náměsíčná. Byl to zvláštní stav, ona nevěděla, co se děje, ale bylo jí to ku prospěchu. To patřilo k andělským schopnostem, její mistr jí vždy pomáhal. Zařídil, aby její tělo, či ruka s propiskou dělala vše přesně tak, jak je to správně. Její studijní úspěchy nebyly její zásluhou, mohl za to Kakashi, ovšem v tělocviku to bylo trochu jiné. Byla rychlá, silná a nechyběla jí výdrž. Tam ji Kakashi krotil, aby to moc nepřeháněla a nebyla moc nápadná.
Každý den, když přišla do školy, slyšela Karin volat: "Tak co Sakuro, kde máš svého Sasukeho? Kde lítá ta tvoje halucinace?" Vždy jenom obrátila oči v sloup, zasunula si sluchátka hlouběji do uší a šla dál. S nikým se už nebavila, Naruto ji nedokázal z její melancholie dostat, na to jeho hyperaktivita a veselost prostě nestačily a Hinata si s ní nevěděla rady, nikoho jiného neměla.
Když pak ale uběhl necelý rok od zkoušky, stalo se něco, na co tak dlouho čekala. Byl podzim, už foukal studený vítr, který nutil všechny venku mít na sobě něco teplého. Stála na školním hřišti, kde několik šílenců hrálo fotbal jenom v kraťasech a tričku s krátkým rukávem. Ona sama měla na sobě jenom černé tílko, dlouhé kalhoty, několik silných náramků, které zakrývaly nevysvětlitelné jizvy a rukavici. Učitelé se jí snažili domluvit, aby nechodila ven jenom v tílku. Ona však nikdy na jejich rady nedala, jakožto anděl se dokázala přizpůsobit každému počasí. V zimě jí bylo teplo a v létě chladno. Nebyla tolik omezovaná počasím jako normální lidé. Nehrozila jí žádná nemoc. Hrozilo jenom to, že si toho někdo všimne.
"Neměla bys dávat tak najevo, že jsi jiná," uslyšela za sebou čísi hlas.
Okamžitě se otočila. Myslela si, že spatří Deidaru, ale nebyl to on. Stál tam kluk, který byl o rok starší. Jeho onyxové oči málem dohnaly Sakuru k pláči. Havraně černé vlasy mu lehce splývaly na ramena. Jeho postoj prozrazoval, že si je jistý svým vítězstvím, i když se v něm zároveň mísila i ignorace. Tolik se podobal Sasukemu. Byla si jistá, že kdyby o něj nepřišla, mohl by to klidně být jeho bratr.
"Měla by ses snažit přizpůsobit lidským potřebám, aby se o tobě nevedly různé řeči," pokračoval. Jeho sametový hlas ji dokonale odzbrojil. Zněl podobně jako Sasukeho, i když byl trochu vyspělejší a hlubší.
"Co ty o tom víš?" štěkla. Snažila se k němu chovat odtažitě jako k ostatním, ale nějak tušila, že by neměla.
Zvedl svou levou ruku a otočil její hřbet k jejím očím. Sakura okamžitě spatřila obyčejný kříž, který značil označení.
"A co já s tím?" Snažila se zjistit, o co mu jde.
"Jsi anděl, nebo ne?"
Sakura váhala s odpovědí, netušila, jestli si s ní jenom hraje nebo to myslí vážně. Dřív než stihla zareagovat, pokusil se jí strhnout rukavici. Rychle se mu vysmekla a vítězným pohledem na něj pohlédla. V jeho očích spatřila zmatek.
"Copak ti neřekli, že my andělé jsme rychlí?" optala se.
"Ne," zavrtěl hlavou.
Sakura si sundala rukavici a ukázala mu změť jizev. Trvalo mu dost dlouho, než mezi nimi našel prostorový kříž.
"Takže je to pravda," zamumlal.
"Poslal tě Deidara?" zeptala se.
"Jak to víš?" nechápal.
"Kdo jsi?" ptala se ho dál. Ignorovala jeho otázky.
"Jsem Itachi," představil se. Neměl v plánu sdělovat jí své příjmení, myslel, že to ani není potřeba.
"Fajn, Itachi," začala. Na chvilku se odmlčela. Přemýšlela nad tím, jak mu lehce vysvětlit, že by měl jít radši za Deidarou. On byl andělem delší dobu, byla si jistá, že by ho dovedl trénovat líp. Dřív, než se dala do řeči, někdo do ní strčil. Ohlédla se, byla to modrovlasá dívka, jež měla ve vlasech vpletenou modrou růži.
Chtěla se ohradit, ale v tu chvíli si všimla Itachiho roztouženého pohledu. Sledoval tu dívku, jako by to byla největší svátost na světě. Jeho onyxové oči na ni shlížely stejně jako kdysi Sasuke na ni. Došlo jí, co se děje. V hlavě jí naskočila myšlenka: oběť.
Dívka se o několik metrů vzdálila, přesto ji Itachi stále sledoval. Sakura mu nechtěla brát iluze, jí je taky nikdo nebral, ale potřebovala to s ním rychle vyřídit. Dřív, než to dokázala zastavit, mu vlepila pořádnou facku. Obrátil k ní svůj nechápavý pohled a jemně si mnul tvář. Bylo vidět, že chce začít nadávat možná i bojovat, ale nechtěl vypadat jako surovec před dívkou, po níž tajně toužil.
"Zajdi za Deidarou, on ti pomůže líp než já," pokusila se ho odehnat.
"On mě právě poslal za tebou," bránil se. "Říkal, že mi pomůžeš a že tím pomůžeš i sobě."
Sakura zvedla svůj pohled, v okně kousek nad sebou spatřila Deidarovy modré oči. Bez rozmyslu na něj křikla: "Dneska po škole u mě doma."
Chápavě přikývl. Byla si jistá, že přijde. Věděl, kde bydlí od té doby, co ji z Modré síně přenesl domů.
"A ty," otočila se k Itachimu, "si rozmysli, koho chceš za mistra. Můžeš mít mě nebo Deidaru, možná i nějakého dědu z Modré síně, ale tím si nejsem jistá. My dva ti máme pomáhat, je to naše povinnost, tak si vyber a pak nám to řekni." Otočila se k odchodu, ale náhle se zarazila. Pohlédla na něj. "Neznáš Sasukeho?" vypadlo z ní. Nechápal, rozhodně nerozuměl slovům Modrá síň.
Chvíli na ni koukal. Zdálo se, že vzpomíná. "J-já…" odmlčel se. Chvíli mlčel, jeho pohled se soustředil někam do prázdna.
Sakuře na moment svitla naděje. Neodbyl ji jako ostatní, viděla v tom naději, že o něm něco ví.
Nakonec zavrtěl hlavou a smutně řekl: "Neznám nikoho takového."
Sakura vběhla do školy a nechala ho tam stát. Snažila se pochopit, co se děje. Znala někoho, kdo je Sasukemu tolik podobný, byl označený, což znamená, že má za chvíli jít ke zkoušce. Tiše doufala, že si jako mistra vybere Deidaru. Nechtěla se už k minulosti vracet. Nechtěla nic…jenom odpovědi. Věděla toho tolik, ale zároveň nevěděla nic. Chtěla, aby to vše skončilo. Přála si vrátit čas, aby nikdy ke zkoušce nemusela. Ušetřila by si tím čas a starosti.
Po zbytek vyučování přemýšlela o tom, jak asi celá ta situace skončí.
Deidara společně s ní vyrazil k ní domů. Cestou si povídali o tom, kdo z nich by se měl o Itachiho postarat. Sakura zjistila, že Itachi chodí do stejné třídy jako Deidara. Bylo mu osmnáct a příští rok měl maturovat. Přišlo jí logické, aby Itachiho trénoval Deidara, když se znají už dlouho a jsou to kamarádi. Deidara však trval na tom, aby ho trénovala Sakura, odůvodnil to tak, že by na něj nedovedl být dostatečně přísný.
Když nad tím tak Sakura přemýšlela, uvědomovala si, že není nutné to tolik řešit. Zkoušku má vždy složit deset z tisíce označených, tak proč by to měl být zrovna on? Přišlo jí, že v tomto státě, městě i škole je už moc andělů. Byla si jistá, že trénink s ním bude jenom ztráta času. Věřila, že zkoušku nesloží a navždy zapomene, co se dělo.
Sakura vytáhla z kapsy klíče a odemkla. Její rodiče opět nebyli doma. Pořád někde lítali, viděli se jenom někdy u večeře. Vystoupali po schodišti do patra a zašli do Sakuřina pokoje. Deidara se na chvíli zastavil nad tím, co viděl. Jediné, co ze sebe dokázal vypravit, bylo: "Vypadá to tu jinak než dřív." Na víc se nezmohl. Jeho pohled klouzal po velké místnosti, všechno se tu změnilo, nebyl tu ručně vyřezávaný nábytek. Poloha skříní, postele a ostatního nábytku byl úplně přeházen. Ale nejvíc ho vykolejily stěny, na černou barvu by si možná ještě zvyknout dokázal, ale obraz nad postelí byl na něj trochu moc. Hodnou chvíli koukal na krvácející srdce s malými andělskými křídly. Krev postupně skapávala do kaluže, která byla namalovaná hned pod srdcem. V hlavě si překládal řádky psané vedle něj. Nespokojeně kroutil hlavou, netušil, že se Sakura tolik trápila. Ten text mu byl hrozně proti srsti, chtěl zabránit tomu, aby tam Itachi vkročil a dozvěděl se její názor, přesto však potřeboval, aby Itachiho trénovala Sakura. Musel udělat, co pokládal za správné.
"Nechci říct, že je tohle správné," hlavou pohodil směrem k obrazu, "ale musím říct, že se ti to povedlo. To detailní provedení je úžasné. Jak dlouho jsi malovala ta křídla? Vždyť každé to peříčko muselo stát hodně času."
Sakura jenom pokrčila rameny. "Nevím, jak dlouho jsem to malovala. Možná několik dní a několik nocí v kuse, asi jsem se snažila zabavit a nemyslet na to."
"Chápu," přisvědčil.
"Proč jsi ho poslal za mnou? Můžeš ho trénovat sám, znáš ho, víš, co na něj platí. Tak proč do toho zatahuješ mě?" zajímala se Sakura.
Deidara neodpověděl. Nechtěl jí prozradit svůj záměr.
Sakura si sedla na postel, jejíž povlečení bylo uhelně černé. "Co tím vším sleduješ? Co myslíš, že ti to přinese?" nechápala.
"Přinese to něco tobě," řekl. "A mě možná taky," dodal po chvíli.
"Ono je to vlastně jedno, řekla jsem mu, aby si vybral. A jsem si jistá, že nebude chtít, aby ho trénovala nějaká holka z nižšího ročníku. Nejspíš si vybere tebe a tvůj záměr půjde do kytek."
"Třeba si tě vybere proto, že jsi holka," nadějně promluvil.
"To těžko," odporovala. "Má rád tu modrovlasou holku, o mě se nezajímá."
"Třeba se to ale změní."
"Věř mi, Deidaro," snížila hlas. "Tohle se nezmění, je mi úplně jasné, jak to bude probíhat, půjde ke zkoušce a nezvládne ji udělat. Nemá dostatečné odhodlání, aby udělal, co se po něm bude chtít. Navždy zapomene, bude jenom dalším označeným, který neprošel.
"Nesouhlasím," odporoval Deidara. "On tu zkoušku složí, tím jsem si jist."
SakuraUchihaHaruno13










Waaaw krasne rychlo pokrackoo :)