close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

-Stojí to za to?2

31. prosince 2013 v 18:13 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
Tsunade jim hned na začátku hodiny dala písemku. Každý dostal a papír a měl si psát zadání. Sakura seděla ve své lavici a tiše plakala. Aniž by si to uvědomovala nebo to chtěla, uchopila papír a propisku a začala psát. Psala rychleji než ostatní, její ruka se pohybovala automaticky, napsala i to, co ještě Tsunade neřekla. Dřív, než měli ostatní opsané zadání, začala psát odpovědi. Nikdo to nechápal, její nepřítomný pohled plný slz se soustředil na zeď před ní. Její ruka psala, aniž by si to sama uvědomovala. Nepokukovala po papíru, aby se ujistila, zda píše rovně nebo jestli nepíše nesmysly. Všechno se dělo, jako by to ovládal někdo jiný. Z očí jí teklo čím dál více slz. Nedokázala to zadržet.
Jakmile měli všichni napsané zadání, její tělo se automaticky zvedlo, uchopila papír a chůzí, která jí byla tolik cizí, přešla k Tsunadině stolu, kde papír položila.
"To vůbec nic nevíš, že to tak rychle odnášíš?" Její pohled se zastavil na popsaném papíře. Všechny odpovědi tam byly a všechny byly kupodivu správně.
Několik studentů zvedlo hlavy od svých prací a nechápavě se podívali na Sakuru stojící před učitelčiným stolem. Nikdo nic nechápal. Netušili, jak je možné, že Sakura odevzdala papír se všemi odpověďmi v rekordním čase.
Sakura se jakoby probrala. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, co se děje. Dívala se do tváře učitelky a zároveň ředitelky školy, do níž chodila.
"Ty pláčeš?" podivila se Tsunade.
"Můžu na záchod?" zeptala se Sakura. Úplně ignorovala její předchozí otázku. Cítila takový smutek, odmítala přijmout pravdu. Nechtěla věřit tomu, co se jí její mysl snažila říct. Odmítala vzpomínky, zavrhovala je, nevěřila jim. Hledala důkazy, které by vyvrátily všechno, co se jí v mysli zjevuje. Chtěla, aby to, co jí její mysl předkládá jako realitu, byla pouhá iluze, pouhý výplod její fantazie. Potřebovala najít důkaz, který by jasně řekl, že si vymýšlí pohádky o tom, co jí tolik děsí. Odmítala se smířit s tím, že by se někdy mohlo stát něco takového, co viděla ve svých vzpomínkách.
Tsunade si všimla jejího nepřítomného pohledu, nerozuměla ničemu, ale dovolila jí, aby odešla.
Sakura ani nepoděkovala a vyběhla ze třídy. Její rychlé kroky zněly prázdnou chodbou. Jejich ozvěna zněla Sakuře jako poslední píseň jejího života. Snažila se nevnímat nic, ani okolí, ani svou mysl. Rychle zapadla do kabinky, zamkla se tam a začala plakat ještě víc. Její vzlyky nebyly tím jediným, co slyšela. Jeho hlas jí stále rezonoval v hlavě. 'Neboj se,' říkal. 'Nic se mi nestane, udělej, co po tobě žádají. Složíš zkoušku, staneš se andělem a pak spolu budeme moct létat.' Jeho zasněný hlas ji úplně okouzloval. 'Na tvých křídlech se budeme společně vznášet.' Úsměv, kterým ji v tu chvíli poctil, se jí v paměti uchoval hodně dlouho.
"Lhal jsi!" vykřikla. "Do očí jsi mi lhal!" pokračovala v utápění se ve vlastním smutku a vzteku. "Anebo ne?" zmateně se rozhlédla kolem. "Jak to vlastně bylo?" najednou si ničím nebyla jistá. "Řeknou mi v Modré síni víc?" zajímala se. "Dozvím, jestli se opravdu stalo to, co se mi stále zjevuje před očima? Zjistím konečně, co se stalo? Dozvím se, zda moje naděje, že se nestalo to, co si myslím, je pravdivá? Nebo mi povědí, že se má mysl nemýlí, že moje vzpomínky nejsou falešné?"
Podobné otázky ji napadaly ještě dost dlouho. Utápěla se víru vlastního myšlení. Hodnotila, co z toho je pravděpodobnější. Už opravdu ničemu nerozuměla. Všechno se jí před očima měnilo. V tu chvíli nedokázala rozpoznat, jestli bolest, kterou cítí, je pravá nebo klamná. Najednou nic nedávalo smysl. 'Všechno se mohlo stát,' promlouvala k sobě. 'Mohla jsem udělat cokoli, jakkoli jsem se mohla zachovat. Nemusela jsem udělat to, co mi vzpomínky nutí. Mohlo to celé proběhnout jinak, mohlo…"
Klidně by mohla teoretizovat dál, kdyby ji Tsunade nevyrušila. "Sakuro, kde jsi? Jsi v pořádku?"
Sakura si otřela tváře, i když byly zase hned mokré. Viděla rozmazaně, přesto viděla, jak Tsunade horečně lomcuje klikou.
"Je mi dobře," vykvikla. Hlas jí přeskakoval.
"Tak už sakra vylez, jenom tady zbytečně plýtváš časem."
"Žije? Prosím, řekněte mi, že žije," žadonila tichounce Sakura. Slzy stále tekly po její tváři. Nedokázala ovládat své emoce, přemýšlela nad tím, že ona se andělem stala jenom náhodou.
"Kdo? O kom to sakra mluvíš? Nemáš halucinace?"
"O Sasukem mluvím, kde je můj Sasuke?" Chovala se jako smyslů zbavená, snažila se přijít na to, co z toho všeho je pravda.
"Sakuro, o kom to mluvíš? Kdo je Sasuke?"
"Netvrďte mi, že nevíte. Copak jste se všichni zbláznili? To má být nějaká hra nebo co? Domluvili jste se všichni, že mě dovede k šílenství?"
"Sakuro, otevři ty dveře. Copak ses zbláznila? My jsme se na ničem nedomluvili, žádný Sasuke neexistuje, nikoho takového neznám. Nikdo s takovým jménem tady na škole nestuduje."
"Existuje! On žije!" křičela jako smyslů zbavená. Potom její hlas začal ztrácet na síle, zněl mnohem méně odhodlaně a trochu ustrašeně. "Anebo ne?"
V tom okamžiku Tsunade prolomila zámek na dveřích. Vtrhla do kabinky a Sakuru z ní vytáhla. "Prober se konečně!" křičela. "Přestaň si ze mě dělat srandu a mazej do třídy!"
Sakura šla jako mátoha nucená k pohybu. Nešla svou vůlí, její tělo se automaticky pohybovalo. Nemohla proti tomu nic dělat. Nebyla tak silný anděl, aby se vzmohla na protest.
Tsunade ji dovlekla do třídy. Sakura nepřestávala brečet. Ostatní z toho nebyli moc moudří. Karin využila příležitosti a začala se do Sakury navážet.
Sakura to však úplně ignorovala, zabývala se něčím úplně jiným. Byla rozhodnutá, že večer do síně půjde, potřebovala znát odpovědi na své otázky. Tou hlavní otázkou bylo: 'Lžou moje vzpomínky?'
Celé vyučování přečkala v slzách. Těšila se už jenom na to, až zjistí, co se stalo, když skládala zkoušku. Domů došla jako tělo bez duše, každý, kdo ji viděl, měl starost o její psychický stav. Nevšímala si však ničeho jiného, důležité pro ni byly jenom její myšlenky. Potřebovala zjistit, co se ten den doopravdy stalo.
Když přišla domů, dům byl úplně prázdný, její rodiče se ještě nevrátili. Musela tedy den strávit sama. Vyhovovalo jí to, mohla nerušeně přemýšlet nad tím, co všechno její vzpomínky vypovídají. Nevěřila tomu, co viděla před svýma očima. Snažila se přesvědčit sama sebe, že ty vzpomínky nejsou její, že patří někomu jinému. 'Nestalo se to,' šeptala si v duchu. 'Všechno to jsou jenom pouhé lži,' pokračovala v přesvědčování sebe sama. 'Nemohlo se to stát,' opakovala si stále dokola.
Utápěla ve svém vlastním smutku ještě několik hodin. Toho, že je večer, si všimla tehdy, když se natáhla pro kapesník a spatřila kolem sebe šero. Pomalu se postavila. Rychle se ještě vysmrkala, upravila si make-up a nechápavě koukala před sebe. 'Jak Kakashi říkal, že se tam mám dostat?' optala se sama sebe. Zavzpomínala na dobu těsně před zkouškou. Stál před ní a tiše pravil: "Do Modré síně se můžeš dostat několika způsoby, může si tě někdo zavolat, což znamená, že se tam okamžitě ocitneš, aniž bys proti tomu mohla cokoli dělat. Nebo tam můžeš doletět, je to jednoduché, stačí vyvolat křídla a letět co nejvýš to jde, pak se tam ocitneš. Anebo se tam můžeš dostat s pomocí svých myšlenek, stačí si vzpomenout, jak Modrá síň vypadá, představovat si, že jsi tam a budeš tam." Tenkrát se usmál takovým způsobem, že i přes jeho masku viděla jeho krásný nevinný úsměv.
"Tak dobře," zašeptala. Jediný způsob, jak se tam mohla dostat, byl ten poslední. Začala si představovat tu místnost, v níž už několikrát byla. Viděla sama sebe, jak stojí přímo ve středu té místnosti. Ucítila lehké šimrání po celém těle, cítila, jak se pomalu vytrácí z pokoje. Do tří vteřin se úplně ocitla na místě, kde se mělo všechno vyjasnit. Opatrně se rozhlédla kolem sebe, neměla toto místo ráda. Připadala si vždy jako na fotbalovém stadionu, kde všichni koukají jenom na ni. Byla to oválná místnost, jejichž stěny byly vytapetovány motivem oblohy. Všude byly realistické mraky na blankytně modré obloze. Podlaha byla potažena tyrkysovým kobercem. U stěn se táhlo stupňovité schodiště, na němž bylo připevněno 500 židlí. Vážně jí to místo připomínalo trochu menší fotbalový stadion. Stála úplně dole ve středu místnosti, kousek vedle se nacházel stolek se dvěma židlemi. Na jedné seděl její mistr Kakashi, na druhé seděl jakýsi mladík. Měl blonďaté vlasy vyčesané do vysokého culíku, objem vlasů mu Sakura tiše záviděla. Měl nádherné modré oči, které vyzařovaly klid. Neznala ho, přesto měla pocit, že se s ním už někdy setkala.
Mladík vstal ze židle a ustoupil, aby si Sakura mohla sednout. Udělala to, chvíli hleděla mladíkovi do očí, poté obrátila svůj pohled ke svému mistrovi.
"Jsem rád, že jste přišla, Sakuro," přivítal ji vlídnými slovy. Okamžitě si všiml jejích uslzených očí, proto se snažil všechno zkrátit a být vlídný.
"Dobrý den, mistře," pozdravila. Nelíbilo se jí, že všechny židle v místnosti jsou obsazeny a pohledy všech andělů se soustředí jenom na ni. Bylo to frustrující.
"Tohle je Deidara, andělem je už jeden rok," představil toho blonďáka.
Sakura k němu stočila svůj pohled. "Ráda tě poznám," zamumlala nepřítomně.
"Já taky," odvětil s lehkým úsměvem na rtech. "Už delší dobu tě pozoruji, chodím do stejné školy jako ty, jsem jenom o ročník výš a chtěl bych ti říct, že by ses neměla ostatních ptát po Sasukem."
"A to jako proč?" vyzvídala hned. V jejích očích se zase zaleskly slzy.
"Uklidněte se, Sakuro," chlácholil ji Kakashi. "Všechno se dozvíte, jenom mě teď chvilku poslouchejte," pořádně se nadechl a zpustil o všech jejích povinnostech a zákazech. Sakura ho moc nevnímala, pamatovala si jenom ten základ, který se dočetla v dopise.
"Chápete?" optal se nakonec.
Sakura jenom přikývla.
"Dobrá a teď už můžete jít," pokynul jí k odchodu.
Sakura však stále seděla na židli a propalovala ho pohledem. "Kde je?" vyštěkla znenadání.
Nikdo se nepotřeboval ptát, koho myslí. Všichni v místnosti věděli, o kom je řeč.
"Je na dovolené, chvilku mimo město nebo kde je?" tázala se bez přestání, jediné, co z jejích úst nevyšlo, byla teorie o jeho smrti.
"Sakuro," začal Kakashi vlídným hlasem. "Složila jste zkoušku, ale musela jste přinést velkou oběť, abyste dosáhla vítězství. Proto je vás jenom deset z tisíce, ne každý to dokáže."
"Ale vždyť jste říkal, že to bude jenom jako…" Sakuřin hlas se zlomil pod náporem vzlyků.
"Deidaro, odveď ji pryč a postarej se o ni," řekl Kakashi tvrdým hlasem. Deidara neměl na výběr, pevně Sakuru uchopil a přemístil se s ní do jejího pokoje. Žasl nad tím, co viděl. Všude kolem byla fialová barva, ručně vyřezávaný nábytek ho téměř připravil o dech. Došlo mu, že ona si musí žít ve velkém přepychu, když je její pokoj větší než jeho obývák.
Položil ji na postel a tišil ji. Všiml si malého bílého růžku, který vykukoval pod polštářem. Opatrně za něj zatáhl a v ruce se mu objevila čistě bílá obálka. Přečetl si věnování, došlo mu, od koho to je.
"Tys to ještě nečetla?" zeptal se.
"Ne," zakňučela Sakura.
"Proč?" otázal se.
"Možná jsem tak rychle nechtěla vědět, jak to celé bylo," odpověděla po chvíli. Její hlas se třásl a věta byla dost přerušovaná vzlyky. Vzpomínky v ní znovu vyvolaly další vlnu pláče.
Deidara si sedl na její postel. Svýma svalnatýma rukama ji objal a lehce s ní začal houpat ze strany na stranu. Snažil se utišit její smutek, když konečně přišla na to, že její vzpomínky nebyly jenom pouhý výplod její fantazie. Věděl, jak se cítí, přesně to prožíval před rokem on. Taky si musel uvědomit, že udělal to, co zvládne jenom deset z tisíce označených.
Sakura po několika hodinách pláče konečně usnula, i když ji hodně bolela hlava. Myslela si, že se z toho nikdy nevzpamatuje, ale za rok už to celé bylo jinak. Normálně chodila do školy, aniž by brečela, vyhýbala se posměškům, které jí stále připomínaly, co se stalo. Blížil se čas další zkoušky, kterou však neměla skládat ona, nýbrž někdo v jejím okolí.

Tento rok už sem nejspíš nic nestihnu přidat, proto všem, kteří toto čtete, přeji (i když možná trochu brzy) krásný nový rok 2014. Mějte se všichni krásně, buďte zdraví, silní, chytří a nedovolte, aby Vás cokoli zlomilo nebo dostalo na kolena. A i kdyby se něco takového stalo, neztrácejte hlavu, život se musí celý dožít, stejně jako hra se musí vždy dohrát. Mějte se všichni krásně a užívejte si života, protože tenhle život se už nikdy nebude opakovat.

SakuraUchihaHaruno13
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 GD GD | 1. ledna 2014 v 20:03 | Reagovat

Krasny diel :) stastny novy rok aj tebe :)

2 An An | Web | 25. ledna 2014 v 13:32 | Reagovat

SakuroUchihoHaruno13!!!!!!!! Já tě zabiju!!!!!!! Jak se opovažuješ něco takového napsat?! Víš moc dobře, jak nesnáším, když někdo v povídce takovýmhle způsobem trpí a pak napíšeš tohle! No počkej, ve škole si to vyžereš!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama