close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

-Stojí to za to?

30. prosince 2013 v 12:33 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
Tak tady je první díl povídky na přání pro GD: Stojí to za to?
Před rokem (Sakuře bylo 16 let, Deidarovi 17):
Sakura se nacházela na mýtině nedaleko města. Právě se probrala z otupělého spánku. Netušila, co se děje ani co se dělo dřív. Klečela na pravém koleni, na levém měla položenou bradu. Pravou ruku měla položenou vedle pravého kolene, aby vyrovnávala rovnováhu. Levou rukou si zastiňovala obličej před vlezlými paprsky ranního slunce.
Cítila strašnou tíhu na svých bedrech. Měla pocit, jako by na ní leželo hned několik cihel. Ostrá bodová bolest jí připomínala nože zarývající se stále hlouběji do jejích zad pod náporem těch několika cihel. Pomalu otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Ostré paprsky slunce ji donutily oči znovu zavřít. Nastavila ruku přesně tak, aby jí sluneční světlo nevadilo a pohledem svých zelených očí prozkoumala okolí. Kolem sebe viděla jenom několik pařezů, které se táhly v kruzích. O několik metrů dál všechno uzavíraly stromy. Nacházela se uprostřed kruhovité mýtiny ve středu lesa. Znala toto neobvyklé místo. Sem občas chodila, když potřebovala přemýšlet a být naprosto sama. Jenom ona znala cestu lesem, která ji tam dovedla. Ostatní cesty se té mýtině vyhýbaly, byla jenom jedna vyšlapaná cestička, která vedla na místo, kde se právě nacházela.
'Ale co tu vlastně dělám?' napadlo ji. Své myšlenky soustředila na dobu 'před usnutím'. Nic se jí však nezobrazovalo, její hlava byla úplně prázdná, žádné myšlenky ani souvislosti se tam nenacházely. Prostě nic. Zkusila tedy období 'včera'. Viděla jenom pár mlhavých okamžiků. Viděla písmena, která se postupně skládala do slov: Modrá síň. Následovala řádka slov, která dohromady nedávala žádný smysl: Zkouška, úspěch či prohra?, anděl, škola, rodina. Následovalo něco, o čem věděla nejvíc: Sasuke Uchiha. Před očima měla obraz pohledného mladíka. Odhadem byl stejného věku jako ona, jeho onyxové oči ji dokonale paralyzovaly, s jeho havraně černými vlasy si lehce pohrával vítr. Přidrzlý úsměv mu propůjčoval dokonalost. Byla si jistá, že kdyby stála, okamžitě by se jí podlomila kolena. Byl tak krásný. Vyzařovala z něj naprostá dokonalost. Na první pohled působil odtažitě, což ji nutilo pomýšlet na to, že je sexy. Hlavou jí prolétlo dalších pár slov: Můj miláček. Věděla, co to znamená. 'Chodím s ním,' pošeptala si. 'Karin nemá šanci!' škodolibě se usmála.
Tíha na jejích zádech neustávala, stejně jako bolest. Otočila svou hlavu úplně doprava. Náhle její pohled strnul. Její tělo se napjalo a ona překvapeně zírala na věc, která se tam nacházela. Po prvotním šoku se podívala i na levou stranu. Bylo tam to samé. Nechápala to. 'Jak se to tam dostalo?' ptala se sama sebe vyděšeně. Její mysl náhle začala být trochu sdílnější. Tentokrát byl ten řádek trošku delší: Zkouška, bolest, rychlost, výdrž, anděl, mistr, Modrá síň, Sasuke Uchiha, pomocník, označení, složím zkoušku nebo navždy zapomenu na to, co se stalo?
Její pohled směřoval ke hřbetu její levé ruky. Ještě před několika dny tam měla jizvu ve tvaru kříže. Zvykla si na to, že hřbet její ruky hyzdily dvě čáry, které se navzájem křížily. Překvapilo ji, že tam ta jizva není. Byla tam jiná. Kříž tam byl, ale trochu jiný. Několika čarami tam byl nakreslen kříž v 3D pohledu. Nyní její ruku hyzdil obraz prostorového kříže. Bylo to znamení, že složila zkoušku, která ji stála tolik námahy. Netrápilo ji tolik, kolik námahy ji to stálo, Trápilo ji spíš, jakou oběť musela přinést, i když to bylo jenom jako.
Sakura znovu pohlédla na to, co bylo důvodem ostré bolesti a zatížení zad. Namohla uvěřit tomu, co viděla. Ze zad jí trčela obrovská zářivě bílá křídla. Jejich koncová pera se dotýkala jasně zelené trávy. Napjala všechny svaly v těle a pokusila se křídla zvednout. Podařilo se jí nadzvednout koncová pera několik málo milimetrů nad zem. Pak opět poklesla na zem. Křídla byla velice těžká. Nevěřila, že by se někdy s nimi dokázala postavit a jít. Jediné, co v té chvíli bylo vysvětlením, vystihovalo jedno jediné slovo: Zkouška.
Náhle však pomyslela na to, co by teď měla dělat. Vycházející slunce jí donutilo uvědomit si, že by měla vyrazit do školy. Neměla poblíž žádnou školní tašku, musela tedy nejdřív domů.
Pokusila se vstát. Všechny svaly v jejím těle jí jasně naznačovaly, ať přestane. Musela vynaložit hodně síly, aby se postavila na nohy a udržela rovnováhu. 'Prosím,' šeptala si. 'Zmizte, prosím.' Nemusela čekat dlouho. Křídla během několika vteřin zmizela. Její tělo zachvátil pocit úlevy, už ji nic netížilo i bolest zmizela. Pořádně vydechla úlevou. Její kroky mířily pryč z lesa. Do několika minut byla z lesa pryč. Ocitla se na ulici. Kolem jezdilo mnoho aut, potkávala plno dětí, jak míří s batůžky na zádech do školy. Přidala do kroku. Musela si pospíšit, aby nepřišla pozdě.
Asi po pěti minutách stála před obrovským domem. Poznávala ho. Byl to dům, ve kterém vyrůstala celý život. Prošla hlavní bránou, přešla dlážděný dvůr, minula malou fontánku a otevřela dveře. Ocitla se v hale, jejíž zdi byly dlážděny bílým mramorem. Po velkém schodišti vystoupala do prvního patra a zašla k sobě do pokoje, jehož zdi byly natřeny fialovou barvou. U zdi byla přimáčknutá velká postel, jejíž povlečení ladilo se zbytkem pokoje. Všechen nábytek byl zdoben ručně vyřezávanými vzory. Kdokoli do toho pokoje přišel, cítil všudy přítomnou vůni peněz. Všechno vypadalo tak draze, tak vzácně. Ale ona si toho nevšímala. Přešla celý pokoj a zastavila se u psacího stolu. Rychle vybrala učebnice, které odpovídaly školním předmětům, které se měly ten den vyučovat. Všechno naházela do tašky a chtěla vyrazit, když si najednou všimla dvou bílých obálek ležících na jejím polštáři. Rychle je vzala a prohlédla si je.
Na první obálce nebylo nic napsáno. Rychle ji otevřela, věděla, že si musí pospíšit. Uvnitř byl dopis psaný černým písmem, které bylo čitelné, i když bylo psané rukou.
Blahopřeji, slečno Haruno, složila jste zkoušku. Nyní patříte mezi anděly. Jste poslední mezi označenými, nikdo už zkoušku nebude moci složit. Žádám Vás, abyste se dnes v noci dostavila do Modré síně. Budou vyřízeny všechny formality a Vám budou vysvětlena pravidla. Dále se setkáte s andělem, který se ve Vašem okolí nachází již rok. Žádám Vás ještě o to, abyste pamatovala na to, že před normálními nesmíte mluvit o ničem, co jste zažila. Kdykoli se o to pokusíte, budete zbavena schopnosti mluvit, dokud se nepřestanete snažit o tom někomu povědět. Dále nesmíte používat své schopnosti v přítomnosti obyčejných lidí. Nejsou zvyklí na to, co je pro nás samozřejmostí. A potom máte ještě povinnost, musíte se starat o označené, kteří by se případně objevili ve Vašem okolí. Musíte jim vysvětlit, co se děje, trénovat s nimi a připravit je na zkoušku. Zdůrazňuji však, že nesmíte nikomu předávat svůj názor na zkoušku. Kdybyste jim řekla, že byste to nejraději vrátila a žádnou zkoušku neudělala, mohla byste je zastrašit. Pokud byste však řekla, že zkouška byla velice jednoduchá, donutila byste je podcenit trénink. Pamatujte na má slova, v Modré síni se dozvíte víc.
Hatake Kakashi, Váš mistr.
P.S. Vaši rodiče odjeli na pár dní pryč. Mou povinností je dohlédnout na to, abyste dál chodila do školy a neztropila moc velký povyk. A ještě Vás prosím, abyste držela na uzdě emoce, které ve Vás zkouška zanechala, to je taky úděl andělů. Pamatujte, co řekl Marcus Tullius Cicero: V bolesti není nic bolestnějšího než to, potlačuje-li se její projev. Slzy, jež polykáme, jsou mnohem trpčí těch, které proléváme.
A na závěr ještě něco, co si musíte opakovat, abyste na tomto světě jako anděl přežila: Bolest je nevyhnutelná, trápení je dobrovolné.
Přeji hezký zbytek dne a těším se na Vaši dnešní návštěvu
Hatake Kakashi.
Sakura v rukou svírala ten dopis, po tvářích se jí kutálely slzy, vzpomínky vířily v její hlavě neuvěřitelnou rychlostí. Jediné, na co mohla v tu dobu myslet, byla zkouška. Vůbec nepřemýšlela nad tím, jaký má smysl podepisovat se dvakrát. Stále se jí v mysli vynořovaly další nové vzpomínky. Tentokrát je ale nechtěla vidět, tušila, co uvidí a nechtěla toho být opět svědkem. Nechtěla znovu smutnit.
Ve své ruce držela i druhý dopis, věnováním bylo: Mému malému milovanému třešňové mu kvítku
Na okamžik strnula. 'Tak mi říkal jenom jeden člověk,' prolétlo jí okamžitě hlavou. 'Ale proč mi píše zrovna dopis? Nikdy to nedělal, navíc mi může poslat esemesku nebo mi může zavolat.'
Přemýšlela, jestli má dopis otevřít. Věděla, že Sasuke vždy psal hotové romány, byla si jistá, že by ten dopis nestihla přečíst, aby přišla včas do školy. Strčila si ho tedy pod polštář a vyrazila. Snažila se ovládnout vzlyky, které otřásaly jejím tělem. Její nadějí bylo, že ho znovu uvidí a vyvrátí tak všechno, co její vzpomínky naznačovaly.
Šla svižnou chůzí, přičemž se stále ohlížela, zda ho někde nespatří. Neviděla ho. Když se blížila ke škole, upřela svůj pohled na schodiště před školou, vždy na ni čekal na třetím schodě od shora. Vždy tam dorazil dřív, byl hodně soutěživý, kvůli tomu byl schopen vstávat i v šest, aby tam byl v sedm, dřív než ona. Tentokrát tam ale nestál. Jeho onyxové oči ji nevyhlížely, jeho uvolněný postoj nebyl známkou toho, že dokáže ignorovat všechno na světě kromě ní.
Podívala se na hodinky, nebylo moc pozdě, do zvonění zbývalo deset minut. Tiše si povzdychla a šla do školy bez něj, v šatně se přezula a zamířila do třídy. Jakmile vešla, málem se srazila s jedním roztomilým a trochu hyperaktivním blonďáčkem.
"Jak se vede, Sakuro?" optal se hned a trochu ustoupil, aby mohla vejít do třídy. Podle jeho zmateného výrazu usoudila, že si všiml jejích mokrých tváří a opuchlých očí. "Nestalo se ti nic? Neplakala jsi?"
"Mám se dobře," odpověděla vyhýbavě. "A neviděl jsi někde Sasukeho?"
"Koho?" zeptal se zmateně.
"Sasukeho Uchihu přece. Je to tvůj kámoš, vídáte se každý den," připomněla mu.
"Promiň, Sakuro, ale žádného takového kluka neznám, to jméno je mi úplně cizí."
"Děláš si srandu, že jo?" nadějně se zeptala.
Jeho nechápavý pohled, který se mísil s jistým smutkem a zklamáním jí byl jasnou odpovědí. Srandu si z ní nedělal nebo byl moc dobrý herec.
"Dobře, tak se měj, Naruto," rozloučila se s ním a vešla do třídy. Dřív, než zamířila na svoje místo, zastavila se u Hinatiny lavice. "Ahoj Hinato, neviděla jsi někde Sasukeho?"
"Ne, nikoho takového neznám. Kdo to je? Jak vypadá? Kde ses s ním seznámila?" vyzvídala.
"To jste se na mě všichni domluvili nebo co?" vyjekla Sakura podrážděně. Nechápala, jak se něco takového mohlo stát. Sasuke chodil k nim do třídy, všichni ho znali. Naruto byl jeho kamarád, Hinata tajně toužila po Narutovi, museli ho znát.
Rozhodla se, že zajde za Karin. Byla si jistá, že ona ví, kde je. Věděla snad o všem, co Sasuke dělá. Byla do něj zamilovaná a dávala to jasně najevo, ale měla smůlu. Sakura byla jeho holka ne Karin.
"Nazdar Karin," začala Sakura trochu neobvykle. Normálně se spolu moc nebavily, a když k tomu náhodou došlo, byly slyšet nadávky typu: Ty melounová hlavo. Ty barbíno. Ty pizizubko! Růžovko. Obrýlenče. Pindruše atd.
"Jsi nějaká milá, co potřebuješ?" překvapeně se k ní otočila.
"Chci se zeptat, kde je Sasuke," odpověděla Sakura. Snažila se být milá, ale moc jí to nešlo.
"Sasuke? Jaký Sasuke?" ptala se překvapeně Karin.
"Sasuke Uchiha. Přece ho znáš, má delší černé vlasy, onyxové oči, dokonale vypracovanou postavu. Nic ti to neříká?"
"Páni," obdivně hvízdla. "Ty nám vážně začínáš magořit, nikdo takový tady není, neznám ho, a kdybych ho znala, nejspíš bych s ním chodila. Zdá se, že je to fešák."
"To je a je můj, tak mi sakra řekni, kde je!"
"Už jsem ti řekla, že ho neznám, takže nevím, kde je," na chvilku se odmlčela. "Sakuro, mohla bys pro mě udělat jednu laskavost?" otázala se po chvíli.
"Nevím."
"Zajdi si za cvokařem." S tím odešla.
Sakura stála ve třídě plné lidí, kteří ho znali. Pamatovala si společné chvíle, které zažili spolu s ním. Ale zdálo, že si je nikdo nepamatuje. Byla tam úplně jako cizí. Zdálo, že nikdo o ničem neví. Sakura se začala bát, že to, co jí vzpomínky podstrkují jako realitu, doopravdy realita byla.
Když vešel vyučující do třídy, Sakura spěchala na své místo a připravila si. Pozorně poslouchala kontrolu zasedacího pořádku. Jméno Uchiha Sasuke tam nezaznělo.
'Zvláštní,' říkala si, přičemž se mermomocí snažila zadržet slzy. 'Možná to tak doopravdy bylo.' S tím se naplno rozbrečela.

SakuraUchihaHaruno13
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 GD GD | 1. ledna 2014 v 19:39 | Reagovat

Krasne je to idem na dalsie dieli :)

2 OnePieceGirl OnePieceGirl | Web | 23. ledna 2014 v 16:31 | Reagovat

Hi hi hi, Sakura-chaaaan!!! Ty jsi blázen! Navíc, vím sice, že křídla jako pro lidi by mohla být těžká, ale představ si, že kdyby byla až tak moc těžká, sotva by utáhly sebe, natož Sakuru a ještě k tomu je Sakura určitě stejný prcek jako ty :D :D

Takže zamyslet se a bááááječný začátek

3 An An | Web | 25. ledna 2014 v 13:24 | Reagovat

Je to hezky napsané, ale nesmím opomenout podotknout: chudák Sakura, ty ji vážně musíš ubíjet, co?

4 SakuraUchihaHaruno13 SakuraUchihaHaruno13 | E-mail | Web | 25. ledna 2014 v 13:33 | Reagovat

[3]: Ano musím ji ubíjet, ale tohle nakonec skončí happyendem, zemřou všichni kolem, jenom ona ne(plus ještě pár lidí/andělů)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama