close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Nečekané setkání-2-17

29. prosince 2013 v 18:42 | SakuraUchihaHaruno13 |  Normální svět
Ten den vypadal naprosto normálně. Sakuru jako každý jiný den probudil budík. Oba Uchihové vstali se stejnou nechutí jako obvykle. Jediné, čím měl být podle nich ten den tak výjimečný, bylo předávání vysvědčení. Všechno se však od začátku řítilo do záhuby.
Ve škole to taky nebylo nijak zvláštní. Probíhala normální výuka, přičemž poslední hodina měla být tou osudnou, kdy se všichni měli dozvědět, jestli jejich námaha stačila na to, aby nepropadli. Někdo byl hned od první hodiny jako na trní. Někdo byl naopak neskutečně klidný a nic si z toho nedělal. V některých se odehrával neskutečný vnitřní boj, v jiných byl naopak klid a harmonie. Nikdo se nestaral o to, že tento den je výjimečný i něčím jiným než vysvědčením. Nikdo si nevšímal těch náznaků, které měly předpovídat, že se stane, něco, co všechno změní.
Ve škole nebyla řeč o ničem jiném než o kusu papíru, který byl ve srovnání se zbytkem dne naprosto nepodstatný. Sakura nemohla pochopit, proč se ostatní tolik strachují. Neviděla v tom žádnou logiku. Byla toho názoru, že každý měl šanci utvořit si svou známku, proto pak odsuzovala ty, kteří za to nadávali učitelům. Mohla k nim přijít a říct jim, že je to jejich vina, že mohli dopadnout mnohem líp, ale odbyli by ji s tím, že ona je šprtka a ať se nestará o ostatní.
Pravidelná hodina matematiky plná vzorečků nikomu nepomohla. Většina třídy se nedokázala soustředit na příklady ani na výklad. Všechno se najednou slilo do jedné lajny a nic jiného nebylo důležité. Většinu známek sice už studenti věděli, ale našli se i tací, kteří po tom vůbec nepátrali a netušili téměř nic. Taky ne všichni učitelé byli sdílní. Někdo považoval za nesmysl říkat studentům, co jim vychází, když mají své známky u sebe a můžou si propočítat průměr. Někdo to měl však úplně nerozhodně a netrpělivě čekal, až se dozví, jak se učitel rozhodl.
Minula se jedna hodiny s druhou a tak to šlo postupně dál. Někdo byl tak nervózní, že ani nejedl. Jiní se zase cpali, kdykoli měli příležitost. S někým tak cloumaly nervy, že se třásl, aniž by si to sám uvědomoval. Sakura se jim tichounce posmívala. Ona netrpěla ničím, byla tak přesvědčená, že se tenhle den nemůže pokazit, že si nevšímala náznaků. Byla slepá k tomu, co jí jasně naznačovalo, že tento den bude velice zásadní v jejím životě.
Čas rychle ubíhal. Než se kdokoli nadál, pomalu se blížila poslední hodina. Nikdo pro pana Uchihu neměl dárek. Nikoho totiž nenapadlo, co by měli dát panu učiteli. Slavnostně oblečený taky nikdo nebyl. Všichni mysleli jenom na to, aby už měli v rukou ten zatracený papír a mohli jít domů.
Itachi vešel do třídy s horou papírů v podpaží. Volal k sobě všechny podle abecedy. Dobrou zprávou bylo, že nikdo nepropadl, i když adeptů na to bylo dost. Samé jedničky byly jenom jedny a to díky Sakuře. Neobešlo se to bez nadávek, několika malých hádek a posměšků. Byli tam tací, kteří se odmítali smířit s tím, čeho za celých pět měsíců dosáhli.
Poté všichni opustili třídu. Většina z nich přemýšlela nad tím, jak se jejich rodiče budou tvářit, až uvidí to vysvědčení. Sasuke ani domů nemusel, staral se o něj jeho bratr, který mu to vysvědčení předal. Nepospíchal nikam. Sakura neměla svoji rodinu, měla jenom Itachiho a Sasukeho. Taky neměla nikam naspěch, proto zůstala ve třídě a pomohla Itachimu zvednout židle a trochu zamést.
Jakmile to měli, zamířili k jeho autu. Společně se Sasukem jeli domů. Nikdo nemluvil. Cesta byla úplně tichá. Každý se věnoval něčemu jinému, Itachi tomu, aby se nikde nevyboural, Sasuke tomu, jak nabrat trochu víc andělské síly a Sakura tomu, že po příjezdu do sídla bude mít konečně klid.
Po příjezdu do sídla se každý vydal k sobě do pokoje. Sakura se probírala fotkami se svou rodinou. Sasuke si mezitím připravoval lektvar na doplnění andělské síly a Itachi přemýšlel nad tím, co by měl teď dělat.
Sakura se nakonec vydala do kuchyně a prohlédla si obsah ledničky. Vybrala si jeden malý jogurt, vzala si rohlík a dala se do jídla. Přemýšlela nad tím, jak to všechno nakonec dopadne. To ji však dlouho nevydrželo, radši se soustředila na vzpomínky z konce prázdnin, když byla s oběma bratry na horách. V mysli jí vyvstal moment, když byli všichni nahoře na kopci a hádali se o to, kdo pojede první. Ta malá hádka skončila tím, že všichni vyrazili nastejno a všichni se vysekali. Nejdřív Sakura na bobech, potom Sasuke jenom kousek od ní a nakonec i Itachi. Nikdo z nich ten kopec napoprvé nesjel celý. Zajímavé však bylo, že se všichni smáli jak sobě tak ostatním. Na těch horách to bylo jiné než normálně ve městě. Byli tam úplně sami, smáli se kdykoli měli příležitost, nestarali se o nic. Byli šťastní. Ignorovali nebezpečí, které jim mohlo všechno zkazit. Užívali si pohodu, které se jim dostávalo.
Potom se objevila další vzpomínka. Sakura seděla u krbu a zadumaně hleděla do ohně. Užívala si teplo, které jí krb dával. Přemýšlela nad tím, jaké by to bylo, kdyby mohla vzlétnout nad kopec a sledovat všechnu zmrzlou krásu z výšin. Nechala se tou myšlenkou úplně unést. Aniž by si to uvědomovala, vyšla z chaty, přivolala svá křídla a nechala se unášet větrem. Ten pocit, kdy cítila každičké peříčko na svých křídlech, jak si s ním jemně hraje vítr, jí úplně zaplnil hlavu. Ten pocit svobody, kdy ji nic netížilo, naopak byla svou bezstarostností nadnášena, dokonale zaplavil její tělo. Nevěděla ani, jak dlouho létá. Ztratila pojem o čase. Všechno se stalo nepodstatným, důležité bylo jenom to, jak se právě cítí. A cítila se dokonale.
Itachiho přítomnost však zkazila ten pocit, který pociťovala, když seděla v kuchyni a přemýšlela nad svým letem. Neměla mu to vůbec za zlé. Jenom jí chvilku trvalo, než se zase vrátila do normálu.
"Máš teď něco v plánu?" otázal se Itachi.
"Ne," klidně odpověděla Sakura. Netušila, kam tahle konverzace směřuje, ale byla ráda, že ho má tak blízko sebe.
"Dobře, chtěl jsem se tě zeptat, jestli by ses se mnou třeba nešla projít nebo tak," pokračoval Itachi. V jeho hlase zaznívala nervozita, která tam vůbec nepatřila. Nepamatovala si, kdy naposled byl Itachi nervózní, přišlo jí, že on ani nervózní být neumí.
"Jasně, půjdu ráda," usmála se. Itachi postřehl radost, která z ní vyzařovala. Myslel si, že není nic krásnějšího než její úsměv.
"Můžeme vyrazit hned," řekl.
Sakura se zvedla, uklidila po sobě a společně s ním zamířila do Sasukeho pokoje. Chtěli mu oznámit, že jdou pryč, aby je pak případně nehledal.
Sakura se ještě zastavila a pohlédla na Itachiho. "Řekl jsi mu, že za chvíli odjíždíme pryč odsud?" zeptala se ho.
"Ne," odpověděl. "Chtěl jsem ho postavit před hotovou věc."
"Nechceš mu dát čas na rozmyšlenou? Vždyť zítra balíme."
"Ne, ať si to rozmyslí na fleku," rozhodl Itachi.
Když otevřeli jeho dveře, viděli, že rychle něco schovává pod postel a jednu malou věc si strká do kapsy.
"Jsi v pořádku, Sasuke?" zeptal se Itachi.
"Jo, zrovna jsem si chtěl pustit televizi," nevinně se usmál. "A co vy? Proč jste se vlastně přišli?"
"Chtěli jsme ti jenom říct, že jdeme na chvíli ven. Jenom abys nás případně nehledal," ujal se slova Itachi.
"Fajn," přitakal Sasuke. "Jděte, já to tady zvládnu."
"Tak se zatím měj, na večeři jsme tady."
Potom odešli. Oblékli si kabáty a vyrazili vstříc zimě. Moc nemrzlo, ani nepadal sníh. Bylo krásně. Jejich konverzace se týkala prázdninového výletu na hory. Společně se smáli několika okamžikům, jako třeba když se Sasuke snažil vařit večeři. Oba se shodli na tom, že horší špageti v životě nejedli.
Oba byli tak zabraní do hovoru, že si nevšimli hned dvou věcí. Jejich kroky mířili k jezeru, i když to nikdo z nich neplánoval. Šli, aniž by se zajímali o to, kam jdou. A pak jim uniklo i to, že je někdo sleduje. Na přítomnost lidí byli zvyklí. To, že slýchali kroky, jim nepřišlo divné. Ale mělo jim být divné, že i v části města, kam moc lidí nechodí, slyší stále ty samé kroky ve stejném rytmu. Byli nedaleko jezera, když Sakura zbystřila. Teprve chvíli před cílem si uvědomila, kam vlastně jdou.
"Chtěl jsi jít sem?" obrátila k němu svůj pohled.
"Nevím, myslím, že ani ne."
"Tak proč tu jsme?" zajímala se.
"Nevím, nejspíš jsme byli tak zabraní do hovoru, že jsme si ani nevšimli, kam jdeme," odpověděl Itachi a pořádně se rozhlédl. Toto místo si pamatoval. Okamžitě mu došlo, že přesně tady zabil Orochimara.
Sakura se zaposlouchala. Slyšela, jak čísi kroky zastavují. Hbitě se otočila a dívala se kolem sebe. Zase měla pocit, že ji někdo sleduje. V její hlavě náhle objevil hlas, který šeptal: 'Ale ano, Sakuro, jsem tady. Mstitel si přišel po pomstu.'
"Ne!" rozkřikla se náhle.
Itachi vůbec nic nechápal, starostlivě se díval na Sakuru a snažil se zjistit, co se jí děje.
"Kdo jsi? Co po mně chceš? Co mám udělat?"
'Zemřít.'
"A pak bude konec?" tázala se dál.
'Až zemře i Itachi, bude konec. Až budete oba trpět a následně budete mrtví, pak bude konec. Vše skončí, bude klid. Pomsta bude dokonána a mně se konečně uleví.'
"Sakuro, co se děje? Jsi v pořádku?" promlouval k ní Itachi, ale ona ho neslyšela. Věnovala se hlasu ve své hlavě.
"Tak už vylez!" křičela, znělo to skoro jako zoufalý vřískot. "Ukaž se! Neschovávej se, ty srabe! Odhal už konečně svou tvář!"
Itachi přemýšlel nad tím, jestli by ji neměl odvést k psychiatrovi. Myslel si, že má halucinace kvůli smrti své rodiny. Vůbec nevěděl, co se děje.
'Opravdu chceš vědět, kdo jsem?' ptal se ten hlas. 'Chceš znát mou totožnost? Jsi si jistá, že uneseš pravdu, kterou ti vyjevím?'
"Ano!" křičela jako smyslů zbavená. Chtěla to už celé ukončit.
'Tak dobrá,' řekl.
Z keře nedaleko nich začala vycházet mužská postava. Byl to anděl s černočervenými křídly, na sobě měl černý plášť s kápí. Masku neměl.
"Tak kdo jsi?" nepřestávala se ptát Sakura.
"Co se to tady děje?" nechápal Itachi.
"Oba mě moc dobře znáte, vídáte mě každý den."
"Neříkej, že jsi…" Sakura nevěděla, zda má svou domněnku opravdu vyslovit.
"Že jsem…?" dával jí možnost, aby sama odhalila, kým je.
"Sasuke," zašeptala Sakura téměř neslyšně.
"Cože?" Itachi vůbec nic nechápal. "Sasuke? Co zase provedl?"
Mstitel si sundal plášť s kápí, jeho onyxové oči se zabodly do těch Sakuřiných. Jeho uhelně černé vlasy lehce poletovaly ve větru. "Spokojená?" optal se drze.
"Sasuke, co ty tady děláš? Nemáš se doma dívat na televizi?" Itachi byl opravdu úplně mimo. Netušil nic, neměl ani dostatek času, aby si vše pospojoval dohromady. Nechápal.
"Mám vykonat pomstu, nic víc," odpověděl klidným hlasem.
"Jakou pomstu?" tázal se Itachi.
"Musím pomstít svého učitele, musím pomstít Orochimara."
"Sasuke," vydechl Itachi jakoby unaveně. "Neříkej mi, že jsi tomu zmetkovi věřil. Jenom mi tady netvrď, že jsi ho nechal, aby tě učil," prosil tiše Itachi. Svým pohledem ho nelítostně propaloval.
"Byl to můj milovaný učitel, byl pro mě vším. Nikdo nebyl jako on. On jediný mi rozuměl, jenom on byl ten, který se o mě zajímal. Nebyl jako ty. Ty si mě nevšímáš, vyhýbáš se mi, nenávidíš mě. On mě měl rád, jako jediný mi věřil."
"Není to, jak si myslíš," snažil se ho vyvést z omylu. "Není to tak, že tě nenávidím. Prostě jenom nemám potřebu za tebou létat jako za malým klukem."
"Nikdy jsi mě neměl rád, vždycky jsi mi vzal to, co jsem chtěl. Kvůli tobě jsem se celý život trápil, několikrát jsi mě málem přivedl na pokraj života. Nedopřál jsi mi to, co jsem potřeboval. Vždy sis vzal to, co jsem chtěl, ani ses nad tím nepozastavil. Zničil jsi mi život. Ničil jsi mi ho každý den, bral sis úplně všechno. Nic jsi mi nenechal. Nedostal jsem od tebe ani kousek bratrské lásky. Udělal jsi ze mě to, co jsem. A ona k tomu ještě přispěla," hlavou hodil směrem k Sakuře. "A pak jste mi oba vzali to jediné, co mě drželo při životě. Vzali jste mi Orochimara."
Itachi musel trochu pozměnit své myšlení. Najednou přemýšlel nad tím, že psychiatra potřebuje spíš jeho malý bratříček ne Sakura.
Sakura tam stála úplně bez hnutí. Netušila, co by měla dělat. Její myšlenky se točily kolem všeho, co se v minulosti stalo. Najednou začala vnímat všechny náznaky, které ji měly varovat. Na hřbitově slyšela jeho hlas, ale neuvědomila si, kdo to je. Tu ztrápenost, kterou Sasuke denně prožíval, měla taky vidět, ale neviděla ji. Byla zaslepená láskou k Itachimu.
"Vzal jsi mi všechno," pokračoval v proslovu Sasuke. "Vzal jsi mi i Sakuru."
Jakmile uslyšela své jméno, přestala se utápět ve vzpomínkách a zpozorněla. "Nikdy jsem ti nepatřila," bránila se. "Nemůžeš to vnímat tak, jak to vnímáš. Já nejsem věc, nepatřím nikomu. Mám svoji svobodu. Nikdo nemá právo mě vlastnit, máš úplně popletenou mysl."
"Už jsem ti to vysvětloval," unaveně vydechl Sasuke. "Miloval jsem tě a stále tě miluji, ale zároveň tě nenávidím od chvíle, kdy jsi mi zabila Orochimara," opakoval, co napsal do dopisu, který pak společně s dárkem nechal po svém známém přinést o Štědrý den k nim domů. "Zkus to taky pochopit z mé strany," nabádal ji. "Miloval jsem tě a miloval tě i Itachi, ale ty jsi dala přednost jemu. Tak jak se mám potom cítit já?"
Sakura mlčela. Nevěděla, co by měla odpovědět.
"Musím to s vámi rychle vyřídit, chci ještě stihnout jeden film," zažertoval Sasuke. Postavil se do obranné pozice a z keře vytáhl katanu.
Itachi si ochranitelsky stoupl před Sakuru a pozoroval Sasukeho. Bylo mu jasné, že je v nevýhodě. Neměl nic, čím by se mohl bránit, přesto moc dobře věděl, jak se Sasukeho zbavit. Chtěl použít stejnou metodu jako na Orochimara, potřeboval se jenom k Sasukemu dostat a odzbrojit ho.
Sakuru náhle něco napadlo. Věděla, že je to dost riskantní, přesto se rozhodla to zkusit. Už delší dobu se chtěla naučit několik věcí jako třeba vytvořit nějakou věc pomocí své andělské síly.
Sasuke začal útočit. Itachi se jeho útokům vyhýbal, jak jen mohl, ale vždy to bylo jen o kousek. Všem třem bylo jasné, že ho jednou bude muset zasáhnout.
Sakura se skrčila na zem. Tiše prosila o katanu. Představovala si, jak se na zemi před ní objevuje jedna katana, kterou by mohla unést, se kterou by mohla bojovat.
Nešlo to hned, bylo to poprvé, co něco takového zkoušela. Prvotní neúspěch byl jasný, ale času bylo málo. Na druhý pokus se jí to k jejímu překvapení povedlo. Přímo před ní na zemi ležela malá katana s růžovou rukojetí, jejíž ostří bylo zdobeno květinovým vzorem (sakurou). Rychle ji uchopila a zabránila tak výpadku, který se chystal učinit Sasuke na bezbranného Itachiho ležícího na zemi. Katanu držela pevně, ale neměla moc velkou sílu v rukách. Všem bylo jasné, že dřív nebo později bude Sakura muset povolit. Sakura s tím taky počítala, proto Sasukemu okamžitě podkopla nohy a svým kolenem dolehla na jeho hruď.
"Slez ze mě," křičel Sasuke, který sotva dýchal pod Sakuřinou vahou.
"A není tohle přesně to, co sis přál?" zeptala se škádlivým hlasem.
Itachi mezitím zbavil Sasukeho katany a přiklekl k němu.
"Je mi to líto, bratře, ale nemohu dělat nic jiného. Kdybych tě nechal žít, budeš se ještě víc trápit a ublížíš nevinným lidem. Musím ti udělat to samé, co jsem udělal Orochimarovi, není jiná možnost."
"Ne!" křičel Sasuke. "To já zabiju tebe!"
Jeho křik postupně zanikal. Snažil se vzdorovat, ale k ničemu mu to nebylo, po několika minutách zemřel stejným způsobem jako Orochimaru.
Tentokrát to Sakura nevydržela a rozbrečela se. Kladla to za vinu sobě, říkala si, že kdyby si nechala vzít srdce, nic z toho by se nestalo.
Itachi ji objal a přivinul k sobě. Pro svého mrtvého bratra neuronil jedinou slzu. Neměl proč.
"Sakuro," promlouval k ní tiše. "Ber to z té lepší stránky," pokračoval Itachi. Sakura se na něj podívala, její oči formulovaly otázku: Copak je na tom nějaká dobrá stránka?
Itachi tiše odpověděl: "Alespoň se nemusíme zabývat tím, jestli s námi pojede."
Sakuře to připomnělo, jak v minulosti stála nad vanou plnou krve a policista jí řekl, že to má dobrou stránku, že nebude muset uklízet koupelnu, prý stačí jenom vypustit špunt a všechno bude v pořádku.
Rozbrečela se ještě víc. 'Tenhle den měl pro mě být dobrý,' šeptala si. 'Nemělo se to celé takhle pokazit.'
'Ale ano, mělo,' ozval se v její hlavě hlas, který nepatřil ani jí, ani Itachimu, ani Sasukemu, patřil samotnému osudu. 'Stalo se, co se stát mělo.' S tím zmizel.
Poté se vydali do sídla, kde se Itachi snažil Sakuru trochu uklidnit. Rozhodli se, že odjedou z města někam úplně jinam. Následující den balili a ten příští už trávili v pronajatém bytě v jiném státě.
Ve škole to proběhlo vcelku dobře, Tsunade všem oznámila, že pan Uchiha odjel z města kvůli náhlé smrti svého bratra, jehož tělo se po několika dnech našlo u jezera. O Sakuře řekla, že i přes její vynikající studijní výsledky ji musela vyloučit ze školy kvůli krádeži několik tisíc korun z její pokladničky.
Chvíli se lidé trápili tím, jak mladý Uchiha zemřel. Ale opravdu jenom chvíli. Většina lidí to brala tak, že je o jednoho boháče míň a komu to vadí?
Sídlo zůstalo navždy opuštěno. Nikdo tam nechodil, nikoho to moc nelákalo. Podobně na tom bylo i jezero. O něm se říkalo, že tam straší. Bylo to kvůli dvěma mrtvým andělům, kteří se nechtěli smířit se svou porážkou a se svou smrtí.
Sakura dostudovala ve Francii. Itachi počkal, až bude Sakuře osmnáct (28. březen) a tentýž den si ji také vzal. Když bylo Sakuře 26, měla s Itachim dvě děti-Sachitiho a Itaru.
Tak to skončilo, jak něktěří z Vás nejspíš předpokládali.
Možná teď někoho nepadá, kdo byl ten anděl, který zařídil, aby Sakura na tom hřbitově neumrzla. Měl lesklé, uhelně černé vlasy a temně černé oči-Rock Lee.
A pro wolf detective: Mstitelem nebyl Naruto kvůli Tobě ani kvůli tvým výhružkám. Sasukeho jsem tam chtěla dát už od začátku, zeptej se třetího společníka naší party. :))
Tak snad jsem na nic nezapomněla, to je poslední díl povídky: Nečekané setkání.
Teď budu psát povídku s názvem: Stojí to za to? (pro GD)

SakuraUchihaHaruno13
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 GD GD | 29. prosince 2013 v 23:53 | Reagovat

Waaaw krasny koniec*-* uzasna poviedka to bola....a tesim sa na novu poviedku :)

2 Lulik Lulik | 3. ledna 2014 v 0:50 | Reagovat

Nádhera :) uz si du konecne precist tu dalsi povidku :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama